wz

Tradice lidu brtnického.

            Tradice vychází z obecných zvyků a je přizpůsobena místním zvyklostem. A zvyk, je jak známo „železná košile...“. Tradice patřily nezastupitelně k životu lidu v průběhu roku. Sloužily nejen k tomu, aby bylo nějakým způsobem zabezpečeno zdraví rodiny, ale také dobré výnosy a vše dobré bylo zabezpečeno do dalšího času.

Tradice se udržovaly v každé rodině, v každém městečku a vesnici a v mnohém se lišily. O tradicích na vesnicích obecně si povídáme v samostatné „Třetí knize - Knize Zvyků.

            Na tomto místě si povíme něco málo o tradicích lidu brtnického. Tradice, se v  Brtnici udržovaly po generace. V průběhu pátrání po brtnické historii jich bylo pár zaznamenáno a tak pro další věky jsou i zde uchovány.

Tradice o svátcích.

O Hromnicích.

            Hromnice - 2. února - jsou známy také jako svátek již od středověku. K hlavním zvyklostem tohoto svátku patřilo nejen zapalování svíček, kterým se říkalo hromničky, ale hlavně jejich svěcení před bohoslužbou. Hořící svíce byla a je symbolem života.

            Podle vyprávění staré paní Anny Čmelkové se konávalo v Brtnici „Hromniční procesí“, ve kterém kráčeli významné osobnosti se svícemi vyrobenými nejlepšími řemeslníky. Procesí vycházelo po bohoslužbě z farního kostela, prošlo celým náměstím, Židovskou ulicí a kolem zámecké zahrady šlo dál k pivovaru. Prošlo zámeckým parkem a končilo opět u farního kostela. Tak prý bylo celé městečko chráněno před bleskem.

            Ale na tento den se traduje u nás řada dalších tradic a zvyků.

            Na Hromnice musel obcházet hospodář s posvěcenou hromničkou třikrát za sebou úly a přitom se hlasitě modlit. Tento zvyk mu měl zajistit zdravé včely a hojnost medu.

            Ještě jeden zvyk se pojil s Hromnicemi. To na Hromnice se ukládají betlémy. Paní máma vyhodí suchý mech, zabalí figurky do papíru a betlémy putují spát na půdu.

O třech masopustních dnech. 

            U nás se dříve masopust držel hlavně po tyto tři dny: Tučný čtvrtek, Taneční neděle a Maškarní úterý. V těch dnech bylo také využívalo „ostatkové právo“.

            Tučný čtvrtek byl přípravou před masopustní ne­dělí s pestrým jídelníčkem včetně masa - původně se jedlo hovězí, jehněčí a zvěřina, od 19. století nastoupila obliba zabijaček a tradiční vepřové pečené s knedlíky a ze­lím, zapíjené pivem. Ale to zejména na zámku a v měšťanských rodinách. O lidu obecného to také býval svátek se svátečním jídelníčkem, na stole ale bylo ponejvíce jen kousek uzeného, smažily se koblihy a šišky.

            V té době se také za­čala za masopustní jídlo také považovat peče­ná husa. Panovalo přesvědčení, že na tučný čtvrtek musí člověk jíst a pít co nejvíce, a hlavně tučného, aby byl celý rok při síle. 

            Taneční neděle. Hlavní zábava začínala v neděli. Po boha­tém obědě se všichni chystali na taneční zábavu, která se často protáhla až do rána. Plesy, tancovačky a zábavy některý rok začína­ly už v sobotu a končily v pondělí v noci. Některé byly jen pro svobodnou mládež, na tzv. „mužovský“ bál zase směli jen žena­tí muži a vdané ženy. Každým rokem se vymýšleli jiné druhy zákazů na některou z tanečních zábav.  Nadšení, s jakým dokáza­li tancovat, dodnes připomíná dobová pověra, že: „Jak budou tanečníci vysoko vy­skakovat, takové vyroste toho roku obilí nebo len.“

                        Velmi často se na masopustní dny plá­novaly svatby, které dobře zapadaly do bujaré nálady. Zároveň odpadala starost s přípravou zvláštního pohoštění, protože jídla bylo dost. Lidé měli navíc v tomto ročním období na zábavu mno­hem více času než v době polních prací.

            Maškarní úterý bylo vyvrcholením masopustu, kdy se pořádaly průvody maškar nebo později, dříve se i hrály žákovské divadelní hry. Ty byly velmi oblíbené a navštěvované a přinesly nejednu korunku do chudého rozpočtu místní školy.

            Bylo to vlastně jakési pokračování masopustních her, které se konaly v renesanci a baroku. Byly humorné a rozverné, přičemž nej­oblíbenějším námětem byl soud s opilcem „Bakchusem“, nebo nějaké jiné jméno hříšníka, loňského roku nejveselejšího. Hlavní částí hry bylo čtení ob­žaloby se spoustou vtipů a narážek na sou­sedy. Jejím vrcholem bylo vykonání trestu, například „utopení" v kašně na náměs­tí. Mnohé prvky z těchto her se zachova­ly a staly se součástí lidových obchůzek ja­ko hrané scénky.

                        V některých okolních obcích, zejména tam, kdy byl mlýn měli mnohem příjemnější zvyk:, tam stavěli tzv. „babský mlýn“. Do něj mlynářská chasa nastrkala pochytané baby a za chvíli místo nich vyšla mladá děvčata, ovšem převleče­ná v babských šatech. Mlýn prostě přemlel staré na mladé...

                        Podobných zvyků bylo mnoho, všude se lidé scházeli, bavili se a žertovali, aby pak společně strávili večer u muziky. Všichni přitom i vydatně popíjeli, zpívali prostonárodní písničky s aktuálními texty a hlavně se tancovalo.

            Maso­pust končil přesně o úterní půlnoci, kdy ponocný zatroubil na roh a šlo se pochovat basu. Lidé věřili, v mysli hluboko zasutou prastarou po­věru, že země je do doby, než vydá úrodu „těhotná“, a proto se po ní nesluší ská­kat a dupat.

            Tím skončil čas masopustního veselí a život se vrátil do klidných ko­lejí.

O Velikonocích.

            Velikonoce – svátky jara se u nás slavily tak jak všude jinde. Světily se velikonoční pokrmy - beránek, mazanec, vejce, chleba a víno. Každá návštěva z něj pak dostala kousek. Kus svěceného jídla se daroval poli, zahradě a studni, aby byla úroda, voda a dostatek ovoce.

O Bílé sobotě.

            V době velikonoc - na Bílou sobotu se nesloužila u nás mše svatá a další svátosti. Farář prováděl pouze pomazání nemocných a svátosti smíření.

            Dopoledne se před farním kostelem, u hlavního vchodu z rynku, světil oheň. Vykřesávaný z křemene, aby jeho plamen byl čistý a neškodil. V domácnostech se uhasínalo ohniště, z kterého vzala hospodyně polínko a to položila před kostelem na hraničku. Když kněz oheň posvětil, vzala si žhavé polínko a znova jím zažehla oheň ve stavení. Z ohořelých dřívek se pak vytvářely křížky a zapichovaly se do pole, aby bylo úrodné. Popelem z posvěceného ohně zas hospodář posypal louku.
            Před východem slunce bylo třeba vymést čistě stavení, to aby se v něm nedržel hmyz. Metlo se novým březovým koštětem, to aby bylo stavení celý rok čisté.

            Mladá děvčata ještě nedávno dodržovala prastarý zvyk, kdy se časně ráno, ještě před východem slunce, umývala rosou, aby byla pěkně bílou pleť bez pih.
            Hospodyně pekly mazanec a velikonočního beránka, muži a chlapci pletly pomlázky z vrbového proutí a děvčata zdobila vajíčka.

            Hospodář tou dobou chodil do sadu, nebo na zahradu. Tam zatřásl každým stromkem a budil je tak k životu.
            Skončením Bílé soboty skončil také třídenní půst „svaté třídenní.“ Všichni se těšili na opětovnou možnost pojídání masa, tanečních zábav a dalších potěšení, která byla po dobu půstu přísně zapovězena.

O Božím hodu velikonočním.

            Svátky jara dostaly svůj křesťanský název velikonoce po „velké noci“ ze soboty na neděli, kdy došlo ke zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Neděle po Bílé sobotě je 1.neděle velikonoční, je počátkem velikonočního období.
            O této neděli, na Boží hod velikonoční, všichni spěchali do kostela. Nikdo nezůstával doma, neboť tento den se v kostele světily velikonoční pokrmy - beránka, mazanec, chléb, vejce a víno.
            Není nikde doloženo, proč se posvěcené jídlo Jestli to bylo kvůli tomu, že kostel byl tak plný a většina musela stát, ale alespoň jedno sousto bývalo u nás zvykem sníst v kostele Přišel-li ten den někdo na návštěvu dostal kousek z posvěceného jídla.

            Když se vrátili z kostela hospodář odnášel na zahradu, na pole a do studně kousek svěceného mazance, vejce a vína, aby měl hojnost ovoce, obilí a měl vždy dobrou vodu. Rolníci nechávali na polích svěcené kočičky a křížky.
            Sváteční oběd na Velkou neděli, jak se u nás říkalo této neděli o Božím hodu se začínal dodržovaným zvykem snad ve všech domácnostech tím, že se jedlo společně vejce, uvařené na Velký pátek spolu se žlutým vrbovým a jasanovým proutkem. Jedlo se pouze jedno vejce, ale rozkrojené na tolik dílků, kolik sedělo kolem stolu strávníků. Věřilo se pověře, že kdyby býval někdo během roku zabloudil, měl si vzpomenout, s kým jedl na Boží hod vejce a prý by hned nalezl cestu zpět.

O velikonočním pondělí.

