wz

Povídání o Brtnici.

            Jsou různá tajemství, některá jsou ukrytá někde na půdách, ve starých pergamenových listinách, či kronikách rodin a rodů, jiná máme před sebou, ale nevšimneme si jich. Některé z nich se dochovalo pouze v ústním podání a na jiní máme písemné vzpomínky.

                        Tyto kapitolky jsou  zpracované na základě různých podkladů a materiálů. Některé materiály jsou mladšího data, ale svým obsahem zapadají vyprávění o našem městečku do II. světové války, ale tyto materiály zatím nevešly do oficielních záznamů kronikářů a historiků.           

Jak BRTNICE ke svému jménu přišla.

            Brtnice jako osada vznikla v místech, kde se údolí říčky poněkud rozvírá se sevření hlubokými lesy a aby zhruba po dvou kilometrech se říčka opět schovala v úzkém koňovitém údolí a později splynula s řekou Jihlavou.

Právě tok této říčky a komunikační stezka byly ty nejpříhodnější okolnosti pro osídlení tohoto území. I když tato oblast má již drsnější podnebí než jih Moravy (odkud přicházelo osídlení), patří přece jenom tato oblast k mírně teplejším okrskům s vyššími srážkami.

            K prvnímu dlouhodobějšímu osidlování dochází v této oblasti v době, kdy na příhodném území se usazují jednotlivé rodiny či rody a tak vznikají sídliště seskupené z několika (max. do dvou desítek)menších nadzemních i zpola zahloubených obydlí, srubové či kůlové konstrukce spolu s dalším hospodářským příslušenstvím, které jsou kůlnového charakteru sloužící jako skladiště a chlévy. Celé sídliště bývá zpočátku ohrazeno pouze hustým plotem z propleteného proutí a později ohrazení tvoří zašpičatělé kůly s chráněným vstupem do sídliště.

            Právě velmi vhodný reliéf terénu blízkost hvozdů, na břehu říčky, při soutoku s potokem, kdy říčka se potom stáčí doleva, aby obtekla ostrožnu (Na níž je v pozdější době postaven poutnický kostelík P. Marie Pomocné (Pasovské) a také špitál.) pod kopcem (na kterém později bude vybudován hrad, přestavěný na zámek). Tato ostrožna uzavírala a chránila údolí od severu a vytvářela tak příhodnou příjemnou kotlinu. Zde také opouštěla lovecká stezka tok říčky a vystupovala na zvlněnou hustě zalesněnou plošinu nad údolím, kde se téměř ztrácela v pomezním hvozdu.

 Právě na tomto místě se usadila rodina, velmi početná rodina, která využívá ke své obživě nejen pěstování zemědělských plodin, ale chová i několik kusů dobytka, ovcí a hejno drůbeže, no zkrátka farmaří. Ale nejen to. S ohledem na výskyt výborné hrnčířské hlíny také dělají, a to  dobře, vypalované džbány a různé jiné hliněné nádoby. Jejich nádobí přizdobené radélkovým vrypem se postupně dostává dále do kraje.

            Stařešina této rodiny Martinových je znám  v osadě jako "dědek Brtník". Toto jméno má pro svou zálibu brouzdat brtnými lesy a pátrat , ale hlavně vybírat brtě. Brtě jsou dutiny stromů, kde si divoké včely ukládají do voskových plástů med. Ten umí jeho žena Patla přidávat nejen do vynikajících placků, ale i na masovou pečeni. Největší část spotřebuje k výrobě medoviny. kterou má děda velmi, moc rád. Naučily se také využívat vosk, který je na svícení mnohem lepší, než tehdy běžně používané svíce lojové nebo louče.

            Traduje se, že to bylo někdy kolem Letnic, asi dvě léta potom co do údolíčka přibyla nová rodina starého Rokše, která byla válečnými událostmi vyhnána ze svého někde na jihu Moravy. Tehdy se staří domluvily a mladí do sebe zakoukali, (nebo to bylo opačně?) no zkrátka dohodla se veselka. Jenže starý dědek Brtník si postavil hlavu, že ne, že až bude dost medu na medovinu, a že až chytí toho medvěda co mu brtě vybírá. Všichni se muž už pro to smály a říkaly "Hledej dědku medvěda brtníka, hledej v každé brti, jen hledej"

            No trvalo to přes dva úplňky. Párkrát ho málem chytl do pastí, ale chytrák mazaný, vždy mu ufoukl. Naposledy dokonce medvěd dědka pocuchal. Byla to totiž medvědice a měla opodál medvídě. A to rozhodlo. Medvěd se musí skolit a medvídě chytit a výhodně směnit. Tak se vydal i s mladým Rokšem a několika lovci nahoru podél potoka do brtního černého lesa. Teprve druhý den ráno donesly velkého medvěda ale také spoustu medu a malé tmavohnědé roztomilé medvídě.

            A byla svatba. Jaká svatba, velká svatba, slavila celá osada, celé údolí. Veselilo se, jedlo, pilo, tancovalo, povídalo a také rokovalo. Protože spojením obou rodů už osada čítala přes dvacet dvorců bylo nutné pro ni vymyslet jména. Dostala jména po dědovy a hlavně také proto, že mladí si nechali medvídka brtníka. A tak se osadě začalo říkat BRTNICE. Říčka protékající tímto údolím byla od té doby BRTNIČKA a potůček, vlévající se před osadou do říčky Brtničky byl zván Rokštejsnký potok, na oslavu mladého Rokše, jak dědovy chytil medvěda  brtníka.

            Díky tomu, že osada měla jméno Brtnice, a že osadníci byli nejen dobří zemědělci, ale také řemeslníci, osada vzkvétala. Protože byli i dobrými obchodníci, vzkvétal i obchod. Tím měli oproti ostatním osadám velkou výhodu, že osada nebyla závislá jen na zemědělství, ale nemalý příjem do osady přinášel um osadníků zpracovávat kožešiny a kůže. Již tehdy ze byli zde dobří kováři, ševci, krejčí, sekerníci a tesaři a ... ale stejně největším přínosem pro rozvoj Brtnice byl nejen medvěd brtník, ale zejména neopakovatelná medovina se znakem medvěda brtníka na  džbánu.

O brtnících.

            Je nezvratným faktem, že Brtnice dostala jméno od brnictví – lesního včelaření. Toto si zaslouží bližší vysvětlení jednotlivých pojmů, jak byly v dobách minulých užívány a co znamenaly. Tak tedy:

            Brť - obydlí včel, které sobě včely samy v dutých stromech lesních vyhledaly a upravily. Jednalo se o včely brtné – divoké, které na našem území se v dávných dobách hojně vyskytovaly. Dávaly hodně medu, byly odolné a neútočné, takže sběr medu nebyl tak nebezpečný jako od jiných divokých včel které svá obydlí ve skalních rozsedlinách měly.

            Brtníci - nazývaly se tak včelaři, kteří v starších dobách včelařství včel brtných uměli vyhledat a do uměle upravených úlů přenést. Zpočátku pouze vyhledávali brtné stromy a pravidelně sbírali med. Později v lesích stavěli brtě neboli oule ze stromů zhotovené, aby včely v divokém stavu žijící se v nich usadily mohly a med do nich snášely. Pro snadnější živobytí, mnohem později, celý strom porazili a část s úlem ke svému příbytku přepravili. Časem i umělé úly dokázal zhotovit a na vhodné místo je umístit.

            V Českých zemích bylo hojně lesů, a tak arci i včelařství takto přirozeně a pak i uměle pěstované kvetlo, a brtnictví za zvláštní živnost se považovalo. Poněvadž pak lesy náležely větším dílem zeměpánům, tedy [Brtníci] za užívání lesů musili platit jim naturální dávky (hrnce medu atd.), a zeměpánové ustanovovali nad nimi zvláštní dozorce zvané „brtné“, též brtníky a podřizovali je v soudních i politických věcech svým úřadům a soudům. Kromě toho (Brtníci), kteří sídlili při královských hvozdech, považováni jsou za autonomní korporaci, která se svými dávnými obyčeji právními spravovala a jejíž práva od držitelů lesů nebo jejich úředníků jsou upravována a potvrzována. Tak víme, že v některých krajinách Čech, jako na Domažlicku a v Chebsku atd., jakož i na Moravě a jmenovitě i na Jihlavsku přehojně lidí brtnictvím se živilo a také potvrzení svých práv obdrželo. Dle tamější zemské knihy žili v druhé polovici 12. stol.

            Brtníci, kteří byli povinni platit jakousi část medu. Žili dle záznamů zejména na Braniborsku v osadě Schepforde v barnimském kraji marky Braniborské. Jméno jejich (slovanské) zachovalo se do tak pozdní doby jako upomínka na žijící zde Slovany lutické. Jako v zemích českých tak i jinde vznikla brtnická práva, která náležejí k starodávným selským řádům a o nichž se nám nejhojnější a nejzajímavější zprávy zachovaly ze slovanských zemí, jmenovitě z Polska. Brtné včelařství české za starých časů i svoje tovaryšstvo včelařů - medařů mělo.

O Brtnickém hradu.

            Zajisté vás napadne otázka: „Copak Brtnice má nějaký hrad? Tak leda zříceninu, poblíž – Rokštejn.“ Ano máte pravdu, ale měla. Zámek je postaven na základech gotického hradu.

            Pojďme se tedy na to podívat blíž. Pozemní prostory zámku něco napoví a jsou velmi zajímavé i pro laika. Jsme vybaveni povolením, hornickými helmami se světlem  a pořádnou svítilnou se záložním zdrojem a tak vzhůru, vlastně dolů na průzkum. Z druhého nádvoří se dostaneme vstupem do prvních prostor, zřejmě černé kuchyně, kde hned na levé straně je strmé schodiště do podzemí. Opatrně skláníme hlavu, nejen úctou k někdejším věkům, a scházíme dolů. Ocitáme se v příčně zaklenuté místnosti prokazatelně již hradní. Na pravé straně máme chodbičku, která vede do další tentokrát polokruhovité místnosti. Říká se jí bastion. Pozor! Přibližně uprostřed je otvor v podlaze který vede do spodního patra. Z toho zbyla jen tato malá cifřička a konečná. Odtud už nikam nic nevede.

            Protože jsme byli opatrní a díru jsme zdárně prozkoumaly, můžeme se tedy dát vpravo do další místnosti hradních prostor. Jsme v místnosti podepřené velký a silným sloupem, který nám zakrývá výhled na černý otvor proražený ve stěně s provizorními schody. Je jich spousta a tak pomalu sestupujeme hluboko dolů. Vlhko a chlad nás obklopují a dýchá na nás středověk. Vstupujeme do místnosti – dá-li se tak nazvat prostor celý tesaný ve skále. Co se zde odehrávalo, k čemu byly tyto prostory? To jsou otázky dnes již těžko zodpověditelné.

            Kužel světla dopadá na pravé straně na nějaký otvor. Přicházíme blíž a zjišťujeme, že se jedná o vstup do chodby. Zvědavost nás táhne dovnitř. Vstupujeme.  Jsme v poměrně dlouhé chodbě opět celé vytesané ve skále. Lampě zužujeme kužel světla a tak dosvítíme až na její konec. Nejasně vidíme zazdění. Máme před sebou nějakých 20 nebo třicet metrů kamenného tunelu - chodby. Jaké je ale naše překvapení když asi po 20 krocích se nám zjevuje odbočka do jiné chodby, téměř v pravém úhlu. Je poměrně dlouhá i když dost prostorná. Máme jít rovno, nebo odbočit. Kam vede? Co skrývá? Orientace ve světle lampy je přece jenom jiná. Necháváme si značku a vstupujeme. I tato chodba je poměrně dlouhá. Mám poznamenáno 36 kroků. Chodba zde končí čelní skálou.

            Původní sklepení hradu v BrtniciNo nicméně jsme cestou minuly odbočku vpravo. Vracíme se tedy těch pár kroků  a vstupujeme. Začíná to být pomalu bludiště. Opět křižovatka a další chodba, dáváme se tedy vpravo, kde předpokládáme výstup. Omyl. Po pár metrech čelní stěna. Vracíme se tedy touto chodbou zpět. Míjíme jednu křižovatku a jsme na druhé. To by přece měla být ta hlavní chodba. Není. Je to jen jakási slepá chodbička. Až po několika metrech jsme na hlavní chodbě. No ano, chodby zde jsou vytesány do jakéhosi háčka s ocáskem dovnitř u jednoho ramene. Dvě souběžné chodby spojené příčnou. Je to tak. Po pravé ruce je to odkud jsme přišly, musíme tedy vlevo.

            Chodba nás zavádí do poměrně větší příčně klenuté místnosti zakončené zděnou zdí. Zde si jen domníváme, že zde bylo možno opustit hrad. Zazděno, konec. Dál se tedy musíme vrátit. Kam a kudy vedly chody dál. Kdo ví. Jsme trošičku zklamaní, žádný zazděný poklad, žádná tajemná komnata a ani chodba. Zato krásné hradní sklepení. Zážitek na dlouhou dobu. Oslepuje nás sluníčko nádvoří. Je sobota odpoledne a máme spoustu času. Dokreslujeme plánek a opravujeme lucernu na helmě. Povídáme a vzpomínáme na staré časy.

            Přichází „hradní pán“- správce a domovník, který jak nás uviděl a diví se, co že to tam tak na dlouho bylo ke koukání? Dyť je to tam jen samý šutr a nic. I tak se to dá vidět. Když slyší naše nadšené vyprávění, zavádí nás na třetí nádvoří. Ukazuje nám vstup do dalšího podzemí.

            Opět schody dolů. Ty končí v poměrně velké příčně klenuté místnosti s několika slepými chodbičkami , jakoby sklípky, tesanými ve skále. Zase zajímavé prostory středověku. Opravdu asi pouze sklepy, žádná úniková chodba nebo její náznak. Vracíme se zpět. A aby byla prohlídka kompletní,  prozkoumáváme ještě další dva vstupy do katakomb hradu. Dostáváme se tak do dvou víceméně rovnoběžných chodeb pod objektem. Zase jsou obě chodby ukončené zdí. Zřejmě je to zpevnění základů dnešního zámku.

            Jako třešnička na dortu se nám potom na závěr jeví ještě jeden podzemní prostor. Je poměrně velký, klenutý cihlový strop, podepřen několika sloupy. Při troše fantazie podzemní aula. Krásný prostor. Ještě plni zážitků děkujeme a s přáním, že až budeme mít foťák s pořádným bleskem, že přijdeme znovu.

            Už jsme se tam nedostali.      

            Prosím,berte tuto procházku pouze jako informativní – seznamovací. V dnešní době je zámek uzavřen a veřejnosti nepřístupný. Jak vypadají tyto prostory dnes nevíme. Celé vyprávění je sepsáno na základě polozapadlých vzpomínek dle zažloutlého papírku s plánkem neumě načmáraným tužkou jednoho z účastníků tehdejšího „průzkumu“ již hodně dávno.

O blahoslavené Juliáně z rodu Collalto.

            Blahoslavené Juliáně z Collalta je zasvěcen zámecký („Horní“) kostel v Brtnici. Její socha stojí mezi sochami na zámeckém mostě a kromě toho se nalézá na zámku její obraz. Kostel zámecký i kaple zámecká pak uchovávají ostatky Juliány přivezené sem z Itálie.

            Roku 922 dostal Rombald I. Collalto od císaře Berengara, krále italského, v léno (cizí věc, zejména pozemky, k nímž přinášelo dědičné užívání podle zásad práva lenního) panství Lovadina ležící v marce, tj. v pohraničním území trevisánském. Rod Collaltů přečasto stál v čele tohoto území. Z toho rodu pochází blahoslavená Juliána, narozená roku 1186 na zámku Salvatore mezi Trevisem a Činelou. Otcem byl kapitán pána Scaligera z Verony, Gilbert Collalto a matkou Johana ze St. Angelo. Rombald VII. Bratr Juliánin, později značně rozmnožil majetek, nebyl obdařen panstvím za věrné služby, které prokázal republice benátské. V roce 1190 vstoupila Juliána v útlém věku do kláštera sv. Margarety na vrcholku hory, zvané Salarola, v blízkosti zámku d´Este, tam zůstala trvale, ačkoliv tam byla dána pouze na výchovu dle tehdejšího zvyku. V roce 1220 přibyla k ní čtrnáctiletá dceruška markýze z Este, Beatrice. V roce 1222 odcházejí obě s patřičným svolením do nového kláštera sv. Jana Křtitele na Gemole, což se stalo způsobem slavnostním. V roce 1226 umírá Beatrice v květu života a Juliána brzy na to napomenuta ve snu sv. mučedníkem biskupem Biagiem ze Sebasty, aby založila ženský klášter, odchází do rozkošného města, do Benátek. Tam na jižní straně se rozkládá dlouhý poloostrov, za starých časů zvaný Spinalonga, tj. dlouhý trn. Zde byl již dříve postaven a sv. Biagovi zasvěcen kostel. U kostela pak stál hospic, kde přenocovali poutníci jdoucí do svaté země. Kostel však dále ještě zasvěcen z neznámých příčin sv. Kataldovi.

