wz

Střípky povídání o Brtnickém panství.

            Kroniky a zaprášené archivní materiály ukrývají písemné  zprávy a řadu zajímavých záznamů o držitelích městečka Brtnice. O nich  je v našem povídání zmínka na jiném místě. 

            Pojďme si nyní něco povědět o městečkách, obcích a vesničkách mnohdy dávno zaniklých, které byly, třeba jen na krátkou dobu, patřily k brtnického panství. Jsou součástí historie, kterou je třeba zaznamenat pro další pokolení o dění lidu brtnického.                                                                            Ježek Brtnický

           

O Brtnickém panství.

            Pojďme si nyní něco povědět o městečkách, obcích a vesničkách brtnického panství:

            V roce 1101 najdeme v listinách připomenutí staré obchodní stezky z jižní Moravy do Moravských Budějovic, Čáslavic, Brtnice nedaleko Jihlavy, Polné a dál na sever.

            V roce 1240 Václav I. věnuje klášteru Bánov, aby získal zpět Jihlavu a Brtnici.

            Listiny z roku 1415 jmenují majitelem Brtnice Lva z Hořovic, který téhož roku prodává Brtnici a obec Střížav Jindřichu z Valdštýna, s příjmením Brtnický  z Rothenštejna.

            A  tak se vlády nad Brtnicí ujímají více než na dvě století Valdštejnové a budují zde rozsáhlé a hospodářsky prosperující feudální dominium. Pod jejich zlatomodrým znakem se lvy (Páni z Valdštýna měli ve znaku čtyři lvy modře zabarvené na půdě zlaté.)  městečko začalo vzkvétat a přestalo mít krátkodobé majitele. Během první poloviny 14. století dosáhlo osídlení Brtnicka svého vrcholu a maximální hustoty.

            K brtnickému panství patřily kromě městečka samého i další obce. Byly to: Jestřebí, Uhřínovice, Malé, Lhota (později Panská Lhota) a polovina Smrčného – Dolní Smrčné a Střížov. Dále jsou ještě uváděny Ostejkovice a Doubkov. Ještě je uváděna i obec Lhotka. K panství také patřily vesnice v komplexu Jestřebského lesa. Zde stávalo také několik vesnic a to Zhořec, Strenčí a obec Stančice, ale ty byly v držení církevních feudálů a do Brtnicka patřily spíše okrajově. V komplexu Jestřebského lesa byla rovněž obec Horní Bělohlávek, obec Střížov se již neuvádí.

            V roce 1532 kupuje Jihlava od Dětřicha z Dobré Vody polovinu Dlouhé Brtnice a půl pustých vsí Zhořce a Louček za 950 kop českých grošů. Potom v roce 1542 kupuje Jihlava od Valentina Pražáka druhou polovinu Dlouhé Brtnice s tvrzí a půl vsi Loučky za 1200 kop českých grošů.

            Za účast v českém stavovském povstání (byl krátkou dobu členem tzv. moravského direktoria) mu byly zabaveny všechny statky a on sám zemřel v roce 1623 ve vězení na Špilberku. Tento vzdělaný aristokrat, majitel tří panství, byl pohřben na útraty města Brna. Jeho majetek císař rozdělil mezi své důstojníky:

            Moravskobudějovické panství získal plukovník Hanibal ze Schaumburka, brtnické hrabě Rombalt Colla1to a sádecké v roce 1623 podplukovník Thomas Cerboni. Tento rod držel sádecké panství ještě koncem 17. století.

            Podle konfiskačního odhadu, kdy panství patřilo pánům z Valdštejna, z 17. listopadu 1622 obsahovalo brtnické panství zámek v Brtnici, tvrze v Kněžicích a Heralticích, 3 městečka - Brtnici, Opatov a Starou Říši - a 27 vsí - Kněžice, Hrutov, Brodce, Vísku, Předín, Heraltice, Chlístov, Markvartice, Hvězdoňovice, Krahulov, Petrovice, Přibyslavice, Číchov (brtnická část), Brancouze, Radonín, Zašovice, Lhotu, Smrčné, Přímělkov, Bítovčice, Střížov, Malé, Komárovice, Uhřínovice, Jestřebí, Brtničku a Rychlov.

