wz

Vzpomínky rodáků – pamětníků na Brtnici.

           

Tyto kapitolky jsou  zpracované na základě podkladů a materiálů od našich spoluobčanů rodáků a pamětníků. Připomínají nám dobu dávno minulou, osobní příběhy na které by se jinak zapomenulo a přece stojí za to si je připomenout, i když některé přesahují rámec doby „Povídání“.

 

            Možná, že i vás budou tyto řádky inspirovat k tomu, aby jste svůj krátký příběh, příhodu, která se vám, nebo vašim blízkým stala, k tomu, aby jste s nimi seznámili i ostatní. Není nic jednoduššího, napište je buďto přímo mne, nebo je pošlete do Brtnického zpravodaje.

 

            Možná, že po přečtení si vzpomenete na své staré kamarády z dětství, nebo že si někdo z vašich známých vzpomene na vás. Možná, že tak obnovíte stará přátelství, i za to stojí ta trocha písmen v mém Povídáni.      

 

 

 

 

 

 

 

 

           

                         

Historie Brtnického zpravodaje.

            Od října 1926 do června 1938 vydává v Brtnici A. K. Hoffmann a po jeho smrti Josef Birnbaum časopis Brtnický kraj. Vyšlo 12 ročníků, celkem 45 čísel. V pohnutém podzimu roku 1938 časopis zanikl a jeho zažloutlá čísla jsou historickou vzácností.

            První cyklostylované Brtnické noviny se zachovaly z roku 1959 pod názvem Brtnické žňové noviny (čís.2). Měly jednu stránku A4 a obsahovaly informace týkající se nejen práce na polích, ale také pozvánku na přednášku o Marsu, různé výzvy a upozornění. Z téhož roku se dochovalo č. 7 a č.8 (obě prosincové) a to již pod názvem Brtnické noviny. Tyto již byly i v dalších letech vícestránkové a kromě praktických informací obsahovaly všelijaké příspěvky občanů i vyjádření redakce.

            Nutno říci, že příspěvky se velmi často točily kolem témat, které sebou přinesla válka a útlak. Docházelo také ke střetům názorů, na svou dobu vcelku odvážných. Noviny byly až do roku 1968 vydávány redakční radou Osvětové besedy tvořenou aktivními členy V. Klofáčem, A. Rubešem, A. Hansem, A. Toufarem – ten doplňoval noviny rytými obrázky – a dalšími. Pan Birnbaum prováděl korekturu novin po mnoho let. V posledním čísle této etapy se jako vedoucí redakčního kroužku představil Jaroslav Suchánek.

            V šedesátých letech (minulého století) byla poprvé zařazena rubrika, která vzdáleně připomíná dnešní Společenskou kroniku – bezejmenné přehledy se objevovaly na začátku roku jako shrnutí roku předešlého. Dozvídáme se tak, například, že v roce 1967 se narodilo 30 dětí, zemřelo 20 občanů, přistěhovalo se 34 a odstěhovalo se 55 lidí a konalo se 26 svateb. ... Co nesmělo chybět v žádném čísle, bylo Brtnice staví – Brtnice buduje.

            V prvním čísle II. ročníku je přihlašovací ústřižek k odebírání Brtnických novin – 1 ks ze 10 haléřů. Poslední výtisk byl vydán v srpnu 1968. Další čtyři roky nevyšlo žádné číslo. Teprve v červnu 1972 začaly Brtnické noviny opět vycházet. Od druhého čísla obnovené řady nesou název Brtnický zpravodaj. Na konci těchto čísel byly vždy články o brtnické historii.

            Začátkem sedmdesátých let byl již zpravodaj tištěn v tiskárně a cyklostylování tím skončilo. Ve více než 70 číslech mají články půvabně ručně zdobené titulky od Josefa Pokorného, po dalších 12 let je nakreslil Vojtěch Andrýsek. Od té doby je připravujeme na počítači.

            V redakční radě pracovali Ing. Hos, RNDr. V. Janků, J. Birnbaum, J. Chylík, Ing. J. Novák, pplk. Jan Svoboda a mnozí další. V redakční práci se střídali Hana Smékalová, Vlaďka Lacková, Eliška Nosálová, Jana Hambálková, Michaela Marešová a Lenka Strouhalová – Zimolová.

            Do let 1968 máme v archivu pouze část výtisků. Jedná se o následující:

            1959 – žňové č.2/8; BN č.7/12 a č.8/12

            1960 – BN č. 1/1 až 6/1 a č. 11/10

            1961 – č. 4/5 až 6/6 a č. ?/11

            1962 – 1964 žádné číslo

            1965 – č.?/11

            1966 – č. ?/1 a č. ?/3,?/8 a ?/11

            1967 – č. 1/1 a č. ?/3

            1968 – č.?/8

Pokud by z vás doma vlastnil další výtisky, doplňující tuto „skládačku“ a byl by ochoten je věnovat do našeho archivu, či aspoň půjčit ke zkopírování nechť je přinese do Informačního centra nebo na radnici Měú.

Děkuji. ... Připravila Kamila Ryčková

(Upraveno dle článku v Brtnickém zpravodaji – říjen 2007.)

            Pozn.: I já se přimlouvám k její prosbě, neboť i Brtnický zpravodaj je jedním ze zdrojů informací pro mé povídání. Za případné věnování starších čísel, nebo zapůjčení a Vaši ochotu vám předem děkuji .                                              Ježek Brtnický

 

Vzpomínky rodáků – pamětníků

Dětství v Brtnici.