            Od prvních počátků svého řeholnického života slynula Juliána nejlepšími ctnostmi. Klášteru byla představenou vzornou. Sama konala radostně nejtěžší práce a vedla život plný odříkání. Když přišlo stáří, bylo jí snášeti mnoho velkých bolestí, které s velkou trpělivostí snášela, ano ještě o větší utrpení prosila, dávajíc tak najevo úplnou oddanost do vůle Boží. Zesnula ve stáří 75 let dne 1. září 1262. Za obrovské účasti lidu, jenž již tenkráte ji ctil jako světici, byla jednoduchým způsobem pohřbena. V prostičkém řeholním rouchu vložena do dřevěné truhly a na hrob postaven sloup.

            V literatuře se dočítáme mnohé o mnohých zajímavých událostech z jejího života. Roku 1297 viděli rybáři nad hrobem jejím plameny docela jiné než jsou bludičky. Těmito plameny byl hrob obklíčen. Tělo bylo později vykopáno a shledáno, že jest úplně neporušené. Přenesli je do kostela, do zvláštní kaple, a zřídili oltář s vyobrazením několika zázraků z jejího života. V roce 1733 pak bylo tělo dáno do skvostné schránky s nápisem: „Tělo blahosl. Juliány, panny z Collalto roku 1262“. Dřevěnou rakev uschovali v domě sv. Gervasia a Orotasia v Benátkách, kde dříve měli sídlo poustevnice – augustiniánky.

            V roce 1810 francouzská vláda zrušila kláštery a zabrala také klášter sv. Biagia a Katalda i s kostelem, a tělo přeneseno bylo do chrámu Nejsvětějšího Vykupitele.  V roce 1822 konečně uloženo v kapli sv. Anny při kostele sv. panen Eufémie, Doroty, Tekly a Erasmy.

            Na udržování úcty blahosl. Juliány utvořilo se bratrstvo. Ostatky blahoslavené Juliány z rodu Collaltů, nyní v horním kostele uchované, darované byly 12. 10. 1854 biskupem Manfrédem Bellati´m rodině Collaltovská v Itálii. V roce 1914 daroval hrabě Collalto knížeti Emanuelu Collaltovi. Týž dal pořídit vzácný stříbrným emailem a drahými kameny vykládaný relikviář. Ty byly po dobu opravy zámeckého kostela uchovány v zámecké kapli, která byla v roce 1914 z tanečního sálu na zámku zřízena a kde po dobu opravy kostela zámeckého po celý rok veřejné bohoslužby konány byly. Ostatky tyto byly slavnostně přeneseny z kaple do „Horního kostela“ na Boží hod svatodušní 23. května 1915 za velké účasti farníků a lidí z okolí.

            Průvod vyšel z farního chrámu Páně a šel do zámecké kaple, kde byly ostatky vyzdviženy a pod baldachýnem neseny do Horního kostela. V kostele bylo slavnostní kázání a pak požehnání. Průvod vedl za účasti domácích i okolních kněží a v kostele kázal místní farář a děkan  Ignát Vyškovský. Ostatky každoročně o svátku blahoslavené Juliány dne 1. září, a v neděli na to, bývají věřícími uctívány.

O brtnickém ponocenském zpěvu.

            Brtnický ponocenský zpěv, který zazníval z věže kostela každý večer v dřívějších dobách. Je snad jediným ohlasem předbělohorského období v hudební historii Brtnice. Víme o tom na základě stížnosti z roku 1656 děkana Kazimíra Burešovského. Na základě jeho stížnosti proto musí být z jeho textu ponocenského vynecháváno „třetí božská osoba“.

            Brtnická ponocenská píseň je svéráznou variantou starého středoevropského nápěvu. Z věže farního kostela v Brtnici bylo pravidelně slyšet každý večer o deváté hodině:

 
Chval každý duch Hospodina

i Ježíše, jeho Syna, bila devátá hodina.
Zaopatřte světlo, oheň,

aby nebyl lidem škoden,

odpočiňte s Pánem Bohem!
Milý svatý Floriáne,

proti požáru patrone,

chraň nás od věčného ohně.
Blahoslavená Rodičko,

Krista Ježíše Matičko,

opatruj naše místečko!
Svatý Jene,

náš patrone,

svatí Vincenci, Urbane,

ochraňte úrody země!

Blahoslavený Jene Sarkandře,

i ty, svatý Valentine,

skrze svou smrt mučednickou

chraňte církev katolickou.
Pochválen buď Ježíš Kristus

až na věky věkův. Amen.

 

            Obnovení tohoto tradičního hudebního vystoupení, alespoň na jeden večer, došlo před poutí 2. září 1927. Tehdy zpíval Alois Toufar, truhlář, na dechové nástroje ho doprovázeli Ferdinand Bohuslav ml., varhaník Josef Pinkava, rolník Josef Vrzal a soustružník Jan Kružík, ten ale záhy zemřel velice mlád a vystřídal jej František Kružík, ze Žabí ulice (Rokštýnské). František Kružík  náležel k nejoblíbenějším učitelům houslové hry.

            Již před tím již zpívali před poutí z věže farního kostela sv. Jakuba, do všech čtyř světových stran, avšak bez hudebního doprovodu, když před tím, směrem do kterého zpívali, vyvěsili lucernu. Notový materiál pro zpěv, dvě křídlovky B, baskřídlovku a druhý hlas pořídil V. Josífek.

O brtnických kapličkách.

            V písemných archiváliích z roku 1928 se uvádí zajímavý zápis týkající se brtnických kapliček. Byl asi pořízen po svěcení kapličky v Hliništích. Brtnice v té době měla mnohem více kapliček. Jejich popis je následující:

            Kaplička v Černých lesích – lidem zvaná „Svatá Trojice“. Byla postavena roku 1867 knížecími úředníky Frenzlem a Zimmermannem. Stojí na cestě k Radonínu. Nese jednoduchý obraz Svaté Trojice. Opatřena jest hromosvodem a křížem. Je cílem brtnických a kněžičkách poutníků na den Nejsvětější Trojice.

            Kaple sv. Jana Nepomuckého stála podle tradice na místě nynější obecné školy. (Naproti klášteru.) Bližší upřesnění v zápise o ní není.

            Na Horním městě stála kaple sv. trojice, která obstála v ohni roku 1760. Oheň tehdy zničil skoro celou Brtnici.

            Kaple sv. Floriána jest na hřbitově. Roku 1827 byly do ní uloženy ostatky svatých. Má zajímavou řezbu na oltáři a staré obrazy. Letošního roku (1924) byla uvnitř řádně opravena.

            Kaplička v „Hliništích“ má nejzajímavější zápis o jejím založení. Jedná se o opis zápisu, který má v rukou brtnický občan p. Jos. Vrzal. Tento zápis zní: „Já, Franz Vrzal dělal jsem maltu a podával jsem kamení a cihly, můj syn Jiřík, jako zedník ji stavěl. Já jsem byl starý toho času 67 let. Když byla stavěna tak jsem musel dát revers konsistoři, že kdyby ta kaplička nějakou zkázu vzala, že ji vždycky toho gruntu držitel zase opraviti dá. Teprve přišlo povolení, aby byla posvěcena. Toho času byl zde farářem a spoluděkanem, knězem a kanovníkem Michael Král, měl věku 76 let. On ji sám světil ku cti a chvále Boží sv. Františku Serafínskému na den narození Panny Marie 8. září. Na toto svěcení se sešlo mnoho lidu, 6 muzikantů, litanie ku Všem svatým, až ke kapli a zpět hráli sv. písně a lidi zpívali až do farního kostela“.

O brtnických zvonech. 

            Brtnické zvony měly vždy jasný a libozvučná hlas. Bohužel i po nich sáhla necitlivá zločinecká ruka války pro použití svěceného kovu na děla k vraždění lidí.

            Zámecký kostel má nyní jen jeden zvon, druhý větší byl rekvírován a na místě rozbit. Nesl latinský nápis: „Sv. Gottharde a sv. Nepomucký, orodujte za nás.“ Pod nápisem byly obrazy světců. Byl tam také nápis (německý) dokládající jeho vznik: „Slil mě Jiří Schichel ve Znojmě roku 1676.“ A také český nápis: “Za ouřadu Jana Kegleara, burmistra, Václava Svobody, rychtáře, Matěje Taubra, Václava Procházky, radních, Jana Kozárka, syndika.“ Dále tam byl text: „Brtnice na své útraty obětuje zvon v důvěrnosti a poníženosti Bohu – Svatým.“

            Zbývající zvon v zámeckém kostele má německý nápis: “Přelit Josefem Hilzrem v Jihlavě r. 1839.“ Po stanách jsou obrazy Panny Marie a kříž. Uprostřed je nápis: “Frant. Hoffmann, starosta, Josef Potočka, měst. Rychtář, Frant. Vilím, Jan Pokorný, přísežní.“

            Farní kostel má zvonů více.

            Velký zvon má uprostřed kříž a nápis: „A fulgure et tempestate libera nos, domine!“ Na zvonu je obraz Božího oka s hebrejským nápisem: „Jehova.“ A dále nápis: „ Ter sancte Deus, konserva nos a malo.“ Zvon má ještě další nápis: „Toho času panoval p.p. Vinciguerra Tomáš hrabě Collalto.“ Na okraji zvonu pak je nápis: „V přítomnosti zvonu lití: P. Frant. Velc. – V úřadě stali: P. Tobiáš Vetchý, primátor, p. Frant Heppil, syndikus, p. Joh. Schönfeld, rychtář, p. Matyáš Tauber, p Václav Procházka, p. Mikuláš Matiáš.

            Druhý menší zvon byl také rekvírován. Měl nápis: „Regina coeli, pestem et incendia a nobis averte.“ Pod nápisem byl obraz sv. archanděla se slovy: „Intercede pro nobis.“ Na zvonu byl také obrazy sv. Jana a sv. Floriána.

            „Umíráček“ podlehl také rekvizici. Měl nápis: „ Mariae auxiliatrici“ a „Auxilium implorans“ z roku 1739, ve Vídni litý a se jménem Antonína Rombalda. Vážil 25 a půl kg. Nyní je dán na jeho místo zvon z roku 1760, ze zámecké věže, kde jsou hodiny.

            „Pozdvihováček“, jímž se věřící venku mimo kostel dlící vyzívají k pobožnosti při pozdvihování, zůstal. Je to zvon 17 kg těžký.

            Zvon na hřbitovní kapli byl rovněž rekvírován. Ten měl nápis: „Václav František Hrdliczka v Brně1752.“  Tento zvon měl na sobě obrazy P. Marie a sv. Floriána.

            „Robotní zvonek“ se nalézá na radnici ve štítě. Lid se jím svolával na robotu. Starosta Houkol uchránil tento zvon před dalším rekvírováním tak, že jej za války ukryl.

 

O brtnických kašnách.

            Městečko Brtnice vždy mělo problémy s dostatkem čisté pitné vody. To se projevovalo zejména v suchých letech nebo v dobách epidemií a těžkých morových ran. Řada obecních studní musela být z důvodů opakovaných epidemií tyfu zasypáno. To postihlo zejména chudé obyvatelstvo, které muselo nezávadnou vodu donášet z velké dálky. Měšťané a většina selských usedlostí měly své studny a také mnohé domky měly často studny či prameny přímo za svými zdmi. Jejich vydatnost mnohdy nestačila ani pro domácí potřebu. 

           

Pro zásobování zámku pitnou vodou dostatečně vyhovovala zámecká studna před zámkem v zahradě a Císařská studna na nádvoří, ale i tak byla občas o vodu nouze. Z těchto důvodů bylo nutno vybudovat přívod vody – samospádový vodovod z kopce směrem od Jestřebí a odpovídající reservační nádrže kašny.

 

            S výstavbou bylo započato v polovině 18 století a již koncem 18. století byly v provozu dvě kašny s přívodem nezávadné pitné vody.

            První kruhová kašna je na druhém zámeckém náměstí, ta je zapuštěná v zemi. Má středový sloupek a druhá kašna je uprostřed dvora bývalého kláštera. Ta je nadzemní s dvěma stupínky kolem. Obě tyto nejstarší kašny z konce 18. století jsou dodnes funkční.

 

Potom byly vybudovány další dvě kašny – rezervoáry vody a to na Horním městě a na „Rynku“ u kostela.

            Městská rada dlouho žádala o regulaci brtničky a s tím úzce souviselo zásobování obyvatel pitnou vodou v dolní části městečka.

 

V roce 1899 obecní výbor rozhodl, aby se přikročilo neprodleně k zavedení pitné vody zřízením prozatímního vodovodu a kašny na náměstí. Prozatímní vodovod bral vodu z pramenů, z tehdy ještě hodně zalesněného Brtnického vrchu, takže vodovod a napájení kašen bylo samospádové s poměrně dostatkem pitné nezávadné vody.

 

Poslední kašna - na Horním náměstí - byla vybudována v roce 1906 kašna opět ze šesti pískovcových segmentů.

 

Kašna na Horním městě v Brtnici pochází z 19. století.
Foto Ježek Brtnický.            Vznikem vodovodu a zejména postavením obecních kašen vyvstal problém,

jak zabezpečit jejich pravidelnou údržbu a zejména jejich funkčnost v období mrazů.

Z toho důvodu byl radou odsouhlasen nový obecní zaměstnanec „Kašník“.

Ten tyto úkoly mimo řadu dalších měl zajišťovat. 

            Se zavedením vodovodu se postupně také zaváděla kanalizace.

Splašky se tak dostávaly mimo povrchové stužky pod zem.

A z Kašníka se stal „Průtočník.

 

 

 

 

 

O císařské studni.

            Všeobecně se dávají dohromady kašny a studna. Obecně se uvádí, že:“ Nejkrásnější,

nejzajímavější, nejstarší, nej… je Císařská studna“.

            Vzniká v době překotných stavebních prací na úpravách zámku pro

hraběte Rombalda XIII.  Tvořila jakousi dominantu na počátku zámecké

lipové aleje – aleje vjezdu do zámku – nad pramenem. Její kamenný

„šestiboký parapet“ s hladkými sloupy a překrásnou kopulí renesanční

mříže jsou dokončeny pravděpodobně v roce 1628. Jak ze zápisů víme,

stavební práce toho roku v Brtnici díky abnormálně deštivému roku

pokračovaly volnějším tempem. Pracovalo se na opravách a výstavbě

nových domů na náměstí.

            Stavební starosti však hraběte Collalta velmi málo zajímají, je plně

zaměstnán prací u dvora a zve hojně návštěvy na zámek do Brtnice. Slavného Rombalda

navštívil císař Ferdinand II. A to hned dvakrát na zámku v Brtnici.

            Při své druhé návštěvě - v roce 1630 na své cestě 19. června z Vídně do Prahy. O této

návštěvě nás informuje dochovaný pamětní zápis který praví, že: „Císař Ferdinand II. se měl

zdržet na zámku jen na oběd, ale protože byl postižen palčivou zimnicí, zůstává po dva dny.

Zámecké jídlo bylo čerstvé a velmi chutné, ale s ohledem na jeho nemoc, pil výhradně vodu

ze zámecké studny stojící mezi lípami (69 kusů lip jí dává mimořádně dobrou chuť). Tato voda,

ze studny v zámeckém stromořadí, mu zázračně pomohla a palčivé zimnice ho zbavila. Na

věčnou památku dal vyzdobit tuto studnu císařským erbem.“

            Nadzemní část studny byla v pozdějších letech přemístěna a dnes ji najdeme na prvním

(třetím) zámeckém nádvoří  a je nazývána studní císařskou. Časem byla ale oloupena o část

svého kování. Vlastní studna v lipové aleji zůstává funkční na svém místě a její umístění

připomíná nové roubení.

O studně paní Katky.

Hynek z Valdštejna byl na brtnickém panství ve své době – v 16. století – celkem oblíben. Má zájem, aby městečko vzkvétalo. Pro přestavbu zámku najímá zejména brtnické. Je to jenom podpora místních, nebo to, že místní jsou levnější? I když studovaný, říká se o něm, že by si pro groš koleno nechal vrtat. Stále pracuje u dvora ale i pro městečko zajišťuje výhody. Získává a vydává povolení k usazení řemeslníků v Brtnici.

Plyne čas a Hynek se usazuje a je z něho domácí pán. Bere si za manželku Kateřinou ZajímačkouKunštátu – dobrosrdečnou a rozesmátou mladou dámu. Jako svatební dar jí věnoval, mimo řady jiných darů, také zámeckou studnu na kterou nechat udělat pozlacenou mříž. Poděkovala svému pánu za ni tak, jako za ostatní dary. Ale to Hynek nelibě nesl. Neopomněl připomenout, kolik hloubení studny a zlacení mříže stálo. Poděkovala mu tedy za vzácný dar ještě jednou a vrátila se k svatebnímu veselí, k hostům, kterým na její svatbě nesmělo nic chybět. Už ten den se začínala projevovat rozdílnost jejich povah. Hynek chtěl šetřit kde se dá, ale Kateřina si života sice užívala, ale na dluh nežila. Proto ctižádostivý pán ujížděl do světa a u císařského dvora to dotáhl až na hejtmana. Hospodářství a celé panství řídila tak dobrosrdečná Kateřina sama. A stále zůstávala usměvavá a k lidem poddaným milá i když přísná, ale spravedlivá.

