wz

Střípky historie židů v Brtnici.

            Kroniky a zaprášené archivní materiály ukrývají písemné  zprávy a řadu zajímavých záznamů o spoluobčanech židovského vyznání na brtnicku.

            Pojďme a podívejme se na to, jakou významnou skupinu obyvatel v Brtnici tvořily.  Jsou nedílnou součástí její historie, kterou je třeba zaznamenat pro další pokolení o dění lidu brtnického.

            Než se pustíme do povídání o historii židů na brtnicku, dovolte mi několik slov o tom kdo jsou to vlastně židé a co je židovské náboženství.

Kdo jsou Židé.

            Židé (hebrejsky: יְהוּדִים, Jehudim, sg. יְהוּדִי, Jehudi) jsou semitským národem pocházejícím z oblasti Blízkého východu. Kromě označení Židé jsou nazýváni též jako Izrael (hebrejsky: Jisra’el) nebo Synové Izraele, Izraelité (hebrejsky: Bnej Jisra’el).    

            V některých jazycích se pro Židy používá označení Hebrejci (hebrejsky: עברי, Ivri); עברים, Ivrim).

            Nejstarší záznamy o existenci izraelského národa spadají do 2. tisíciletí př. n. l. Během 3 000 let se Židé ze své pravlasti – Izraele rozšířili do celého světa. Kromě národnostně-etnické skupiny tvoří Židé i skupinu náboženskou.

            Pokud se píše s velkým prvním písmenem, označuje slovo Žid příslušníka židovského národa, tedy Žida v etnickém slova smyslu, zatímco žid (s malým písmenem) je příslušníkem židovského náboženství.

            Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k židovskému národu. Dalšími národními rysy bylo území státu Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština).

Židovské náboženství.

            Judaismus - monoteistické náboženství vytvořené během 1. tisíciletí př.n.l. palestinskými Židy. Jde o jedno z hlavních světových náboženství. Protože božský řád je zprostředkován hebrejským zákonodárcem a prorokem Mojžíšem přijetím zákonu na hoře Sinaj, nazývá se také mojžíšským náboženstvím.
            Prameny židovského náboženství tvoří Starý zákon, zvláště tóra a pozdější talmud.

            Tóra (pět knih Mojžíšových, Pentateuch) předčítaná při náboženských obřadech (bohoslužbách) v synagogách, není historicky jednolitý celek. 

            Charakteristickým rysem židovského náboženství je víra v jedinost, jedinečnost a výlučnost boha Jahva, který si zvolil Židy za svůj vyvolený národ, skrze nějž zřídil mesianistické království boží, říši míru, jíž má počít nová historická epocha.
            Mezi vyvoleným národem Židů a Jahvem platí smlouva zavazující Židy neuctívat jiného boha a dávající jim za to vládu nad Palestinou. Vnějším symbolem této smlouvy je rituální obřízka. Život národa i jednotlivců se řídí přesnými předpisy (tóra) a později tradicí (talmud), a to často až do nejmenších podrobností (kasuistika).
            Židovské obce řídí kněží, rabíni, kteří jsou zároveň knižními učenci. Náboženský kult je omezen na čtení a výklad tóry a modlitby. Soustřeďuje se na shromáždění v synagóze v den sabatu (židovské soboty) a prostřednictvím různých obřadů směřuje k získání milosti boha Jahva a k plnění jeho přikázání.

            Rituály židovského náboženství tvoří modlitba, mezuza a cicit, kapores, lulav a tašlich, košer a trejfe, obřízka a rituální očisty.
            Vedle modlitby, postavené v náboženské rovině na předpokladu neomezené síly slova, předepisují židovští duchovní věřícím umisťovat určitým způsobem mezuzu (pergamen se dvěma pasážemi z Deuteronomia, připevňovaný v pouzdru u dveří) a nosit cicit (amulet v podobě střapce na modré tkanici, zavěšovaný pod svrchním oděvem). Kapores (smírčí oběť konaná v předvečer svátku soudného dne), lulav (rituální obřad s palmovou ratolestí konaný ve dnech svátku stánků) a tašlich (magický obřad konaný v den židovského nového roku - roš-hašana) představují rituály navazující svou podstatou na obřady starověkého judaismu. Rituální třídění potravin na košer a trejfe odráží náboženský systém příkazů a zákazů vycházejících z tradic konzervativního náboženského systému. Prastarý a rozhodně nejen židovský obřad obřízky byl vykládán jako výraz "znamení zákona" a přináležitosti k náboženství Jahva až v období třídní spol.

            Stejný vývoj lze zaznamenat u rituálních očist (modlitby doprovázené omýváním rukou ve speciálním bazénu s dešťovou či pramenitou vodou), vycházejících pravděpodobně z životodárné schopnosti vody vytvářející představu její posvátnosti.
            Systém rituálů židovského náboženství je svázán s židovskými svátky, které jsou uspořádány podle lunárního kalendáře, takže jsou svátky pohyblivými

            Nejdůležitější místo mezi židovskými svátky zaujímá svátek pesach, dále šavuot, svátek stánků a svátek soudného dne s předcházejícím dnem nového roku (roš-hašana).             Důležitou roli v židovském kultu hrají posty, osvobozující údajně člověka od jeho existenčních pout a sbližující ho s bohem.
            Židovské náboženství se v důsledku své vyhraněné orientace na zákony vyznačuje silným etickým a právním akcentem. Je jedním z mála náboženství, jež se uchovala z doby starověku (ortodoxní judaismus). V náboženských dějinách lidstva sehrálo židovské náboženství značnou roli. Již za existence židovského státu se vytvořila početná centra Židů v diaspoře, jež se po dobytí Jeruzaléma rozšířila na pobřeží Středozemního moře, Pyrenejského poloostrova, v severní Africe i v západní Evropě.

            Mezi stoupenci židovského náboženství vznikaly četné sekty a šířila se mystická učení, jež (spolu s proudem ortoxního judaismu) výrazně ovlivnily vznik a formování křesťanství.

Historie Židů na brtnicku.

            Markrabě Karel uvedl roku 1345 židy do Jihlavy. Židů se nahrnulo mnoho. Usadili se v západní části města, zejména v Zadní a Přední Židovské ulici, kde měli své getto. Tyto ulice se tak nazývají dosud. Vystavěli si i synagogu.

            Roku 1426 byli židé vypovězeni z Jihlavy a rozešli se do okolních osad, zejména do Brtnice a založili si tu obec židovskou.  

            První židé však přišli do Brtnice roku asi již v roce 1345, kdy markrabě Karel je přivolal do Jihlavy, aby tak podporoval obchodní ruch.