            Na velikonoční pondělí se v mnoha hospodářstvích vstávalo s vřískotem, neboť hospodář hned brzy ráno vyšlehal všechny ženské v domě domácí pomlázkou, aby byli po celý rok čilé a omlazené. Pak se šlo do kostela.

            Teprve po kostele chodili chlapci a chasníci vymrskat děvčata a na koledu. Chlapci měly malé mrskačky a dostávali barvená vajíčka, nebo si vykoledovali něco k jídlu. To bylo pláče, když některý „neposlucha“ dostal za trest syrové. Ale chasníci, ti chodívali pospolu. To se vždy domluvili z přízně a na mrskačku chodívali s velkým tatarem, na který jim děvčata přivazovala barevné pentle. Některý si odnesl, za vyšlehání svého děvčete jako dárek kraslici. Kraslice byly darem velmi ceněným, skořápka nebyla jen obarvená, byla na nich často vytvořena dívčíma rukama mnohdy malá „umělecká“ dílka i s vtipným veršováním.
            Odpoledne patřilo dětem. Na okolních stráních bývalo živo, neboť se tam hrály různé hry o vajíčka. Chlapci například ťukali vejcem o vejce a komu dříve prasklo, ten prohrál a musel dát své vajíčko vítězi. Jinde se koulelo vajíčky po nakloněné ploše a vyhrával ten, komu se vajíčko dokoulelo nejdále.
            Večer patřil mládeži trošku odrostlejší, která se veselila při muzice v sále některé hospody. Nebývalo u nás zvykem, jako v jiných oblastech, že na úterý Velikonoční, šlehávala děvčata hochy. Pondělím slavná pomlázka končila.

 

 

            Velikonoční vajíčka. Proč vajíčka? Zejména proto, že se dochovala dávná pověst o tom, jak sv. Petr chodil s Ježíšem po světě a dostali hlad. Přišli k jedné chalupě a prosili hospodyni o kousek chleba. Selka však neměla ve stavení chleba ani kousek a ubohá nevěděla, co by hostům narychlo podala. Náhle však uslyšela kdákání slepice, která slétla z hnízda v kurníku. Selka tam rychle vyskočila a našla vejce, které dala do teplého popela, upekla je a nabídla pocestným. Když odešli, chtěla uklidit skořápky, které po vejcích zůstaly. Jaké však bylo její překvapení! Skořápky se proměnily ve zlato! Selka pak každého pocestného krmila jen vajíčky, ale skořápky se už nikdy ve zlato neproměnily.

            Okrašlovaná vajíčka mívala kromě výzdoby také nápisy, například: Komu vajíčko daruji, toho upřímně miluji. Komu to vajíčko dám, toho jistě ráda mám. Já tobě dám vajíčko, ty mi dej své srdéčko. To vajíčko malovaný je vod srdce darovaný.

            Nejsou to však jen kraslice a malovaná vajíčka. Byla to také líta a velikonoční pečivo.

            Líta – symbolické ozdobené větvičky, které pro svou symboliku zeleně a rašení byly jedním z nejhezčích důkazů spojení s přírodou.

            U nás se „líta“ zhotovovala z ratolestí Jívy. Větvičky „kočiček“ se zapichovaly do velikonočního „Pletence“ z kynutého těsta. Byl to jakýsi cop stočený do kroužku a pletený podobně jako vánočka a v jehož středu byl rovněž „bochánek“ z těsta. Do toho bochánku se zapichovala vrbová větvička na které byly navlečeny bílé „výfuky“ - skořápky od vajec. Okolo tohoto středu se potom zapichovaly narašení větvičky „kočiček“. Ty se přizdobovaly malými útržky kanafasu a modrotisku ze kterých byly udělány malé mašličky.

            Velikonoční pečivo muselo být vždy kynuté, babičky říkaly, že: „Musí být napučené, jako jarní příroda.“  

            Brtnice neměla jen líta, se kterými se vracela vesnická chasa při vynášení zimy – smrtky, ale také jejich zdrobněliny, malé líta která zdobívala velikonoční stoly.

            Velikonoční zajíček je zvyk, podle kterého právě zajíček snáší na poli pro hodné děti malovaná vajíčka. U nás se tento zvyk moc nerozšířil a i německé rodiny se přikláněly k našim tradičním velikonočním zvykům.

O Letnicích.

            Svatodušní svátky - Letnice jsou také svátky pohyblivé. Slaví  se 50 dní po Velikonocích. Sedmá neděle velikonoční -  „Svátky svatodušní“ - Letnice - svátky plně rozvinutého jara. Jejich název Letnice není tak úplně přesný, protože do skutečného slunečného léta bývalo tuto dobu u nás ještě dost daleko.

            V sobotu před Svatodušními svátky bývalo ve staveních rušno. Celé stavení se pečlivě vyčistilo a poté se k večeru vyzdobilo zvenku i zevnitř březovými větvičkami. Zelené větvičky se zastrkovaly za okna, ve světnicích za obrázky svatých. To aby si měl druhý den Duch svatý, až přijde do příbytku v podobě holubice, kam sednout. Výzdobě příbytků zelení se věnovala velká péče. Boží hod svatodušní býval slaven ve znamení zelené barvy.

                        V předvečer Božího hodu se kdysi udržoval zajímavý zvyk. To chodili chasníci na rynk, k farnímu kostelu, a práskali biči. Svým práskáním tak zahánět zlé čarodějnice.

O první květnové neděli.

            I o první květnové neděli bývalo u nás veselo. To si chlapci přivstaly. Slavnostně se oblékli a vzali připravenou Májku – mladou břízku a obcházeli jednotlivá hospodářství a domky, kde měly mladá svobodná děvčata. Děvčata jim dávala na májku barevné stuhy a chlapcům malé dárečky. Organizace této taneční zábavy byla ale v rukách děvčat. Ta po obědě se všechny sešly a obcházely jednotlivá stavení s Májíčkem – ozdobeným březovým stromečkem v ošatce, do které vybíraly peníze a pohoštění, aby bylo čím zaplatit pronájem sálu a pohostit muzikanty.

            Večerní veselici měla také své zvláštní jméno. Říkalo se, že se půjde na Věneček. Zřejmě proto, že když bylo v hospodě vše připravené, vybráno dost peněz pro muzikanty a dost jídla pro občerstvení, vyvěsily děvčata na hospodské znamení zelený věnec. Přišli chlapci a taneční veselice mohla začít.   

O Svátku Božího těla.

            V období 21. květnem a 24. červnem, po uplynutí jedenácti dnů od Božího hodu svatodušního se slavíval u nás Svátek Božího těla.

            Býval to velký svátek všech. Před každým stavením bylo pečlivě uklizeno a zameteno. V kostele byla slavnostní mše. Ještě koncem 19. století bývalo zvykem vynášet před dům domácí oltářky, nebo aspoň vystavit svaté obrázky. Vše se přizdobovalo větvičkami bříz a lip.
            Lidé si sebou do kostela nosili věnečky na posvěcení, zhotovené z různých lučních bylin. Ty potom dávaly hospodyně dobytku, především kravám při telení. Ty měly chránit dobytek. Větší věnce se věšely vedle vchodových vrat stavení, ty zase měly chránit stavení před bleskem a krupobitím.

            Po mši se chodilo po staveních k jednotlivým oltářkům a u každého se udělovalo požehnání. Posvěceny byly také větvičky, které oltářky zdobily. Pak prý měly zázračnou moc. Pokud se takový proutek zasadil na kraj pole, kde byl zaset len, vyrostl do velké výšky. I obilí se urodilo vysoké, plné zrna. Průvod byl také spojován s prosbami pro lepší počasí na nadcházející léto a měl chránit před různými přírodními katastrofami. Po dobu průvodu se ze všech stání ozývaly rány z hmoždířů. Tím se prý zaháněly zlé mocnosti.

O Svatojánských ohních.

            24. června, na  Svátek sv. Jana, se téměř všechna mladá chasa podílela na přípravě Svatojanského ohně. Svatojánský oheň se pravidelně dělal u nás u lesa na konci poslední cesty na Strážku. Odtud bylo celé městečko jako na dlani a tak oheň je celé mohl chránit a zbavit zlých mocností.

            I příprava ohně se řídila přísnými zvyky. Základem ohně byla jedle s částečně oloupanou kůrou – tu směli jen obstarat mládenci.  Děvčata zase musela obstarat devatero kvítí na věnec. Jen věneček z Černobýlu si musel uplést každý sám. Kdo nanosil starých březových košťat nebylo nijak určeno.

             Věncem z devatera kvítí pak přizdobily děvčata vršek jedličky, přidali červené pentle a chlapci jedličku  vztyčili. Pod strom společně nanosili chrastí a hlavně zelené chvojky. Ty byly velmi důležité pro Svatojánský oheň. Jejich hoření prý mělo čarovnou moc, měly ochránit celé městečko.

            Když se zešeřilo, mohl se oheň zapálit. Potom kolem ohně všichni tančili a hráli různé hry. Svobodná děvčata například skrz plameny prohazovala věnečky, které se mládenci na druhé straně snažili chytnout. Chytil-li mládenec takový věneček, věřilo se, že jejich vztah bude trvalý a budou si navzájem věrni.

            Zajímavou moc měl ten večer věneček upletený z Černobýlu. Kdo se podíval přes ten věneček do Svatojánského ohně, ten prý byl chráněn od bolesti hlavy a očí. Dal-li si pak takový věneček na hlavu a druhý zastrčil za pás, chránili ho prý tyto věnečky před vším zlým. 