            Jedno léto bylo obzvláště sucho a mnohé obecní studny i studánky v domech vyschli. Dobytek a lidé začali trpět žízní. Tehdy se obrátili na „svou Kateřinu“, aby jim nechala odemknout mříž hradní studny. Kateřina nejen že to udělala, ale přidělila ke studni jednoho silného pacholka, aby slabým a dětem pomáhal. Po krátké době se neočekávaně objevil Hynek a bylo zle. Začal hubovat a se slovy:“ Žádný z mých poddaných není tak chudý, aby nemohl za vodu platit!“ nechal poklop zavřít a studnu zamknout. To bylo i na dobrosrdečnou Katku moc a beze slova si stáhla snubní prstýnek a vhodila jej do studny.  To byla ta poslední kapka v jejich vzájemným snášenlivém soužitím a manželské štěstí jako by se utopilo i s tím prstenem ve studni.

            Hynkovi se rychle a náhle přihlásilo stáří plné nemocí. Čím více nemocí, tím více drahých darů pro ženu. Ale ani to nepomáhalo vylepšit jejich vzájemný vztah. V krátkém čase odešel. Katka jej upřímně oplakala a svůj svatební dar ihned po jeho smrti nechala otevřít, aby jí mříž nepřipomínala více trápení, které musela prožívat se svým milovaným manželem.

Dědičkou ze závěti byla manželka Kateřina a té také Hynek poručil všechny své statky, a to až do její smrti.  A Katka se o to vše starala s láskou a dobře. A dobře na ni i její poddaní vzpomínají – jako na jejich Katku.

O brtnických mostech a lávkách.

Na první pohled by se mohlo zdát, že procházka po brtnických mostech by mohla být v současné době poměrně krátká, ale opak je pravdou. Vždyť Brtnice ležela na křižovatce starých obchodních cest. Městečkem protéká říčka a tak mosty sehrály v její historii významnou úlohu. Dokonce tak významnou, že se symbol mostu dostal - spolu se dvěma lvy - i do městského znaku.

 

Kde začít povídání o nich v městečku plném mostů a lávek? 

 

Překlenutí výtoku pro mlýnský náhon.Začněme třeba mosty a lávkami na Brtničce.

 

 

Půjdeme tedy po toku Brtničky od Rychnovského rybníka.

Na samém počátku je třeba se zmínit o překlenutí výtoku z rybníka pro mlýnský náhon.

 

 

 Pamětníci pamatují i na samotném mlýnském náhonu několik dřevěných lávek, přibližně v místech dnešních kovových.

 

Lávka pod hřbitovem. Archiv Ježka Brtnického.První lávkou na vlastní Brtničce bývala, a dodnes je, dřevěná lávka pod hřbitovem, lidem obecným pravidelně po velké vodě obnovované.

 

 

Místní, a ne tak staří tvrdí, že bývala lávka na začátku lihovarské zahrady, kousek po proudu za dnešním brodem.

Tu ale nenávratně odnesla velká voda.

 Dále po proudu se dostáváme k prvnímu oficielnímu překlenutí říčky, lávce Na Podmoklí.

Lávka na Podmoklí. Archiv Ježka Brtnického

Původně zde bývala dřevěná lávka před rybníčkem, který zde vytvářela Brtnička, než prošla regulací.

Po regulaci byla dřevěná lávka zbořena a nahrazena kovovou konstrukcí.

 

 

Brtnička teče dále svým korytem a dostává se do prostoru náměstí.

 

Staří pamětníci uvádějí, že: „Brtnice měla ještě dvě kamenné lávky.“

Lávka u radnice. Z archivu Ježka Brtnického.

 

První z nich byla přímo u radnice – v místě dnešní lávky.

 

 

 

 

 

Druhá na naproti bývalému poštovnímu úřadu. (V roce 1913 byla pošta na náměstí v domě č. 256).  

 

 

O tom, že bývala ještě jedna lávka v prostoru náměstí, se můžeme přesvědčit třeba ze zámeckého obrazu Brtnice z roku 1857.

 

 

Ale vraťme se zpět k radnici, kde byl zcela zrušen kamenný mostek a nahrazen moderní konstrukcí.

Tím se dostáváme po toku Brtničky k prvnímu zajímavému mostu u radnice – Radničnímu mostu.

Radniční most

Tento barokní most tvoří dominantu brtnického náměstí a převádí komunikaci,pokračující kdysi úvozem, k zámku a potom dále směrem na Stonařov.

 Most je 9 metrů dlouhý a 5 metrů široký. Jeho jediný oblouk má rozpětí 7 metrů a vrchol mostní klenby je 4 metry nad hladinou Brtničky.

Spodní část opěr, a to až po přechod do klenby, je z kamenných kvádrů.

Vozovka na mostovce stoupá směrem k náměstí a je mírně vyklenuta.

Parapet se dělí třemi předstupujícími pilířky vždy na dvě pole.

Sochy na tomto mostě nemají datování a tak lze pouze usuzovat, že oba zachované kamenné mosty pocházejí ze stejného období - od hraběte Antonína Collalta – a sochy pocházejí od sochaře Davida Liparta.

Jeho stavbu lze tedy položit do 1. čtvrtiny 18. století. 

Jakou výzdobu tohoto mostu nám Lipart zanechal?

Radniční most v Brtnici na náměstíPrvní socha vlevo od radnice je socha sv. Františka z Assissi,

druhá socha je pravděpodobně socha sv. Floriána, soudíme-li dle odznaků,

poslední třetí sochou na této straně mostu je socha sv. Jana Nepomuckého.

 

Na druhé straně mostu najdeme uprostřed sochu sv. Rocha a další dvě sochy?

Vede se spor zda jde o sochy moravských věrozvěstů sv. Metoděje a Cyrila,

nebo jde o sochy  sv. Jana Křtitele a sv. Jana Sarkandra ?

Jak již víme, po toku byla kdysi další zbouraná a již nikdy neobnovená lávka.  Je až s podivem, že v době, kdy městečko nemělo ani zdání o takovém množství povozů, dbalo o své občany a důsledně se snažilo oddělit provoz vozů od provozu chodců.

Další zbouraná lávka byla na Nábřeží. I ta je dnes nahrazena kovovou konstrukcí.

 

Zbourání kamenných lávek a nahrazení moderními lávkami u radnice a na Nábřeží silně narušilo starodávný ráz středu městečka.  Je zcela nesporné, že by stálo za úvahu obnovit, alespoň lávku pro chodce, mezi radničním mostem a lávkou na Nábřeží.

Lávka v Podzámčí. Z archivu Ježka Brtnickéhoi.

 

 

Po toku říčky se dostáváme k další kovové lávce v Podzámčí a po toku dále následuje další barokní most - židovský.

 

Zámecký – židovský most

Tomuto mostu staří pamětníci neřeknou jinak než „Židovský“. Přesné datum postavení, respektive dokončení tohoto mostu, který je zajímavý zejména tím, že má sochy pouze ve své křesťanské polovině směrem k náměstí. Jeho druhá polovina, druhý oblouk – židovská část mostu – sochy nemá.

Celý most je celkem 18 metrů dlouhý a 5 metrů široký. Klenby má z neopracovaného lomového kamene. Všechny sochy (na obou mostech) byly zhotoveny z mušlovského vápence.

K hrubé orientaci o dokončení tohoto kamenného mostu nám mohou posloužit data na osazených sochách. Z nich se dozvídáme, že sochy pocházejí z období let 1715 až 1718.

Na sochy kterými je osazen zámecký most se podíváme ve směru od náměstí.

Po jeho levé straně najdeme:

 na prvním podstavci sochu sv. Antonína Papuánského,

 za ní stojí sousoší Piety – Bolestná Pana Marie s Kristem v klíně,

a sochy po pravé straně končí sochou sv. blahoslavené Juliány z Collalto.

Po pravé straně mostu je:

socha sv. Judy (Jidáše) Tadeáše,

potom následuje socha sv. Šebestiána,

 a jako poslední socha na pravé straně je na tomto mostě socha sv. Jana Nepomuckého.

 Výstavba mostu byla z největší pravděpodobností financována hrabětem Antonínem Collaltou, částečně také z obecní kasy, za velkého přispění tehdejší obce židovské. Celou sochařskou výzdobu financoval hrabě Collalto.  Autorství soch na obou mostech je připisováno věhlasnému sochaři Davidu Lipartovi, který v té době pobýval v Brtnici.

 

Brtnička teče dále svým korytem.

 

Poslední lávka na nás čeká, sice dřevěná, ale již nová - pod Plajchem. 

 

 

 

 

Samozřejmě to nejsou všechny mosty a lávky,  které má městečko.

Téměř se zapomíná, že k městečku patří ještě jeden zajímavý renesanční mostní klenot. 

Zámecký most.

Pokud si chceme prohlednout brtnický zámek, ze stany hlavního vchodu, procházíme lipovou alejí na jejímž konci se tyčí zámecká věž.

Při návštěvě brtnického zámku musíme přejít přes zámecký renesanční cihlový most, který pochází ze 16. století. Zábradlí mostu, jenž do široka otevírá svoje ramena, jako by vítala příchozí jsou zakončena zdobnými kamennými kyticemi. Jeho mohutný cihlový oblouk se pne nad pozůstatkem hradního příkopu, který byl při přestavbě hradu na zámek z části zasypán.

 

Most je sice součástí zámku, ale nesporně také částí historie brtnických mostů.

Pokud jsme u zámku, v jeho nejbližším okolí bychom v dřívějších dobách našli velmi zajímavou lávku.

Traduje se, že v dřívějších dávných dobách, byl zámek spojen s kaplí na protějším návrší dřevěnou lávkou. Jak vypadala, odkud a kam přesně sahala se dnes asi již nedozvíme. Nesporným faktem ale zůstává, že se klenula nad úvozovou cestou do Brtnice od Jihlavy.  

Ale to ještě nejsou všechny lávky spojené se zámkem. Nad výtokem ze zámeckého rybníka, který tvoří při pohledu z Podzámčí zajímavý vodopád, je další lávka – mostek.  A potom máme ještě dva mostky na přítocích do Zámeckého rybníka – jednak od Flusky a druhý přítok ze směru od Štičího rybníka. Jaké byly dříve tyto mostky – asi s jistotou dřevěné, dnes již nezjistíme.

Pravdou ale je, že městečko Brtnice má dva barokní mosty a jeden renesanční. Právem proto má most ve svém znaku.

O brtnické radnici.

Do boby kdy bylo utvářeno gotické osídlení brtnické kotliny, tedy do druhé poloviny

Budova staré radnice s věžičkou.12. století lze položit i domy na jejichž základech byla vystavěna

středověká budova radnice. Brtnická radnice je významná historická

budova - monumentální stavba na horní části náměstí, které je děleno

říčkou Brtničkou.

Původní radnice vzniká přestavbou, na parcelách nejméně dvou

gotických domů, ze kterých byly použity pravděpodobně jenom obvodové

zdi, asi v roce 1580. V českých zemích tou dobou doznívá v architektuře

renesance, stále však přetrvávají vliv gotiky. Ze zápisu v urbáři z roku 1585 je již místo domu

Jana Kyselíka (uvedeném v urbáři v roce 1570) uveden rathaus i s tím, že po pravé straně vchodu

byl pranýř.Radnice od BrtničkyPůvodně byla budova typem radnice s vysokým atikovým štítem a střední

věží. Po požáru v roce 1760 dochází k rozsáhlé a důkladné renesanční přestavbě.

Podoba hlavního průčelí, tak jak se dochovala do dnešních dnů s horizontálně

rozdělené římsou, má renesanční formu, avšak strohá plošnost fasády a završení

atiky cimbuřím, dodávají radnici chladný až pevnostní charakter.

Je postavena na parcelách nejméně dvou gotických domů, ze kterých se

však dochovaly pouze fragmenty v obvodovém zdivu. Stavba, jak víme, má

středověký původ, i když v dnešní podoba je v podstatě výsledkem rozsáhlé a

důkladné nejen renesanční přestavby.

            Jedná se o nárožní dvoupodlažní budovu, po jejíž delší východní

straně protéká Brtnička. Na západní straně budova těsně přiléhá k

sousednímu domu, původně stejné výšky a stejného gotického základu.

Objekt radnice se skládá z hlavní budovy, která je historicky cenná a je

orientována do náměstí hlavním průčelím. Na tento objekt pak z jižní

strany navazují jednopodlažní dvorní přístavby.

Na jihovýchodní straně při říčce Brtničce

Dům na náměstí v Brtnici č.p. 379 - radnice
Autor: Ježek Brtnický jde o hospodářskou přístavbu, na straně jihozápadní jde o novodobou

přístavbu sociálních zařízení z 20. století.

Budova sama si dodnes dochovala svoji renesanční podobu

s charakteristickými vnějšími i interiérovými znaky. Patří mezi ně hlavně

celkové výtvarné řešení hlavního pětiokého průčelí završeného atikovým

štítem s cimbuřím a s věžnici se zvonkem „Robotníčkem“.

Interiér přízemí brtnické radnice.
Autor: Ježek BrtnickýOkna průčelí mají typická renesanční ostění se zkosenými vyžlabenými

parapety a přímými nadokenními římsami.

Interiér přízemí doposud neprodělal novodobé úpravy, najdeme

renesanční slohový charakter, který už ale postrádá patro. V průjezdu je

po pravé straně původní vstup z mázhauzu do 1. patra kde je kamenný

portál s reliéfem beraní hlavy v nadpraží. V pravém traktu také najdeme

několik původních prostorů zaklenutých hřebínkovitými klenbami. Přední část pravého traktu

Renesanční portálky brtnické radnice.
Foto Ježek Brtnickýbudovy tedy pochází z druhé poloviny 16. století a ostatní části do jeho konce a

začátku 17. století.

            Stavba je však i tak výjimečná některými použitými detaily, a to jak z pohledu

netradičních použitých materiálů, tak i detailů technických. Za zmínku stojí např.

monolitický strop ve vstupní hale, nebo dlažba ze starších částečně opracovaných

kamenů, která nahradila pravidelnou dlažbu z 20. století. Po pravé straně vchodu

do radnice zůstal zachován zbytek soudního kruhového kamene - pranýř. V dobách,

kdy město mělo soudní pravomoc, na něm stával odsouzenec, aby si vyslechl

rozsudek. 

            Během 20. století došlo k několika více či méně citelným stavebním zásahům, jež

znehodnotily historický význam budovy. Zásadní rekonstrukce radnice byla provedena v třetím

až pátém roce nového tisíciletí. Netradiční je vzhledové i barevné řešení v kancelářských

prostorách, kdy šedé stropy vnášejí modernější prvky do historické budovy, aniž by narušily

její původní historický vzhled. Celá střecha radnice je pro zachování původního historického

stylu provedena z dřevěných šindelů. Tento prvek pak podtrhuje původní vzhled odpovídající

dobovému rázu budovy.

V přízemí byla zrekonstruována rovněž „Radniční hospoda“ a dvorní trakt. Díky citlivému

přístupu se ve velké části prostor podařilo zachovat původní historický vzhled budovy. Veškeré

 prvky původního architektonického stylu tak velmi dobře doplňují a podtrhují krásu brtnického

náměstí.

 

O brtnické faře.

Brtnickou faru najdeme na rohu ulic Hřbitovní a Valdštejnské. Jedná se o významný, více méně volně stojící, nárožní dvorec.  Tak jako celá Brtnice, stejně tak měla i fara složitou historii. 

Původní základy fary lze dozajisté položit do doby, kdy se začala slibně rozvíjet silná komunita v želivském klášteře, která již od roku 1149 pod vedením bl. Goralka, byla schopna expandovat do okolních farností a zakládat i nové kláštery. Premonstrátský řád v té době zakládá řadu autonomních opatství. Od samého založení řádu jsou učedníci oddáni postu a zejména fyzickým pracím. Další část svého času rozdělují mezi duchovní správu, pohostinnost chudým a poutníkům, meditací a studiu.

Ve dvanáctém století se v našich zemích všude zaváděly řádné farní obvody. Plebánu, jak se tehdejším venkovským farářům říkalo, patřila i jistá práva honební a rybářská. Patřily mu i kusy lesa, luk, nějaké potoky a rybníky. Kdo byl prvním brtnickým plebánem, to bude asi navždy ukryto pod rouškou tajemství. Zda v Brtnici měli svého kněze, nebo vydržovali zde kněze světského, nevíme. Určitě ale nedojížděl kněz jihlavský.