            Když se v zemích Rakousko-Uherska v 18. století začala důsledně prosazovat povinnost užívat příjmení, týkalo se to i Židů. Svoje hebrejská jména si přihlašovat nesměli a tak je buď přizpůsobovali německému pravopisu (např. z hebrejského Kohen se stal Kohn), nebo si zapisovali jména německá, která někdy vyjadřovala i jejich zaměstnání. Němčina u nás přece byla jazykem vládnoucí moci a to bylo rozhodující.

            Písemné zprávy o brtnických židech jsou útržkovité, nepřesné a roztroušené po různých místech. Jen zásluhou zájmu a píle spoluobčanů se daří tyto materiály shromáždit.

V Brtnici měli židé vymezený prostor pro své ghetto a žili v něm jako samosprávný celek. Staré město židovské v Brtnici mělo svou určitou rozlohu. Přesně nelze je dnes již určit, ale roh náměstí a „Zašpitál“ tvořily hranice, které v době šábesu nepřekročili.

            Šábes je pro židy den pracovního klidu, modliteb a radosti, slavený každou sobotu. Židovské obchody byly zavřené, ale hospody byly otevřené. Začíná v pátek večer s východem první hvězdy.

            Dodnes ještě přežívá u starší generace název ulice Židovská místo dnešní Legionářská. Ghetto tedy zabíralo celou severní stranu náměstí, dále část Za Špitálem a před staletími i část prostoru Na Kapli. Stojí za to si také připomenout, že na mostě pod zámkem v ulici Legionářské se v pátek večer natahoval řetěz a že židovská část tohoto mostu je bez soch.  

            Židovská radnice se říkalo domu č. 200 v ulici Za Špitálem. Svou výstavností dává i dnes tušit, že nějaké výsadní postavení tento dům měl.

            Domy a domky po Židech v Brtnici slouží novým majitelům. Některé jsou už zbourány. Jejich původní majitele tu připomínají jen dva hřbitovy, jejichž vzhled mění nemilosrdný čas. Není živých, kteří by o ně pečovali. Vazby byly přetrhány.

            I vzpomínky se vytrácejí. Proto je snaha zaznamenat alespoň to málo, co v literatuře a v povědomí pamětníků ještě žije.

            Snad to pomůže novým generacím lépe chápat dobu, která je dávnou historií, ale vždycky může být zdrojem poznání.

Židé a Brtnice.                

            Posledním období třicetileté války (1618 až 1648) švédská vojska drancovala i Brtnici. To mělo i dopad na židovskou komunitu - snížil se hodně i počet židovských obyvatel.

            Ze šedesátých let 17. stol. pochází údaj o 49 židovských osobách, žijících zde v 11 rodinách. V r. 1666 se v pustých domech usadilo nových 6 židovských rodin z Třeště, z Rakous a z Prahy. V 70. letech přišlo dalších 10 rodin, zřejmě i z Vídně.

            Židé měli v těch dobách stále jiné postavení a jiné podmínky, než křesťanské obyvatelstvo. V kontribučních nařízeních z r. 1679 zjišťujeme, že na rozdíl od ostatních obyvatel v Brtnici platili židé vyšší daň z domů a bytů.

            Podle specifikace z r. 1680 Židé platili zvláštní ochranné peníze (Schutzgeld) - ročně 550 zlatých za ochranu 16 domů. Měli pronajatý užitek z kořalny, za to platili 350 zlatých a naproti tomu jim panstvo dávalo 150 sáhů dřeva na její provoz. Měli pronajaté i mýto, vybíral ho soukeník Hans Lang. Ročně odevzdával 450 zlatých. Majitel panství měl výhradní právo k majetkovému prospěchu z jejich činnosti a představovali tak poměrně stabilní příjem do pokladny.

            V r. 1714 tady už bylo židovské obyvatelstvo dobře usazeno a židovská obec odváděla do panské pokladny 480 zlatých „ochranných peněz“, 466 zlatých domovních činží, z židovského špitálu 7 zlatých, ze hřbitova 1 zlatý a 10 krejcarů. Poměrně vysoké poplatky nutily židy k vystupňování horlivosti a pracovitosti, k využívání svých schopností i k šetrnosti. Stále se většinou zabývali obchodem. Většinou obchod s kůžemi a jejich vydělávání bylo čistě židovskou záležitostí.  Přinášeli i řadu řemesel, která dala později základ zdejším podnikům.

            Morová rána v r. 1715 postihla Brtnici velmi silně. Tehdy zemřelo 59 židů. V r. 1718 žilo v Brtnici 31 židovských rodin.

            Židovské domy měly většinou jednu jizbu (v pěti případech dvě), dále komoru, kuchyň a forhaus (předsíň). Ve 13 domech měli stáj pro koně nebo jiný dobytek. Ve 13 domech měli ubytování pro podruhy (pomocné pracovní síly). Jejich špitál měl jizbu, komoru a forhaus. V místech, kde stával, se dodnes oficiálně říká Za Špitálem. 

            V roce 1719 byli na brtnickém panství dva židovští koželuzi Joachim a Elias Lederer a v roce 1740 dokonce čtyři koželužny a jeden obchodník s kůžemi. O pár let později je zde koželuhem David Austerlitz, známý velký podnikatel a nájemce vrchnostenských podniků. Tím byl dán základ pro další rozvoj tohoto odvětví ve zdejším kraji.

            Koncem 17. století se zde při potoce připomíná „stará flusárna“, která svým ročním výnosem tisíc zlatých patřila k nejvýnosnějším svého druhu na Moravě.

            V pobělohorské době byla Židům přístupna jen některá řemesla, která nebyla tolik vázána na cechy. Vedle půjčování peněz na úrok, pálení kořalky, rukavičkářství a mydlářství to bylo právě vydělávání kůží.

            Dlouhodobý vývoj o zrovnoprávnění židů urychlil i patent Josefa II. o náboženské toleranci. Toto uvolnění se v Brtnici projevilo na počátku nárůstem židovského obyvatelstva.

            V roce 1830 zde žilo 385 židů, v roce 1848 v Brtnici žilo 429 a v roce 1857 již 540 židovských spoluobčanů.

            O tom, že počátky nebyly lehké a Židům bránila různá opatření a zákazy, se dovídáme ze zprávy z roku 1840, kdy se zde mezi jinými bez povolení zdržoval i brtnický Žid Weissenstein. Tehdy bylo magistrátem zakázáno pronajímat Židům byt a nocleh a bez řádného povolení se zdržovat ve městě.