            Pak již nastala úplná tma a bylo třeba zahnat čarodějnice. K tomu sloužila ta košťata. Ty se zapalovaly a házely do vzduchu. Zároveň se věřilo, že ten, kdo hořící koště vyhazuje, bude tolik let zdráv, kolikrát se koště ve vzduchu otočí, než v povětří nebo na zemi po dopadu zhasne. Při tom se odříkávala říkanka: „Pověz nám,  velký Bože a svatý Jene,  jak dlouho živi budeme,  za kolik pak let umřeme.“

            Oheň již byl nižší, pomalu plápolal a to byla ta chvíle, kdy nastalo skákání přes Svatojánský oheň.  I v těch skocích bylo několik symbolů. Skok měl zajistit úspěšnému skokanovi pevné zdraví. Dvojice zase skákaly, aby se zjistilo, zda pár čeká šťastné manželství. Jak vysoko skočil synek z hospodářství, podle toho se usuzovalo jak bohatou úrodu budou doma mít.

O Martinu.

            Jak praví staré české přísloví: „Na svatého Martina (11. listopadu), kouřívá se z komína“. Zpočátku jsem si toto přísloví vykládal tak, že se kouřívá z komína, protože přišla zima. Ale jak již to bývá, byl jsem vyveden z omylu, když se mi dostal do ruky jeden starý sešitek, popisující mimo jiné i tuto dobu u nás v pastoušce. Bylo to proto, že tou dobou panoval v kuchyni mimořádně rušný provoz. Ale vezměme to od počátku.

            Svátek sv. Martina obecně, to bývala doba kdy se drželo posvícení, kdy se dávalo pohoštění a poskytovaly odměny chase za jejich celoroční práci. S tímto svátkem je spojen i specielní druh pečiva. Byly to velké zahnuté rohlíky, obvykle plněné mákem, pro jejich tvar a dobu se jim říkalo „Martinské podkovy“. Původně je dostávala chasa, která ten den odcházela ze služby a byly součástí celoroční odměny. Později, kdy význam čeledi poklesl a s jejím zánikem vůbec, se peklo toto pečivo pouze na památku svátku, nejednou jako velice kvalitní pečivo umně zdobené. V době nedávno minulé zbyly z toho všeho pouze „Martinské koledy“, i ty však pomalu smazává čas. 

            Ve feudálním období, kdy poddaní museli platit své světské i duchovní vrchnosti různé poplatky, především však úrok za pronajatou půdu. To byl svátek sv. Martina jedním z termínů, k němuž se dávky odváděly. Zpočátku to byly naturálie především obilí, ale taky mouka, ale i máslo, vejce, med a i někdo „platil“ svými výrobky. Postupně naturálie vystřídaly peníze, ale „koláč“ zůstával dlouhou dobu. Proč koláč? Termín „koláč“ původně neoznačoval pečivo, ale plat nebo odměnu vůbec. Dokonce i v první polovině19. století je tento termín zaznamenám pro odměnu ve formě obilí.

            K svátku sv. Martina vypláceli usedlí občané odměnu obecnímu pastýři, který jim společně pásl dobytek. Jako odměnu dostával sypané obilí, proto se říkalo, že na Martina bylo „sypání“.

            Sypání – to nebyla jen odměna, bývala tímto termínem označována i hostina, která se konala na závěr. Vystrojit ji musel pastýř se svoji ženou. Nesměly na ní chybět pečené husy, které už několik týdnů před tím vykrmoval. Husy si sám nechoval, byla to odměna domkařů, za to, že jim pásl dobytek. Domkaři se však hostiny zúčastnit nemohli, to bylo výsadou sedláků a chalupníků. Sedláci však na hostinu přispívali nanejvýš chlebem, nebo jiným pečivem. Obvykle však nezůstalo jen při něm a husách, chystala se i jiná pečínka, hlavně ze skopového, ale i vepřové se občas peklo. Dostatek nápojů – medoviny, piva a vína – bylo vždy pořízeno na „útraty“ obecní pokladny. Ostatně medovina a víno odedávna patří k oslavě sv. Martina.

O Svatomartinských pochoutkách.

            I Svatomartinské pochoutky měly své zvyky a tradice. Spojení se svatým Martinem a husou lze nalézt ve staré legendě. To prý husy svatého Martina při kázání tolik rušily, že nyní pykají na pekáči. Ať již to bylo jakkoli ke svátku svatého Martina neodmyslitelně patří na stůl dobře vykrmená a dozlatova upečená „Martinská husa“.

            Taková husa se několik dnů před tím, než šla na pekáč vydatně krmila a držela se ve zvláštním kotci, aby neměla pohyb a přibírala na váze.

            Když už byla taková voňavá husička na stole i její porcování se řídilo zvykem. Nejnižší čeledín dostával křídlo - to aby při práci lítal. Starší čeledín dostával stehno – to aby byl silný. Hospodář s rodinou si potom nechávaly zbytek.

            Ještě jedna pověra panovala. Kůže z Svatomartinské husy se sušila a potom se dávala do střevíců, aby se nohy nepotily. Dala-li se mezi prsty, bránila potom tomu, že nerostou kuří oka.

            Ke Svatomartinským pochoutkám patřívalo také neméně známé Svatomartinské pečivo – Svatomartinské rohy nebo podkovy. Tímto velkým rohlíkem, který byl plněný mákem nebo povidly bývala obdarována čeleď, která odcházela ze služby. Děvčata jimi také obdarovávala své chlapce.

O Adventu a Vánocích.

            Doba adventní, doba začátku vánoc, je dobou kdy měli naši předkové řadu zvyků. U nás panoval zvyk, že byly adventní věnce zavěšovány ve škole nad školní katedrou a při zpěvu při první hodině se rozsvěcovaly svíčky, které hořely jen během této první hodiny vyučování.

            6. prosince – sv. Mikuláš. Večer před sv. Mikulášem se v některých rodinách se dávaly na okna talíře nebo punčochy, do kterých v noci chodící a tudíž neviditelný Mikuláš naděloval sladkosti, ovoce a ořechy, zlobivým dětem také uhlí a bramboru.

            13. prosince – Lucie. Staré české přísloví praví: „Lucie noci upije,  dne nepřidá“. Přísloví pochází ještě z dob před reformou tzv. juliánského  kalendáře. Zvyky a vše co se kolem dne sv. Lucie odehrává, zůstaly pak při tomto posunutém svátku. Na den Lucie se u nás držel zvyk, že ženy nesměly příst.

O chození Lucek.

            Doba adventní, doba začátku vánoc, je dobou kdy měli naši předkové řadu zvyků. V tomto období se vyvěšovaly adventní věnce na vrata stavení a také byla řada zvyků k některým svátkům. Tak například 13.12. na Lucii se držíval zvyk Chození Lucek.

            To chodívaly čtyři mladé svobodné dívky, které se „převlékaly“ do bílého šatu, na hlavě bílý šátek „na babku“, a obličej si zahalili bílou rouškou tak, aby jim byly vidět jen oči. Jedna držela v náručí v peřince z klůcků udělané dítě, druhá měla březovou metlu, třetí štětku k bílení a poslední  - kněžka držela v ruce kbelík s růží, kterou vodu rozstřikovala.

            Za soumraku vstoupily do světnice, pozdravily nesrozumitelně a chůva si sedla na stoličku a chovala dítě. Ta se štětkou kolem stěn chodila, jakoby bílila. Ta s košíkem hledala malé děti a zkoušela je, jak se umí modlit. Modli-li se dobře, dala jim po jablíčku. Pro pantáty i paní mámu měla někdy i po štamprličce. Mezi tím kněžka světnici světila – kropila růží ve vodě máčenou a při tom žertovně kázala. Všechny „drby“ žertovnou formou vzpomněla.

            Přišly-li však do světnice, kde děvečka myla nádobí, hbitě jí pomohly. Zle však bylo, přly-li Lucinky mezi ženské které peří draly. To všechno rozfoukaly a vřískotem utekly. Přišly-li však do světnice, kde byli svobodní hoši, je jejich první starostí bylo koštětem je vypudit ven ze světnice. Přišly-li však do světnice, kde přadlena měla v ruce kužel, ten jí sebraly a nitě zamotaly když pryč s vřískotem utíkaly.

            Jak přišly, tak zas většinou (tiše)odešly, které dívky byly za Lucky přestrojeny těžko bylo poznat, neboť jen kněžka mluvila a to silně změněným hlasem hlubokým.

            Tento zvyk se udržel do doby, kdy se doma předlo a tkalo. Postupně tento zvyk zcela zanikl.

 

            Čas vánoční. Vánoční čas končí po Novém roce příchodem Tří králů. Nejdůležitějším pro život našich předků bylo především slunce. Slunce dávalo život, úrodu. Slunce bylo v pohanských náboženstvích jedním z nejdůležitějších. Na něm bylo odpradávna závislé dělení roku na čtyři období.

            Tajemná mystická atmosféra vánoc, podtržená tichou potemnělou zasněženou krajinou přímo svádí k vykonávání obřadů k poodhalení roušky budoucnosti. Ovšem nejdůležitější pověry byly ty, které měly přivodit prospěch hospodářství a bohatou úrodu, zamezit hladu a bídě. Většinou se odvíjely od zkušeností starých generací a tradovaly se z otce na syna. Podstata je založena na zkušenostech o pozorování počasí, které ještě nebylo ovlivňováno průmyslem.

            Mezi nejsilnější pověry patřily různé zákazy:

Člověk neměl dělat nic špatného, aby se mu to v příštím roce nevymstilo.

Neměl se vzdalovat daleko od obce, jinak by šel do vězení.

Neměl být líný a spát, to by určitě polehlo obilí.

Neměl mít nezaplacený dluh nebo nevyřešenou hádku, to by se zajisté odrazilo na dobytku.

Každé dílo mělo najít před novým rokem své dokončení.

            Odvěká touha člověka bylo zjistit něco o budoucnosti. Proto se i k této touze vztahovala řada pověr, které měly člověku  prozradit něco o svém budoucím životě. K nejznámějším zvykům patřily:

Lití olova nebo vosku.

Krájení jablka.

Pouštění svíčky ve skořápce.

Házení střevíce.