Je totiž doba, kdy na jedné straně je pevná protihusitská bašta – Jihlava a na druhé straně proti ní stojí okolní šlechta v čele s brtnickými Valdštejny. Kontrolují komunikace k Jihlavě a opěrným bodem je jim Rokštejn. Nepřátelství mezi husity a Jihlavou bylo ukončeno až mírovou úmluvou v roce 1441, kterou zprostředkoval s městem táborem brtnický pán Zdeněk z Valdštejna. Lze proto předpokládat, že vyjednávání se zúčastnili i zástupci z brtnické fary jakožto zástupci moci církevní.

Už v předhusitské době musela fara fungovat, jak tomu napovídají tři sklepní patra – dokonalá a bezpečná pevnost – včetně studánky – respektive pramenu tryskajícímu ze skály pod pravou starší částí stavby které zůstalo pojmenování „Kaplanka“. 

            Fara v Brtnici se poprvé písemně připomíná roku 1446 při příležitosti sporu o desátky s Draslavem z Opatova.

V létech 1458 až 1471 u nás vládl první a poslední husitský král - Jiří z Poděbrad. Jaké city chovala tehdy k husitskému králi fara, dnes již nevíme. Jihlava odmítala krále uznat a Brtnice? Spíš by se dalo říct, že pan farář jen snášel diktát ulice.  Jaký byla tehdy doba?

            Řeholní život v Želivě byl násilně ukončen v roce 1467, když klášter daroval český král Jiří z Poděbrad Burianovy Trčovy z Lípy a premonstráti byli vyhnáni. Částečně našli své útočiště i v Jihlavě, kde již byla jejich silná komunita z dob husiných válek. Můžeme se však pouze domnívat, že duchovní správa v době úpadku želivské kanonie nebyla zrovna na výši. Na brtnické faře byli v té době nekatoličtí kněží. V roce 1580 to byl pastor Ladislav Ervín a o deset let později – počátkem devadesátých let – Samuel Sítínský. To byl pravděpodobně důvod, že roku 1594 přišel, povolán Hynkem z Valdštejna, Matyáš Chytreaus a ten hlásal v Brtnici evangelickou víru Lutherovu a Melanchthonovu.

V 16. století byli i v Brtnici Čeští bratři, kteří měli bohoslužbu velice jednoduchou, jejichž znakem byl kalich. Hlásili se k reformaci křesťanské církvi, které v 15. a 16. století u nás (husité, kališníci) tak v cizině (luteráni, reformovaní) usilovalo o nápravu církve i společnosti podle slova Božího.

            Městečko a fara prožívali mnohé události, jak radostné, tak i bolestné. Píše se rok 1527 a v Brtnici je král Ferdinand s Královnou Annou. Jeli si do Prahy pro českou korunu. Protože tehdy luteranizace byla ještě v začátcích, byla to sláva i katolická. Jistě duchovní správa vystoupila na veřejnost v plném lesku, se všemi kříži a korouhvemi a sotva mohl farář scházet při tom slavném průvodu. Nejinak tomu bylo i při všech návštěvách císařů v Brtnici (Ferdinanda II. v roce 1630, Ferdinanda III. v roce 1638, Leopolda I. v roce 1679, Josefa I. (korunního prince) v roce 1701 a především Karla VI. v roce 1723).

            Od roku 1600 se napětí mezi protestanty a katolíky rok od roku zvětšovalo. Tato hra se roku 1618 změnila v tragickou třicetiletou válku.  

Roku 1622, když se poměry poněkud stabilizovaly, začala se rozjíždět i rekatolizace země. V roce 1626 hrabě Collalto potvrzuje v Brtnici faráře Jiřího Nigria.

            Prvním katolickým farářem byl Jan Chytreaus. Po jeho smrti byli povoláni na farnost jezuité z Jihlavy, kteří spolu s Pavlány Brtnickými se starali o bohoslužby. Jezuité konali bohoslužby až do roku 1634, ve kterém katolicismus v Brtnici úplně zvítězil.

Faru a nejen faru znatelně poznamenaly dva velké požáry. V roce 1637 shořela fara, téměř úplně původní kostel a 59 domů do základů, ve velkém ohni roku 1760 pak kostel, fara i farní archiv a tím i řada archivních materiálů obce.

Doba přináší mnohé a sluší se připomenout i dobu kdy byl na Brtnici farář Jan Jindřich Koranda (1712 až 1739), nejen pro jeho literární činnost, ale zejména pro jeho modlitby, mše svaté a všechnu další pomoc při velké morové ráně co postihla Brtnici.

Doba Marie Terezie přináší mnohé změny, které zasáhly i brtnickou farnost. V roce 1755 vzniká jihlavské děkanství – telečské zaniká, ale kaplan na brtnické faře zůstává. Ale vraťme se k vyhořelé faře. Nová fara naproti kostelu byla postavena na původních základech a značně rozšířena, z největší části v letech 1763 – 1784 v souvislosti s přestavbou kostela.  Ze starší stavby zůstalo rozsáhlé podzemí čítající tři sklepní patra se studánkou tesanou do skály a pravá část stavby – kaplanka.

Píše se rok 1780 umírá Marie Terezie a nastupuje na trůn její syn Josef a zavádí tvrdou brutalitu vůči řeholníkům – vzniká u nás „státní církev“. Jihlavský děkan Michal Los rovněž musel dělat to, co se po něm žádalo „shora“, aby pronásledoval mimo jiné řeholníky i v Brtnici a vše dokládal. Nemohlo mu být milé zajíždět s příkazy i k pavlánům do Brtnice. Ani to, když musel oznámit farníkům, že si jeho Veličenstvo nepřeje, aby se o Božím Těle nebraly do průvodu velké prapory, že stačí malé korouhvičky, nebo když musel cechům při téže příležitosti zakázat vyrukovat v parádních krojích a s muzikou. 

A jak se stavebně vyvíjí fara? Barokní dostavba fary ji rozšiřuje do dnešní podoby. Budovy fary a farní zahrady jsou na rohu ulice Hřbitovní Valdštejnské. Nová stavba je koncipována v přízemí, i v patře, s centrální síní klenutou valenými křížovými klenbami.  Při další přestavbě se výrazně uplatňují renesanční úseky, zejména stavebně zajímavá klenba polosuteréního prostoru, mohutné schodiště ale zůstává.

Civilní i církevní život dál ubíhal v dobách těžkých i radostných. Přehnaly se nejedny bouřky a slunečné období.  Píše se již rok 1891. Počátkem roku umírá v Třešti děkan Komárek a brtnickou faru opouští farář Jan Nep, místo něho byl jmenován Brabenec.  Rok 1893 byl pro brtnickou faru obzvlášť významný – do Jihlavy přijel pan biskup. Jihlavští faráři vítali Jeho excelenci už v Okříškách a provázeli ji na děkanství do Brtnice spolu s brtnickým panstvem. Jeli s ním i do Rančířova a odtud si jeho excelenci  odváželi 17.června odpoledne do Jihlavy.

Nastává nové století, píše se rok 1901. Brtnické faře vládne děkan Brabenec.

O listina zvané „Vidimus“.

            Za držení brtnického panství  Zdeňkem Brtnickým z Valdštejna, společně s bratrem Burianem, vznikl, prý z popudu Zdeňka (roku 1493), list s Právem na od úmrť. O tom jaký jest obsah toho listu, jak byl sepsán a pečetěmi purkmistra jihlavského opatřen svědčí záznam - vidimus - purkmistra města Jihlavy z roku 1604, který v celém a nezměněném znění je tento:

            My purkmistr a rada města Jihlavy vydáváme tímto našim listem přede všemi, kdekoliv čten nebo čtoucí slyšán bude, že jsou před nás předstoupili jeho milosti urozené pána, pana Zdeňka Brtnického z Valdštýna na Brtnici a Sádku poddaní, purkmistr a starší, i jiní sousedé z Brtnice Trhové, spolu s jinými sousedy svými žádajíce nás, abychom jim VIDIMUS aneb vejtah listu od úmrtního, kterýž od předkův jejich, předkům našim k věrné ruce k schování dán jest, na pergaméně pod pečetí naší městskou vydali. V kteréž příčině vejš dotčený jeho milostpán jejich také skrze psaní za ně přimlouvati se ráčil, na kteroužto jeho milosti pána jejich přímluvu, jejich tolikéž snažnou žádost, i jiných sousedův, na kteréž se takový list vztahuje, jim jsme o tom odepříti nemohli, kterýžto list hlavní, aneb originál své celosti na všem, totiž na pergaméně, na písmě i na pečetích bezevšeho nedostatku zůstávaje v tato slova zní:

            „Ve jménu Božím amen. Poněvadž lidské přirození krátké jest, tedy paměť lidská po všem kratší jest, nebo kteréž věci v času se stávají a se dějí, spolu s časem se konají a měnějí, ale téhož má věčně a budoucně pevno a jisto zůstati, potřebí jest, aby pečetěmi stvrzeno bylo. Protož my Zdeněk a Burian, bratři vlastní a nedílní z Valdštýna a na Brtnici, navědomě dáváme, oznamujíce tímto listem všem i nynějším i budoucím, že jsou předstoupili před nás moudří a opatrní muži, rychtář a konšelé městečka Brtnice a ze vsí těchto jmenovaných: ze Lhoty, ze Smrčného, z Malého, z Přímělkova, ze Střížava, z Komárovic, z Uhřinovic, z Jestřebí, z Bransouzy, z Čichova, z Radotína, ze Zaškvič jeden člověk, z Čáslavce a z Hvězdonovice – a prosili nás, abychom jim tu milost učinili, a od úmrtí ty, kteříž na nás spravedlivě připadali, propustili takovou měrou, že oni nám za to dali 30 kop grošův dobrých, širokých českých, rázu pražského a čísla moravského, a jíž oni svrchu psaní lidé a jejich potomci budou moci dáti, poroučeti za zdrava neb na smrtelné posteli: purkrechty {poplatek, který majitel domu stojícího na cizím pozemku platil}, role, louky, peníze hotové, neb jakéžkoli statky mají neb míti budou na potomny časy, komužby se jim zdálo řádně přišlému člověku kromě lidem duchovních. A to jim od nás svrchupsaných Zdeňka a Buriana i erbův našich, I našich budoucích potomkův beze všeho porušení zdržováno a zachováno na věčné časy býti .”

            Tomu na vědomí a zdržení nahoře psaných věcí my svrchu psaní Zdeněk a Burian své vlastní pečeti kázali jsme přivěsiti k tomuto listu. Jenž jest psán a dán na Brtnici v sobotu před slavným hodem Svatého Ducha, léta od narození syna Božího tisícého čtyřistého devadesáte třetího.

            Toto pro lepší jistotu a svědomí my svrchu psaní purkmistr a rada města Jihlavy pečeť naši městskou k tomu jme dali přivěsiti. Dán tento VIDIMUS v městě Jihlavě 29. měsíce dubna, tj. v pátek po sv. Jiří, léta Páně šestnáctistého čtvrtého.

O Literátském Bratrstvu v Brtnici.

            Nemalou roli v kultuře a vzdělanosti za držby Valdštejna sehrála i Literátská bratrstva. Takové bratrstvo bylo i v Brtnici a jeho artikule dal sepsat Hynek z Valdštejna a potvrdila je i jeho manželka jako nástupkyně na Brtnici.

            Rovněž listina Zdeňka z Valdštejna z roku 1605 potvrzuje měšťanům brtnickým stanovy Literátského kůru v sobotu po sv. Kateřině.  V listině stvrzených stanov Zdeněk rovněž stvrzuje nadání tohoto řádu a uděluje:“ze strany kupování a dvakrát v roce vyšenkování jistého počtu věder vína značných úlev.“

            Hudba v Brtnici zněla z přítmí literátského kůru, skláněla se k intimnostem ve šlechtickém salónu. Oblažovala měšťanskou společnost a zněla v ulicích městečka při slavnostech.

            Činnost měšťanského literátského bratrstva se nezaměřovala jen na provozování církevních zpěvů, ale měla značný vliv v obci i ve škole, s níž její působnost těsně souvisela. Správcové školy byly členy bratrstva a to předními členy, kteří řídily zpěv, skládaly nápěvy, pořizovaly kancionály odchovávaly stálý dorost pěvců.

            Na druhé straně zase literáti přispívali na školu a z jejich řad byli voleni dozorci školy. Zvelebovali tak nejen hudební, ale i malířské, písařské a básnické umění.

O brtnickém rychtáři.

            Hluboké hospodářské změny 13. století přinesly masovou řemeslnou výrobu, zbožní výrobu v zemědělství a směnu za peníze - obchod. To vede k vytvoření nové struktury, geografickému růstu oblasti a rozsáhlému osidlování jiného typu než bylo osidlování v době stěhování národů.

            Zároveň se však proti starému nevolnickému systému , který vydával nevolníka a milost a nemilost feudálovy a neposkytoval mu žádné perspektivy z jeho práce, dochází k mírnější feudální závislosti prostého lidu. Vývoj směřuje k prosazení emfyteutického (zákupního) práva a dědické držbě půdy, peněžní renty a v malé míře k robotní povinnosti s naturálními dávkami.

            S emfyteutickým právem souvisí i určitá samospráva poddaného obyvatelstva v jejímž čele stojí obecní rychtář. Ten rozsuzoval nejnižší nehrdelní pře, organizoval vybírání dávek, mýtného a řadu dalších služeb vrchnosti. Zastupoval práva obce a sám měl za to podíl na peněžních i naturálních pokutách a vlastnictví úrokem nezatížených lánů apod.

            Jmenovaný rychtář v Brtnici (jak je uváděno v závěti markraběte Jana Jindřicha  z roku 1371) byla funkce dědičná, a protože městečko bylo zeměpanské, byl rychtář i představitelem markraběcí správy v rámci markraběcích statků a vesnic. Zde měl za povinnost vybírat feudální rentu mýto a další dávky a i zde měl nižší soudní pravomoc.

            I po roce 1360, kdy markrabě získává hrad Pernštejn a přesouvá sem nejen politickou, ale i hospodářskou agendu a Pernštejn se stává centrem hraběcího dominia, zůstává brtnickému rychtáři obecní rychtářské povinnosti k městečku jakož i nižší soudní pravomoc.

Kterak hrabě k zdraví přišel.

            Obecní archív brtnický chová velmi zajímavou listinu, polepenou malými obrázky, pojednávající o zázraku, který se stal „Na kopečku“ právě prý na tom místě, kde bývalá kaplička stojí a její obsah je následující:

            „V pravdě důkladně výpis i zpráva, jak, kterak a z jaké příčiny na hraběcím Collaltovským panství Brtnickým v Moravě kostelíček vystavěn a založen jest a odkud obraz nejsvětější Panny Marie Pasovské pochází.

            Jako z vnuknutí Božího vysoce urozený pán Antoniu Franciscus Svaté římské říše hrabě z Collalta a St. Salvatore tec. Tec. Již slavné paměti hned za svého živobytí od maličkosti k nejsvětější Panně Marii velikou pobožnost měl: Tak jest 16. Septembris 1668 svrchjmenovaným brtnickým panství nebezpečnou hlavní nemocí byl obtížen, že páni Doctores Medici na něm žádné znamení živobytí nezaznamenali a od něho odstoupili. On na to skrze Božskou Milost a milosrdenství a na přímluvu nejsvětější Panny Marie (zázračným způsobem) zase k sobě přišel a srdečně přislíbil na svým brtnickým panství kostelíček Panny Marie dáti vystaviti.

            Když tehdy jmenovaný pan hrabě k svému předešlému zdraví zase dokonale přišel, přislíbenou svou pouť do Pacova k onomu obrazu P. Marie nábožně vykonal a tam odtud do Vídně se odebral. Na to potom se přihodilo na panství brtnickém, že Jan Kučera, soused a řezník brtnický, dne 30. Juni léta 1669 podvečer se odebral na kopeček, (na kterém za starodávna sousedé brtničtí svoje zahrady mívali) jakož i častěji z vnitřního duchovního pohnutí činil a opakoval, jakož i přes noc tam odpočíval: a když ráno druhého dne, totižto 1. Juli ze sna procitl, patrně jest viděl z daleka krásný a nad sníh bílý obraz Pany Marie (na způsob obrazu pasovského) na třech zelených ratolestích stojíc mezi dvěma bílýma hořícíma svícemi. To vidění když jest Kučera leže ještě nějakou chvíli sobě dobře rozvažoval, zdál se jemu ten obraz Panny Marie na jednu píď dlouhý býti, na to jak on pomalu se svého místa povstal, obě dvě hořící svíce jedna po druhé zhasly, jakož i ten obraz Panny Marie zmizel, s velikou Jana Kučery lítosti. Po kterém vidění divném, on všecek truchlivý domů se vrátil. Toto jak se hraběcí regent Joannes Manský dověděl, dal tom místě, kde vidění se stalo, červený kříž postaviti: o kterém vidění jak nejdříve jmenovaný pan hrabě a skrze vysvědčení jak duchovních tak i světských osob ujištěn byl, tak silně u biskupa olomouckého usiloval, až milostivé povolení následovalo: na to přislíbený kostelíček dal vystavěti. Jakož na jeho stálé usilování z pasovského zázračného obrazu P. Marie jiný obraz byl vymalovaný.