            V roce 1892, kdy Josef Hoffmann již byl starostem 25 let, bylo ze 17 zastupitelů městečka 5 židů. Byli to: Moritz Šimeček, Simon Kälbl, Heinrich Kälbl, Šimon Bretschneider a Rudolf Bretschneider. V té době už bylo samozřejmostí, že Židé měli své zástupce v obecních výborech. Při volbách byla tehdy důležitým faktorem majetnost volitelů i volených zástupců.

            Ke konci 19. a v počátcích 20. století však nastal výrazný pokles židovského obyvatelstva - pravděpodobně odchodem židů do větších měst. V roce 1900 počet poklesl na 142 a roku 1921 na 76 osob         

            V r. 1921 měla Brtnice v čele následující výbor: starosta Simon Bretschneider, členové Sigmund Kelbl, Mořic Weisenstein a Jindřich Wotzilka. Počet židovských zástupců se v tom roce vlivem snížení počtu židovských obyvatel snížil na jednoho. Zůstal jím rolník Šimon Bretschneider, který byl v obecním zastupitelstvu od r. 1879. Zasedal také vždy v neděli u tzv. smírčího soudu, kde se řešila různá narovnání mezi občany a projednávaly se polní škody.

            Tento úbytek měl za následek zrušení židovské obce v Brtnici. To vedlo ke zrušení židovské samosprávy, a k plnému začlenění židů do společenského a politického života celé Brtnice. Podle zákona z r. 1890 zůstala jen samosprávná náboženská obec.  Jako zajímavost jistě stojí připomenout, že v roce 1903 založila svou nadaci také Babetta Walmannová, roz. Schulhofová ku podělení chudých a sice katolických i židovských napolovic. Kapitál 9750 zl. 400 korun. Ale i židé měli chudinský fond. Jeho předsedou byl v r. 1921 zvolen Rudolf Bretschneider.

            Jak ubíhala staletí, měnily se politické i ekonomické poměry a svět dospěl k první světové válce a po ní k převratným změnám.

            Zajímavý je přípis Zemského úřadu v Brně z 23.12.1930, který obdržel každý Okresní úřad a následně pak každá židovská náboženská obec. Týká se úpravy obvodů židovských náboženských obcí v zemi Moravskoslezské a dále zakročení proti zcizování obecního majetku. V přípisu je mimo jiné uvedeno: "...a neprodávaly předmětů náboženských, které jsou mnohdy velmi drahocenné a mají často zvláštní hodnotu jako osvětové i historické památky". Zdejší obec na tento dopis reaguje krátkým soupisem, který uvádí, že vlastní synagogu, hřbitovní kapli a hřbitov a obytný dům čp. 236 a že žádných drahocenných předmětů nemá.

            V roce 1938 byla zrušena samosprávná náboženská obec a její obvod byl přidělen do Jihlavy.

            Ještě jedna zajímavost. Frída Meisel se živil  příležitostnými údržbářskými pracemi a bydlel Pod zámkem v domku, který už je dávno zbourán. Meiselovi měli čtyři děti a těžko by je byli sami uživili. Židovská obec se však o své chudé vždycky starala a nenechala je padnout až na dno. Soudržnost byla v tomto ohledu jejich silnou stránkou. Pikantnosti se vždycky dobře pamatují a tak se udržela i vzpomínka na to, co se tehdy povídalo, že židovské paní prý pí. Meiselové zaplatily i lékařský zákrok, aby už nemusela rodit další potomky. O židovské soudržnosti svědčí i existence pohřebního bratrstva, které přijímalo zodpovědnost také za pohřby málo majetných příslušníků židovské obce. Židé vytvářeli bratrstva jako organizace vzájemné pomoci, která je jim ukládána přikázáním „miluj bližního svého„. Povinností Židů bylo proto např. vykoupit svého souvěrce z otroctví a starat se i o sociálně slabé ve své komunitě. Pohřební bratrstvo zajišťovalo pohřby a poskytovalo i pomoc pozůstalým.

            Po stovce let jakoby se celá tragika znásobila a vracela se zpět. Přichází okupace Československa. Na pořadu každého dne je "židovská otázka". Opět zákaz stíhá zákaz. Omezení pohybu, přídělů potravin, postupné označení, vyloučení z veřejného života.

Synagoga a Rabínský dům.

Víme, že v r. 1629 byla postavena v Brtnici synagoga. (Škoda, že synagoga byla jako nevyužitá a chátrající budova zbourána, aby uvolnila místo novému nákupnímu středisku.)

Synagoga stála na rohu Legionářské ulice a ulice Za hospodou.Vchod byl původně ze strany, a po přestavbě byl nad novým vstupem byl umístěn hebrejský text žalmu 100, verše 4 v řeči hebrejské. Česky zní: „Děkujíce projděte bránou jeho, do předsíní jeho vkročte s chvalozpěvem!„ (Tato deska byla při opravě Valdštejnova domu vsazena do zdi na dvoře.) Dne 13. dubna 1925 shořela střecha modlitebny i střecha sousedního domu. Požár zničil i celý archiv, tiskopisy i stanovy Židovské náboženské obce v Brtnici. Na tuto skutečnost byl upozorněn i Okresní úřad v Jihlavě dopisem z 15.5.1932. Po okupaci v roce 1939 byly nacisty odstraněny ze štítu synagogy desky desatera a následně zničeny. Opuštěná budova sloužila jako sklad a v roce 1988 byla demolována.

 Synagoga byla postavena v začátcích silné rekatolizace, kdy se v Brtnici evangelická modlitebna přestavovala na katolický kostel. Z toho lze vyvodit, že Židů se mocenský a náboženský svár té doby netýkal. Naopak byli žádoucí skupinou obyvatel, která měla svůj důležitý ekonomický význam. Tyto změny si mimo jiné vyžádaly i přestavbu synagogy. Ta byla v roce 1888 společně s rabínským domem přestavěna.

            Rabínský dům, v němž byla umístěna i židovská škola, později sloužil jako provozovny drobných služeb, byl zbourán v r. 1989 současně se synagogou. Tak zanikla jedna z dalších historických dominant brtnického náměstí.

            Ještě malá zajímavost. V rabínském domě byla asi kdysi umístěna i mikve - lázeň, v níž se každý pátek očistili v místě bydlící židé s výjimkou žen „nečistých„ svým pravidelným měsíčním cyklem. Hladina vody v ní nesměla klesnout pod určitou míru.