            Novým pánem na Brtnici byl Rombald XIII. – hrabě Rombald z Collalta et San Salvatore - do jehož rukou odevzdal za obnos 111 000 moravských tolarů císař Ferdinand II. Panství brtnické, když poslední Valdštýn  - luterán Zdeněk Brtnický - je pozbyl pro účast na stavovské vzpouře.

            Brtnické panství zůstává v jejich držení a poslední majitel – kníže Oktavián de Collalto et San Salvatore se odstěhoval i se svou rodinou v roce 1947 do Benátek v Itálii, poté co po více jak po 300 letech byl majetek zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky z roku 1945.

Rod Brtnických z Valdštejna. 

            Přesný rok jejich příchodu na Brtnici neznáme, lze ale odvodit, že když Hynek z Valdštejna se od roku 1359 se píše jako Hynek Brtnický z Valdštejna, je rok 1359 rokem začátku držení Brtnice v rukách rodu Valdštejnů. 

            Roku 1406 nám spolehlivě listiny praví, že pány na Brtnici jsou Hynek a Václav z Valštýna. Tomu prodal Václav z Marejce, kromě jiných statků i osady Knežice a Rychlov.

            V té době hraje Rokštejn ještě významnou nejen vojenskou úlohu, ale také jako hlavní sídlo Brtnických Valdštejnů. Dochází k dobytí hradu a hospodářským středem Valdštejnů  se stává Brtnice (asi od roku 1409). V knihách „půchodných“ se  již mluví v roce 1409 o Hynkovi jako o nebožtíku a panství spravuje jeho syn Jindřich.

            Jindřich zemřel v roce 1422 když zanechal dva syny , Václava a Jana řečeného Jindřicha. Václav zemřel v roce 1444 potom Jindřich drží Brtnici spolu se svým strýcem Zdeňkem. Zuří válka. Brtnickému panství zůstaly jako památka na válečná léta 1468 až 1478 zpustošené vesnice a nový majitel, syn Jana – Hynek.

            Rok 1468 má pro Brtnici velký význam. Toho roku totiž král Matyáš povýšil Brtnici na městečko a povolil dva trhy. V duchu doby zkupoval od zchudlé šlechty okolní statky a vesnice a tak zvětšoval svoje panství. Roku 1480 koupeny Komárovice, kde byly stříbrné doly, od Margarety z Budče, pak Opatov a Stará Říše.

            V Brtnici, kde měl Hynek své sídlo – hrad. Ten byl za válek českorakouských stavebně upravenější. Rok 1493, to má již Brtnice opět nové majitele, syny Hynka, bratry Zdeňka a Buriana Brtnické z Valdštejna.      

            I Burianův syn Zdeněk (Jan zemřel ještě za života otce Buriana) se musel vhodně otáčet, aby dědictví zachoval. Zdeněk měl za manželku Annu, dceru nejvyššího kancléře království českého Volfa Krajíře z Krajku. S ní měl syny Hynka, Václava, Jana  a Jindřicha a několik dcer. Když Zdeněk roku 1561 zemřel, děti byly neplnoleté. Zdeněk Brtnický z Valdštejna měl dva syny Hynka a Jindřicha. Hynek jakožto nejstarší z bratrů se po smrti otce ujal správy statků. Po otcově 4. října 1561 smrti byl Hynek u dvora císaře Ferdinanda I. Hynek se ujímá vlády nad panstvím natrvalo až v roce 1565. Kdy se vrací na své statky a v roce 1573 se žení s Kateřinou Zajímačkou z Kunštátu. Hynkovo manželství je bez dědiců  Dědičkou ze závěti byla manželka Kateřina a tak veškerý majetek měl připadnouti Zdeňkovi Brtnickému z Valdštejna, synu Hynkova bratra Jindřicha. Po smrti Kateřiny v r. 1600 přechází Brtnické panství na Zdeňka Brtnického z Valdštejna.