            Paní Elfi Pollaková – Gregorová z Brna na své dětství strávené v Brtnici vzpomíná: „Bydlela jsem s rodiči a mladším bratrem v Brtnici od roku 1924 do roku 1935. Můj otec byl zaměstnán u knížete Collalta jako geometr. Bydlel s námi rovněž otec mého otce – František Gregor – který byl všeumělec a zanícený rybář.

            Bydleli jsme na prvním nádvoří zámku a okno naší kuchyně směřovalo do „bašty“. Vychodila jsem v Brtnici obecnou školu a měšťanku, můj bratr rovněž (ten se pak po první měšťance s rodiči odstěhoval). Jí jsem byla na jiné škole. Jsem ročník 1920, můj bratr 1922. Jsem tedy pamětnice.

            Moje maminka se dobře znala s rodinou p. prof. Josefa Hoffmanna a pokud byli v Brtnici, často se s nimi stýkala. Nevím, kdo z mých vrstevníků ještě v Brtnici žije. V Brně se scházíme s Josefem Růžičkou, který bydlel vedle záložny.

            V Brtnici jsem prožila krásné dětství a považuji ji skoro jako moje rodiště. Chodila jsem tu taky do Sokola a vedla nás tehdy pí. Fanča Nováková, dcera řídícího...“

(Upraveno dle článku v Brtnickém zpravodaji – srpen 2007.)

Hrozná Bouřka.  

            Paní Marie Menšíková, které nyní žije v Pístovicích u Vyškova, vzpomíná nejen na hroznou bouřku. Tu prožil v roce 1949 její manžel, jako osmnáctiletý, v Brtnici se svým tatínkem Aloisem Menšíkem.

            „ ...rodiče Menšíkovi, z čísla popisného 404, vlastnili 7 mír polí. Hospodář Alois Šťáva jim je svými koňmi obdělával i když byl postižený. V první světové válce přišel o jednu nohu a používal dřevěnou. Z toho důvodu svěřil své koně švagrovi Milošovi Březinovi, aby svezl z pole rodičů žito. Manžel mu pomáhal dávat snopy vidlemi na fůru a Miloš je rovnal na žebřiňáku. Při nakládání posledních snopů se přihnala prudká bouřka. Bylo to tři kilometry v kopcovitém kamenitém terénu. Miloš přiměl koně ke klusu. Manžel na něj volal, aby se schoval v podloubí zámeckého kostela, kde se dalo schovat i s fůrou a koňmi. Stalo se, že ho asi neslyšel a tryskem se řítil bouří a blesky dolů do Brtnice. Manžel jim nestačil a tak zůstal ve dveřích u pivovaru a tam prožil hrůzy, na které nezapomněl po celý život. Sledoval, jak se v zámeckém parku lámaly stromy od blesků, které doprovázel prudký liják. Běsnění prudké bouře nebralo konce. Těsně za Brtnicí stála řada topolů, několik z nich blesk rozlomil a vedle nich bylo několik kráterů jako od bomb.

            Ještě jednu vzpomínku si paní Menšíková vybavila v souvislosti s bouřkou v Brtnici: „Na kopci nad měšťankou bydlela vdova, paní Vetchá, s malým synkem. V době bouře leželi oba na železné posteli a stalo se, že blesk oba zabil. Manžel i otec jim zemřeli před několika lety a neměli žádného příbuzného. Bylo to před brtnickou poutí, občané provedli sbírku na úhradu pohřbu.

            Paní Menšíková dále vzpomíná, že: „Vedle hrobů rodičů Menšíkových je opuštěný hrob. Od maminky jsem se dozvěděla, že tam leží mladá dívka – sirotek. V zimě hledala práci po domech a za vesnicí zmrzla.“

(Upraveno dle článku v Brtnickém zpravodaji – únor 2009.)

Dušičkové vzpomínání.

            Stará paní Karmazínová, ta co bydlela na Podmoklí, vzpomíná na jednu příhodu. Traduje se že tato příhoda se měla stát někdy kolem roku 1900.

            Na Dušičky z 1. na 2. listopad o půl noci prý mívají mrtví mši v kostele. To se dvě ženské domluvily, že půjdou časně ráno na Dušičky do kostela. Dříve se četly rekvie o Dušičkách v 5 hod. ráno, když ještě byla tma.

            V noci jedné z nich někdo zaťukal na oko a ženský skřehotavý hlas řekl: „Už půjdeš?“. „Už jdu!“ odpověděla. Myslela si, že je to sousedka. V rozespalosti si nevšimla, že je teprve před půlnocí. Venku tma, nikoho neviděla a tak se sama ke kostelu vydala. Když k němu přišla  dveře byly otevřené. Ve světle svící ve všech stolicích plno osob v pohřebních šatech uviděla, hřbety k oltáři a tvářemi ke dveřím obrácené seděli. Jen je spatřila velice se ulekla. Jedna osoba, při které nejblíže stála, k ní promluvila: „Přítelkyně, co tu chceš, tvůj čas o půlnoci zde není. Ty nás v naší pobožnosti rušíš, my ji za vás živé konáme. Jdi rychle pryč, odhoď plášť a neohlížej se, sic by jsme tě roztrhaly." Tak hned ta paní to učinila, ale víc ze strachu do kostela už nešla na dušičky nešla. Prý se cáry toho pláště našly roztroušené po cestě mezi kostelem a hřbitovem.   

Životní příběh Jiříka.