            Ve 20. století se v Čechách a na Moravě tento rituál už určitě neprovozoval, dožíval jen v zapadlých místech na Slovensku a na Podkarpatské Rusi. Pan Karmazín, který tam později provozoval holičství, tak usuzoval z vyhloubeného a vyzděného prostoru ve sklepě, v němž on skladoval uhlí. Kdy se mikve přestalo v Brtnici používat, není přesně doloženo.

            Většina obřadů v modlitebnách byla vyhrazena jen mužům. Ti směly vstupovat na posvátná místa jen s pokrývkou hlavy s jarmulkou. Pokud se jich směly účastnit i ženy, byl jim vyhrazen prostor na ochozu nebo dole za ohradou. Možná to byl zvyk krajový, ale někteří pamětníci si vzpomínají, že při židovských svatbách novomanželé přijímali blahopřání v sedě na peřinách, rozložených na zemi v synagoze (v „templu„).

Ortodoxní Židé nesnímají pokrývky hlavy ani při jídle.

 

 

Židovská školní výuka.

            Jak v Brtnici vypadala školní výuka židovských dětí? Původně chodily židovské děti do veřejné školy, kde se dříve vyučovalo česky i německy, ale od roku 1886 už jen česky. Židovská obec platila za své žáky roční paušál 50 zlatých. Učilo se v domě č. 53 a později v nynějším Hoffmannově domě. Židovské děti měly svého učitele němčiny a náboženství. Ten je vyučoval v domě č. 224. Tento dům je dnes součástí domu č. 223 a vchod má z ulice Pod zámkem.

            Náboženská obec židovská měla svou jednotřídní školu, ve které se učilo jazykem německým všem předmětům. Nalézala se v domě vedle synagogy (býval to dům č.p. 236), úřady byla škola schválena roku 1872. V úředních záznamech z roku 1860 je ale záznam o úmrtí židovského učitele Fabiána. Ze záznamů je zřejmé, že po něm zde ještě působili učitelé Knapp a Kern.

            Do této školy chodily i děti nežidovské, aby získaly základní vzdělání v jazyce německém. Naopak některé děti židovské navštěvovaly školu českou.

            Po smrti výtečného židovského učitele Josefa Glasera 30. května 1918, jenž stál ve službách školy po několik desetiletí, nastoupil ještě učitel Koželuha, ale škola židovská měla tehdy jen 3 židovské žáky a tak po vzniku Československé republiky brzy zanikla.

            V lednu 1932 v jihlavské nemocnici zemřel pořadník židovské obce Karel Pick ve věku 73 let. Byl známou a typickou brtnickou figurkou. Popálil se v budově bývalé židovské školy, kde bydlel.

Židovské hřbitovy.

            Nejstarší židovský hřbitov v Brtnici se měl nalézat na severní stráni za kaplí Panny Marie Pomocné, na prvním poli na levé straně. Tuto domněnku podpírá okolnost, že na prvním poli vlevo za Kapličkou byla nalezena kostra se zbytkem židovského pohřebního rubáše.

            Na příkaz vrchnosti byl však před r. 1600 zrušen. Vypravuje se, že jedna hraběnka z Valdštýnů, asi Najímačka Kateřina z Kunštátu, prý nesnášela pohled na hřbitov, a proto musel být přeložen. Svatba se konala roku 1573, ke zrušení by muselo dojít po tomto datu. 1563 O deset let dříve však pan Hynek z Valdštýna zve do Brtnice řadu řemeslníků a dovoluje jim se zde usadit, prosazuje u císaře Ferdinanda I. další trhy a přičiňuje se o velký rozvoj Brtnice. Snad právě v této době by mohlo dojít ke zrušení hřbitova, který bránil většímu rozvoji a nové výstavbě.

            Byl proto založen druhý hřbitov - na severovýchodním okraji městečka po pravé straně silnice do Panské Lhoty, Malého a Bransouzům. Pohřebiště obdélného tvaru je situované ve stráni mezi lesem a silnicí na ploše 2050 m2. Náhrobky staršího typu v počtu asi 250 kusů jsou provedeny hlavně v místní žule, jejich členění a výzdoba je střídmě barokní odpovídající 17. - 18. století.

            Jako symboly zde nalezneme motiv koruny, jelena, květu a vinného hroznu.  Nejstarší dochovaný náhrobek pochází z r. 1672. Mluví se v něm o „židovských vyhnancích z Vídně“. Roku 1670 byli totiž židé císařem Leopoldem vypovězeni ze sídelního města Vídně.

            Po naplnění tohoto hřbitova vznikl vedlejší nový hřbitov. Byl založen roku 1860 a postavena byla i síň - pohřební komora, v brtnickém podání „židovská kapla“.

             Na starém hřbitov není jednoho kamene, který by nesvědčil o židovském hřbitově, na nové hřbitově jsou již pomníky docela moderní. Na obou hřbitovech je kolem pěti set náhrobků. Z židovské kaple, postavené na tomto hřbitově, je zachována pouze nedávno opravená průčelní stěna. Obec Brtnice ji s pomocí brněnské židovské obce zbourala a ponechala a opravila jen její čelní stěnu, která ke hřbitovu tvoří vstupní bránu. Během 80. let 20. století byl hřbitov příležitostně čištěn. Poslední pohřeb se zde konal před rokem 1942.

            Poslední židovský pohřeb byl v Brtnici v r. 1953 vypraven do rodinné hrobky panu Arnoštu Weisensteinovi, který se oženil s křesťankou z Bransouz.

            Pí. Vetchá vzpomíná, že v šedesátých letech min. stol. navštívil Brtnici p. Schulhof a v rozhovoru s p. Zvěřinou, který ho provázel na židovský hřbitov, projevil přání být tady pochován. P. Zvěřina po celou dobu udržoval ve vzorném pořádku všechny pohřební potřeby. Kdysi k nim patřil i pohřební vůz uložený v boudě v ulici Pod Kaplou, v místech kde bývaly stodoly a v současné době stojí garáže. Pan Zvěřina (křesťan) převzal hrobnictví na židovském hřbitově po svém tchánovi cestáři p. Volšanském, rovněž křesťanovi.

            Židovské pohřby se vyznačovaly prostotou. V Brtnici se jednoduché rakve spouštěly do hrobu na lanech pomocí rumpálu. Zajímavé je to, že Židé nikdy nezdobili své hroby květinami. Při svých návštěvách hřbitovů pokládají na hroby oblázky.