                        Zdeněk z Valdštýna, jehož manželkou byla Magdalena z rodu Thurnů, byl poslední z Valdštejnů na Brtnici. Za účast na stavovské vzpouře byl odsouzen k smrti, trest mu byl však změněn na doživotní žalář. Zemřel roku 1623 na Špilberku v Brně počátkem měsíce září a na náklad města Brna pochován.

            Více na: Brtnice za držby rodiny Brtnických z Valdštejna.

Rod Collaltovců.

            Prvním pánem na Brtnici byl Rombald XIII. – hrabě Rombald z Collalta et San Salvatore - do jehož rukou odevzdal za obnos 111 000 moravských tolarů císař Ferdinand II. Panství brtnické, když poslední Valdštýn  - luterán Zdeněk Brtnický - je pozbyl pro účast na stavovské vzpouře.

                        V roce 1624 zakládá klášter mnichů Pavlánů v Brtnici. V roce 1627 začínají vlašští mistři Piconi a Petráčci přestavovat „Horní kostel“ sv. Matouše. V roce 1630 spojil Rombald brtnické a rudolecké panství trvale co fideikomiss čili svěřenectví, při kterém mělo panství přecházet jen na členy rodiny určené určitým řádem. V roce 1631 zemřel Rombald v cizině, na cestě z Itálie do Řezna v městě Churu v Grenbündtenu.

           

Nástupcem se stal jeho syn Claudius III. Ten daroval cechu soukenickému privilegie. Claudius zemřel v roce 1661,

 jeho bratr jeho zbožný Antonín František se stal jeho nástupcem. On vystavěl „kapličku“ naproti zámku, ke které dříve vedl dřevěný most. U císaře Leopolda vyprosil pro Brtnici dva trhy – na den sv. Silvestra a sv. Cyrila a Metoděje. Žádosti bylo vyhověno 12. února 1671. Antonín zemřel v roce 1696.

Nástupce jeho Antonín Rombald zemřel za dva roky.

Jeho nástupcem se v roce 1698 stal Leopold Adolf Rombald, který také jen krátce působil. Padl v souboji roku 1707.

Od roku 1708 spravoval brtnické panství soudem ustanovený administrátor Karel Ludvík z Rogendorfu.

            Pak nastoupil na panství Antonín Rombald, syn hraběte Vinciguery V. z Collalta. Tento byl C.k. plnomocníkem při volbě papeže Clementa XII. A obdržel od něj vzácné dary. Roku 1740 zemřel Antonín Rombald, následoval pak prvorozený syn Tomáš Vinciguerra VI.

            Pak na brtnické panství nastoupil jeho syn Jan, který velmi mlád zemřel.

Roku 1772 byl nástupcem Antonín Oktavián. Roku 1793 zemřel tento hrabě, aniž by zanechal dědice.

Celé panství přešlo na Eduarda I. knížete z rodu Collaltů et San Salvatore. Povýšen byl do stavu knížecího – sv. římské říše – dle prvorozenectví v rodině Collaltův císařem Františkem I. roku 1822. Dne 5. února 1833 zemřel v Brtnici.     

            Nástupcem se stal Antonín Oktavián, kníže z Collalta. Zemřel v Brtnici 23. listopadu 1854.

Po něm pak nastoupil Eduard kníže z Collalta et San Salvatore, C.k. skutečný komoří, dědičný člen říšské rady, rytíř řádu Maltézského, narozen 17. října 1810. Zemřel 24. března 1864.            