            Dali mu na křtu jméno po slavném vítězi nad lítým drakem. Jiří, narodil se v první čtvrti 19. století v domku na Žabárně. Jiří udatně a spokojeně se potýkal až do dnů stařeckých s drakem nezdolným — úmorným, dřením pro černou, suchou skývu chleba a o svět se nestaral. Tolik na úvod o jednom osudu, dle vyprávění vnučky - stařenky. Jaký byl jeho životní příběh? Posuďte sami dle zaznamenaného vyprávění:

            „Milý Jiří! Co jsi měl na tom božím světě, pokud ti říkali Jiříčku? Měl jsi to, co mívaly chudé děti v té době. Neradostné dětství, krušnou přípravu na tvrdý, těžký život. Že ses narodil Jiříčku v „podruží“, tak tatík s mamkou měli jen po dvou dělných rukách, míval jsi už hned v kolébce té krušnosti ještě víc.“

            Jako nemluvně nepoznal Jiřík jiných sladkostí, než prsů matičky. Kromě ukolébavky jinou hudbu neslyšel, kromě pohoupání v matčiných rukách jiného, pohodlnějšího odpočinutí nepoznal. Vždyť i ten prs, ta matčina píseň, to pochování – to vše bylo tak vzácné, jen tak jako „úkradem“ a často jen záhy za svítání či pozdě večer!

            Po celý den se s ním tahaly starší děti po pastvinách, musel útlý žaludeček zvykat o cumlu nacpaném rozmočenou „cumlatkou“. Místo písní slýchával častěji pláč nedospělých chův (zvláště za bouřlivého počasí), při pasení mnohdy ani nemohly potěšit a pochovat, klidného spočinutí neměl. Místo mateřského pohoupání bylo bolestivé tahání dětskými ručkami nebo tvrdé poležení na tvrdé zemi, na dešti i na slunci. Klacíky, barevné kamínky, klůcky – to byly jeho hračky. 

            Někdy ho brávala matka s sebou do pole. Koš na zádech, dítě na loktech. Když dojdou na pole nebo do lesa, shodí koš a položí Jiříčka na zem a maličký má postaráno. O kolébku, o střechu proti úpalu slunce nebo i proti dešti. Zpátky to jde zase tak, jenže váha na koši větší, citelnější o sladké břímě maličkého. Žíly nabíhají, tváře rudnou, pot se cedí, ruce dřevění. No, ještě krok a krok už budeme doma. Je s podivem, jak mateřská láska sílí. Stálo to přece za to. Srdce mateřské a dětské byla si v ten okamžik blíž, třebaže k sobě nemohla pro pilno. Mateřská starost má spokojenější hodinku, když maličký je na očích.

            Tak bylo i s naším malým Jiříčkem, dokud byl děťátkem. A když sundal čas z tužícího se tělíčka peřinku, všecko se zas ještě přitužilo, zvláště jakmile Jiřík poprvé ukázal, že kam jej napřed nosívali, může už doběhnout sám. V této době poznal a záhy se naučil náš „běhounek“ sám, co dělají chudé děti na brtnicku, aby darmo chleba nejedly. A záhy (ještě dlouho se po něm ve škole neptali) pobíhával sám za stádem husí a tahával se sám s menšími, jako nedávno starší tahávali se s ním. Té radosti a štěstí co měl, když dostal od kmotříčka kudličku, to aby „píšťalky si vyřezati moch“. To pak celý ten čas milé pískání a trylkování z pastvy se ozývalo. A jak střežil ten svůj poklad! Nikomu jej nepůjčil.

            Hrubá košile, ještě hrubší plátěné kalhoty na jednu „kšandu“, čepice (v zimě, v létě stejná) na hlavě, vždy bos, pršelo-li, pytel přehozený přes ramena, to bylo jeho oblečení. Tělíčko kostnaté, samá ruka, samá noha, tváře červené, zdravé a nohy po pastvě do tmava opálené, se starou zaschlou špínou, že „by mohl na ně řípu sázet“. Tolik to o doplnění zjevu jen pro věk, jemuž říkají „školácký“.

            Školákem opravdovým byl Jiří jenom v zimě. Někdy v době „po Sv. Martinu do Sv. Jiřího“, když se nepásalo a to ještě když ho nepotřebovali jinam. Když se líhla první housata, nastával mu počátek „prázdnin“. Slabikář asi neroztrhal ani jediný. Co se z něho naučil za »ty zimy«, jež do školy chodil? Akorát tolik, co by zase na pastvě přes léto zapomněl. „Chce se jíst!“  V ten čas se škola odbývala všeobecně. Touha po „svobodě“ utvrdila jinocha tak, že se mu po škole nezastesklo ani nikdy později v životě.

            Taková byla Jiříkova školní léta. Byl husopasem a pohunkem, jako bývali za jeho časů skoro všichni »školáci" a bylo by jich i víc, kdyby se škola nedomáhala zákonem návštěvy pilnější. Jen jedné zkušenosti pohunkovské si Jiřík do života dalšího neodnesl, klít se na pastvě nenaučil. Když povyrostl za pacholíčka a potom za pacholka, málo k lepšímu se v jeho životě změnilo. Chodil po službách dál. Na těch službách se dřel stále od ranního šera do večerního ba i často do noci. O soustu prostém, o mzdě přeskrovné. Masa nemívali na starodávném stole, leda o svátcích a poutích, kousek uzeného býval v zimě a to jen v neděli.