            Květiny uvadnou, člověk zapomíná, kámen se svou hmotou přibližuje věčnosti. Oblázek je i symbolem původní vlasti Židů, kde pohřbívali své mrtvé v terénu, kde bylo třeba nad mělký hrob navršovat co nejvyšší vrstvu ochranného materiálu, aby tam ostatky byly chráněny před dravou zvěří a mohly zůstat v klidu ležet až do posledního soudu.

            S mrtvým se muselo co nejdříve do hrobu. Původně byli nebožtíci zabalení do bílého plátna sesunuti z dřevěného prkna přímo do země. Hroby byly poměrně mělké. Aby se židovské hřbitovy nemusely neustále zvětšovat, mohla se na starý hrob navršit hlína a do ní pochovat dalšího mrtvého. Některé pomníky se proto zdánlivě propadaly.

            S pozůstatky mrtvých se nesmělo nikdy pohnout, protože jinak by ztratili naději na zmrtvýchvstání. Pomníky se stavěly k nohám, ne k hlavám. Na starých hřbitovech můžeme vidět tzv. malé letopočty – rok úmrtí je vyznačen jen posledním trojčíslím bez tisíciletí. Na starých pomnících jsou texty v hebrejštině, někdy však jen psány hebrejským písmem, ale v jazyce německém.

            Pro příslušníky židovského vyznání je Bůh nezpodobnitelný. Nesměli zobrazovat ani lidské bytosti. Proto na starých pomnících vidíme do kamene vytesané jen motivy geometrické, rostlinné, zvířecí a také ruční nástroje. Lidské ruce – dvě dlaně s určitým postavením prstů – symbolizovaly jméno Boží – šém. Zdobily náhrobky kněží, případně příslušníků jejich rodů. Vinné hrozny a fíkové snítky byly symbolem zbožnosti zemřelého a navozovaly rajskou situaci. Hlava jelena mohla znamenat, že je tam pochován pan Hirsch (= německy jelen). Pan Wolf mohl mít na náhrobku vytesaného vlka, atd. Nůžky mohly vyjadřovat buď zaměstnání zemřelého (krejčí) nebo jeho jméno (Schneider) apod.


Útržky vzpomínek.

O spoluobčanech.

            I když vzpomínky spoluobčanů na Brtnici mají svoji kapitolu, nemohu opomenout z obsahových důvodů zařadit do této kapitolky vzpomínky spoluobčanů na obec židovskou, na její lidičky a spoluobčany a rovněž tak i vzpomínky rodáků brtnických z obce židovské.

Pikantnosti se vždycky dobře pamatují a tak se udrželo i pár vzpomínek na to, co se tehdy dělo v obci židovské.

 

            Nejstarší pamětníci si vybavují postavu starší paní či slečny (její jméno ale odvál čas a zapomnění), která vždy upravená a s velkou mašlí pod krkem, měla maličkou prodejničku vína a likérů v Legionářské ulici č. 222. Současně byla agentkou nějaké pojišťovny. V předsíňce domu jsou ještě zachovány poličky zapuštěné do zdi. Připomínají malinkou hospůdku. Její majitelka prý ochotně vynášela židle na malé prostranství přede dvéře i potenciálním zákazníkům.           

 

            Zdejší panská vinopalna v Brtnici byla přebudována na škrobárnu a vlastnil ji až do 4. 11. 1920 Sigmund Köhn. Od roku 1920 byla v bývalé škrobárně zahájena výroba obuvi firmou Arco, kterou vlastnili Samuel a Dezider Löwy. Bylo zde zaměstnáno 13 dělníků a podomácku dalších 40, později dokonce 71. Roku 1924 firma zanikla.

 

            Pan Kölbl měl malý obchůdek se smíšeným zbožím v domě č. 210 u „Židovského mostu„. Po jeho smrti v obchůdku prodávala jeho žena Sofinka, někdy zvaná Kelblička. Koncem roku 1933 úmrtím Žofie Kölblové, vymřela tato rodina izraelského náboženství.

 

            Dne 28. květena 1933 byla v Brtnici pohřbena Emma Kölblová, roz. Bretschneiderová, dcera zemřelého Salomona Breschneidera hostinského „Na Kopečku.„ Zemřela v Pardubicích ve věku 45 let.

 

            Další židovská firma Daniela Kärgera v Brtnici působila až do r. 1938. Zaměstnávala 40 pletařek, zabývajících se pletením punčoch, rukavic a dalšího zboží.

 

            V Židovské ulici (v dnešní Legionářské) byla v domě č. 223 zřízena v roce 1873 první četnická stanice. Při požáru v roce 1899 shořelo v této ulici mnoho domů.

 

            Oskar Meisel prý bydlel Za špitálem a byl zaměstnán u Rudolfa Bretschneidera. Další Bretschneider prý bydlel v domě číslo 221. Rudolf Bretschneider byl výrobcem sodovek a limonád. Bydlel Na Kapli č. 226. Výrobnu a prodejnu měl v Legionářské ulici č. 228, kde prodával i alkoholické nápoje. 6. 9. 1926 prodal Rudolf Bretschneider dům v Legionářské ulici č. 221 konzumnímu spolku Vzájemnost – Včela. V březnu 1931 se stává jednatelem regulační komise a na valné hromadě byl zvolen starostou Sboru dobrovolných hasičů. V lednu 1932 byli do finanční komise zvoleni předseda Rudolf Bretschneider a místopředseda Otto Freund. Počátkem roku 1934 se starosta Sboru dobrovolných hasičů R. Bretschneider vzdal úřadu a na jeho místo zvolen P. Kružík.

           

            Otta Freund žil v domě č. 381 na náměstí. Byl to hodinář, prodejce a opravář kol a šicích strojů. Laura Freundová žila tamtéž a měla licenci na nákup kůží a kožešin.
Vítězslav Freund žil ve stejném domě a byl to zubní technik.V listopadu 1930 Ota Freund adaptuje dům na náměstí. Po adaptaci se k němu do domu stěhuje obchodník Stejskal. Hodinářský krám je dále provozován, je ale následkem adaptace je menší. Předtím byl v tomto domě obecní hostinec, jenž měl řezník Max Freund.

 

            V červenci 1932 podal Otto Freund návrh na úpravu koupaliště U tří schůdků. Na návrh bylo koupaliště upraveno. V listopadu 1932 podal návrh, aby byly podniknuty kroky, aby byla Brtnice zařazena do státní nouzové stravovací akce.