Nástupcem se stal Emanuel Josef Antonín, dříve kníže Collalto. Narodil se 24. prosince 1854 v Brtnici. Za jeho života zpravoval panství v Německém Rudolci, Černé, Uherčicích, Okříškách a Brtnici. Zemřel ve Vídni 11. prosince 1924.

            Posledním majitelem brtnického panství byl Oktavián z rodu Collalto et San Salvatore(* 1906, + 1973), jemuž byl veškerý majetek na našem území zkonfiskován. Kníže Oktavián de Collalto et San Salvatore se odstěhoval v roce 1947 i se svou rodinou do Benátek v Itálii. Více na Brtnice za držby rodu Collaltovců..

            Erbem Collaltů je čtvrcený štít, 1. a 4, pole černé, 2. a 3. stříbrné. Klenotem původně rameno držící hada o něj ovinutého, který polyká dítě. Přikrývadla černo-stříbrná. S polepšením znaku později přibyly další 2 helmy s klenoty a knížecí plášť.

 

 

Dědické peripetie rodiny Collalto a hrad Veveří.

         I když hrad Veveří nespadá přímo do výčtu brtnického panství, jako perlička a zajímavost ze života rodu Collaltovců stojí za připomenutí.
Veverské paláce od jihu - Heber 1848            V roce 1687 bylo veverské panství nevlastní dcerou Rudolfa z Tieffenbachu,paní Marií Terezou Maximiliánou, rozenou z Althanu, prohlášeno za tzv.fideikomis – tedy majetek, který neměl být při dědictví rozdělen a dědit se směl pouze v rámci rodiny. Veverská paní vzápětí ustanovila také složitou dědickou posloupnost.

            Její majetek měli dědit synové z druhého manželství – Leopold Rombald a Karel Kristián hrabata Collalto, a pouze v případě, že by oba zemřeli bez dědiců, měla přijít řada na její syny z prvního manželství hrabata ze Sinzendorfu.
            Po matčině smrti roku 1689 se tak fideikomisu ujal v té době pouze patnáctiletý Leopold Rombald. Otcem nového veverského pána byl v té době nejvyšší komorník zemský František Antonín hrabě Collalto. Moravské sídlo rodiny bylo na zámku v Brtnici, vlastnila i palác v Brně, Veveří bylo ale přesto příležitostně využíváno především pro pořádání honosných společenských banketů.Collaltovská kapitola v historii hradu a panství Veveří ale skončila náhle a tragicky na jaře 1707.

Od jihovýchodu okolo roku 1900            Leopold Rombald byl tehdy ve Vídni svým nevlastním bratrem generálem Janem Augustinem Jáchymem hrabětem ze Sinzendorfu vyprovokován k souboji a vážně zraněn. 12. března toho roku svým zraněním podlehl. Jeho mladší bratr Karel Kristián zemřel v Paříži už roku 1698, a tak přišel ke slovu dvacet let starý dědický řád.
            Veverští Collaltové zemřeli bez potomků a panství padlo na hrabata ze Sinzendorfu. Dědicem se ale nestal generál Jan Augustin Jáchym, který Leopolda Rombalda smrtelně zranil, ale jeho nejstarší bratr Jan Václav Weikart hrabě ze Sinzendorfu. Nezbývá nám dnes než spekulovat, jaké byly opravdové důvody vídeňského souboje, šlo o věc cti, uraženou ješitnost, anebo jen o chladný kalkul, který měl rodině Sinzendorfů získat výnosný fideikomis.

 

Co patřilo k panství.

            Zevrubně jsme se seznámily s majiteli Brtnice a brtnického panství a pojďme se teď podívat na jednotlivé obce, kde jsou, nebo byly. Je těžké se dopátrat, co v průběhu dějinných událostí patřilo k brtnickému panství. Majetek byl prodáván, dělen jako dědictví, konfiskován, dobit a vypálen a ...