            Že pak již předešle dva vznešení světští malíři, z říše jeden, který obzvláště ten obraz nemohli tak vymalovati, aby se s prvním Pacovským srovnával, ten skrze jednoho pátera řádu kapucínského jménem Kosmas z Trolu, jenž právě toho času svou pobožnost u svatého obrázku vykonal, vymalován a dokonán jest. A když se v pasovským kapucijním klášteře provincionální Kapitola konala, byl ten Mariánský obraz vedle pasovského obrazu na oltář postaven a u přítomnosti všech shromážděných P. P. Kapucínův uznáno bylo, že se s tím originálem srovnává: a po dotknutí zázračného obrazu pasovského pošlou na brtnický panství odeslán byl: jakož i 25 Martii léta 1685 na den zvěstování P. Marie na přední oltář (neb na tom místě vidění se stalo) na znamení byl postaven, také i na den jmenované slavnosti s povolením biskupství tento kostelíček od velebného pána Jáchyma Stanislava Vejvody, jakožto římského děkana a toho času brtnického faráře, posvěcen byl: kdežto ponejprv slavná mše svatá držena byla u přítomnosti vysoceurozených pánův stavův. Tak tedy tento kostelíček již některý rok mnozí i nižšího stavu navštěvují, kdežto i ta znamení spatřiti se mohla, co ten přesvatý obraz P. Marie Pasovský prokázal, jak hraběcím, tak i jiným osobám na jejich sliby a čtení mše svaté (dle vysvědčení), když jest ze všelikých  nebezpečných smrtelných neduživostí milostivě vysvobodil a až posavád těm, jenž své útočiště nábožně při něm vyhledávají, svou moc uděluje, a čím déle ten svatý obraz sobě kdo rozjímá a spatřuje, tím více ji pohnut bývá k pobožnosti: z této příčiny pocestní katolíci, ano i luteráni a kalvíni tento kostelíček chtějí“.

            Na rubu této listiny je zaznamenáno ještě toto:

            „Tento obrázek sv. Salvátora, zpověřený dar od dvojctihodného pana patera France Haubta, kaplana měřínského, darovaný. Když roku 1754 zimního času jsem jel na saních, modlícímu breviář, vítr vyhodil, pak jsem se ihned ohlídl,spatřil jsem, že pohůnkovi z Herálce, jménem Josef Kuntovi (pobožnému sprosťákovi) napříč biče zůstal vprostřed viseti; tak visíci v povětří s toho biče jsem vzal a do mého breviáře složil. Poněvadž divně mě to přicházelo, tedy na vzácnou památku do kapličky Maria Hyf jsem jej obětoval. Duchovní vírou potvrzeno Josefem Janem Wittmannem, kaplanem brtnickým, léta 1757, dne 30. Augusti.“

            Listina je polepena malými obrázky svatých.

O hudbě v Brtnici.

            Nepřímé zprávy o pěstování hudby v Brtnici máme ze druhé poloviny 16. století. Zřetelněji nám dávána hlédnout do hudebního života reformační doba předbělohorská. Jaké bylo postavení hudebníků na žebříčku společenské úrovně?

            Postavení hudebníků v té době odpovídalo různorodému společenskému poslání hudby. Nejvýše stála zcela úzká vrstva dvorských hudebníků, skutečných umělců, kteří si dovedli získat přízeň pánovu, a domohli se někdy význačného postavení. Mezi nejvýznamnější osobnost té doby lze zařadit Tomáše Dršťku – hlavu místní školy básnické.

            Neobyčejný rozkvět hudby nastává na brtnickém zámku v 18. století, za držby hraběte Thomase Vinciguerra Collalta (1710 – 1769). Sám zaměstnával na svém dvoře hudebníky, jichž si velmi vážil. Zvláštní úcty požívali také brtničtí kantoři, kteří měli na starost chrámovou hudbu. V zámeckém kostele se dodnes nacházejí varhany jenž vystavěl v roce 1740 varhanář Semrád z Nové Říše. Kantoři se nezabývali jen církevním zpěvem, sedali i za varhany a oháněli se i smyčcem a zabývali se i hudební teorií.

            Hraběcí panstvo sídlilo v Brtnici v létě a po tu dobu se na zámku hojně pořádaly hudební slavnosti. Hrabě si vydržoval kapelu, jenž střídavě vyhrávala ve Vídni a zejména v pozdějších pánových letech v jeho venkovských sídlech na Moravě v Brtnici a v Černé u Měřína. Kapela se skládala nejen ze služebníků a zaměstnanců dvora, ale měla i „profesionální“ dvorské hudebníky.

            Ve svízelnějších poměrech žili městští hudebníci, jako například trubači a pozaunéři, kteří vedle své hudebnické činnosti / vytrubování fanfár z věží, vyhrávání při slavnostech apod./ byli současně zaměstnáni jako hlásní / věžnící, pověžní / a to jak pro zámek, tak i pro městečko. Tito hudebníci počali organizovat podle vzorů cechů - městské kapely, čímž dosáhlí pevnějšího postaveni. Nejníže stálo velké množství lidových hudebníků, jejíchž činnosti a služeb si společnost nevážila. Mnozí z nich se potulovali a živili se žebrotou.

            Z tehdejších městských řádů vysvítá, že tito lidé byli téměř vyřazeni ze společnosti. Nesměli před soudem svědčit a byli kladeni do jedné řady se "zjevnými cizoložníky, kuběnaři, lazebníky, divadelníky, hráči, nemanželsky zrozenými a lotrovstvím podezřelými. V jiném městském řádu, města Jihlavského, čteme, že: " ...lidé neužiteční, jakožto stupkové, čtveráci, pištci, hudebníci, rasové, biřici, kejklíři, žebráci, chodci a jiní jim podobní lehkomyslní lidé, dcer dobře zachovalých, ani sirotkův, ani schovanic samo sobě, ani jiným k manželstvím zamlouvati, ani žádným vymyšleným způsobem zavazovati, pod skutečným od práva trestáním, namají."  No, pokud vrchnost nemá rádo hudbu, těžko se žije lidu poddanému. To v Brtnici to bylo jiné.

            A jak to bylo s hudbou v pozdějších letech? V první polovině 19. století hudba na zámku zaznívala jen příležitostně, jak to vyhovovalo hospodářským možnostem vrchnosti. Pozornost městečka se soustřeďovala na kostelní hudbu, kterou tu horlivě pěstoval učitel František Bezstarosti. V druhé polovině 19. století tak dosáhla chrámová hudba v Brtnici svého vrcholu. Teprve počátkem minulého století se po Brtnici rozšířilo amatérské pěstování hudby. Zde nutno připomenout zásluhy ředitele měšťanské školy Adolfa Ptáčka a zejména po něm působícího řídícího učitele Františka Nováka. Ten pořádal pravidelné koncerty v sále hotelu na Rynku – „U Kábů“ – povětšinou k dobročinným účelům. Později (od roku 1928) začal mít „první housle“ Sokolský orchestr.

O brtnické chmelnici.

            V Brtnici byly ještě na přelomu 18. století známy dvě tratě, U chmelnice pod rybníkem a Chmelnice vedle nivy panské. V obci byly totiž registrovány od 16. století dva pivovary a později, po požáru roku 1803, byl postaven Collalty nový pivovar pod zámkem. Na Telečsku, ve Studené, se vařilo nejen výtečné pivo, ale kolem roku 1682 se zde úspěšně pěstoval chmel, který připomíná název nádvoří bývalého velkostatku či zámku - Chmelnice a také listina Jana Jáchyma Slavaty o zdejší robotě, dodávat do pivovaru dříví a chmel a zdejší chmelnice řádně přihnojovat a pečovat o ně. Totéž pak nařizoval ostatním poddaným na celém svém panství.

O brtnických lípách.

            Brtnice a lípy, to odedávna vždy patřilo k sobě. Již zámečtí držitelé obce sázely hojnost lip v přesvědčení, že lípa má blahodárné účinky na člověka, o čemž svědčí například zámecká alej, kde jsou samé lípy. I brtničtí radní a zejména potom starostové, zůstávali této tradici věrni a obec zakládala řadu obecních lip již od 80 let 19. století. Jak o tom svědčí řada obecních zápisů:

            Lípy na brtnickém náměstí - fotografie ze souborů fotek Ježka Brtnického.Lípy které měly zdobit náměstí byly vysázeny poprvé zásluhou starosty Josefa Hoffmanna. Sázení se zúčastnili hospodářský rada Leopold Klusáček, Eduard Hoffmann a člen výboru obecního Josef Menšík. To se stalo již na začátku let sedmdesátých 19. století, dle ústní tradice. Dodnes není jediné zachováno.

            Roku 1882 byly sázeny lípy u farního kostela hasičského skladiště. Dodnes není jediné zachováno.

            Roku 1886 byly sázeny lípy v ulici Legionářské, zde rovněž do dnešních dnů nezbyla žádná.

            Roku 1891 a v dalších letech až do roku 1894 byla postupně vysazována lipová alej k cestě ke hřbitovům. Některé stromy, spíše ale z pozdní výsadby za účelem doplněné uschlých, jsou zachovány.

            Roku 1895 jsou vysazovány lípy podél silnice brancouzské. Dodnes není jediné zachováno.

            Roku 1896 je vysazována lipová alej podél silnice od hřbitovů k rychnovskému mlýnu. Obnova aleje byla již prováděna jinými stromy a z lip se jich do dnešních dnů zachovalo málo.

            Roku 1897 byly vysazeny čtyři lípy k soše sv. Antonína Paduánského na Tyršově náměstí. Jediný strom je původní.

            Roku 1915 vysázel Okrašlovací spolek v Brtnici v trojúhelníku za hřbitovy, kde bylo neúhledné pusté místo 12 lip jako upomínku na světovou válku. Zde byla také konána oslava při dosáhnutí státní samostatnosti. Místo bylo původně určeno pro pomník padlých. Pomník byl ale nakonec umístěn u farního kostela a odhalen 26. října 1924.

            Roku 1919 byly na náměstí u radnice slavnostně vysazeny čtyři lípy „Lípy Svobody“ tělocvičnou jednotou Sokol dne 13. dubna a dány do ochrany Okrašlovacímu spolku. Jelikož uschly, byly nahrazeny jinými. Jejich torza jsou ještě zachována.

            Obec se všeobecně zajímala o obecní zeleň. Ze záznamů je zřejmé, že například při sázení obecních lesů počátkem 19. století bylo vysázeno 150 tisíc stromků za pět let. Nad bývalou „olejnou“ bylo v té době ještě vysázeno 4 tisíce modřínů a na tisíc modřínů na obrubu lesa u Rychlova. Také se činil Okrašlovací spolek, ten založil nad „olejnou“ třešňový sad pro užitek všech.

O votivních sloupech v Brtnici.

            Votivní sloupy vznikají v polovině 17. století po celých Čechách i na Moravě. V Brtnici se dochovalo těchto sloupů celkem šest. Zbytky sedmého byly zazděny ve zdivu lávky vedle radnice , hlava která patřila k němu, byla zazděna ve zdi nedaleké stodoly, na památku, jak vysoko sahala voda při povodni. Zbytek pak v nedalekém hospodářském objektu, nynějším Hoffmannové domě. Osmý sloup, snad ten, co kdysi stál na náměstí vedle prostředního mostu, jak je vidět na starém obraze, je zasypán někde ve stráni u silnice vedoucí z městečka k Jestřebí. Prý je tam celý a je z něj vidět jen hlava.

            Brtnický votivní sloup - foto ze souborů fotografií Ježka Brtnického.Brtnické sloupy pocházejí z poměrně úzkého časového období – z doby související s náboženskou horlivostí hraběte Antonína Františka Collalta. Všechny sloupy mají mělkou dekoraci dříků i hlavic. Figury a jejich drapisérie se nesměle vymaňují z bloku kamene, jejich gesta jsou strnulá. Dokazují pozdně manýristickou úroveň místní kamenické produkce obohacenou raně barokními výzdobcovými prvky. Jsou více méně brtnickou zvláštností a vzbuzují pozornost každého.

            Sloup u kaple – sloup sv. Josefa - před bývalým kostelíkem Panny Marie Pomocné stojí sloup se sousoším sv. Josefa, který má pocházet snad z roku 1661. Je typickým dokladem podobných sloupů vznikajících v té době po celých Čechách a na Moravě. Má kvádrovitou spodní část členěnou zrcadlem a jednoduchými profily říms, která nese dřík – v tomto případě zdobený mělkými kanelami – na než dosedá hlavice s rostlinným dekorem.

            Sloup pod Strážkou – sv. Rocha je na silnici Třebíčské při výjezdu z městečka směrem na Okřížky pod kopcem zvaným Strážka je z roku. 1661. Na den tohoto světce 16. srpna je uctíván.

            Sloup na Horním městě – sloup sv. Antonína Paduánského stojí na náměstíčku Tyršově. Je z 1 září roku 1666.

            Sloup na kopci za městečkem - sv. Leopolda – je dalším dochovaným sloupem je sloup z roku 1676, lidově zvaný "sv. Václav",stojící na kopci        za městečkem u silnice na Jihlavu. Byl asi postaven na památku návštěvy císaře Leopolda v Brtnici

            V areálu zámku jsou další 2 sloupy.

            Sloup se sv. Tomášem Aquinským  (sloup sv. Františka z Assisi) je v aleji vedoucí k zámecké bráně.

            Sloup s Madonou - sloup Panny Marie - stojící na prvním zámeckém nádvoří. Oba jsou z poloviny 17. století.

            Brtnické votivní sloupy tvoří od doby svého vzniku významnou součást městského interiéru i když neexistují zcela přesné doklady o jejich vzniku a umístění. V charakteru města se nicméně výrazně uplatňují . Oněch šest raně barokních sloupů s postavami světců dodává tichým zákoutím Brtnice jedinečný ráz a dotvářejí jeho kolorit.

O Davidu Lipartu a baroku.

Brtnice a celé panství se pomalu zotavuje po ránách způsobených třicetiletou válkou a řáděním švédských vojsk. Městečko se opravuje a všude panuje čilý stavební ruch. Je třeba odstranit škody způsobené válkou. Na zámku, většinou jen v létě, pobývá Antonín Rombald – šestý z Collaltů, který si přál být obklopen na celém svém panství krásou tak, jak byl zvyklý ve své rodné Itálii. Zámek je přestavován, vzniká nejen severní budova s třípodlažní arkádou, ale celé renesanční sídlo. Je třeba dozdobit Rombaldovu největší lásku – jeho vizitku – Brtnici a celé panství, které po Bílé hoře získávají. 

Collaltové již nejsou válečníky a čas přináší dobu obnovy. Ve slohu začíná vládnout baroko. Nejen brtnický barok byl plný umění a sakrální plastiky. To množství plastik, postavených v prvních desetiletích po třicetileté válce co bylo postaveno, nejen po všech koutech městečka, dnes již nikdo nedokáže spočítat.

Collaltové byli majiteli nejen Brtnice, ale i jiných panství. Žili nejen z práce svých poddaných, ale také podporovali místní řemesla a co místní neuměli, na to si přiváželi mistry.  Rozvoj řemesel přinášel nějaký ten groš do městečka a tím i lepší živobytí.

Přímo v městečku, pod zámkem, žije a tvoří řezbář Lipart. Do této doby, mohutné obnovy nejen zámku, ale celé Brtnice, se rodí jeho syn - David Lipart. Hrabě si sice necení Liparta jako místního umělce, ale spíše jako dobrého řemeslníka. A jeho syn David se učí. Učí se a umí. Jdou léta a mladý David pilně pracuje a vzdělává se. Díky svému umu je pravděpodobně pověřen vedením místní kamenické dílny a vytvořením řady plastik. Od baroka, prosyceného náboženskou ideologií lze očekávat jen takové umění, které účinně podporuje cíle církve – sakrální. A to se odráží i na sochách. V roce 1666 dokončuje sloup se sochou sv. Josefa – jednu z prvních velkých sochařských prací pro městečko. To umožňuje mladému Lipanovi se oženit a přestěhovat se do vlastního domku poblíž zámku. A neúnavně pracuje dál. Pracuje nejen jako kamenický mistr, ale také jako mistr sochař pověřený výzdobou brtnických mostů.

Píše se rok 1715, pod Davidovým dlátem se odloupl první kámen. Ale přichází mor a tak umělec v této těžké době tvoří ochránce proti obecné hrozbě – sv. Rocha a po jeho dokončení – vskutku mor ustupuje. Mor sice odchází, ale bere si sebou pro Davida to nejcennější, jeho celou rodinu.

Ale ano, co by to bylo za české baroko bez Jana Nepomuckého, vždyť v té době i církev jej měla za nového světce českého baroka. Jaká to náhoda(?), že na obou brtnických mostech nechybí Jan Nepomucký. Jan světec, Jan v kanovnickém rouše, s křížkem v ruce a na hlavě, jak jinak biret. Tak stojí na brtnickém mostě na náměstí. Jeho pozměněná podoba, záměrně vytvořená tak, aby nevytvářel přesnou kopii, stojí na novém mostě, jak za časů Lipartových byl nazýván zámecký most.