 

            V r. 1927 zemřel majitel hlavní trafiky Ignác Schulhof když se dožil 71 roků. Ve válce pozbyl syna – technika, zastavil výrobu obuvi. Hlavní trafika mu byla ve změněných poměrech - po válce odebrána. Zemřelý byl rozšafným mužem a požíval pro svůj pevný charakter a přímou povahu všeobecné vážnosti. Poslední léta měl sklad a obchod látkami v dnešní Široké ulici. Pohřeb se konal při velmi nevlídném počasí za velké účasti. Pohřební řeč pronesl rabín A. Kurzweil z Třeště. Vdova Kateřina Schulhofová převzala vedení textilního obchodu. Rabín Abraham Kurzweil  zemřel v květenu 1930 v Třešti. Přišel do Brtnice v srpnu 1895 a byl zde rabínem až do srpna 1926.

 

            21. března roku 1928 zemřel v Brtnici soukromník Jindřich Wotzilka ve věku 70 let. Zemřelý byl původně rolníkem a nájemcem polností a také domu a statku č. 362, kde byl rolnický lihovar, se všemi k němu tehdy přináležejícími pozemky. Majitelem tohoto statku byl tehdy otec kronikářův Alois Hofmann, správce hraběte Mitrovského.

           

            V říjnu 1931 odešel do Jihlavy Rudolf Weissenstein. Měl krám na náměstí v domě č. 74 kde řadu let prodával obleky.

 

            V Legionářské ulici prý byly v roce 1925 dvě židovské hospody. U zlatého jelena a U zlaté hvězdy. Pan Fleischner měl hospodu „U zlatého jelena„ v Legionářské ulici, nyní známou pod názvem „U Moučků“. Pí. Mopilsová si pamatuje, že u Fleischnerů sloužila její maminka pí. Samuelová. V dobrém prý vzpomínala na pí. Fleischnerovou.  Mořic Fleišner zemřel v lednu 1932 v Jindřichově Hradci ve věku 83 let. Žil v Brtnici 52 let. Byl vyznání židovského. V Brtnici ovdověl a rodina zde zanikla.           

 

            Dne 28. květena 1933 byla v Brtnici pohřbena Emma Kölblová, roz. Bretschneiderová, dcera zemřelého Salomona Breschneidera – hostinského „Na Kopečku.„ Zemřela v Pardubicích ve věku 45 let.

           

            Koncem roku 1933 úmrtím Žofie Kölblové, vdovy po obchodníkovi v ulici Legionářské vymřela tato rodina izraelského náboženství.

 

            12. 1. 1936 slavil v kruhu rodiny 70. narozeniny p. Salomon Singer v plném zdraví.

 

            Josefinka Furchtová, dle místní přezdívky Šmulíková, měla na náměstí domeček č. 255 a v něm miniaturní obchůdek – výkup a prodej kožek, příležitostný prodej kůzlat a vetešnictví. 28. 2. 1937 byla velká povodeň. Mimo ostatní škody voda zatopila i cestu u domu paní Furchtové a p. Dlouhého a i u synagogy byla cesta dlouho pod vodou.

 

            Cecilie Furchtová v Legionářské ul. č. 232 prodávala Kostelecké uzeniny. Podle vyprávění jedenadevadesátileté pí. Peškové požádala v počátcích protektorátu jejího tchána, který 30 let jezdil u Furchtů s koňmi, aby odvezl kufřík s cennostmi, prý majetkem její dcery žijící v Bratislavě, do úschovy k nějakému továrníkovi v Plzni. To se stalo, i když to tehdy bylo spojeno s velkým rizikem.

 

            Šlachta – jatka, kde židovský řezník zvaný „šoche„, v místním žargonu „košerák„, měl porážku a výsek masa, odpovídajícího židovským náboženským požadavkům. Šlachta asi kdysi bývala u potoka na rohu ulice Legionářské a Pod kaplou, v místech, které patřilo do původního gheta. Asi do r. 1955 tam totiž stávaly dva domky, z nichž v jednom bydleli Růžičkovi a jejich rodina měla přídomek „od šlachty„.

            Pro ortodoxní židy platila zásada, že maso muselo být získáváno jedině ze zvířat zabitých předepsaným způsobem příslušníkem jejich víry (nejlépe řezníkem „košerákem„, židovsky zvaným „šoche„). Maso muselo být z absolutně zdravých zvířat, bez sebemenších anomálií a zbaveno krve. Požívat vepřové maso nebylo dovoleno.

            V různých náboženstvím vymezených obdobích (jako u křesťanů jsou např. období půstu) se nesmělo používat mléko a kvašená strava a proto v židovských domácnostech muselo být i nádobí roztříděno na mléčné a nemléčné. V chudých rodinách stačilo důkladně je umýt.

            K jarním židovským svátkům patřily macesy (původně zvané pasca – čti paska).

Židovské velikonoce, svátek nekvašených chlebů. Pesach od starozákonních dob připomíná historický odchod z egyptského otroctví. Sedmidenní svátek a příprava na něj je v judaismu spojena s předepsanými zvyky, které jsou ortodoxními skupinami přísně dodržovány.

 

Osudy rodiny Weisensteinovy.

Z Brtnice z domu č. 207

            Koncem léta r. 2003 se v Brtnici zastavila pí. Hanna Barlevová z Izraele s manželem, dvěma syny a dcerou. Přijeli se poklonit památce svých předků na zdejším židovském hřbitově a podívat se na rodný dům otce paní Barlevové, roz. Weisensteinové v Legionářské ulici č. 207. Slíbili jsme jim poslat kopii fotografie tohoto domu, která byla náhodně pořízena v r. 1925 při brtnické povodni. To jsme také učinili a současně poprosili o odpověď na několik otázek. Z těchto odpovědí i z dalších získaných informací jsme sestavili stručný přehled osudů této rodiny, jaké jí připravilo 20. století.
            Ve sborníku Dotyky - Židé v dějinách Jihlavska jsme se dočetli o zajímavé archiválii - vandrovní knížce krejčovského tovaryše Wilhelma Weisensteina, narozeného r. 1829 v Brtnici, bytem v č. 228, z jeho vandru (učební době) v letech 1840-49. Nevíme ale, v jakém vztahu byl k rodině Weisensteinových, jejíž osudy sledujeme.
            Moritz Weisenstein se svou ženou Karolinou měli obchod s obilím a potravinami v Legionářské ulici v domě č. 207. Měli pět dětí v následujícím pořadí:
            MUDr. Josef Weisenstein (narozen 1893) byl od r. 1922 druhým praktickým lékařem v Brtnici. Měl manželku Annu (narozenou 1893) a dceru Renatu - Ruth (nar. 1923), provd. Borovou. Ordinaci měl v domě č. 223 v Legionářské ulici. Je to patrné z fotografie židovské rodiny Pachnerových před jejich obchodem v témže domě. Na něm je totiž umístěna malá tabulka se jménem dr. Weisensteina. Poté se stal státním obvodním lékařem v Českém Rudolci a v roce 1932 byl ministerstvem zdravotnictví jmenován státním obvodním lékařem pro obvod Jihlava - venkov. Když po záboru Československa měl zákaz vykonávat lékařskou praxi a musel opustit Jihlavu, přestěhoval se s rodinou do Příseky a pronajal si tam vilku v části obce, zvané Na Vejhoně. Dle příseckých pamětníků lidé z Příseky se na něj obraceli se zdravotními potížemi, on se je snažil posílat k českému lékaři s tím, že jemu po udání hrozí trest smrti. Přes tato rizika lidem pomáhal. Dříve prý u nich sloužila nějaká dívka z Brtnice a on u ní před deportací uschoval své lékařské nástroje. Paní Anna zahynula v koncentračním táboře už 24. 7. 1942. On zahynul v Osvětimi až ke konci války. Dcera Renata se v r. 1945 z terezínského koncentračního tábora vrátila, vyzvedla si otcovy lékařské nástroje a údajně odjela do Izraele.