Brtnice

            Trhové městečko – sídlo panství. Až do třicetileté války byla Brtnice jedním z nejbohatších městeček na Jihlavsku, kvetoucím obchodem a řemesly.

            V písemných pramenech je Brtnice poprvé zmiňována v roce 1234, kdy král Václav I. daroval trhovou obec Brtnici cisterciáckému klášteru v Předklášteří u Tišnova. O šest let později ji však výměnou získal zpět. Od roku 1410 se Brtnice stává majetkem významného rodu pánů Brtnických z Valdštejna. Pod jejich zlatomodrým znakem se lvy městečko vzkvétalo plná dvě století.

            Nad městečkem byl vybudován mohutný opevněný hrad, který při pozdějších přestavbách zcela zanikl. Poprvé byl hrad přestavěn ve druhé polovině 16. století zásluhou Hynka Brtnického z Valdštejna, který byl hejtmanem moravského markrabství. Tehdy byly zámku vtisknuty přibližně dnešní rysy.

            Kolem roku 1588 vyrostl v sousedství zámeckého areálu kostel sv. Matouše. Po roce 1623 byla česká šlechta vystřídána italským rodem z Collalto et San Salvatore, který držel brtnické panství až do roku 1945. Také noví majitelé se starali o architektonické povznesení svého sídla. Přestavbou byl přetvořen interiér kostela a vybudován přilehlý klášter. Ve čtyřicátých letech, za hraběte Claudia probíhají stavební úpravy i na zámku.

            Z collaltovského období pochází atmosféra městečka, které si dodnes zachovalo původní rozložení. Kolem náměstí se dochovala řada renesančních a barokních domů, na nichž lze vysledovat vývoj stavitelství a jeho zdobných prvků od počátku 17. století až do nástupu empíru. Nejvýraznější průčelí má radnice, postavená koncem 16. století.

            Brtnice má bohatou historii a řadu zachovalých kulturních památek: zámek, zámecký kostel blahoslavené Juliány a klášter, farní kostel sv. Jakuba Většího, Muzeum - Rodný dům Josefa Hoffmanna, renesanční radnici, mosty osazené sochami, votivní sloupy, a další.

            Brtnice - název města je odvozen od míst, kde stávaly včelíny – brtě, leží v údolí říčky Brtničky, na silnici Jihlava – Třebíč.

Brtnička

            První zmínka o obci Brtnička je datována již do roku 1089.

Obec BrtničkaUvnitř vesnice na návsi stávala dřevěná kaplička Spasitele z roku 1790. Ta však byla ve třicátých letech minulého století zbourána a na jejím místě byla vystavena v novogotickém stylu nová kaple "Ke cti a chvále Boží", zasvěcená Panně Marii.

            Kromě kaple se ve vesnici nachází několik křížů. Některé jsou však již značně poškozené. Mezi nejzachovalejší patří kříž před kaplí, kříž dole ve vsi na rozcestí u potoka a kříž na severním okraji vsi u silnice na Dlouhou Brtnici.

 

 

Bítovčice

            Než došlo k osídlování hraničního pralesa na BítovčiceVysočině, patřila celá krajina pod správu Znojma. Vnitřní kolonizací ve 12. století se však provincie tak rozrostla, že jí nebylo možno spravovat z jednoho místa. U řeky Jihlavy byla osídlena vesnice, jež dostala jméno od lidí podléhajících purkrabímu na Bítově. 'Bítovci' nebo 'Bítovici' dali této obci jméno Bítovčice.

            Přesně na rok nelze osídlení určit, ale je možné stanovit rozmezí. kdy nejdříve, a kdy nejpozději se tak stalo. Nemohlo to být před rokem 1185, kdy ještě bítovská provincie neexistovala, ale nemohlo to být po roce 1295, kdy převzala správu Jemnice. Nejpravděpodobnější je rok 1222, kdy byla udělena Bítovu větší pravomoc, nebo krátce po tomto roce. Bylo to asi poslední místo kolonizované třebíčským klášterem proti toku řeky Jihlavy. Okolí vytváří romantickou krajinu kolem řeky Jihlavy a dvou potoků, Křenického a Kamenického. Dominantou obce je kaple sv. Víta.