Třešňová nebo višňová „Barborka“ a řada dalších, které si můžete připomenout v kapitolce Zvyků.

            Pečkový jarmark  - se u nás dříve konal vždy ve čtvrtek před Štědrým dnem na rynku u kostela, nebo na Horním náměstí. Ten se nazýval podle sušených hrušek, které se mimo jiné na něm prodávaly – Pečkový. Tento trh byl předvánoční s vánočním zbožím – oděvy jako vánoční dárky, pak sušené ovoce, nejen hrušky, ale také švestky, pak med a oplatky. Med se prodával do přinesených hrnků a naléval se z beček, někdy až třicetilitrových.

            24. prosince – Štědrý večer. Tradice nadílky se u nás drží již od 14. století. Štědrovečerní stůl byl svátečně upraven a obložen symboly  hojnosti a ochrany (chléb, jablka, ořechy, med aj.).

            Štědrý den byl největším rodinným svátkem. Dodržoval se celodenní půst, obvyklým postním jídlem byla krupicová kaše nebo nemaštěná "mučnica."

            Štědrá večeře byla složena původně z mléka, chleba, výjimečně z ryb. Teprve později bývala k  večeři hrachová polévka, krupice, kaše, zelí s máslem, v měšťanských rodinách byla smažená ryba s bramborovým salátem, jinde rybí hlavy se sladkou omáčkou (v omáčce perník a povidla) nebo štědrá mačka, která se dělala ze usmažené zeleniny, povidel ořechů, mandlí, hrozinek, perníku a koření a přikusovala se k ní vánočka. Nechyběl chléb a ořechy, na stole byl pro každého oplatek, který se nosil od kněze nebo od učitele, později se kupoval na vánočním trhu.

            Někde byl zvyk pod oplatek nebo talíř dávat peníze, které tam zůstávaly až do Štěpána. Obvyklé bylo pojídání oplatků s medem jako poslední jídlo večeře, což mělo zaručit vzájemnou lásku v rodině. Sušené ovoce, jablka, hrušky, ořechy, byly původně jedinými vánočními dárky. Vánoční stromek nebyl původně znám. Ten se rozšířil do našich domácností až koncem 19. století.

            Teprve mnohem později se v domácnostech, kde měli děti, v čistě uklizené světnici postavil stromek, který se zdobil postříbřenými ořechy, jablíčky a papírovými řetězy. Jinde mívali jen vánoční větev. Štědrovečerní večeře měla svůj tradiční postup a jídelníček, vždy dodržovaný a lišící se jen podle toho, odkud rodina pocházela. Večeře u prostřeného stolu se zapálenými svícemi - komu dobře hořela, ten bude zdráv - začínala v mnoha domácnostech modlitbou.

            Modlení v kleče. Koncem 18. a počátkem 19. století se ještě u nás dodržoval zvyk, že se staří lidé modlívali vkleče čtyřikrát Otčenáš a Zdrávas na památku toho, že lidstvo čekalo na Vykupitele 4 tis. let.

            Stání na sekeře. V jiných rodinách, záleželo kdo odkud pocházel, zachovávali pověru, že se při večeři má stát na sekeře, aby měli zdravé nohy.

            Teprve ve 20. letech minulého století se v rodinách objevují i praktické dárky - oblečení.

             Chození s medvědem nebo kozlem. Zajímavou figurkou byl také městský pastýř z pastoušky. Ten chodil s medvědem. Za medvěda byl převlečený jeho syn v beraní kůži, někdy také se oblékl i kozla. Kozlí hlava byla hlavy s rohy, spodní čelist byla pohyblivá a tahalo se za ni pomocí provázku a klapala tak tlamou. Koledníci s kozlem byli doprovázeni průvodem dětí a zvědavců, kozel běhal po sednici, hledal něco k snědku a klapal tlamou. Za koledování se dostávaly peníze či ovoce.

            25. prosince – Boží hod vánoční. Ten den dopoledne chodil hospodář na pole osetá ozimy. Přimhouřil oči a prý kdo si to zasloužil, tomu se zjevilo, co obec potká příští rok, kdo zemře a kde bude hořet.

            Prastarým zvykem u nás bylo „vyhánění betlémských oveček“. Tento zvyk byl již zcela zapomenut a vymizel pravděpodobně se zrušením obecního pastýře. To se večer děti shromáždily u farního kostela i s obecním pastýřem. Na jeho pokyn počaly běhat kolem kostela a mečely jako ovce, přičemž pastýř napodoboval berana.

            26. prosince – sv. Štěpána Na Štěpána se chodívalo na koledu. Koleda byla vyjádřením přání zdaru pro příští rok. Tato vánoční pochůzková píseň znamenala pro mnohé „zajištění“ blahobytu. Přání všeho dobrého, která každá koleda musela obsahovat, nebylo zdaleka formální. Nepřišli-li koledníci do některého domu, nastal smutek.

            Dříve si dívky a pacholci na Štěpána měnívali službu a proto se říká, že "Na Štěpána každý si hraje pána“, nebo „Na Štěpána není pána.“

            Teprve v meziválečném období, ale zejména až po druhé světové válce, zasáhly do vesnických koled faktory formální zábavy. Zajdeme-li do krajnosti, tak můžeme konstatovat, že dřívější koledy nahrazují dnešní psaná přání a v neposlední řadě SMS zprávy a e-maily, které do jisté míry tuto koledu nahrazují.

Svátek Tříkrálový

            6.ledna - svátek tří králový. Tímto svátkem končí doba vánoční.

            Svátek Tří Králů odjakživa doprovázely různé lidové zvyky. Od Nového roku až do Tří králů se chodívalo na koledu. U nás je zažité žehnání domů, při němž se na dveře svěcenou křídou píší písmena K+M+B. Tento úkon vykonávali kněží se svými ministranty.

            Na naší brtnické farnosti dříve chodíval kněz s kostelníkem a ministranty, kadidlem vykuřovali dům a na dveře psali svěcenou křídou K+M+B. Tento zvyk trval až do konce 1. svět. války. Později se tříkrálová koleda stala záležitostí dětí – nasazovali si papírové čepice, oblékli kostýmy a černý vzadu byl začerněn sazemi v obličeji. V plechovce měli zapálené vonné byliny a křídou psali nad dveře domů nebo světnic. Prý na tuto koledu chodívali jen velice chudé děti a byla spíše skrytou žebrotou.

Tradice kolem hospodářských prací.

O senoseči.

            I doba senoseče byla v tradicích lidu podchycena.

            Sena sklizená koncem května si hospodář nesmírně vážil. Hospodyně je dávaly dobytku „jako léku“. Dodržovala se u nás tradice, kdy si mládenci pečlivě hlídali, která dívka šla poprvé v novém roce na trávu. Tu potom polévali vodou, aby nebyla celý rok lenivá.

            Platila pověra, že kdo sekl trávu na Svatodušní svátky, tomu vypadalo tolik vlasů, kolik stébel trávy usekl. Jiná pověra zase platila o trávě utržené na svátek Jana Křtitele. Utrhl-li hospodář, na tento svátek – 24. 6., tři hrsti trávy ze sousedovy louky a trávu hodil na svoji louku, přetáhl tak všechen užitek k sobě.

            Končící senoseče byly dobou, kdy nadcházely žně. A co se říkávalo o seně? Seno, to je posečené kvítí – tráva voňavá. Po prvé je to seno, po druhé otavy.

O žních a dožínkách.

            Koncem 19. století bylo době žní podřízeno téměř celé dění městečka. Dostat úrodu z polí bylo prvořadým úkolem, vždyť na tom závisela obživa pro příští rok. Po skončení této práce, kdy se pracovalo od slunce východu do slunce západu bylo nezbytností tuto událost náležitě ukončit a jak jinak než dožínkami. V té době se slavily vlastně dvoje dožínky, dožínky panské, kdy dožínkový věnec byl předáván nejvyššímu v té době přítomnému panstvu, nezřídka to býval sám pan hrabě a potom dožínky selské, kdy jednotliví sedláci měli svou úrodu doma. Tyto dožínkové slavnosti bývaly lidu obecnému bližší a přirozenější.

            Povězme si tedy něco stručně o selských dožínkách.

O žních.

            Když nastaly žně, to nastal v celém městečku jiný čas. Kdo měl zdravé ruce a nohy pomáhal na poli. Práce spojené se žněmi musely skončit co nejdříve, dokud přálo počasí. Pole plné zlatavého obilí se od božího rána zaplnila zpěvem ženců a vazaček. Ke žním – ke kosení obilí se rovněž váže řada pověr a zvyků.

            Urodil-li se dvojitý klas znamenalo to, že obilí nabude na ceně. Pokud se takovýto klas protáhl novorozeněti skrze prsty, čekalo na dítě v budoucnu velké štěstí a bohatství. Byl-li však klas ještě stále kvetoucí, znamenalo to hlad.

            Naši předkové věřili, že každá práce musí být požehnaná. Proto když přišli ženci na pole, smekli a nábožně se pokřižovali. Pak vzali kosy do rukou a udělali s nimi ve vzduchu kříž nad obilím. Kosení přerušovali jen na kratičkou svačinu a broušení nástrojů. Potřebný brousek nosili v toulci, zhotoveném z kravského rohu, naplněný vodou. Sekáči neúnavně kosili zralé obilí a ženy za nimi se srpem v rukou dočišťovaly a vázaly. Obilí se kladlo po hrstech na povřísla a vázaly se snopy. Než se začalo vázat, mělo se povříslo třikrát otočit, aby se sklidilo šťastně.

            Aby se žně vydařily, uvazovala první snop obyčejně hospodyně. K večeru se ze snopů stavěli panáci.
Navečer, když se končilo s kosením, bylo zvykem, že sekáč nabrousil kosu. Prý proto, aby čert nevěděl, co se sekalo. Druhého dne se šlo hned, jakmile začalo svítat.