            Arnošt (Ernest) Weisenstein se oženil s křesťankou z Bransouz a měl tam obchod smíšeným zbožím. Při sčítání lidu v r. 1930 se přihlásil k české národnosti. On koncentrační tábor přežil, ale nepřežil ho jejich syn Kamil (nar. 1931). Byl odvlečen přímo ze školy. Má svou fotografii na pamětní desce v Bransouzích. Své jméno má vepsáno i na desce v koncentračním táboře v Osvětimi. Viděla je tam při své návštěvě Osvětimi i pí. Barlevová, a o tomto svém smutném zážitku nám napsala.

            Manželé Weisensteinovi měli ještě syna Josefa, který prý žije v Pardubicích. Pan Arnošt byl pochován v r. 1953 do rodinné hrobky na židovském hřbitově v Brtnici. Byl to tady poslední židovský pohřeb.
            Mitzi (Marie) Weisensteinová, provd. Sternová se z koncentračního tábora vrátila, ale ztratila tam syna a manžela. Kam se provdala a kam se po válce vrátila, to nevíme.
            Wilhelm Weisenstein měl spolu se svým bratrem Fritzem přepravní firmu v Jihlavě. Podařilo se mu včas z Jihlavy utéci. Usadil se i s rodinou v Izraeli, stejně jako jeho bratr Fritz. Fritz Weisenstein se narodil jako poslední z dětí v r. 1904. Začal studovat v Brně. Měl se stát inženýrem. Studia nedokončil. Ve dvaceti šesti letech v r. 1930 se oženil s Marií Goldriechovou z Jihlavy, kam se odstěhoval. Měl tam společně s bratem Wilhelmem přepravní firmu. S manželkou měli dvě dcery. První se narodila v r. 1933. Druhá v r. 1937, a právě to je paní Hanna Barlevová, která navštívila Brtnici. Obě sestry se svými rodinami bydlí v Izraeli, kam se podle ústního vyjádření paní Hanny se svými rodiči dostaly přes Ameriku.
            O okolnostech útěku z Jihlavy se dovídáme z jejího dopisu. Bylo pro ně štěstím, že k němu došlo brzy. O málo později by se jim to už nebylo podařilo.
Paní Barlevová to v anglicky psaném dopise popisuje takto: „Naše rodina žila v Jihlavě do září 1939. Odcházeli jsme ve velkém spěchu. Večer byl otec varován jedním ze svých německých zákazníků, že si pro něj přijde Gestapo. Otec se rozhodl utéci do Prahy. Skutečně pro něj ráno přišli. Moje matka si do konce svého života vzpomínala na ty těžké kroky gestapáků po schodech. Ostatní muži, kteří byli toho dne zatčeni, prý byli opakovaně mučeni. Mně bylo tehdy jeden a půl roku, sestře šest a půl. Ta stále vzpomíná na pohled z okna, na hořící jihlavskou synagogu.„ (Pozn.: Dle sborníku Dotyky synagoga byla zapálena 30. března 1939 kolem druhé hodiny ranní zfanatizovanou německou jihlavskou mládeží za pomocí SA-manů. Na pamětní desce v dnešní Benešově ulici, kde synagoga stála, je však uvedeno datum 16. 3. 1939.)
            V deportačním seznamu jsou uvedena další tři jména z rodiny Weisensteinů:
Weisensteinová Tereza, nar. 1876, Brtnice 207, soukromnice,
Weisensteinová Anna, nar. 1905, Brtnice 207, prodavačka,
Weisensteinová Marta, nar. 1908, Brtnice 207, zřízenkyně.
            Všechny tři zahynuly v koncentračních táborech. Není nám známo v jakém příbuzenském vztahu byly k původnímu majiteli domu č. 207, obchodníku Moritzi Weisensteinovi. Snad to byla jeho švagrová a neteře. Přistěhovaly se sem možná až po 15. březnu 1939.
Zpracoval Spolek pro starou Brtnici v r. 2004.

 

Příběh Viléma Pachnera

Z Brtnice z Legionářské č. 223

            Rodina Pachnerova měla prodejnu s textilem a drobným průmyslovým zbožím v Legionářské ulici v rohovém domě č. 223 u mostu vedoucího k hasičské zbrojnici. Měli syny Viléma, narozeného r. 1915 a asi o devět let mladšího Karla. Svůj obchod prodali Herrmannům podle našeho odhadu asi v r. 1935 a odstěhovali se do Mladé Vožice. Pan Pachner chtěl žít poblíž svého bratra Karla, žijícího ve Voticích. Vilémovi se podařilo utéci za hranice asi těsně před obsazením Československa Němci, nebo těsně potom. Brzy se dostal do Ameriky a živil se tam jako malíř obrazů i jako učitel (asi učitel kreslení). Rodiče i mladší bratr Karel zahynuli v koncentračních táborech.
            V Československu zůstal naživu jeden Vilémův bratranec žijícív Praze - Lev Pachner - syn strýce Karla z Votic. I jeho příběh je velice zajímavý. Byl ženat s křesťankou, a ta ho před transportem do Terezína zachránila. Dopravila ho ke své sestře Švarcové do Byškovic u Neratovic. Tam si vybudoval podzemní skrýš pod psí boudou. Přečkal tam těžké čtyři roky s podporou dobrých a mlčenlivých sousedů, jimž podle tehdejších zákonů hrozil za neoznámení této skutečnosti hrdelní trest. A právě za ním přijel do Prahy Vilém Pachner i s manželkou na první návštěvu v r. 1965. Samozřejmě při té příležitosti navštívil i Brtnici. Na druhou návštěvu přijel v r. 1969 a opět se zastavil v Brtnici. Po třetí přiletěl s dcerou Andulkou a synem Karlem v r. 1975. Tehdy mu jeho brtničtí spolužáci připravili hezké setkání s pohoštěním. On je ve svých dopisech vždycky vzkazoval pozdravovat.