            David netvoří zajisté sám, na zámku v Brtnici pod arkádami severního křídla a téměř na celém prvním nádvoří vznikla velká sochařská dílna. Má řadu bezejmenných místních kameníků a zajisté i spolupracovníků. Jedním z nich byl i kameník Franz Neuwirt. Doba po ukončení morové nákazy přináší mnoho zakázek, nejen od místního chlebodárce.

Z účtů umělce v roce 1718 se dovídáme, že byly zhotoveny ještě další podstavce, neboť byl účtován kámen ještě pro dalších šest podstavců mělo být zhotoveno ještě dalších šest soch. Každý z dochovaných brtnických mostů má po šesti sochách. Byl snad záměr donátora vyzdobit ještě další brtnický most na náměstí, nebo byly sochy určené pro výzdobu dalších míst panství a nejen vlastního panství. Víme, že jeho domácí kumšt dokázal stvořit i takové dílo, jako je Oblakový Mariánský sloup v Telči. 

Na památku po morové ráně bylo mnoho zakázek. Jednou z dochovaných je Mariánský sloup na telečském náměstí. Kromě titulní plastiky na vrcholu sloupu najdeme na podstavci sochy svatých a koho jiného, než Jana Nepomuckého, Jakuba, Františka Xaverského, Rocha, Šebestiána, Rosalie a Marie Magdaleny, kromě nich ještě anděla strážného. A řada dalších děl je rozseta nejen po bývalém panství, ale i v jiných městech.

Co způsobilo, že zbývající sochy neskončily v Brtnici, ale byly roztroušeny po celém Collaltovském panství, se dnes již nedozvíme. Přešla černá smrt – mor, vyhořela fara se všemi záznamy, přešel čas hrůz a přišlo zapomnění. V této době – v době kultu Jana Nepomuckého – se lze domnívat, že vznikly z dláta Davida Liparta i další sochy Jana. Snad je platil někdo jiný, jako zakázkovou práci.  

Těžké formanské  či lihovarské vozy rozvážejí po administrativních sídlech panství další sochy. Záznamy naznačují nejméně dalších šest. Přízeň k umění patřila k pobělohorskému životnímu stylu šlechty. Vozy směřují snad do Černé, která také po Bílé hoře připadla Collaltům? Kdo ví. Ale socha svatého Jana Nepomuckého před bývalou fořtovnou, bývá datována do té doby. Vždyť Lipanovo dílo nenajdeme jen v Brtnici.

Smrt v roce 1720 jej zastihla nepřipraveného. Ještě tolik, tolik toho měl v plánu udělat. David Lipart byl nejen místní řemeslníček, ale byl roven velkým umělcům pracujícím v královském městě Praze. A vytvořil nám věčnou památku na jeho umění – brtnické sochy.

Socha sv. Jana Nepomuckého v obci Černá u Měřína.

Po Bílé hoře Černá připadla spolu s celým panstvím italskému rodu Collaltů a vývoj osady byl spojen až do roku 1918 s vývojem

brtnického panství stejných majitelů, i když správa panství, do kterého spadala i Černá, byla vykonávána z černického zámku.

Socha svatého Jana Nepomuckého před bývalou fořtovnou, bývá datována do 18. stol., stojí však na podstavci s letopočtem 1622.

Vezmeme-li v úvahu, že tou dobou působil v Brtnici David Liparth a pro místního mocipána zhotovoval sochy a další sakrální plastiky stálo-by možná za zvážení, zda není autorem této sochy on, nebo někdo z jeho místního okolí, kteří mu na brtnickém zámku pomáhali sochat.

            Z jakého důvodu byla původní socha nahrazena novou, se dnes asi nepodaří zjistit, ale typové provedení je podobné. Možná šlo o dar místního hříšníka, nebo o zkrášlení panství. Kdo ví….

O betlémech.

            Znalost prostředí a pochopení vývoje, to vše patří k pohledům zpátky - do historie. V této souvislosti stojí za připomenutí pohled na historii betlémů, i když to s minulostí brtnického panství přímo nesouvisí.

            Dochované betlémy, nejen v kostelních sbírkách, jsou odrazem vztahu našich předků k životu, přírodě a práci v níž hledali inspiraci i materiály pro svoji práci.

            Kde a kdy se objevil ten úplně první Betlém nelze dnes již s přesností říci. V literatuře je uvedeno, že základní kámen ke stavbě figurálních výjevů ze života Krista byl položen v roce 1223, kdy se poprvé sloužila půlnoční vánoční mše mimo kostel - uprostřed přírody na umbrijské hoře Greccio, a kde evangelium četl František z Assisi u skutečných stájových jeslí s volem a oslem.

            Někteří historikové se spíše přiklánějí k názoru, že betlémy vznikly ze středověkých liturgických her, zobrazujících narození Krista. Faktem je, že první betlémy byly stavěny v kostelech a šířily je řeholnické řády, hlavně jezuité, kteří byli často i jejich tvůrci. Poté si je začala pořizovat šlechta a bohaté měšťanstvo a jejich výrobu zadávali profesionálním řezbářům a malířům.

            V době pozdní goticky vzniklo reliéfní zobrazení evangelijních scén, ale také deskové obrazy jesliček a Svaté rodiny, které bylo možné o vánočních svátcích spatřit v postranních lodích kostelů. Jak šel čas, výjevů přibývalo: zvěstování Panně Marii, město Betlém, Tři králové přicházející s dary.

            V průběhu 16. století se začínají stavět v kostelích barokní jesličky, přímí předchůdci dnešních betlémů. Barokní zbožnost si žádala názorné scénické uspořádání, ale také sochařské zpracování blízké lidové obrazivosti. O rozšíření tohoto zvyku se starali zvláště jezuité a františkáni.

            Jak a kdy se objevil první betlém v Brtnici se zatím nepodařilo vypátrat. Koncem 17. století se jesličky staly již běžnou součástí vánoční výzdoby kostelů. V té době byly oblíbené barevné dřevěné plastiky Svaté rodiny v téměř životní velikosti a prostředí zdůrazňující běžný život. 

            Vývoj lidových betlémů rovněž souvisí s tradicí středověkých vánočních her, která ožila v polovině 16. století a v době baroka. Tato představení se pořádala na předem daných místech, ale také se hrálo tzv. za pochodu, tedy dům od domu. Důležitou součástí takto předváděného děje se proto stal přenosný betlém.    Příběh jesliček – betlémů pak na čas ukončila osvícenecká doba, která neměla příliš pochopení pro lidové interpretace příběhů z Evangelia. Proto byla stavba jesliček v kostelích počátkem 19. století zakázána.

Zákaz jejich vystavování v kostelech, který koncem 18. století v rámci osvíceneckých nařízení vydal císař Josef II. mělo za následek rozšíření betlémů mezi prostý lid. Tehdy si je lidé začali opatřovat do svých domovů, aby se s nimi potěšili ve vánoční době. Hlavním materiálem pro jejich stavbu bylo dřevo, převážně lípa a smrk, kterých bylo u nás vždy dostatek, figurky však bývaly vyráběny i z vosku, papírové hmoty nebo z chlebové střídky (keramické betlémy jsou kupodivu převážně novodobou záležitostí).

            Lidé si je již oblíbili natolik, že je začali vyrábět pro vlastní domácí potěšení. Výroba betlémů se pak jako řemeslo předávala z generace na generaci. Betlémy před 150 lety vznikaly ve zcela jiném prostředí, než vidíme kolem sebe dnes. Jejich tvůrci patřili často k nejchudším lidem, stojícím až na konci společenského žebříčku. Tak např. pastýř Boudný z Brtnice řezal figurky do třešťských a jihlavských betlémů, ale i pro potěšení mnoha nejen měšťanských brtnických rodin. V nejedné dnešní naší domácnosti se najde alespoň jedna jeho dřevěná figurka.

            Postupně pak vznikaly i lidové betlémy, v nichž se začaly objevovat postavičky soudobých řemeslníků, sousedů, známé budovy aj. Tito vesměs nevzdělaní, ale výtvarně citliví a talentovaní lidé, žili v materiální chudobě, avšak v souladu s přírodou, z níž brali i náměty ke svým řezbám. Za „ekologický“ lze považovat celý způsob života většiny tehdejších betlemářů, kteří patřili často k řemeslníkům pracujícím se dřevem, nebo i k havířům, jak tomu bylo na Jihlavsku a jinde.

            Mnohde vznikla  domácí velkovýroba levných a jednoduchých figurek, na které se podílely celé rodiny. K výrobě se používaly pouze přírodní materiály. Dřevo k řezbě figurek a kulis, k lepení a polychromování sloužil klíh, vyráběný z odpadů při zpracování kůží, plavená křída a přírodní barevné pigmenty. Štětce si tvůrci vyráběli sami ze zvířecí srsti (nejlepší štětce jsou z kuních chlupů), kterou zasadili do husího brka, a násadka byla opět dřevěná. Také bez dalších přírodnin, jako chorošů, stromové kůry, mechu, lišejníků a sušených rostlin, se lidový betlém neobešel.

            Od konce 19. století se betlémy znovu vracejí do církevních objektů. Tehdy nastává renesance vytváření vlastních jesliček, sbírání betlémů. Stovky výstav uskutečněných po roce 1989 ukazují na lidskou potřebu vlastní tvorby a hledání svého místa i v naší společnosti.

            Pokud se během vánočních svátků, případně na Nový rok, vydáte na procházku po městečku, zastavte se ve farním kostele, kde můžete zhlédnout půvabnou výstavu několika desítek betlémů z dílen starých i současných betlémářů, včetně vzácných unikátů. Jsou zde k vidění betlémy papírové, dřevěné, voskové ale také např. obrazové.

O křížích u silnic kolem Brtnice.

            V brtnickém okolí se nachází hojnost křížů a křížků kolem silnic. Jsou to odkazy našich předků na různé, většinou tragické události a je přinejmenším naší povinností si jich vážit a zachovat je budoucím pokolením. V dnešní době se již jen velmi těžko určuje která z křížků  je který, neboť dopátrat se starých zápisů, čí byl který grunt či pole je téměř nemožné. Ze zachovalého soupisu těch nejznámějších je možné uvést alespoň tyto:

„Bazalův kříž“  - nese jméno po někdejším majiteli pozemku, na kterém stojí. Postavil jej             však roku 1833 František Klement.

„Hoffmannův kříž“ - na jihlavské silnici byl postaven roku 1833 Františkem Hoffmannem.

„Morový kříž“ – roku 1836 jej nechala postavit obec na místo ve stráni, kde v letech moru 1715 pochovali 500 mrtvých. Od té doby, kdy nedaleko odtud vpravo k poli pochovali roku 1766 tři pruské vojíny, zemřelé na choleru, nazývá lid okolí kříže „U pruského kříže“.

„Nad valchou“ – roku 1844 postavil Matěj Čoka kříž nad valchou, kde již dříve takový býval.

„Vakundový kříž“ – dřevěný kříž stál poprvé na takzvaném poli „Vakundovým“ postavený poprvé roku 1827.

„Hřbitovní kříž“ - Roku 1843 dal František Hoffmann kříž doprostřed dolního hřbitova.

„Kříž v pahorkách“  - je z roku 1837. Nechala jej postavit Eva Pokorná z čísla 74 v Brtnici. To aby uctili památku padlého syna svého ve válce světové, postavili rychlovský občan Matěj Král a jeho manželka kříž naproti mlýnu rychnovskému roku 1922.

            Na silnicích kolem Brtnice je mnohem více křížů a křížků. Bohužel chybí záznamy o jejich vzniku a jejich přesný popis.

O ptáčnictví a čižbě.

            Venkovský člověk věnoval dříve převážnou část svého života starostem o svoji obživu. V honbě za potravou nepohrdl ničím, co mu nabízela příroda, tedy ani malým ptactvem. K jeho přelstění a ulovení používal všech dostupných prostředků - sítí, ok, lepu, pastí a jiných ptáčnických zařízení. Rozšíření čižby bylo pravděpodobně způsobeno také tím, že tento lovecký způsob byl zcela volný, bez výraznějších omezení až do 15. století, později se však omezení objevovala pouze místně.

            Čihadla bývaly boudy spletené z proutí umístěné ve stráních na místech ptačích tahů, v nichž se ukrývali čihaři, lovci malých stěhovavých ptáků. V blízkosti čihadla umístili klícku s volavými ptáky, kteří svým hlasem nutili kolem táhnoucí ptáky, aby usedli a chvíli posečkali, než se k nim připojí další. Ptáci se usadili na okolní větve a při vzletu se často nalepily na vějičky, březové větvičky pomazané lepem ze směsi kaše z bobulí jmelí a lněného oleje. Ptáci i s vějičkami spadli na zem, čihaři jim popelem ze dřevěného uhlí promnuli křídla, aby se peří zbavilo lepu, a zastrčili je do klícek. Ptáček se potom v kleci již sám očistil. Jako volavky občas sloužili i sýčci nebo ťuhýci. Samotná výroba lepu byla obestřena vždy tajemstvím, obzvláště od dob, kdy byl lep zakázán. Proto není nikde jeho přesná výroba popsána. Podle ústního podání se musely bobule jmelí spařit vodou, aby se uvolnily slupky a poté se ručně dužina propracovala přes síto, aby se odstranila semena. K hotovému lepu se přidával lněný olej, aby lep nezamrzal a udržel si lepkavost i pod bodem mrazu.

            Kromě vějiček se používaly šprusle - větve s jeřabinou a nastraženou smyčkou. Holubi se lovili volně jen po krátký čas a to na zrní s vinnými kvasnicemi, které je omámily. Zprvu nebylo na čižbu potřeba žádného povolení, později se i za čižbu musely odvádět daně. Nějaký čas byla čižba na brtnickém panství součástí roboty. V roce 1870 byla čižba zakázána zákonem.
            Většinou se ptáci lovili jako potrava pro panstvo i poddané. Některé druhy ale končily v klecích. V Jihlavě byly zvláště oblíbené křivky. Věřilo se dokonce, že do domu, kde chovají křivky, neuhodí blesk. Ptáčci se lovívali nejenom pro potravu, ale také pro živý chov. Ochočení ptáčci a obzvláště pak samečkové uměli krásně zpívat. Za tímto účelem se ptáčci lovili na lep a z nich se vybírali ti nejlépe vybarvení samečkové. Pochytaní ptáčci se museli rychle zužitkovat. To se dělo buďto formou odvodů vrchnosti nebo pro vlastní potřebu, co zbylo se pak na trhu prodalo. Zde se prodával úlovek již roztříděný a v klecích. Svazování živých ptáků nebylo na brtnických trzích dovoleno.
            Doba čižby přicházela každoročně koncem léta a začátkem podzimu, kdy již skončilo jedno nebo dvoje hnízdění a ptáků bylo v přírodě nejvíc. Skončila také výměna starého peří za nové a ptáci jsou připraveni k odletu. Ptáci však nikam nespěchali neboť podzimní příroda jim nachystala všude dostatek potravy a tak se kvůli větší bezpečnosti shlukovali do hejn. Navíc se u nás v té době pravidelně objevovala hejna od severu, kdy u nich již začala zima. Shlukovaly se na stráních s hustým křoviskem. Ptáčníci dobře věděli, které ptáky je možno lákat na potravu při zemi, na které je nutno nachystat volavé jedince a kteří se chytí ve výšce na lep. Lov začínal brzy po ránu, ptáčník nachystal vše potřebné a schoval se v boudě. Když prolétalo hejno, ozval se volavec toho druhu, jaké hejno to bylo. Ptáci se snesli na okolní stromy a poté již byli přivábeni potravou. Ptáčník posbíral úlovek a znovu políčil. Mezitím se nějaký úlovek chytil také do oček a na vějičky. Předmětem lovu ptáčníků byli mimo jiné druhy jako čížkové, stehlíci, hýlové, křivky, skřivani, sýkory, drozdi, kosové a mnoho dalších. K jejich lovu se jako návnada používalo proso, mák, slunečnice, len, zadina a jiná semínka.

            19. století s sebou přineslo změny, které postupně vedly k zániku čižby. Jednalo se především o změnu životního stylu, rozvíjel se průmysl a mnoho venkovských lidí nacházelo zaměstnání ve městech. Navíc rapidně ubylo ptactva a došlo i k prvním legislativním omezením čižby. Rok 1870 přinesl zákon podle kterého se ptactvo dělilo na druhy chráněné, nechráněné (ty však mohl lovit pouze odborný myslivecký personál) a druhy se stanovenou dobou lovu od 15.9. do 31.1. Zároveň však byl zakázán ptačí lep, který se jako téměř jediný prostředek čižby udržel do té doby. Zanikly rovněž ptačí trhy o omezilo se používání drobného ptactva v kuchyních. Ve volné přírodě začali myslivci podporovat a rozvíjet chovy drobné zvěře a zkušení ptáčníci byli vytláčeni, aby se zamezilo pytláctví. Do 20. století se čižba proto udržela víceméně ilegálně, ptáky lidé chytali pouze za účelem chovu v klecích a z čižby se stala záliba.