            Pokud se všechna úroda ještě sklízela ručně, dodržoval se u nás pěkný zvyk. Ten kdo za nimi jako první přišel na pole, byl přivítán. Přivítala jej  vazačka nebo žnečka tak, že před něho položila na zem dvě hrsti obilí a přitom říkala: „Poníženě vítáme, my to právo máme, svázat hrabata i knížata, císaře i krále, pány i kmány. I my to právo máme, vyprosit si na soudek piva i na sklenici vína, by se svlažila naše žíznivá huba. Kdo tu hrstičku zaplatí, nic na kapse neztratí, tomu dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po smrti nebeský království.“

            Věřilo se, že když se seklo první pole a přišla bouřka, při prvním zahřmění se všichni vrhli k zemi. To prý je potom celý rok nebude bolet v kříži.

            I odvoz obilí z pole mělo svůj zvyk. To první fůru musel odvážet hospodář. Musel zastavit u rybníka či potůčku a ve vodě smočit tři klasy. Jedině tak se prý dalo zabránit tomu, aby obilí ve stodole neshořelo. Celou cestu do stodoly nesměl také promluvit. Jedině tak bylo obilí chráněno aby je myši nesežraly.

            Obilí na první fůře mělo také svou moc. Kdo v Lotynku čísla dával, měl si v té fůry vzít hrst klasů a tu dát doma pod polštář. Čísla které se mu té noci zdála měla jej k výhře dovést.

O dožínkách.

            Koncem 19. století bylo době žní podřízeno téměř celé dění městečka. Dostat úrodu z polí bylo prvořadým úkolem, vždyť na tom závisela obživa pro příští rok. Po skončení této práce, kdy se pracovalo od slunce východu do slunce západu bylo nezbytností tuto událost náležitě ukončit a jak jinak než dožínkami. V té době se slavily vlastně dvoje dožínky, dožínky panské, kdy dožínkový věnec byl předáván nejvyššímu v té době přítomnému panstvu, nezřídka to býval sám pan hrabě a potom dožínky selské, kdy jednotliví sedláci měli svou úrodu doma. Tyto dožínkové slavnosti bývaly lidu obecnému bližší a přirozenější.

            Povězme si tedy něco stručně o selských dožínkách. Příprava dožínek začínala už týden předem, kdy začaly děvčata plést věnec z obilí. Když byla práce hotova a byl nakládán poslední snop na žebřiňák, děvčata jej oblékla do starších ženských šatů tak, aby představoval tak zvanou "bábu". Tato "bába" byla posazena na samý vrch vozu. Dívky vzaly věnec z klasů a polního kvítí a malé věnečky z téhož materiálu upletly pro sebe a ověnčily si své hlavy. Velký věnec vždy nesla ta nejvýřečnější a samozřejmě také nejhezčí žnečka. Podobnými věnečky byly ověnčeny i hlavy sekáčů. Pak mohl vyjít tento průvod z pole do dvora hospodáře. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené „živé snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili vrstvy slámy, klasy směřujícími od pasu nahoru a opět od pasu dolů. Na hlavě měli jednoduchý věnec s obilí. Když mezi ně vstoupil někdo cizí, ihned jej ovázaly povřísly a žádaly tak zvané "výkupné", které bylo určeno na džbánek medoviny nebo chmeloviny. Ověnčený žebřiňák projel vždy přes náměstí a teprve potom do dvora. Celou cestu domácí selská chasa se raduje a výská a většinou je tato cesta posledního snopu za bujarého veselí doprovázena i hudbou. U dvora čeká hospodář a hospodyně, kteří chasu vítají.

            Hospodyně již dříve připravila pohoštění. Magický symbol měly zejména pokrmy z mouky, které symbolizovaly bohatství úrody a měly zajistit, aby pří příští sklizni bylo dostatek obilí. Napekla dožínkové koláče a vdolky, husy, kachny nebo jinou zvěř, která byla v domácnosti dostupná. Než vjel žebřiňák do dvora, zastavil, a jedna z dívek vystoupila a říká: "Panímámo zlatá, otevřete vrata, neseme vám věnec ze samého zlata …" říkanka bývala dosti dlouhá a nejen že vnášela dobrou náladu, ale často si v ní chasa i humornou formou postěžovala. Potom byl předán hospodáři dožínkový věnec, který pověsil nad vchod do stavení.

            Jídlo a pití bylo připraveno, bylo dosti tance a veselí. Tak probíhaly dožínky u nás u jednotlivých hospodářů, kteří po dokončení té lopoty pohostily nejen svou čeleď, ale také všechny pomocníky. Dá se říci, že jim touto hostinou splácel část mzdy, o který je celý rok šidil. Večer se všichni přemístili do hospody, kde byla taneční zábava. Tu otevřel prvním tancem hospodář s hospodyní.

            Dochovala se i slova místní říkanky (Ale staří pamětníci si vzpomínají, že to jsou jen slova refrénu písničky, ale nápěv vzal čas.): "Sklidili jsme žitko tvrdé, zlatou pšenici, bude dosti zrna pro každou slepici. Na chleba a na vdolečky pro celou ves, radujte se proto všichni, radujte se dnes. To je ten náš krásný čas, urodil se na políčku bujný klas."

            Po žních a obžínkách následovalo mlácení obilí pomocí cepů. Pytlík vymláceného zrní (obřadní zrní) se nechávalo po celou zimu na další setí. Věřilo se, že poslední plod v sobě skrývá magickou sílu a moc země, která se projeví při novém setí.

O posvícení.

            Posvícením se oslavovalo ukončení polních prací. Byl to nejoblíbenější svátek prostého lidu. Protože se drželo na podzim, byla již nová mouka, povidla i čerstvé švestky, vykrmené husy, dostatek vajec i čerstvý mák do buchet.

            Posvícení byla původně a mnohde ještě dnes je vzpomínková slavnost posvěcení kostela. Na rozdíl od poutě, kterou se připomíná světec, kterému je kostel zasvěcen.             Posvícení se slaví ve výroční den posvěcení kostela. Dostavba kostela byla pro obec mimořádná událost, stavbě věnovali mnoho peněz a práce. Existence kostela vyzvedla význam obce, vždyť se stal kulturním a společenským centrem obce.

                        Podle legendy když král Šalamoun vysvětil svůj chám v Jeruzalémě slavil první posvícení a pak každý rok ve stejný den strojil hostinu pro své přátele na počest vysvěcení chrámu.

            Císař František Josef II. chtěl nějakým způsobem sjednotit oslavy v celé zemi a proto roku 1787 vydal nařízení, kterým lidu nařídil slavit posvícení v jeden čas. Termín stanovil na neděli po svátku svatého Havla. Poslušní poddaní přijali toto nařízení velice nadšeně. Od té doby slavili třetí neděli v říjnu tzv. „císařské hody nebo také havelské posvícení“ a mimo nich dál i svoje místní, které se slavilo téměř v každé farnosti v jinou dobu. Lidé chodili na posvícení konaná v okolních obcích nejen aby navštívili své příbuzné a přátelé nebo aby něco utržili prodejem různého zboží, ale také proto, že se jim díky této slavnosti naskýtala možnost dobrého jídla a zároveň odpočinku od práce.

            Zřejmě se císařským nařízením nepodařilo zlepšit pracovní morálku svých poddaných a lidé se bavili nejen o císařských hodech. Přece si nemohli nechat ujít takovou pochoutku jako je posvícenecká husa, posvícenské koláče, místní speciality, taneční zábavy a průvody s maskami.

Tradice v životě lidském.

            Jsou tři významné okamžiky v lidském životě, při kterých je jednotlivec středem pozornosti. Je to jeho narození, svatba a pohřeb. Nejenom k těmto třem významným mezníkům lidského života se u nás dodržovaly různé zvyky. Sezname se aspoň s některými z nich .

Narození.

            Co všechno se dělo v souvislosti příchodu nového občánka na svět v brtnických rodinách se postupně samozřejmě měnilo a staré zvyky a pověry už zapadají v zapomnění.

            Když přišel ten den radostného očekávání postavili postel do kouta světnice, obyčejně poblíž kamen a zavěsili „koutnici“. Tato vyšívaná plachta, zavěšená od stropu až na zem zastiňovala celou postel. Lože rodičky tak bylo po celé šestinedělí odděleno od ostatního prostoru a koutnice tak chránila matku i dítě před pohledem cizích osob a hlavně také před vlivem škodlivých sil. Plachta je dole krajkami vroubená a prostředkem žlutým hedvábím bohatě vyšívaná, barva se dle vyznání rodičky se řídí. Potom musí do té plachty zapíchnout dvě jehly křížem, to aby na nedělku můra nechodila. Za hlavu jí položí nůž, aby k ní divých ženy přístup nebyl.

            K porodu se volala porodní bába. Ta musela na počátku těžké hodinky rozvázat všechny uzly na matčině šatě a přikázala pozotvírat všechny zámky a zásuvky v domě, aby se usnadnil porod. Když dítě pláčem oznámilo svůj příchod na tento Boží svět porodní bába je ošetřila a zavinula. Potom následovala řada zvyků. Nejprve je kladla pod stůl, to aby bylo poslušné, tiché a drželo se doma. Při první koupeli se do vody dávaly peníze, to aby po celý život se ho peníze držely. Voda z této první koupele se musela vylít na trávník, ta aby bylo dítě zdravé.

            Když se potom děťátko poprvé oblékalo, muselo dostat něco červeného. Červená stužka na čepečku, červené korálky na ručičku, červené.., červená barva vůbec měla chránit dítě před uhranutím. Do peřinky se vkládal novorozeněti kousek chleba, aby o něj nikdy nepřišlo, aby o něj nikdy nemělo nouzi a aby nebylo lakomé. Pokud se narodilo děvčátko, přidával se k chlebu laskavec, aby se vdala a nezůstala „na ocet“. Pokud se narodil chlapeček, přidával se k chlebu lusk hrachu, to aby byl silný, pevný a nebojácný. Jídlo obecně mělo novorozeně chránit před onemocněním.