            Nejstarší část Horních Bítovčic je část zvaná "Rozseč" včetně prostoru bývalého dvora a prostoru, kde stával kdysi Vilímovsky mlýn. Pojmenování nasvědčuje tomu, že tato část byla založena na místě vymýceného lesa. Již v 16. století je zde zaznamenán mlýn a kolem r. 1556 zde bylo též fořství a svobodný dvůr. K tomuto datu je také uváděn v Bítovčicích man jménem Matěj.

            V roce 1556 dostal celé třebíčské panství do dědického vlastnictví rod Pernštejnů, avšak již r. 1558 získal polovinu třebíčského majetku Burian Osovský z Doubravice. Pro velké zadlužení byl nucen některé vsi prodat, a tak v r. 1559 přešlo loucké panství (bez Bítovčic) do majetku Jana ze Zahrádek. Tento pak přikoupil v r. 1573 ještě Věžnici Bahennou a Bítovčice.Po třicetileté válce měly Dolní Bítovčice pouze 3 obydlené domy. V první polovině 19. století bylo v Dolních Bítovčicích 11 obydlených domů s osmdesáti obyvateli.

            Dolní Bítovčice náležely vždy k panství Trhové Brtnice. Obyvatelé Dolních Bítovčic později požádali, aby jejich osada byla připojena do Luk nad Jihlavou. Žádosti bylo vyhověno.  

Brancouze

            Počátkem 13. století byla obec součástí obec Brancouzepřibyslavického panství a majetkem zeměpanským. První zmínka je z roku 1234. V roce 1234 daroval markrabě Přemysl Jihlavu spolu s devíti vesnicemi a Brtnici též s devíti vesnicemi včetně nynějších bransouz klášteru tišnovskému jako věnný dar. Stalo se tak na žádost Přemyslovy matky královny Konstancie uherské. V držení tišnovského cisteriánského kláštera zůstalo brtnické a jihlavské zboží jen šest let, již v roce 1240 je vyměnil král Václav I. se souhlasem abatyše za zeměpanský Pánov, Tišnovu bližší a dostupnější. A tak se Bransouze vrátily pod zeměpanskou správu s ústředím v Brtnici. Ve 14.století byly Brasnouze rozděleny a trvalo téměř dvě století, než došlo k jejich opětovnému sjednocení.
            Zatímco menší část zůstala při dělení zeměpanská a spadala nadále pod Brtnici,drobné požitky zde měli kanovníci u sv.Petra v Brně jakožto patronové kostela přibyslavického a klášter třebicský, větší část se stala lénem markraběcím.
            V roce 1343 ji věnoval markrabě Karel jako léno Smilovi z Lichtenburka, později ji získávají bratři Radslav a Smil z Heraltic. Vzhledem k tomu, že oba bratři zemřeli bezdětní, daroval markrabě
kaplička BrancouzeJan v roce 1366 část jejich statků jakožto odumřelé léno Petru Hechtovi z Rosic.
            Ze zboží, které Heraltickým v Bransouzích zbylo, prodal Jan z Heraltic v roce 1373 polovinu Ješkovi(Janovi) z Kraví hory a ten ji v roce 1376 postoupil Pešíkovi z Budiškovic. Druhou polovinu dvora zdědila v roce 1406 vdova po Janovi z Heraltic, Bolka z Dobročkovic. Majetkem ve skutečnosti zpravovala její sestra Kateřina ze Slovince, manželka Oldřicha Hechty z Rosic a Aleš Kabát z Vyškovic. Ve válkách husitských přešla část majetku Hechtů na další rody.
            Roku 1334 se uvádí jako majitel Michal Sele z Bransud a Skal, v roce 1412 Dětřích z Bransud, v roce 1436 se připomíná Zikmund z Bransud a v letech 1459-1469 Jan Sele z Branscúzóv. Z dalších majitelů jsou to Petr ze Sázavy, jeho synovec Jan ze Sázavy a z Vranova a Petr a Přibík taktéž ze Sázavy a z Vranova. Snad v roce 1494 prodal Jan ze Sázavy a z Vranova část majetku v Bransouzích Janovi z Heraltic.
            Mezitím v roce 1466 udělil král Jiří z Poděbrad Oldřichovi z Miličína manství předínské, ke kterému patřilo v Bransouzích pět lánů. Majetek byl potvrzen králem Vladislavem teprve v roce 1492 jeho synu Přibíkovi z Miličína a prodán v roce 1505 Oldřichem Mládencem z Miličína Zdeňkovi a Burianovi z Valdštejna na Brtnici.Tímto prodejem se panství dostalo do vlastnictví Valdštejnů z Brtnice.
škola BrancouzeSmrtí Jana z Heraltic, majitele druhé poloviny zboží, byl dán předpoklad pro převod majetku pánů z Heraltic k brtnickému panství. Jeho realizací došlo konečně k opětovnému spojení dvou velkých dílů Bransouz v jeden celek.
            Samostatně se jmenují Bransouze v roce 1579, kdy je Hynek Brtnický z Valdštejna věnoval své ženě Kateřině z Kunštátu spolu s celým panstvím, s bransouzským mlýnem a vápenicí.