            Za výslužnou mívali jen tolik, aby se obuli a oblekli. Jako  pacholek měl tehdy celé svoje jmění - 29 zlatých na penězích, k tomu 1 zlatku nadávku, 6 loket sukna na kalhoty a kazajku, 4 košile plátěné, 2 tenké ke svátku, 2 tlusté, 2 zástěry. Ale staří neuměli naříkati a taky Jiřík ne nenaučil naříkat. Nenaučil se tomu za mlada a neuměl toho po celý život. Jen když oděl statné své tělo, aby se líbilo děvčatům pěkným, jako byl on sám.Děvčice ty prý tenkráte také ještě „tak na parádu netrpívala“.

            „V pravdě“ však Jiřík se zalíbil jediné a jediná se „v pravdě“ zalíbila se jemu. Hana z Plajchu. Pohříchu líbila se Hana zároveň jinému — a komu to ? Někomu jinému než našemu reku, Jiřímu. Ten druhý byl ve veliké výhodě, měl Hanu na očích, hned v sousedství. Tu objevuje se v této kapitole života sok. A ne ledajaký – kamarád z dětství.

            Leč než povíme si o jejich boji, o vítězi, je třeba se poohlédnout ještě nazpět na uplynulá létla.

            K živobytí, po jeho vlastním soudu snazšímu, mu ten čas dopomohl, ale o Hanu jej ten čas připravil dávno dříve, než mohl na založení manželského štěstí pomyslit. „Takové jsou ženy!“ říkával, „Sešel jsem jí s očí, sešel i s mysli“. A Hanu Jiřík nedostal, aspoň ne hned. Provdala se mu za jiného, ani ne za toho kamaráda.

            Ale trpělivý Jiřík umínil si: „Když ne Hanu, tak to raději žádnou!“ A osud a snad i pánbíček té pevné vůli pomohl, že po několikaletém starém mládencování přece Hanu dostal - vdovu. A tu začíná nejdelší, prostá, ale zajímavá kapitola jeho života. Prostá snad až tuze, prostá na to, aby zasloužila paměti písmem, ale to je život prostý, skutečný život starodávného člověka, opravdové starodávné prosté, chudé brtnické duše.

            Jirkovi přinesla mladá vdova Hana, po prvním muži, nádavkem ke všemu štěstí manželskému pěkného černookého synáčka Martínka a půl chaloupky na Skále. Jiřík také nebyl »prázdný«. Poslední léta mládenectví byl už „při rozumu“. Místo muzice házíval groše do starého sáčku, který měl uložený v maštali na palandě, kde spával, pod poduškou pod hlavou. V tom koženém váčku měl i kudličku schovanou, svůj první majetek. Schovával grošíky a schovával a že schovával stále, přirůstalo tak i z mála. Jiřík tedy mohl do Haniny chaloupky přivést hned na počátku „půl živobytí“ - krávu. Martínka a kravku si vzala na celou starost Hana a Jirka se pustil za výdělkem. Musel až do Přísek. Nádeničil u pánů, kteří se obírali hospodářstvím. A že je Jirka poctivec od slova i činu až do posledního kouknutí, prali se o něho všude. Dopřávali mu výdělku i když polní práce nebývalo, jen aby si jej na statku zachovali. Tak se trmácíval milý Jirka víc než půl století v zimě v létě, denně ráno z Brtnice do Přísek a večer z Přísek do Brtnice.

            V plátěném pytlíčku si nosíval krajíc chleba, z něhož byl dopoledne „posnídálek“, na poledne oběd, k večeru svačina. Ten suchý chléb, co ho za tak všecka léta bylo! K večeři mu schovávala „bába“ (tak své Haně – vdově, žertem dobromyslným říkával) něco lepšího: škubánek, vdolek černý jako uhel, kaši rýžovou nebo pšenovou, v létě mléko a tvaroh v mléce rozdělaný, vždy kousek z toho co zbylo a co bylo na starodávném chudém jídelním lístku. Proč si ten chléb při tom dření v poli aspoň nenamazal, proč si nevzal i s sebou kousek tvarohu? Obojí bylo přece doma! Jirka se na takovou radu jen usmál, jako se smával, když přicházíval za krutých nečasů, že došel živ a zdráv, pokývl si dvakrát třikrát a dodal: „Hubě začni hovět a hnedle nebude co do ní, co mít mlsná musí!“ Tak smířený a spokojený byl se svým životem.

            Od krávy „bába“ šetřila, a tak každou sobotu nosíval Jirka na trh, na městečko, hezkou hroudu másla a několik liber tvarohu. No ano, mnohdy nosil Jirka za tuto „bábinu“ úsporu z městečka víc, než sám za celý týden za svou práci dostal. Ale i to málo „bába“ obojí opatrně schovávala. Napřed drobné do hrnečku v mísníku, „ty větší“ do punčochy v truhle, když už bylo víc. Opatrně, aby nikdo nevěděl. Jak uměla „bába“ schovávat, svědčí nejlépe přiznání Jirkovo, že jednou od Nového roku „do Vavřince“ udělali od krávy sto zlatých. Toho však nedovedli ve vsi jinde než u Jirků. Závistivci říkávali, že Jirkova kráva má lepší časy než on sám.           

            Tak míjel u Jirků den a týden a rok, míjela léta a nic se nezměnilo, ani když Martin dostal bratříčka, po tátovi nazvaného Jirka a oba zase po čase dostali sestřičku Manku. Změna leda v tom, že bylo více chování a víc krků. A nezměnilo se mnoho, když po mnohých letech Martin i mladý Jirka začali chovat sami své maličké. Mariin dostal chalupu, nevadilo starému nic, že nebyl Martin vlastní.  Jirkovi na jinou pomohli a pro své hospodářství koupil starý Jirka jinou větší. To všecko z těch prázdných pracovitých rukou a jejich kamenných mozolů. A na větším, to už prý bylo zase snazší!