            Ještě před narozením, se rodiče staraly o kmotry, ale to již je jiná kapitolka.

Před svatbou.

            Když je všecko podomácku domluveno, dohodnuto a vyjednáno je tak říkajíc „ruka je v rukávě“. Pak se sepíše svatební smlouva a může se začíst s přípravou. To se nejprve dojde na úřad pro „cedulku", jak povolení k svatbě nazývají. Tam je to jednoduché a až napřed dohodnuté. Potom jdou na „cvičení", kde je pan farář zkouší, jsou-li v křesťanském náboženství řádně vycvičeni. Tu už to tak lehké nebývá. A pak jsou po tři neděle ohlášky.

            Veledůležitou osůbku v předsvatebním čase - řečníka čili „tlampače" si vybírá a volí ženich. Na něm převelice záleží. Tlampač zve na tu slávu tak asi čtyři dny před svatbou. Chodívá navečer, řádně vyštafírovaný a po pár staveních i ovíněný, ale vždy s mírou a veselou. Když přijde do stavení, praví: „Pantáto a panímámo! Vzkázali vás pantáta a panímáma těch a oněch pozdravit, abyste se za ně nestyděli, a dá-li pán Bůh, v úterý na veselku k nim do domu přišli. Ne ale, abyste dali pro sebe desetkrát chodit, nepřijdete-li, přijedu pro vás s trakařem, do něhož dvě kozy zapřáhnu."  Pozvaní ovšem s úsměvem přislíbí. Tlampač dál trochu poklábosí, pochválí, na zdravíčko připije a s Pánem Bohem jde zvát v další chalupě.

            Mezitím si nevěsta vyvolí družičku a ženich družbu ten muziku sjedná. Družička i nevěsta dají si zhotovit šaty co možná nejkrásnější k oddavkám. Nevěsta však většinou šaty panímámy mívá, svatební, dědičné, bohatě zdobené, bílé, jen závoj s věnečkem musí být vždy nový. Ženich a družba zjednají si též šaty nové. To musí mít každý kabát pěkný, nový, černý a kalhoty soukenné a taky klobouk je nutný.

            U ženicha a u nevěsty se už peče spousta koláčů, pěkně malých, drobných. To aby jich bylo moc, jako penízků. Na to všechno dostávají „pomoc". Od pozvaných přinášejí máslo a to nové i převařené, vejce, slepici i husa se někdy objeví, pšeničnou mouku, cukr, kávu, mák, příbuzní však většinou peníze pošlou, tedy věci, které by se pro domácnost nebo k svatbě mohly hodit. Služce, jež pomoc přinese, navážou koláčů do bílého šátku s opětným pozdravením a panímámy a pantáty pozváním.

            Družba jde s muzikanty k družičce vyhrávat, nebo jak se říká „zahrát štandrle". Před chalupou zahrají asi deset písniček, při čemž vesnická chasa vesele si počíná. Dostanou nejen muzikanti, ale i ostatní chasa jíst a pít dostatek. Za hanbu by se pokládalo, kdyby se při té příležitosti skrblilo. Odtud jdou k nevěstě, kdež se totéž opakuje, jen hraní je víc. Od družičky dostanou družba a muzikanti „fábory“, to jsou ty pentličky buď barvy červené nebo bílé, na proutek rozmarýny uvázané.

            Druhý den na večer, zas pro změnu, zahrají družbovi. Od něho přijdou k ženichovi. Zde většinou se „svoboda“ zapíjí a kde pak již přes noc zůstanou. A pak je ráno, to už je svatba se vším všudy jak má být. Musí se nazdobit povoz, také koně a opratě a ... ale to je již jiné povídání.

Svatební zvyky.

            Svatba – to období kde se jedinec stává středem pozornosti pro široké okolí. Svatební den byl odpradávna vždy spojen s řadou zvyků. Některé pochází až z dob pohanských a mnohdy byly brány velmi vážně. Usuzovalo se z nich o dalším osudu novomanželů. Některé jim zase měly přinést štěstí, lásku, hojnost a plodnost, tak jak to u zvyků bývá a jiné, ty byly zase spíše pro obveselení, vždyť svatba má být veselá. Připomeňme si alespoň některé. Pojďte se podívat na svatbu, jak se konávala u nás. Na svatbu s těmi nejznámější zvyky a připomeňme si jejich význam:

            Podle tradice, svatba je již domluvená a začínají se péct Zvací koláčky. Ty se pečou před svatbou a družba s družičkami je roznášejí kmotřencům, příbuzným, sousedům a všem zvaným jako pozvánku na svatební hostinu. Z koláčků, které by měla péct nevěsta, se usuzovalo na kuchařské umění nevěsty – hospodyně. Vždyť láska prochází žaludkem.

            Před odchodem svatebčanů z domu nevěsty, vrátí-li se zpět do tohoto domu i se svým manželem, je nutno usmířit domácí duchy s nově příchozími. Jako oběť rodinnému krbu se před domem rozsype zrní, hrách a drobné mince. Pokud nevěsta odchází do domu ženicha, musí před prvním vkročením do toho domu projít také takto posypanou cestičkou. Tím se duchové usmíří a přijmou nově založenou rodinu.

            Při svatebním průvodu do kostela bylo nutné, aby svobodné dívky, které jdou v čele, rozsypávaly před snoubence okvětní lísky nebo drobné květy na jejich cestu. Tento zvyk cesta sypaná květy je prastarý a má přilákat bohyni plodnosti.

            Dalším, velmi důležitý zvyk se týkal družiček. Za družičky se zvaly svobodné dívky, které doprovázely nevěstu do kostela. Byly oblečeny v bílé, stejně jako nevěsta, a to velmi podobně. Tento zvyk měl ochránit nevěstu před zlými duchy, kteří jí měli škodit. Zlí duchové si ji snadno spletli s některou družičkou a jejich zlo nebylo platné.

            Při odchodu z kostela se udržoval další zvyk. Svobodná omladina vytvoří uličku, kterou novomanželé musejí poprvé vkročit do společného života. Při procházení se jim všemožně symbolicky snaží v tom zabránit, nebo aspoň znepříjemnit. Tento zvyk symbolizuje překonávání nesnází na další společné cestě.

            Po projití touto uličkou bývali novomanželé zasypáni sprškou rýže. I tento zvyk je prastarý a má jim zajistit velké množství zdravého potomstva.

            Dalším zvykem před svatební hostinou bylo vykoupení ženicha. To jeho kamarádi před novomanžele natáhli ozdobený provaz, někde nasadili ženichovi koňský chomout. A před další cestou se musel ženich vykoupit. Tento zvyk byl spíše pro obveselení ale měl i svou symboliku. Ženich se tak vykupoval ze svých „mladistvých hříchů“ a vykoupením již nesměly být připomínány.    

            Před prvním vkročením do společného domu, musí ženich nevěstu přenést přes práh. Tím, že má ženich nevěstu v náručí, přelstí zlé duch, kteří hlídají stavení pod prahem domu. Od tohoto zvyku je rčení: „Na rukou tě nosit budu!“

            Novomanželé vstoupily do domu a zde je čekávalo další překvapení, další ze svatebních zvyků. Po překročení prahu jsou před novomanžely rozbity talíře. Nevěsta se musí chopit smetáku a rychle zamést střepy a smeták s lopatkou postavit do kouta. Podle toho se usuzovalo, že bude pořádnou hospodyní a navíc – vždyť „Střepy přinášejí štěstí“. Pokud jí novomanžel přidrží lopatku, soudilo se z toho, že v manželství bude spolupracovat.

            Pro novomanžela býval ještě někdy také připraven špalek se sekyrou a velkým polenem a džbán piva. Chopí-li se nejdřív sekery a potom džbánu, soudilo se z toho, že bude dobrým hospodářem. Chopil-li se prvně džbánu, bylo to zlé znamení. To naznačovalo, že bude často v hospodě.

            Tak a konečně jsme u slavnostně prostřené svatební tabule. Ale stále ještě není všem zvykům konec. Novomanželé musí dle starého zvyku sníst polévku z jednoho talíře. Tento zvyk symbolizuje nutnost dávat rovným dílem ze společného talíře – jejich vzájemnou spolupráci pro další život.

            V průběhu svatební hostiny, panuje další zvyk. Bylo třeba nejmladší najít nejmladší přítomné dítě. A dítě posadit nevěstě na klín. Z toho, jak se dítě chová se usuzovalo, jak se bude nevěsta starat o děti a jakou jim bude matkou.

            Po svatební hostině se rozproudí zábava a následuje tanec. I v tanci je jeden ze svatebních zvyků. Muži utvoří kolem novomanželky kruh a svobodné dívky se jej snaží prorazit a uzmout nevěstin závoj. Symbolem tohoto tance je rozloučení s nevinností, která v tomto případě je symbolizována závojem.

            Svatební veselí pomalu končí. Ale co to, nikdo nemůže nalézt novomanželku. Někdo unesl nevěstu. Ano, přátelé ji unesli a požadují od ženicha výkupné. I tento zvyk má svůj symbol. Představuje odloučení od rodičů a možné nástrahy v novém životě, kdy novomanžel musí svou paní chránit před nebezpečím. 

O době šestinedělí.

            Na brtnicku ihned po porodu porodní babka svěcenou vodou musí postel vykropit. Šestinedělnice (žena po porodu) celých šest neděl má zůstat v koutě za plachtou, to aby jí zlé povětří nemohlo ovanout a pak taky kdyby té plachty neměla, přišly by divy ženy a zaměnily by jí dítě.