            Obnovil tady už při své první návštěvě svoje přátelství s o sedm let starším Josefem Křivánkem, který se v jejich obchodě vyučil a pak tam byl obchodním příručím. S ním si pak vyměňoval dlouhé dopisy. V pozůstalosti p. Křivánka je jich dochováno 17. Poslední dopis je z r. 1982, kdy už byl p. Pachner postižen ztrátou velké části zraku a byl proto odkázán na příležitostnou pomoc někoho, kdo mu mohl český text přečíst nebo napsat. Z této korespondence vyplývá, že v pěti letech si Vilém vypíchl nožem oko. Druhé oko sláblo. V r. 1982 po několika operacích také skoro osleplo. P. Křivánek v r. 1983 zemřel, spojení s Brtnicí skončilo. Vilíkovy dopisy Josefovi vždycky obsahovaly ujištění o takřka bratrských vzájemných vztazích, o pisatelově obdivu k dobrým lidským vlastnostem – pravdivosti, přímosti a poctivosti adresátově. Vždycky se ve svých dopisech znovu a znovu vracel ve vzpomínkách k Brtnici. Spojoval si ji se svou rodinou, dětstvím a mládím. Uvádíme úryvek z jednoho čtyřstránkového dopisu z r. 1976, to už po třetí návštěvě Brtnice.
            „………Věř mi však, a to vím, že věříš - že nikdy z rodné Brtnice nejsem daleko. Vždyť doufám, že je to všecko v té mé práci. Všecky ty pole, ty stezky a kopce rodného kraje. To jsou přec ty moje linie. Tam doma v Brtnici to vše začalo a skončí to jen mojí smrtí. Moje celá životní práce je tak úzce spjatá s tím naším rodištěm. Proto jsem přijel a zase se vrátil. Vždyť to tam miluji, ač jsme na druhé polokouli. Tam jsem přece zůstat nemohl. Lidé ze kterých jsem vzešel byly považovány jako za krysy, které je nutno co nejrychleji a jakýmkoliv způsobem, vyhubit. Já uprchl a zachránil život. Teď už mám domov zde, vždyť už jsem tu skoro 37 let. Když jsem opustil milovanou zem bylo mi 24 let. Teď už bych nechtěl jinou, tomu přece rozumíš. Kdyby nebylo Ameriky, tak bych to byl dostal jako ti všichni moji drazí. A tak se vracím do Brtnice, toho údolí mého mládí - do nejkrásnějšího času - do země mládí. A tak nevědomě člověk chce tam najít, co tam není, co tam nemůže být. Hledám tam ubožáka Karla, kterému bylo jen 18 nebo 19 - hledám rodiče a pochopitelně nenajdu. Vždyť už čas prchá a já jsem starý a oni už by nebyli. Tak tam mám Tebe, Pepíčku, posledního z té mé rodiny. Vždycky jsem Tě považoval ze část toho našeho hospodářství. Když rodiče se později odstěhovali - ta Vožice už pro mne nic neznamenala. Neměl jsem žádný vztah k tomu místu. Odstěhovali se, aby byli blízko strýcovi Karlovi ve Voticích. On a otec se vždycky měli velmi rádi. No, dlouho spolu nebyli. Jiní lidé se o to postarali. Tak co mi zbylo? Ty a rodiště. ………Když si ten sluneční svět mládí představím, tak je tam rodina, krám, ten dům, jsi tam přirozeně i Ty ………„

(Úryvek z dopisu datovaného „Vánoce 1976„)
            „Tyto dva lidi spojilo znovu po mnoha letech přátelství. Oba totiž cítili potřebu posilovat se. Oba trpěli svou samotou. Jeden svým staromládenectvím, druhý tím, že byl vykořeněn ze svého životadárného prostředí. I když si založil vlastní rodinu a měl hezké manželství, dceru a syna, byl okraden o svou minulost. O svou původní rodinu, a to dřív, než na to mohl být přirozeným vývojem připraven a nadto o sounáležitost k nějakému celku z něhož vzešel. Povšimněme si v jeho dopise trpkého povzdechu o vyhubení krys. V jiném dopise zase píše, jak za svého pobytu v Chicagu se mezi českou komunitou nepřiznal, že je Žid. Jsme vůbec schopni pochopit tragiku niterného pocitu osamocení lidí, které poznamenal holocaust? Z dochovaných dopisů vůbec nevyplývá, že by v sobě tuto bolest chtěl stále přiživovat a dávat ji světu na odiv, ale určitě v něm žila.“
            Spolužáky a přátele z mládí dával často v dopisech pozdravovat. Dopisy pro učitele Aloise Toufara a jeho paní Andulku, kamarádku z dětství, rozenou Svobodovou, přikládal k dopisům posílaným Josefu Křivánkovi.
            Tento brtnický český Žid prožil většinu svého života v prostředí, kde neměl možnost mluvit česky a přesto obdivuhodně dobře si svůj rodný jazyk i po 40 letech udržel. Jako doklad přikládáme přepis dopisu, odeslaného z anglické lodi Queen Elizabeth II, kterou do Evropy a zpět cestoval při druhé návštěvě Brtnice

            Jeho dopisy jsou zajímavé i tím, že se v nich svému příteli svěřuje s nejtajnějšími myšlenkami, týkajícími se jeho tvůrčí činnosti, ač ten o ní nemohl mít žádnou představu. Snad právě proto mu snadněji mohl sdělovat sny o své touze namalovat něco opravdu krásného, co teprve někde zasuto čeká na svou chvíli. Snad nikomu jinému nesvěřoval pochybnosti o svém talentu, jenž mu neumožňuje překročit hranici dělící ho od umění, které by toužil vytvořit.
            Nevíme zda a kdy skončila životní pouť Vilouše Pachnera. Snad mu vnitřním zrakem viděné vzpomínky na Brtnici a svůj domov v ní aspoň trošku prozářily jeho slepotu. Pro Brtnici bude tato malá vzpomínka na něj připomínkou jedné smutné epizody našich dějin.
Zpracoval Spolek pro starou Brtnici v březnu 2004.