            Jirka zatím zestárl, musel ulevovat, musel i s vycházkami do města na trh přestat. Za to dorostla dcera Manka a s odhodlaností a vytrvalostí mužskou vděčná dcera oplácela a oplácí dosud, co „malý“ otecko „velkého“ pro děti udělal. Manka nyní vypomáhá celé léto u většího sedláka na městečku. Jen za to, že „dostane najíst“, každý den kus jetele nebo trávy pro krávu a na zimu pytel pšenice. Při tom může zaskočit, když třeba, domů, potřebují-li čeho sešlí staří rodiče.

            Po roce už nepotřebuje tolik, než tatík. Matku oplakali. A ten tatík — nohy už prý nechtějí chodit, ale ruce přece nepotřebují zahálet. Stařec Jirka nevydrží doma, našel si ještě zase práci za výdělek - tluče hromádky kamení na silnici. A tak prý jim to jde tak pěkně spolu. Manka by se mohla vdávat, léta má a ženichy nějaké také, ale sama se bojí, aby jim to někdo cizí nezkazil. A vyhledáte-li Jirku při jeho díle, je vesel, jako před lety býval, je spokojen, jako vždycky býval. Usměje se na vás, nestěžuje ani na plat, ani na dílo, na léta ani na chabnoucí údy, nestěžuje jako nikdy nestěžoval na nic, je spokojen. A tak jej taky klidného, spokojeného, jako by s úsměvem ve tváři, ve věku 88 let pochovali.“

Životní příběh Jordánka.

            Druhý náš životní příběh je o něco mladší. Je to příběh synka z chaloupky. Dostal jméno prý po kazateli Jordánském. Jordán poznal svět, odnesl si z něho mnohá naučení, která rád i jiným sděloval, žádný div, že jej všelijaká pokušení často sváděla, to aby si je i zakázal ale někdy mim zcela neunikl. Ale poznejme i jeho životní dráhu tak, jak si ji stařenka zapamatovala a pro zaznamenání povyprávěla.

            Na růžích Jordánek také ustláno neměl, ale proti Jiřímu byl vychován přece o mnoho lépe. V lepším živobytí. Nenarodil se v „podruží“, nýbrž v chaloupce na Plachu, jak se tam tehdy říkávalo. Měli i nějaké to políčko a loučky, sic jen jak dlaň, ale bylo doma mléko a i na chléb. Matinka se mu věnovala, měl i svůj slamníček, nějakou tu hračku občas dostal, no zkrátka netřeli doma bídu s nouzí. A rodinného štěstí bylo přece trochu víc. Jeho otecko chodil „Do kraje“. Rozvážel z Brtnice plátno po kraji, kde lnu nepěstovali. Rozvážel sukno i s jiným zbožím. Nebýval sice doma po celý rok, leda na krátký čásek na žně a v zimě při masopustě, kdy po zboží bývala menší poptávka, ale za to ze světa přinášel peníze a spoustu zkušeností! Že nebylo tak zle o krejcar, nebylo třeba ani takového strádání a přepínání dětských sil.

            To, že mezi lidmi otec Jordánův poznal, čeho víc je potřeba pro život, nebránil synkovi, ba spíše pomáhal, aby v letech školáckých opravdovým „školastikem“ byl. Mladý Jordánek chodil sice do školy také jen „šest zim“. V létě také pásal a pomáhal při živobytí, ale ty zimy chodil přec pilně, takže se naučil číst, trochu psát i trochu počítat a doma i přes léto něco si připomenout mohl.

            Pravím výslovně trochu psát a počítat. Houževnaté šetření groše na Brtnicku starodávném nedopřávalo školáčkům ani v rodinách, kde písmo jak se říkávalo „chovávali“. Vydání na psací a školní potřeby i pro ně bylo velké. Nejhorlivější žáčkové, kteří vší mocí chtěli přece psát, nastřádali si hadrů - ani těch se jim často nedopřávalo, poněvadž hadráři za ně dávali „důležitější“ potřeby na šití. Hadry pak nosívali až do papírny, (Kolik hodin cesty?) za ně pak dostávali papír. Brky na péra vytrhali houserům, o ty by nebylo bývalo zle. Pan kantor jim je občas taky „vyčinil“, vraceje jim jedno za dvě. Kalamářem bývala často půlka skořápky z vejce, inkoustu do ní nadělali si z rozmělněného uhlíku, ve vodě rozmočeného. A popsal-li žáček arch papíru, to bylo vždy „vády“, že „už zas chce jiný, nový a čistý“. Kdo by se tedy divil, že za takových časů i náš Jordánek byl rád, že jenom „drobet šetřil“. A ten drobet stačil mu, aby nemusel doma po službách, nýbrž do světa se pustil. Hned, jakmile škole odrostl, začal chodíval s otcem do světa.           

            Při svém „snadnějším živobytí“ tak půl století vozíval - na trakaři trh od trhu a ves ode vsi, několik centů dobrého starodávného zboží rozvez, snášeje všecku vádu toulavého života, brzy v šatě propoceném, brzy v promoklém, o nestejném a nepořádném stole i loži, často o hladu i zimě. Leč přec živobytí to bylo snadnější, někdy i veselejší a i pár krejcárků se ušetřit dalo. To už nejezdili s kárkou, ale s povozem, koníkem taženým. Poznal dobré i zlé, poznal lidi i ženská sukně se mu občas kolem mihla. Tak při tom putování i tatíčka pochoval v tom cizím světě.