            Potom jí babka nařídí, aby se na každý den ráno modlila růženec radostný, v poledne vítězový, večer bolestný. Jak se pomodlí, musí Matka vstrčit růženec dítěti za poviják. Kdyby nemohla té pobožnosti sama vykonati, musí zavolati žebráky a dáti jim obilí, aby se za ni modlili. Umře-li žena v nedělích, sejdou se kmotřenka a nedělčiny sestry a ujednají mezi sebou, která tu pobožnost za ni vykoná. Nebylo-li by jim to lze, najme muž na to žebráky, aby se tolik dní za obilí růženec modlili, kolik jich chybí do šesti neděl. Dokud je nedělka v koutě, neotáčí si vlasy kol hlavy, nýbrž má je spuštěny.

            Celých šest neděl nesmí holou nohou šlápnouti na zem, deset sáhů prý by ji pod sebou spálila, „neb je tak hříšná". I trávu by spálila, kdyby na ni šlápla. Chodí-li nedělka bosá, čert její šlépěje vykrojuje a sbírá. Na ulici nesmí se ukázati, ba ani ze dveří vyhlédnouti. Jmenovitě za okap nesmí. Nemá vystupovati výše, než jak „panáček" velebnou svátost pozdvihuje, do sklepa sestoupiti nesmí, protože tak hluboko není velebná svátost. Jde-li koutnice přece ven, má si vzíti z lůžka, na kterém leží, slámy do střevíců, „aby jí neuškodilo". Po slunci západu však ze žádné příčiny ven z jizby vycházeti nesmí. Šla-li by nedělka na pole, strhla by se bouřka a kroupy by ji i ourodu zle potloukly. Venku nesmí hlasitě promluviti, neb jak daleko její hlas je slyšeti, tak daleko nebude úrody. Voláno-li na ni v noci kdos, nesmí se ozývati.

         Traduje se, že jedna žena z Podmoklí se zapomněla a šla po slunci západu dojit krávy. Objevil se jí neznámý hezký muž zeleně oblečený a pravil: „Slunko zahoru, dvírka ne na závoru!" Žena se polekala, nechala dojení a běžela k dítěti do jizby. Ale dítěte nebylo v posteli. Hledali s mužem a našli konečně pod lavicí u kamen v díře pícky, dolů hlavičkou zastrčené. Pozdě večer kdosi tloukl na dvéře. Žena myslíc, že to její muž se vrací šla sama otevřít. Sotva otevřela, chytil ji černý pes a odnesl. Přinášel ji pak každý den kojit dítě. Zoufalý manžel šel na faru požádat pomoci. Kněz udělal okolo ženy kolo svěcenou křídou a pokropil nedělku svěcenou vodou. Pes utekl vyje, žena žila již jenom tři roky, všecka jsouc pomatena

Pohřeb.

            Posledním mezníkem, kdy byl jednotlivec středem pozornosti širokého okolí je jeho pohřeb. I v této smutné době panovala určitá pravidla – zvyky.

            Když člen rodiny těžce onemocněl dával se dle katolického zvyku zaopatřit sv. svátostmi. Přivolaný kněz když uděloval tyto svátosti nemocnému, tak se  všichni přítomní s ním modli. Umírajícímu dává se do ruky rozsvícená hromnička. Jsou známy případy z naší obce, že i po třikrát byl přivolán kněz k těžce nemocnému.

            Když někdo zemřel a byl ještě v domě, panoval u nás jeden zvyk. Bylo to v dobách, kdy ještě měla Brtnice ponocného. Po smrti někoho v domě nesměl ponocný ten den a noc na znamení smutku troubit a místo troubení každou hodinu zpíval: Jedenáctá hodina odbila, chval každý Hospodina.

            Mrtvý v domě byl po své smrti oblečen do sváteční černý šat a uložen do postele. Kolem něho byly zapáleny svíce a po celou dobu, něž byl odnesen, musel s ním v místnosti někdo být a za spasení duše se modlit.
            K
dyž vynášeli mrtvolu z domu na márách, musela se nést nohama napřed. To aby se nevrátila a nestrašila a aby mohla po nohách ke spasení dojít. Pohřební průvod do kostela i z kostela na hřbitov většinou doprovázela muzika vyhrávající smuteční pochody.

            Když byl pohřeb z jiné vesnice a při cestě byl křížek vykonal u každého kněz příslušnou pobožnost za zemřelého. Při ukládání do hrobu obyčejně jeden z příbuzných žádal jménem zemřelého zdali někomu neublížil a neb se nějakým způsobem prohřešil, aby mu bylo všemi občany odpuštěno. Přítomní odpovídali: odpusť mu pán Bůh.

            Na hrob zesnulého byl potom položen věnec. Tradice pohřebních věnců byla založena na víře, že věnec obkrouží duši mrtvého a bude ji držet v šachu, aby nemohla škodit pozůstalým.

Kmotrovství v Brtnici.

     To v Brtnici se traduje, že: „Kdo jde za kmotra, má o stupeň blíže do nebe“, zvláště jde-li „zá-vitce" (svobodné matce). Odepříti kmotrovství je veliký hřích. Za kmotra požádán býval dříve některý soused a za kmotru manželka jiného souseda.

            Tak se tedy dálo, až celá Brtnice mezi lidem sprostým i městským skmotřena je, neboť všichni příbuzní do kolikátého kolena s obou stran vespolek si navzájem „kmotrují“.

            S kmotrovstvím zde hodně tradic a zvyků se muselo udělati přesně tak, aby vše dobré se dítku vydařilo. Než dojdou kmotřenci, ženy v domě zatím přistrojí dítě v bílou košilku, zavijí je do peřinky hedvábným nebo harasovým povijanem a na hlavu mu dají bílou hedvábnou čepičku, červeným hedvábím velmi pestře vyšívanou, v zadu ozdobenou vysokou „vonickou" (kytkou) z pentlí. Zakryto jest dítě „zakryvačkou", bílou to plenou překrásně červeně vyšívanou.

            Tento zvláštní křestní šat dítěcí bývá v rodině dědičný a přechází s matky na prvorozenou dceru. Kmotřenci, přijdou do domu narozeného dítěte, pozdraví matku a babka podá kmotřenci dítě oknem. Kmotřenci s novorozeňátkem odeberou se do farního chrámu Páně na křest. Když se z kostela k nedělce vrátí, zase je od nich oknem babka dítě přijme. Kmotřenci už připravenu skrovnou hostinu křestní v síni mají. Jsou-li rodiče zámožnější, bývá kromě toho ještě zvláštní hostina, tak zvané krtiny, na kterouž kromě kmotrů i nejbližší příbuzní pozváni bývají. Není-li zvláštní hostiny, rodiče novorozeného dítěte pošlou kmotrům do domu křtiny: pečínku, koláče, džbán, pivo a láhev vína nebo kořalky.

            Děti mají své kmotry ve zvláštní úctě, kterou jim jmenovitě tím prokazují, že jenom jim jako knězi ruku líbají. Ke kmotrům docházejí jako k nejbližším příbuzným, od nich dostávají sv. Mikuláše, koledy atd. Kmotr bývá svatebním svědkem svému křtěnci. Od kmotry dostává nevěsta čepec a svatební koláč. Kmotrovství je závazek na celý život a mezi kmotrem a dítětem se tak vytváří velmi pevný svazek citový.

 

Tradice kolem hospodářství.

            Tyto „obřady“, bylo nutno vykonat při zahájení nějaké práci a mnohdy se lišily v různých rodinách. Většinou záleželo na náboženské orientaci. A zvyk, je jak známo „železná košile...“ a zvyky k zabezpečení hospodářství, zdraví dobytka a bohaté úrody se vždy pečlivě dodržovaly.

O první pastvě.

            U nás se poprvé na pastvu obyčejně vyhánělo na den 1. máje. Krávy vždy první pátek v máji, což je zajisté tím podivnější, protože se pátek všude a vždy pokládá za den nešťastný.

            Před první pastvou se dobytek ve chlévě pokropil svěcenou vodou a dával se mu po kousku chleba se svěcenou solí. Nežli hospodář koně ze chléva vyvedl, hospodářka mu vpletla červenou pentličku do ocasu. Krávě ji uvázala na konec ocasu, teleti a beranu na krk. To se dálo z toho důvodu, aby se uhrančivé oči na tuto nápadnou barvu zahleděly a dobytčeti neuškodily.

            Rozhodujícím je zvláště první překročení prahu (místa tehdejšímu našemu lidu nad jiné důležitého a posvátného). Za prahem dobytče vydáno je v moc účinkům čarodějnic a jiného škodlivého působení.             Hospodyně posypou zápraží mákem, na mák položí drn a podle drnu zámek. Čarodějnice, chtěla-li by míti k dobytku přístup, musila by napřed všecek mák do zrnka posbírati a pro zámek nemůže dobytku „zamknouti hubu", tak způsobiti, aby se nepásl a nežral.

            Hospodář pak natáhnul pod prahem řetěz. Řetěz prý proto, aby dobytče žádný neukrad. Řetěz se zamkne na zámek a odemkne až se dobytek poprvé z pastvy vrátí a přejde přes něj do chléva.

            Když se poprvé na pastvu vyhání, hospodyně poleje pasáka přes hlavu čerstvou vodou a to se opakuje, když se přižene z pastvy. To proto aby pasák, aby byl „čerstev“ a „ranostaj".

            I pastýř má svoje povinnosti před první pastvou a podle tradice když pastýř poprvé vyhání, napřed je „popravuje". Natáhne přes ulici napříč lněný provaz, který každé dobytče překročiti musí. Pastýř stojí u provazu, v puténce, čistou bílou zástěrou přikryté, má čerstvou studenou vodu a v ruce kropáč, jímž každé dobytče pokropí. Pastýřka stojí vedle s lahví kořalky, z níž každému hospodáři či hospodyni zavdává. Potom pastýř dobytek zase domů pustí; ten den se ještě nepase.