O návštěvách Červeného kohouta.

            Velké požáry nejednou navštívily Brtnici. O jeho větších návštěvách  se dochovaly například tyto záznamy:

            V roce 1657 pohltil oheň faru a kostel, když se právě konala visitace kostela.

            V roce 1729 vypukl strašný oheň po desáté hodině ranní v době, kdy byla     svatba Jana Karla Tůmy a Johany Divišové. Oheň pohltil dům svatebčanů  a sousední Tomáše Vetchého. „Místní farář sám pilně hasiti pomáhal. Leželo mnoho sněhu na střechách.“ (jak je psáno v kronice rodiny K. Vrzala).

            V roce 1760 dne14. června vypukl strašný požár na zámku, v pivovaře a během dvou hodin lehl skoro celý městys popelem. Popis toho ohně se zachoval, vepsán do staré knihy hudební takto: Upomínka na velké neštěstí, které Bůh poslal městečku Brtnici. Bylo to v roku 1760, 14.    června o ¾ 12 v poledne oheň vypukl v pivovaře, během dvou hodin shořelo náměstí, oba kostely a klášter úplně. I zvony se roztavily. Byl to takový oheň, že ani kousek dřeva, ať v zemi, ať ve zdi neobstál. Nebylo možné pro velké horko vydržeti v městečku. Každý musel hleděti, aby svůj život zachránil a utekl na kopec, odkud přihlížel, kterak majetek jeho hoří. Mnoho dobytka uhořelo, i Marta, dcera Zeleného, která byla vdaná, jakož i dcera jeho 3 až 4 letá shořela. I hoch ve stáří 6 let shořel, z celého městečka málo zůstalo: dům Bradáče a Sojky na Horním městě. Dole od mostu v Nové (Židovské) ulici, kde se jde ku Přísece a ku Špitálu, všechno zůstalo stát. Ostatní shořelo. Zázračné bylo, že kaple sv. Trojice v tak velkém ohni obstála a že ani šindel neshořel. I za mlýnem zůstala státi chalupa, ačkoliv vedle a kolem ní všechna stavení shořela. Bůh nechť netrestá nás již takovými metlami. Po ohni nastal velký mor dobytka v v místě, že mnoho nezůstalo.

            V roce 1825 dne 24. května udeřil blesk do věže farního kostela a rozbil vrata. Jiných škod nenapáchal.

            V roce 1899 právě na den sv. Jakuba velký oheň vypukl v ulici Židovské, ve stodole Randulově, která stála hned vedle domu č. 127. Toho dne shořelo mnoho stavení.

            V roce 1925 dne 1. června vypukl obrovský požár na náměstí (na Nábřeží)    v továrně A. Zimy v domě číslo  78 kdy strávil 11 jednopatrových domů - tak zvané „Pořadí“.

O pouti Anděla Strážce.

            Jak praví tradice, velký mor skončil v Brtnici na den svatého Rocha (16. srpna). Na jeho uctění byla postavena jeho socha (votivní sloup) na náměstí, ale později ji přemístili na silnici do Třebíče. Svatý Roch se zobrazuje v rouše poutnickém s holí v ruce a vedle něho pes, věrný průvodce.

            Hrozné epidemie šířily strach a hrůzu mezi obyvateli jenž se k bohu obraceli o pomoc. Brtničtí občané proto dali na zvon prosbu: „Regina coeli, pestem et incendia a nobis averte“ – „Královno nebes, odvrať od nás mor a nemoci.“ 

            Na paměť velkého moru se slaví v Brtnici pouť Anděla Strážce. V sobotu navečer vychází průvod od farního kostela, se zastavením u sochy sv. Rocha na mostě na náměstí, kde pan farář požehná městečku a jeho obyvatelům a pokračuje až k morovému kříži. V neděli dopoledne se potom v zámeckém kostele koná slavná mše svatá.                 

            Soška Anděla Strážce na brtnické pouti - foto ze souborů fotografií Ježka Brtnického.Pouť Anděla Strážce bývala pro Brtnici a její okolí velkou slavností. Velká brtnická pouť Anděla se slaví vždy kolem 1. září, dle toho, na který den připadá svátek sv. Jiljí. Když připadá před čtvrtkem, koná se pouť v neděli předchozí, jinak v neděli následující. Od časného rána již v sobotu, před poutí, panuje na náměstí a v přilehlých ulicích čilý ruch. Po oba dva dny je také jarmark. Na pouť se sjíždějí brtničtí rodáci a mnoho hostů. V malém průvodu nesou sošku Anděla strážce, sochu blahoslavené Luliány a sochu sv. Rocha – ochránce před morem. O velkém průvodu se nese ještě socha sv. Františka z Pauly.        

            Před druhou světovou válkou byl v městečku utvořen zvláštní odbor pro pořádání historického průvodu, konaného každým druhým rokem, zřízený při místním Okrašlovacím spolku. Ten se  staral především o organizování historického alegorického průvodu. Tuto tradici poprvé přerušila II. světová válka a poté na dlouhá desetiletí komunistický režim. Morový průvod byl nakrátko obnoven pouze v roce 1968, kdy se scénáře ujal malíř a profesor Alois Toufar. V roce 1971 se morový průvod v Brtnici konal naposledy, přičemž k jeho obnovení došlo až v první polovině devadesátých let.

            Kdysi vycházel průvod o pouti z radnice, později se řadil u kostela farního a v posledních letech je seřadiště na zámeckém nádvoří pro velký krojovaný průvod. Průvod již ale ztratil přemnoho na svém původním lesku a významu. V průvodě prý kráčívalo veškeré místní duchovenstvo a zástupci moci světské – úřední. Několik kněží z okolí, pak opat z Nové Říše a zástupce mnichů premonstrátů z Jihlavy.

            Na tuto hroznou část brtnické historie mi vzpomenu vždy, když se jdu podívat o pouti na „Morový průvod“, který se konal v Brtnici poprvé v roce 1926.

            V neděli dopoledne Brtnicí opět projde černá smrt.

            Ozvou rány, dříve z národního děla, umístěného na pahorku u Kapličky, zaznějí bubny. Ty zvuky jsou všem známé, bývaly zlé, nevěstily nic dobrého. Rachot bubnů sílí. Už jdou, už jdou.

            Na dvě stě historických postav tvoří tradiční průvod. Černě oděná hubená vysoká postava  jde klátivě majestátně dlouhým krokem, postava moru – smrt. Je doprovázená družičkami, které nesou na poduškách lidské kosti. V průvodu nesou příslušníci různých stavů historické sošky. Větší družičky, v rouše bílém, nesou sochu Panny Marie, za nimi kráčejí malé družičky. Pak následují mládenci obuvníci, se soškou Anděla Strážce. Před držitelem panství i s komornictvem jdou zbrojnoši, následuje pan lesní s lovčími a psy. Pak primátor, po boku justiciár a městský písař. Před nimi nesou pážata odznaky jejich moci: klíče, meč a v kůži vázanou knihu. Dále konšelé, pavláni, dominikáni a jesuité, kteří zde v minulosti působili.

            Vidíme také kata s jeho pacholky, dále kráčejí v průvodě družičky černě oděné, s vlasem rozpuštěným na znamení smutku a kajícnosti. Nesou sošku blahoslavené Juliány z rodu Collalto. Zedníci se sv. Rochem, ochráncem města před morem. Před řadou let měli mládenci zedničtí jako odznak svého cechu  bílé kožené zástěry. Poslední sošku sv. František z Pauly nesou jej krejčí. Se svými znaky jdou dále koželuzi, pekaři a perníkáři s voskaři, kováři i koláři a tesaři. Historickou část průvodu uzavírá obecní pastýř a ponocný.

            Dle soudu starých lidí, ztratil průvod mnoho ze svého původního lesku a významu. Ať již bude sestava těch současných průvodů jakákoliv, stojí ta podívaná za shlédnutí. Obnovuje se také slavná hudební tradice.Při příležitosti pouti se konají taneční zábavy, v neděli bývá v klášterní zahradě promenádní koncert dechových hudeb. Velkou pozornost místní i návštěvníci věnují také sobotnímu tradičnímu večernímu zpěvu ponocného z věže farního kostela, které je o deváté hodině večerní.

            Při příležitosti pouti se také koná jarmark, již né řemeslný, jak bývalo zvykem. Náměstí a přilehlé uličky zaplní stánky s nejrůznějším zbožím a děti si užívají pouťových atrakcí a kolotočů.

            Snad obnovená tradice nám ukáže jak Brtnice svoji zachmuřenou podobu aspoň na chvíli změní a zazářil opět jako perla.

O historii lidových zvyků.                        

            Lidové zvyky na brtnicku se neliší příliš od lidových zvyku celé oblasti Horácka, Jihlavska či jiných etnografických oblastí. Mnohé se někde udržují, jiné postupně zanikly. Zvyky a tradice jsou v Povídání Ježka Brtnického rozděleny dle svátků – většinou církevní, dle života lidského a pro zlepšení hospodářství.

            Ve většině obcí se udržovaly například tyto zvyky :

- Barbora, Mikuláš, Lucka, vánoční zvyky

- Tři krále (tříkrálová pastýřská hra)
- doderná, přástky
- masopust - vostatky, voračky - dodnes jsou živé místně
- Řehoř - řehořská hra se hrála ještě před 1. světovou válkou
- předvelikonoční a velikonoční svátky
- filipojakubské ohně - pálení čarodějnic
- májové škádlení dodnes se udržuje v některých vesničkách jako psaní škádlivé nápisů na silnicích před domy (poslední dobou často zneužívané pro psaní hanlivých)
- stavění májí

- Jan Nepomucký 16. 5.

- květinová slavnost
- Svatodušní svátky
- Svatojánská noc
- Dožínky
- Dotrhávání lnu - tanec Na len již téměř zanikl
- Hody či Posvícení
- Martin, Kateřina
            Lidové zvyky a tradice jsou oknem do moudra našich předků a hrály významnou úlohu v jejich životě. Proto si zaslouží více písmen na jiném místě.

O Boží duze.

            Letní bouřka se již přehnala. Mraky černé jako noc pustily vláhu a vyprahlá zem se žíznivě napila. Na pěšince čvachtají kaluže. Odkudsi se ozývá první nesmělé kuňkání, cvrlikání a broukání. Svět se jasní. Na chvíli to vypadá, jako by déšť smyl všechnu špínu světa. Ze vzduchu jde cítit čistota, voní les, tráva a ... to je ten nejkrásnější parfém na světě. 

Trhlinou v mracích pronikl sluneční paprsek a vedle mne ozvalo: „Mami podívej - duha!” Nad náměstím je nádherný oblouk duhy, dokonale vybarvený jako na obrázcích. Ten krásný přírodní úkaz jako by přímo vybízel, aby se člověk zastavil, podíval se vzhůru a radoval se z krásných barev.

Říká se, že: „Pokud se nad námi objeví na nebi boží pásek, který sahá do poháru s vodou, tak kdo se pak z toho poháru napije, bude obdařen poznáním“.

Slunce na modré obloze bez mráčků již zase září, jako by se nic nestalo. Z lesa stoupá pára - porostou houby.  

To se vám tak někdy v podzimní čas přihodí. Objeví se takhle po ránu duha. Ale trochu blíž. A nejedná se o obyčejné ráno a o obyčejnou duhu. Této duze musí předcházet noční blýskání na „Lepší čas“ ze strany půlnoční, bez hromů a deště a potom brzo po ránu, hned jak vyjde sluníčko a obloha je téměř vymetená se musí mezi kostely objevit duha – Boží duha. Ta přináší velmi dobré počasí. Ať si kdo chce co chce říká, po tomto úkazu budou dva dny jako s vymetenou oblohou bez mráčků, čas na otavy a poslední sklizeň.

O Brtnici roku 1901.

            V roce 1901 se Brtnice Trhová připomíná jako městečko, o kterém není povědomo, ve kterém roce a kým byl městys založen a vyzdvižen. Jeho pečeť veliká městská stříbrná prozrazuje, že už od starodávna některým markrabětem moravským musel být vystavěn. Jméno „Brtnice“ znamená místo, kde stály brtě – tedy včelíny.

Městečko samotné je popisováno asi takto:

            „Horní Město“ je nejstarší částí Brtnice. Jeho největší část pokrývá rozsáhlý zámek s trojím nádvořím, kolem kterého je krásný park na severní straně s rybníkem, na straně západní a jižní je pak skleník, zahradníkovo obydlí a pěkný vodojemem. Ve věži - nejstarší části hradu - na třetím nádvoří, jsou zámecké hodiny. Od hradní brány na jižní straně, kterou kdysi uzavíral zvedací most, vede směrem jižním dlouhé lipové stromořadí, se „Studní císařskou“ uprostřed. Stromořadí je až k „Zámeckému kostelu“ a bývalému „Pavlánskému klášteru“. Klášter je nyní přestavěn na kanceláře a byty zámeckých úředníků.

            Na „Hornoměstském náměstí“ stojí kamenná kruhová kašna a socha Antonína Papuánského. Na Horním Městě se spojují dvě okresní silnice – od Jestřebí a od Kněžic – k Jihlavě. Po levé straně silnice je sýpka velkostatku, potom „Karolinin“ - rozsáhlý hospodářský dvůr a za parkem knížecí pivovar. Za dvorem při cestě do Uhřinovic je knížecí škrobárna.

            Z Horního Města vede ulice kolem školy a kláštera dolů k farnímu kostelu. Proti kostelu na jižní straně stojí fara a na severní straně poštovní úřad. Před kostelem je „Malý rynk“ s kašnou. Ulicí kolem kostela se dá projítt na „Horní náměstí“ městečka.

            Na jižní straně náměstí vyniká svou starobylou stavbou, z doby Valdštýnů Brtnických, obecní radnice, která na svém štítě má „orloj se dvěma cimbály“. Nyní již hodiny bijí jen na zvon „robotní“, který kdysi svolával na robotu a doposud visí na svém místě. Na straně západní tohoto náměstí se nachází lékárna.

Náměstí dělí říčka Brtnička na dvě poloviny a spojují je dva mosty zděné a jedna železná lávka. Podél říčky až do ulice Židovské jsou vysázeny po obou stranách lípy.

            Na „Podzámčí“ je na volném prostoru od roku 1873 hasičské skladiště, které nahradilo bývalé „masné krámy“. Dřevěný most z Podzámčí ústí do ulice Židovské, touto ulicí vede okresní silnice z Jihlavy do Třebíče – po pravém břehu Brtničky, přes „Spodní náměstí“ a kolem mlýna s pilou od severu na jih. Po levé straně této silnice, na levém břehu Brtničky, tvoří severní část městečka část zvaná „Zašpitál“.

            Tato čtvrť se skládá z domků hustě do čtverce sestavených, s mnohými zahrádkami. Na jihovýchodní straně na Brtničce je mlýn. Nedaleko, směrem severovýchodním bývala prachárna a dále v tomto směru je jirchářská valcha s pilou. 

            V místech, kde silnice Jihlavskotřebíčská vede do ulice Židovské, je přes Brtničku zděný most se šesti krásnými kamennými sochami svatých postavených v letech 1715 – 18. Protože v té době měla Brtnice Trhová dovedného umělce sochaře Davida Liparta není pochybnosti o tom, že sochy jsou jeho dílo.

            Nad ulicí Židovskou vévodí „Kaplička“, kopeček s bývalým poutním kostelíčkem Panny Marie Pasovské neb Pomocné. Kostelík byl zrušený současně s klášterem (L.p. 1784). Míval 3 oltáře. Zázračný obraz z hlavního oltáře je přenesen do farního chrámu. Roku 1631 byl na Kapličce při kostelíku založen špitál pro chorou a zestárlou čeleď zámeckou. „Účelem doposud trvající dobročinné nadace bylo zaopatřit příslušníky bytem, dřívím 30 sáhů, šatstvem a potravou.“ Nyní jsou byty i v bývalém kostelíku. Na stráni za Kapličkou leží, uprostřed mladého obecního lesa, úpravný nový židovský hřbitov, který kdysi býval na Kapličce samé od kostelíka východním směrem.

            Na počátku ulice Židovské, po pravé straně silnice z Dolního náměstí k Jihlavě, stojí synagoga. Byla postavená v roce 1629 a roku 1888 nákladem 4.000 zlotých přestavěná. „Synagoga tato je pěkným průčelím a vchodem z hlavní silnice opatřená.“ Poblíž této modlitebny byla nákladem 2. 500 zlatých roku 1879 přestavěná slušná patrová budova „Jednotřídní soukromé německé školy obce židovské“.

            Z jihovýchodního rohu Dolního náměstí vede na východ „Žabí ulice“  ke Lhotě Panské a nová okresní silnice druhé třídy, od roku 1891, do Brancouz. Z Dolního náměstí jižním směrem vede dále silnice Jihlavskotřebíčská po úpatí kopce „Strážka“ dále k Třebíči. V ulici je po pravé straně při silnici „Záložna“, pak mlýn s pilou, „panská vinopalna“ – nyní soukromá škrobárna a naproti přes silnici po levé straně dílna na mlýnské stroje. Na konci ulice po levé straně stojí socha z doby moru, z roku 1661, představující sv. Rocha jak křísí morem zachváceného. Dále na kopci po levé straně stoj kámen, značící bývalé popraviště hrdelního soudu Trhovobrtnického.