            A žena, kterou si Jordánek našel při tom kočovném životě, pak putovávala s ním osadu od osady. Prvý syn pevné střechy nad hlavou nepoznal,  jen stále dál a dál, po kraji. Až poději, ti když druhého syna mu žena porodila, chaloupku na okraji městečka sobě koupili. Mnoho toho doma ale nepobyl, mnoho si s dětmi nepohrál a že měli dětí. Sedm mu jich žena porodila, ale jen pět se „školského“ věku dočkalo.

            A když mu synové odrůstali, brával je s sebou a uvedl je mezi lidi. Dva ve světě nechal. Pomohl jim k dobré živnosti. Jednomu předal živnost děděnou, dvě dcery provdal na chalupy do sousedních vesnic. Jen té třetí, jež si umínila nevdávat se, odevzdal tolik, aby na chalupě sestřině, kam se z dobré vůle na chléb i na dílo dala, nebyla břemenem. Bude-li svědomitě pracovat a něco málo šetřit, tak by do smrti neměla mít bídy. Na to všechno vydělaly ty holé dvě ruce, lomozící se po světě nejprve trakařem, později s koňským povozem. Když ženu, již doma, pochoval,  zbyla mu pro děti jen tichá, ale bezměrná láska k nim, nutící utrhovat si od úst každé lepší sousto, utrhovat životu každou pohodlnou chvíli pro ně.

            A také Jordánka neslyšeli lidé žehrati nebo reptati. Když mu Pán Bůh vzal syna nejlepšího ze všech a v něm pěti malým vnoučatům tatíka, rozplakal se a oko mu zvlhlo při vzpomínce i po letech, ale jediným slovem nezareptal. Jeho trakař strhl jej ještě víc, než kamaráda jeho z dětství - Jirku jeho pluh.

            Své roky nad sedmdesátku žil již v častých chorobách, ale ne bez práce. Žil sám a sám v tichém ústraní, v tmavé „vejměnkové“ světničce u chaloupky. Sám si vařil, sám si pral, sám si obydlí své spravoval. Celoroční svůj příjem spočetl na 37 zlatých. Jak ale pravíval: „Bídy nemám! Platím na dřevo každému. Dluhy nedělám a na svátky si dopřeji i  kousek masa.“ Když se svým byl hotov, aby nezahálel, z dobré vůle choval a hlídat vnoučátka. Obíral se nejraději nejmenšími a vykládal jim, že takovým ublížit je velký hřích. Čas od času obešel své děti, poptal se a prohlédl, jak se daří, kde co schází a to na zboží i na srdci a všude napravoval a rovnal. Rozdával a užíval zkušenosti ze světa i od lidí, ba i písmo brával si na oporu svého slova, kdy s prozřetelností a s jistotou i s citem promlouval, že člověk s úctou se divil, kde to vše nabrala a zachovala ta hlava prostá, při tuhém boji o chléb. A dobré oko, hluboce přesvědčivé, i hlas měkký, volný, otcovské péči pomáhající. Nelze zapomenout, jak zněla kdysi slova jeho synu, aby se ujal sirotků po bratru, aspoň radou a trestáním. „Pomáhejte si nést břemena života a tak naplníte zákon v Kristu!“ kázal na konec vetchý stařec hlasem plným rozechvění jako prorok.

            0 něžné a přesto velké moci starcova slova i činy také svědčí. Z mnohých tuto nemaličkou příhodu,  v té neradostné době nutno připomenout: „Děti při hře na dvoře nasedli si nahoru na vůz plný slámy. Tu jiné dítko, rozumu nemajíce, dole slámu zapálilo. Než přišla pomoc, děti byly popáleny a nejmenší, „běhounek“, jenž sotva uměl chodit, nejvíce. Ty popálené utišil jen náš „dědek“; nechtěly být po čas léčení jinde než u něho a toho maličkého „lazárka“ z pouhé čisté lásky lidské takřka jen na svých loktech choval. Děd řadu dní i nocí, ač sám klesal, nemajíce už tolik sil, se o něj staral.“ A tak sloužívalo to ustarané spokojené srdce rádo bližnímu, kde vystačí, bez hluku a chvály a bez odplaty i vděčnosti.

            A co mu zbylo, slouží Bohu. Služeb Božích v neděli a ve svátek nevynechal, děj se co děj, nezabránila mu ani cesta daleká z okraje městečka, ani nečasy, ani občasná stařecká mdloba. A tak jej jedno ráno při cestě našli, kterak ruce sepjaté, oči k nebi obrácené, jako by seděl a modlil se, ale již nedýchal. Spokojený to život měl. Šťastný?

Vzpomínka na Slintavce.

            To jsme tak jednou vzpomínaly na brtnické hospody. Padla také zmínka na zajímavou figurku – hostinského Slintavce, jak se mu říkalo. Ale nemyslete si, nebylo to hanlivé, spíš takové domácké pojmenování typické brtnické osůbky.

            Ten čepoval pivo v nálevně radnice prostě „U Slintavce“. Byla to tehdy jenom obyčejná vesnická hospoda. Střed světa pro chlapy, tedy alespoň večer, když skončila práce.

            Nechodilo se tam v obleku, bílé košili a klobouku, jak se dřív na městečko chodilo. A nebyla to hospoda pro ženské, ty ostatně tehdy do nálevny ani nechodily.

            Hostinský pravidelně sedával na sudu s pípou, v koutku pusy měl tu svoji dlouhou fajfku a slintal. Tak mu už zůstalo to „U Slintavce“. No prostě taková obyčejná hospoda. Ale zase se tam jeden dozvěděl vše, co jinde ne. Lidé byli otevřenější, pospolitější a na žejdlík brtnického piva vždy zbylo.