            Pastýři jsou vůbec lidi, kteří „umějí více nežli chléb jísti". Pomáhají dobytku i lidem od nemocí, ničí zlé účinky čarodějnic a dovedou i sami čarovati. Rozmanitých zaříkaček znají více než kdo jiný, ale nesnadno se na nich čeho doptati. Povídá se, že i vyhánějíc dobytek poprvé na pastvu jistá zaříkání konají, ale žádný z nich nikomu z toho nic říci nechtěl.

            Povídá se také, že když krávy na první pastvu se vyhánějí, potrou se třikráte po hřbetě, to aby se netrkaly. Na to je pak potřou hospodyně mezi rohama čerstvě pečeným chlebem. Ale ten už na Veliký pátek sněhem nebo ledem potříti musejí, aby na pastvě nestřečkovali.

            Když pastýř na vesno poprvé vyhání, zajme dobytek na „stanovisko" kde celý rok – přes poledne přebývá, obejde třikráte celé stádo do kola a obsypává je hlínou ze hřbitova. Dobytek potom zaručeně nestřečkuje a nerozbíhá se.

            Pastýř také pomáhá, například když se krávě nechce k býkovi. Pomoc je prý taková: “ Nechce-li se kráva běhati, tu vyhledej na hrušce takového dřeva, co na ní uvízlo, když s ní sráželi ovoce. To dřevo za pravého poledne, když zvon vyzvání, vezni k sobě do chléva a při klekání tím dřevem uhoď krávu třikráte do boku a půjde k býkovi druhého dne ráda. Tuto léčbu ale nesmíš provádět dříve, než za příštího úplňku. Téhož účinku dosáhneme, dáme-li krávě sežrati v chlévě tři uřezané snítky keřové švestky divoké na mezi rostoucí, ale mladé, ještě nezdřevěnělé.

O prvním dojení.

            To aby kráva hojně a dobrého mléka v Brtnici měla - když se otelí, dávaly jí hospodářky sežrati s chlebem devaterník od kapličky u Sv. trojice utrženého, v hmoždíři rozetřeného s kouskem krystalového medu, a tři žloutky. To vše ve jménu Nejsvětější Trojice a na Boží požehnání. Pak věřily, že bude mít nejen hodně dobrého mléka, ale i žluté máslo z něho bude Když ale kráva před sv. Jiřím je stelná, dá se jí s chlebem srdéčko krtičí polknouti. Kráva bude měkká na dojení a pak dá hojně mléka.

            Selky zase tvrdí, že touž moc má srdéčko netopýří, ba ještě větší; neboť rukopisná jedna knížka lékařská radí dávati ho krávě. Praví též, v téže knížce, že „na opravu dobytku kravskýmu" radí se toto: Na štědrý den, nežli slunce vyjde, zabij tři kuřata a krev z nich vyceď. Potom vezmi tříštěk na svém nátoni a slož z nich ohníček a usuš na něm každé krávě po třech topinkách, tou krví je omaž a dávej až do nového roku. Když chléb pečeš, z každého pečení usuš každé krávě po topince a tou krví omaž. Budeš míti užitek a nebojíš se škůdce žádného.

            Nejsvětější Trojice obsahuje Boha a jeho bytost obsahuje všechno, jako bílé světlo obsahuje všechny barvy. Svým projevem je však trojí podstaty, jako bílé světlo se rozkládá lomem na tři základní barvy: modrou, žlutou a červenou. Tyto barvy jsou symboly Boha Otce, Boha Syna a Ducha Svatého, tyto paprsky Božského života jsou vyzařovány Sluncem a jsou životadárné.

 

O draní peří.

            Když skončily polní práce a nastaly dlouhé podzimní večery s plískanicemi nastával čas na draní peří. V dřívějších dobách, kdy se ještě po domech předlo, platívalo pořekadlo: „Do Martina dere, po Martinu přede“.

            Do svátku svatého Martina mělo být draní dokončeno, protože potom se doma začínalo s předením. Později, kdy domácí přadleny již neměly práci, dralo se peří celou zimu.

                Nadrat peří do takové nadýchané velké peřiny nebylo jednoduché. Hospodyně po celé léto musela pečlivě sbírala a ukládala každé pírko peří a pilně škubala či podškubávala husy, aby měla na podzimní dračky peří dostatek. Ne nadarmo se říkalo, že: „Každá dobrá hospodyňka i přes plot pro pírko skočí.“. Každá nevěsta se ráda pochlubila svým věnem, ve kterém nesměly chybět peřiny plné prachového peří.
            Když se mělo začít drát, tak se obešly sousedky a ženské v příbuzenstvu a mohlo se začít. Z půdy se potom sneslo část peří, které tam bylo uloženo v „péřovém koši“ do světnice v hrnci a na stůl se rozprostřelo jen tolik, kolik se mělo ten večer zvládnout odrat. Pokud by totiž zůstalo nějaké nesedrané peří do druhé dne, panovala pověra, že příští rok se hospodyni nepovedou housata.

            Po sedrání peří pro ten večer kdy se postavil hrnec, v kterém bylo přineseno peří, dnem vzhůru. Nesměl se však vyklepat a vyčistit dříve, než bylo všechno peří na stole sedráno. Jinak by prý byla příštího roku všechna housata chromá.

            Ani s pápěrky to nebylo jednoduché. Zbylé se nesměly házet do kamen, to by byly husy hubené. Ani ven za vrata se nesměly házet, to by se husy nedržely doma. Musely se dávat na jednu hromádku, to aby se husy držely pěkně pohromadě. Museli se dávat chudým na plnění polštářů.

            Při práci si vypravovaly pohádky, pověsti, různé příhody a hádanky, aby práce lépe ubíhala a také aby děti poslouchaly a neběhaly po světnici. Ty obyčejně seděli na peci a poslouchali. Draní peří v sobotu nevěštilo nic dobrého a tak se o sobotách a nedělích nedralo. Opět panovaly různé pověry které se týkaly chovu hus, ale také se prý při sobotním draní peří rozmnožilo mnoho dotěrných much ve stavení.

            Poslední večer se nazýval „doderky“. Té dračce, které zbylo v ruce poslední pírko všichni říkali „pápernice“ a toto označení jí obyčejně zůstalo až do dalšího draní. Součástí doderek byla malá hostina, kterou hospodyně vystrojila jako poděkování za odvedenou práci.

            A jedna rada na závěr: Péřové peřiny se museli velmi často větrat. Hospodyně ze zkušenosti věděly, že slunce vysušuje tuk v peří a peřiny potom jsou cítit zatuchlinou. Proto je větraly v průvanu ve stínu.

O době dotěrek a přástek.

            Len býval do nedávné doby jednou ze surovin, který se na brtnicku pěstoval. Domácí přadláctví a tkalcovství se u nás udržovalo ještě delší dobu vedle tovární výroby, byť jako její doplněk, nebo jako domácí pracovníci, kteří doma pracovali pro majitele. Svědčí o tom nejen záznamy o výnosu z polí, ale také bývalá pazderna. Sklizeň a zpracování lnu, to bývala především ženská práce. S jejím dokončením bývala také slavnost zvaná „dotěrek“. Nechybělo při ní pohoštění a veselí, i když mnohem skromnější než při skončení žní, při dožínkách.

            Doba „dotěrku“ spadala již do doby kdy se dospělí i mladí scházeli na „přástkách“ na jednotlivých hospodářstvích a chalupách. Doba podzimních plískanic a ukončení hlavních polních prací je k tomu přímo vybízela a naši předkové byli mnohem družnější. Vždyť také většina tohoto povídání vzniká ze vzpomínek starých pamětnic a pamětníků a zejména ze stručných poznámek v rodinných zápiscích zachovalých byť jen útržkovitě.

            To přišel každý se svým přádlem, nebo jinou prací, například motáním nití, strouháním prutů, nebo pletením slaměných ošatek. Při těchto společných sezeních bylo dostatek času na vyprávění, předčítání, zpívání všelikému tomu škádlení, hrám a šprýmům. Rovněž draní peří v dlouhých zimních večerech přímo lákala k takovému povyražení. To bývala pec plná děcek, kterým očka jen svítila při představách těch „strašidelných“ příhod o kterých si „staří“ za těch dlouhých večerů povídaly.

            A nebyly to jenom přásky, kdy byla příležitost k přátelskému setkání. Naši předkové mnohé práce prováděli pospolitě, spoléhajíc na sousedskou vzájemnou výpomoc. Každou úrodu bylo přece nutné co nejrychleji dostat pod střechu. Tak například i sušení švestek a vaření povidel bylo tou příležitostí.

Sušení švestek a vaření povidel.

            V době dozrávání švestek byly sušárny v provozu dnem i nocí a mnozí zájemci si v nich mohli sušit své přebytky za vlastní palivo.

            Velice často, jak je uváděno v zápiscích o domácí úrodě na některých hospodářstvích, se při sušení vařila i povidla. Ta se často dělala nejen ze švestek, ale také s příměsí (asi půl napůl) planých trnek. To se ovoce nejprve v sušce nahřálo, aby se dalo lépe zbavit pecek, pak se rozpekli v hrncích (v chlebové peci) a nakonec se v kotli břečka vyvářela za neustálého míchání, aby se nepřipálila. Taková várka povidel bývala zpravidla hotová za den a noc a tak se u ní zajisté vystřídalo mnoho „míchačů“. Toto vaření bývalo lákavým místem, nejen pro děti, ale i dospělí si na ni pochutnávali.

            Horká neslazená povidla se potom lila do hliněných hrnců a po krátkém čase – až se „usadila“ přendávala se do kožených měchů, které se zavěšovaly na půdě. Někdy se musela odsekávat i sekerou, ale taková povidla neztratila nic na své chuti ani po dvaceti letech.