            Od farního kostela jižním směrem vede cesta „Pod farou“ od roku 1893 nově upravená, nově lipami osázená po pravé straně, ke hřbitovům křesťanským, po obou stranách této cesty položeným. V levém, starším hřbitově, stojí kostelík sv. Floriána s věžičkou a zvonkem také Floriánkovi zasvěceným. Cesta vede dále k „Rychnovskému“ mlýnu a pak kolem kapličky sv. Františka Serafínského, se soškou tohoto světce, dále do Kněžic. Mezi cestou Třebíčskou a Kněžičkou se nachází „Podmoklí

Od silnice Jihlavské, odbočuje asi čtvrt hodiny severně napravo okresní silnice, která jde kolem bývalé obory do Luk. Tam na rozcestí stojí pěkně propracovaný kamenný sloup se sochou sv. Václava.

Největší znamenitostí Trhovobrtnickou je zdejší prastarý hrad, který dle pověsti byl založen 8. století, ale o tom až někdy jindy.

O brtnickém hradu roku 1901.

            V roce 1901 se Brtnice Trhová připomíná jako městečko ve kterém je prastarý hrad z 8. století. Listiny o jeho založení se sice nedochovaly, ale jeho poloha a stavební náležitosti prokazují, že kdysi byl dobře opevněn.

            Nejstarší držitelé obce známé pod jménem „Birdini“ byli Johanité, kteří byli rytířským řádem špitálu sv. Jana Křtitele Jeruzalémského a do Čech byli uvedeni za Vladislava II. v letech 1156-58. Ti zde měli pravděpodobně svoji „kommendu“ – středověké opevněné rytířské sídlo – hrad tyčící se na ostrohu na říčkou Brtničkou. Hrad měl. Jak bývalo v tehdejších dobách zvykem tři poschodí sklepů a pouze přízemní opevněnou část.

            Samotný hrad, nyní zámek, je připomínán asi takto:

Dva nápisy na pamětních deskách ve zdech hradu doposud dochovaných znějí:

            „ Hynek Brtnický z Valdštejna, hejtman markrabství moravského, l, 1581“

a druhý:

            „Kateřina ZajímačkaKunštatu a Jevišovic a na Brtnici, l. 1581“.

Nad vchodem hlavního schodiště si můžeme přečíst nápis:

Claudius, comes de Collaltů et Sct. Salvatore, Ray, Credazzo et Musestre, Dominus in Pirnitz et Rudoletz

a:

            „Maria Isabella, comitessa de Collaltů, nata princeps de Gonzaga, narchionissaMantuae“.

Ačkoliv tyto nápisy postrádají letopočet, můžeme si domyslet, že pocházení z let 1631 až 1661. Hrabě Claudius byl synem Rombaldovým a roku 1631 po otci dědil a sám zemřel 1661 jsou nápisy tedy z té doby. Nápisy tedy dokazují, jak Zdeněk i Klaudius hrad zvětšili a opravili.

            Kromě bývalého kláštera a ostatních budov má zámek sám 110 světnic a tři nádvoří. V mnohých komnatách je doposud uchován velký počet pěkných nástěnných maleb, ze kterých vynikají zejména dva velké sály.

V prvním - „císařský“ se mu říká – jsou velmi krásně vylíčeny vjezdy císařů Ferdinanda II. roku 1630, Ferdinanda III. Roku 1638, Leopolda I., Josefa I. a Karla VI. s manželkami a celým dvorem do hradu brtnického, kde v různých dobách držiteli, hrabaty z Collaltů, bývali hoštěni. Strop tohoto sáli zdobí múzy – krásný malba na plechu  v lunetách a kouty mistrně vyplňují mistrovská poprsí z kararského mramoru znázorňující roční období.

Ve druhém – „rodinném“ sále – je zastoupený celý rod hrabat z Collaltů od počátku 10. století až do roku 1769, více než 200 podobizen zhotovených vlašskými mistry.V obrazárně je také obraz sv. Prosdocima – křtitele prvního křesťana z rodu Collaltova, také pak podobizny blahoslavené Juliány Collaltové, papeže Clementa XII. Císaře Leopolda I., Marie Teresie, Josefa II., Františka I. a II., Ferdinanda Dobrotivého a císařovny Anny, císaře Františka I. a císařovnu Alžbětu a spoustu dalších.

Celá jedna komnata na zámku je vyzdobena skvostnými gobelíny z dílen nizozemských představujících báji o Tristanovi a Isidě.  Archiv zámecký je důležitý, hlavně pro dějiny Rakouska, neboť obsahuje nepřeberné množství listin z let 1600 až 1630. Z dob předbělohorské, z doby Valdštýnů, není zachováno téměř nic. Jinak archiv uchováva rodinné listiny a korespondenci hrabat de Collaltů.

Zámek tento také uchovává značné množství nádobí cínového, umně zdobeného porcelánového a skleněného, vzácností možno také nazvat zámecký hudební archiv.

O krojích.

            Kdy a jak vznikly první kroje se přesně neví. Traduje se ale lidové vysvětlení. To nám říká, že v dobách dávno minulých, kdy byli všichni lidé ve vesnici navzájem si přízní, rodili se děti s vrozenými vadami. Z toho důvodu se prý musel odlišit oděv svobodných děvčat v té které vsi. Mládenci pak na tancovačkách ihned poznali, že jde o dívčinu z jiné vsi – jiné krve, což dávalo předpoklad zdravého rodu. A že jsou dívky parádnice, byly i kroje ukázkou jejich dovednosti a jakousi námluvní vábničkou. A tak prý vznikly postupem času kroje jiné pro všechny v té které oblasti, často i vsi.

            Kroj ať již pracovní, nebo sváteční byl, jak by jsme dnes řekli, jakýmsi „průkazem“, podle kterého se snadno poznalo, odkud kdo je. Vždy se ale dbalo na to, aby oblečení bylo čisté i když někdy potrhané a i ti největší „žebráci“ chodívali čistě oblečení.

            Lidovému kroji na západní Moravě, na moravském Horácku, nevěnovali sběratelé a etnografové minulých století takovou pozornost jako v ostatních oblastech Moravy, zejména v těch, kde si lidový kroj udržel kontinuitu jako každodenní, nebo alespoň slavnostní oděv. Rozptýlené zprávy o kroji se objevují v 15. století, ale ani v 17. století neexistoval regionálně specifický horácký kroj. Do poloviny 19. století nebyl nějaký zvláštní regionální kroj, nosil se selský oděv, nebyl omezený na určitou oblast a podléhal měnivé módě.

            A co víme o brtnických krojích. Ve starých vzpomínkách se objevují pouze odkazy na to, že lidé byli oblečeni v kroji. Bližších podrobností většinou chybí. Staré obrazy nám dávají alespoň náznaky tohoto oblečení. Nezbývá tedy, než souhlasit s tvrzením, že brtnické kroje nebyly ničím výrazně zvláštním a že jejich součásti se odvíjely od krojů celé oblasti – Horácka.   

            Jaké tedy byly kroje, respektive oblečení pro práci a slavnostní příležitosti. Zkusme si je tedy přiblížit jednotlivé druhy krojů podrobněji.

 

Pracovní kroj ženský

            Základní součásti pracovního ženského kroje byla dlouhá košile a lněná sukně, na ni se podle druhu práce a ročního období oblékaly živůtek, zástěra, kabátek a oděvní plachty.
           
košile: ta byla šita ze dvou druhů plátna. Spodní část - hrubé lněné plátno a vrchní část - jemnější lněné, později bavlněné plátno. Do konce 18. století rukávy baňaté až po loket, s módou kabátků se rukávy zužovaly výstřih a okraje rukávů byly vyšité jednoduchým ozdobným stehem.
           
sukně: ta byla lněná s tmavým proužkem, říkalo se jí „kolovanka“.  Bývala nejčastější barvy modré, ale byly i červené, fialové. Lehká lněná kostkovaná nebo modrotisková byla pro letní období, teplejší bavlněná nebo později flanelové pro zimu. Při velkých mrazech se oblékala sukně s vatovou vložkou které se říkalo „vatýrka“.
           
živůtek lidově zvaný „kordulka“ byl do 18. století spojený se sukní. Od 18. století již sukně a živůtky šily odděleně.  Materiálem na letní živůtek bylo plátno nebo len, na zimní potom vlna, barchet, flanel. Živůtek nejvíce podléhal módě a často se měnil jeho vzhled.
           
zástěra bývala plátěná, nejčastěji obarvená na modro nebo barvotisková modrobílá.

            kabátek býval krátký, různého střihu a různých materiálů často i modrotisk.Velmi podléhal módě.

            oděvní plachty „vlňáky“ se nosívaly do 1. poloviny. 19. století, později byly nahrazeny kožíšky.

            pokrývka hlavy - na hlavě se nosíval plátěný šátek výrazných barev u svobodných žen. Vdaným ženám příslušel šátek tlumenějších vzorů. Vázal se dokola nebo v byl týlu vázaný „na babku“, později pod bradou.

            obutí - v létě se chodívalo bosky. V chladnějším období a v zimě měly na nohou vlněné punčochy podšité režným plátnem, později filcem, říkalo se jim „bačkory“. Na domácí práce po dvoře - dřeváky.

Žinilkové šály“ se začaly nosit až počátkem 20. století.

 

Sváteční kroj ženský

            Všeobecně platí, že sváteční oblečení je pestřejší, zdobenější, z kvalitnějších dražších materiálů i když není tak zdobený, jako kroje z bohatších částí Moravy. Sváteční kroj se liší od pracovního zvýšeným počtem sukní a úpravou hlavy. Některými detaily u sváteční kroje se lišily v závislosti na příležitosti, ke které se kroj oblékal. Lze rozlišit proto oblečení nedělní, k tanci, obřadní a podobně.
           
sukně – bývala pestře pruhované a říkalo se jim různě, zřejmě dle druhu materiálu či příležitosti ke kterým se oblékaly – „kolovanky, kanafasky, šerky, mezulánky“
           
rukávce – bývaly pouze plátěné s ne příliš řasenými rukávy
           
živůtky – ty se šněrovaly přes tuhou lichoběžníkovou podložku. Jejich materiálem bylo opět plátno nebo len, na zimní potom vlna, barchet, flanel.
           
kabátky – bývaly různé. Byly odrazem městské módy, v jejich výstřihu je obvyklý plátěný vyšívaný trojúhelníkový šátek kterému se říkalo „třícípák nebo půlka“.
           
spodní sukně – ty se nosívaly 3 až 5 a byly z bílého plátna, ty nejvrchnější na spodním okraji zdobená bohatou výšivkou.
           
zástěra – oblékala se na sukně. Byla hedvábná nebo plátěná ale vždy bílá a bíle vyšívaná, dosahovala délky sukně.
           
punčochy – ke slavnostnímu oblečení se oblékaly bílé plátěné hladké punčochy

            střevíce -  ty byly nízké, většinou černé z jemné kůže. Za zajímavost stojí, že se obouvaly až v místnosti. „Naven“ se nosily pouze když bylo sucho.
           
čepečky – se nosívaly do poloviny 19. století. Byly plátěné bohatě vyšívané. Nosívaly je pouze vdané ženy.
           
šátky - se nosívaly vázané na věnec nebo dozadu, svobodné dívky jemné plátěné čelenky zdobené výšivkou.

            kožíšek - nedílnou součásti zimního slavnostního oblečení býval kožíšek. Ten se již nosíval „chlupy navrch“ a býval podšitý textilem tmavší barvy.
           
šperky - to bývaly tehdy skleněné sekané korále, granáty, stříbrné prstýnky, ozdobné vlásenky a jiné.
           
kapesníček – nesměl chybět k žádné muzice. Nosil se  za pasem - bílý vyšívaný z jemného plátenka.
Nezámožné ženy nosily modrotiskovou sukni i kabátek, bílou vyšívaná zástěru, bez "půlky"


Pracovní kroj mužský
            Pracovní oblečení mužského pokolení bylo velmi brzy nahrazeno městským oblečením, protože často muži odcházeli za prací do měst. U mužského pracovního kroje můžeme najít tyto součásti:
           
kalhoty - nahradily v 17. století mužské suknice. Do 19. století krátké byly pod kolena, od 19. století nohavice prodlouženy ke kotníkům. Byly ušité z hrubého modrého lněného plátna tak zvané „plátenice“, v rozkroku měly vsazený "cvikl" pro uvolnění z měkčího plátna, na kolenou bývaly kalhoty zpevněné latami z kůže.
Mladší generace používala obnošené sváteční kožené kalhoty.
           
košile – ta bývala lněná, s výstřihem svázaným tkanicí
           
zástěra – i muži nosívaly zástěru. Ta byla nebarevná nebo modrá.
           
klobouk - pokrývka hlavy byla nemyslitelnou součástí oblečení. V létě se nosil slaměný klobouk, v dešti a chladu klobouk z plsti nebo čepice se štítkem.
           
vesta – se nosívala za chladnějšího počasí, koncem 18. století byla nahrazena krátkým „kabátcem“.

            obutí – nosívaly se dřeváky nebo obnošené sváteční boty - kožené holínky pod kolena.

Do kruté zimy si muži oblékaly vatové kabátky, kterým se říkalo špenzry nebo krátké kožichy, na hlavu pak patřila beranice nebo soukenná čepice. Jako obutí sloužily "bačkory" do dřeváků nebo do kožených holin sláma.


Sváteční kroj mužský
            Mužský sváteční kroj neměl specifické regionální zvláštnosti a tak se tak výrazně neodlišoval region od regionu, tak jak to bývalo u krojů ženských. Nebyl také tak barevně zdobený, jak tomu bylo u ženského kroje ale materiály byly vždy použité kvalitnější. Základní součásti svátečního mužského kroje byly:
           
košile – ta byla z jemného bílého plátna s rukávy upnutými do manžety.
           
kalhoty - kožené jelenicové, nebarvené, pod kolena. Na sklopci zdobené nebarevnou výšivkou. K pasu se přitahovaly úzkým řemenem s často „vypalovaným“ nebo tlačeným zdobením.
           
punčochy – se nosily bílé hladké.

            obutí - nízké tmavé střevíce nebo vysoké kožené holínky pod kolena.
           
vesta – byla soukenná dlouhá přes boky, ke krku zapínaná drobnými kovovými knoflíčky, na klopách kapes a na šůscích na zádech zdobená barevnou výšivkou, někdy lemovaná kůží.
           
šátek - na krku se nosil šátek s jedním cípem zastrčeným pod ramenem vesty.
           
kabátek - pro chladné počasí se oblékal kabátek. Byl krátký jen do pasu.
           
klobouk – při slavnostním oblečení bylo nemyslitelné jít „vlasatý“. Na hlavě se nosívala čepice nebo    kulatý klobouk.
V zimě si muži oblékali krátké kožichy pošité suknem, zdobené barevnou výšivkou, na hlavě nosili beranici z rozmanitých druhů kožešin. Bohatí sedláci a měšťané nosili dlouhé bílé kožichy bohatě vyšívané.
            Na počátku 19. století, vlivem městské módy, se začínají nosit dlouhé barvené kalhoty, dvouřadové vesty bílé i květované do pasu, krátké kabátky kterým se říkalo špenzry“ a také kulaté plátěné klobouky.

 

Dětský kroj
            Výrazných změn v oblečení v dnešní době nastalo u dětského oblečení. Dříve předškolní děti, bez ohledu zda to byl chlapec nebo děvče, nosily šatečky z jednoho kusu zapínané na zádech kterým se říkalo „kanduš“.
V pozdějším věku, většinou tak od 6 let chodívali oblečeni jako dospělí.

 

            Existující prameny dosud neumožňují stanovit přesnější hranice typů a popisu horáckých krojů, a proto je každá oděvní součástka cenná. Muzeum Vysočiny Třebíč proto uvítá informaci pamětníků o další podobě horáckých krojů.

 

A jedna zajímavost nakonec:

                V roce 1998 daroval Zdeněk Novák do sbírek Muzea Vysočiny Třebíč kroj po své mamince Františce. Paní Nováková se narodila v roce 1902 a bydlela v Petrůvkách. Podle jejího syna si kroj sama vyšívala. Sukně je šitá z růžovofialového atlasu s pruhem vínového sametu našitého.

            Snad vám alespoň tento obrázek udělá představu o oblečení našich předků.

            Krásnou ukázkou místních krojů - slavnostních i příslušníků různých cechů, které se u nás dříve nosívaly - je slavnostní „Morový průvod“ konaný o poutích každým čtvrtým rokem v Brtnici.

            Samozřejmě i já také uvítám jakýkoliv bližší popis místního oblečení – kroje, případně i jeho fotografii. Prosím napište, pošlete. Předem děkuji Ježek Brtnický