 

Sena.

            Bydleli jsme v malém domečku v Brtnici. Bydlelo nás tam i s babičkou tehdy jedenáct. Můj táta chodil po příležitostných – nechával se najímat na sezónní práce, neboť stálé zaměstnání nebylo a máma občas sehnala nějakou tu práci v lese. Políčko jsme neměli a tak jsme byli rádi, že nám sedlák umožnil za pomoc si zasadit na jeho dva řádky brambor.

            Vzpomínám si, že to bylo tak někdy začátkem srpna, po kostele jsme spěchali domů. Maminka každou neděli měla plno práce v kuchyni. Tu neděli přišel sedlák, co jsme u něho měli ty brambory, bylo to takhle před polednem, až že honem, musí se na sena. Ještě že byla babička, jinak jsme byli bez oběda. Odříct se nedalo, jednak by jsme byli bez brambor a jednak už by nebyla žádná práce. A tak se šlo. Šli jsme i my děcka obracet. Domů jsme přišli až navečer, ale byli jsme rádi, zase bylo pár korunek a jistota další práce. Taková byla tehdy doba.

Pekař.

            V domě u Valdštejnů bývala pekárna. Pravidelně v neděli po kostele se tam kupovaly čerstvé rohlíky. Dva. Bylo nás doma šest dětí. Ty čtyři nejmenší caparti dostali vždy špičky na cumlání, zbytek dávala maminka do knedlíků.

            Vzpomínám si, jak je prodával z toho malého okénka do Horního rynku a téměř každý se tam v neděli po kostele pro ně zastavil.

            Vzpomínáte si? Pokud prosím někdo může tuto informaci doplnit, prosím napište mi.

 

Útržky vzpomínek na židovské spoluobčany.

            Při pátrání po době minulé se podařilo najít velkou spoustu vzpomínek našich pamětníků na to, co se kdysi dělo v obci židovské. (Pro zachování soudržnosti s obsahem jsou tyto a další i v kapitole „Střípky historie židů v Brtnici.)

 

            Nejstarší pamětníci si vybavují postavu starší paní či slečny (její jméno ale odvál čas a zapomnění), která vždy upravená a s velkou mašlí pod krkem, měla maličkou prodejničku vína a likérů v Legionářské ulici č. 222. Současně byla agentkou nějaké pojišťovny. V předsíňce domu jsou ještě zachovány poličky zapuštěné do zdi. Připomínají malinkou hospůdku. Její majitelka prý ochotně vynášela židle na malé prostranství přede dvéře i potenciálním zákazníkům.           

 

            Zdejší panská vinopalna v Brtnici byla přebudována na škrobárnu a vlastnil ji až do 4. 11. 1920 Sigmund Köhn. Od roku 1920 byla v bývalé škrobárně zahájena výroba obuvi firmou Arco, kterou vlastnili Samuel a Dezider Löwy. Bylo zde zaměstnáno 13 dělníků a podomácku dalších 40, později dokonce 71. Roku 1924 firma zanikla.

 

            Pan Kölbl měl malý obchůdek se smíšeným zbožím v domě č. 210 u „Židovského mostu„. Po jeho smrti v obchůdku prodávala jeho žena Sofinka, někdy zvaná Kelblička. Koncem roku 1933 úmrtím Žofie Kölblové, vymřela tato rodina izraelského náboženství.

 

            Dne 28. květena 1933 byla v Brtnici pohřbena Emma Kölblová, roz. Bretschneiderová, dcera zemřelého Salomona Breschneidera hostinského „Na Kopečku.„ Zemřela v Pardubicích ve věku 45 let.

 

            Další židovská firma Daniela Kärgera v Brtnici působila až do r. 1938. Zaměstnávala 40 pletařek, zabývajících se pletením punčoch, rukavic a dalšího zboží.

 

            V Židovské ulici (v dnešní Legionářské) byla v domě č. 223 zřízena v roce 1873 první četnická stanice. Při požáru v roce 1899 shořelo v této ulici mnoho domů.

 

            Oskar Meisel prý bydlel Za špitálem a byl zaměstnán u Rudolfa Bretschneidera. Další Bretschneider prý bydlel v domě číslo 221. Rudolf Bretschneider byl výrobcem sodovek a limonád. Bydlel Na Kapli č. 226. Výrobnu a prodejnu měl v Legionářské ulici č. 228, kde prodával i alkoholické nápoje. 6. 9. 1926 prodal Rudolf Bretschneider dům v Legionářské ulici č. 221 konzumnímu spolku Vzájemnost – Včela. V březnu 1931 se stává jednatelem regulační komise a na valné hromadě byl zvolen starostou Sboru dobrovolných hasičů. V lednu 1932 byli do finanční komise zvoleni předseda Rudolf Bretschneider a místopředseda Otto Freund. Počátkem roku 1934 se starosta Sboru dobrovolných hasičů R. Bretschneider vzdal úřadu a na jeho místo zvolen P. Kružík.

           

            Otta Freund žil v domě č. 381 na náměstí. Byl to hodinář, prodejce a opravář kol a šicích strojů. Laura Freundová žila tamtéž a měla licenci na nákup kůží a kožešin.
Vítězslav Freund žil ve stejném domě a byl to zubní technik.V listopadu 1930 Ota Freund adaptuje dům na náměstí. Po adaptaci se k němu do domu stěhuje obchodník Stejskal. Hodinářský krám je dále provozován, je ale následkem adaptace je menší. Předtím byl v tomto domě obecní hostinec, jenž měl řezník Max Freund.

 

            V červenci 1932 podal Otto Freund návrh na úpravu koupaliště U tří schůdků. Na návrh bylo koupaliště upraveno. V listopadu 1932 podal návrh, aby byly podniknuty kroky, aby byla Brtnice zařazena do státní nouzové stravovací akce.

 

            V r. 1927 zemřel majitel hlavní trafiky Ignác Schulhof když se dožil 71 roků. Ve válce pozbyl syna – technika, zastavil výrobu obuvi. Hlavní trafika mu byla ve změněných poměrech - po válce odebrána. Zemřelý byl rozšafným mužem a požíval pro svůj pevný charakter a přímou povahu všeobecné vážnosti. Poslední léta měl sklad a obchod látkami v dnešní Široké ulici. Pohřeb se konal při velmi nevlídném počasí za velké účasti. Pohřební řeč pronesl rabín A. Kurzweil z Třeště. Vdova Kateřina Schulhofová převzala vedení textilního obchodu. Rabín Abraham Kurzweil  zemřel v květenu 1930 v Třešti. Přišel do Brtnice v srpnu 1895 a byl zde rabínem až do srpna 1926.

 

            21. března roku 1928 zemřel v Brtnici soukromník Jindřich Wotzilka ve věku 70 let. Zemřelý byl původně rolníkem a nájemcem polností a také domu a statku č. 362, kde byl rolnický lihovar, se všemi k němu tehdy přináležejícími pozemky. Majitelem tohoto statku byl tehdy otec kronikářův Alois Hofmann, správce hraběte Mitrovského.

           

            V říjnu 1931 odešel do Jihlavy Rudolf Weissenstein. Měl krám na náměstí v domě č. 74 kde řadu let prodával obleky.

 

            V Legionářské ulici prý byly v roce 1925 dvě židovské hospody. U zlatého jelena a U zlaté hvězdy. Pan Fleischner měl hospodu „U zlatého jelena„ v Legionářské ulici, nyní známou pod názvem „U Moučků“. Pí. Mopilsová si pamatuje, že u Fleischnerů sloužila její maminka pí. Samuelová. V dobrém prý vzpomínala na pí. Fleischnerovou.  Mořic Fleišner zemřel v lednu 1932 v Jindřichově Hradci ve věku 83 let. Žil v Brtnici 52 let. Byl vyznání židovského. V Brtnici ovdověl a rodina zde zanikla.           

 

            Dne 28. květena 1933 byla v Brtnici pohřbena Emma Kölblová, roz. Bretschneiderová, dcera zemřelého Salomona Breschneidera – hostinského „Na Kopečku.„ Zemřela v Pardubicích ve věku 45 let.

           

            Koncem roku 1933 úmrtím Žofie Kölblové, vdovy po obchodníkovi v ulici Legionářské vymřela tato rodina izraelského náboženství.

 

            12. 1. 1936 slavil v kruhu rodiny 70. narozeniny p. Salomon Singer v plném zdraví.

 

            Josefinka Furchtová, dle místní přezdívky Šmulíková, měla na náměstí domeček č. 255 a v něm miniaturní obchůdek – výkup a prodej kožek, příležitostný prodej kůzlat a vetešnictví. 28. 2. 1937 byla velká povodeň. Mimo ostatní škody voda zatopila i cestu u domu paní Furchtové a p. Dlouhého a i u synagogy byla cesta dlouho pod vodou.

 

            Cecilie Furchtová v Legionářské ul. č. 232 prodávala Kostelecké uzeniny. Podle vyprávění jednadevadesátileté pí. Peškové požádala v počátcích protektorátu jejího tchána, který 30 let jezdil u Furchtů s koňmi, aby odvezl kufřík s cennostmi, prý majetkem její dcery žijící v Bratislavě, do úschovy k nějakému továrníkovi v Plzni. To se stalo, i když to tehdy bylo spojeno s velkým rizikem.

 

            Šlachta – jatka, kde židovský řezník zvaný „šoche„, v místním žargonu „košerák„, měl porážku a výsek masa, odpovídajícího židovským náboženským požadavkům. Šlachta asi kdysi bývala u potoka na rohu ulice Legionářské a Pod Kaplou, v místech, které patřilo do původního gheta. Asi do r. 1955 tam totiž stávaly dva domky, z nichž v jednom bydleli Růžičkovi a jejich rodina měla přídomek „od šlachty„.

            Pro ortodoxní židy platila zásada, že maso muselo být získáváno jedině ze zvířat zabitých předepsaným způsobem příslušníkem jejich víry (nejlépe řezníkem „košerákem„, židovsky zvaným „šoche„). Maso muselo být z absolutně zdravých zvířat, bez sebemenších anomálií a zbaveno krve. Požívat vepřové maso nebylo dovoleno.

            V různých náboženstvím vymezených obdobích (jako u křesťanů jsou např. období půstu) se nesmělo používat mléko a kvašená strava a proto v židovských domácnostech muselo být i nádobí roztříděno na mléčné a nemléčné. V chudých rodinách stačilo důkladně je umýt.

            K jarním židovským svátkům patřily macesy (původně zvané pasca – čti paska).

Židovské velikonoce, svátek nekvašených chlebů. Pesach od starozákonních dob připomíná historický odchod z egyptského otroctví. Sedmidenní svátek a příprava na něj je v judaismu spojena s předepsanými zvyky, které jsou ortodoxními skupinami přísně dodržovány.