            Po Kateřině, která zemřela bezdětná, přešel majetek na Zdeňka z Valdštejna z větve sádecké. Tomu byl ale pro účast na povstání zkonfiskován a tak bylo převedeno brtnické panství 2.dubna 1623 listinou císaře Ferdinanda II. za 110000 zlatých moravských na komořího, plukovníka a prezidenta dvorské válečné rady Rombalda XIII.Collalta et Salvatore, který z panství v roce 1630 vytvořil fideikomis.

            Brtnické panství se tak dostalo do rukou italského hraběcího rodu,který je vlastnil v přímé linii až do roku 1707.V následujích letech pak bylo v držení mladších větví hrabat a do roku 1822 knížat Collaltů.

Brodce

            První písemná zmínka o Brodcích údajně pochází z roku 1322. Brodce jsou malá dříve samostatná dědinka u Kněžic. Historicky existovaly velmi úzké vztahy s obcemi Nová Brtnice, Hrutov a Jestřebí.

            V r. 1481 pohánějí kněz Václav, opat i konvent kláštera želivského, pana Hynka z Valdštejna a na Brtnici ze dvou set hřiven grošů dobrých stříbrných ,že se jim uvázal v té válce od jejich fary kněžické ve tři vésky: Hrutov, Brodce a Vesku se vším jich příslušenstvím, nemaje k tomu právo.

            V r. 1547 tedy došlo ke spojení obou částí kněžic, bývalého šlechtického statku, který byl prodán Valdštejnům v r. 1480, a zboží kláštera želivského. Od té doby byly celé Kněžice, Hrutov, Brodce a Víska součástí brtnického panství, a to až do r. 1848, kdy bylo zrušeno poddanství a robota.

            Pozoruhodný je i most v Brodcích. U mostu (neurčeného stáří) je ojedinělá plastická výzdoba, kamenné sousoší Piety na (asi pozdějším?) hranolovém podstavci datované do roku 1659, které má však ještě pozdně gotické rozvržení hmoty.

            Brodce dříve samostatná obec, nyní součást Kněžic.

Cidlina

            Obec ležíci asi 10 km severozápadně od Moravských Budějovic. Prochází jí silnice do Želetavy. Nadmořská výška 548 m nad mořem, v obci je 54 domů.

                V době prvních písemných zpráv o vsi Cidlině se píše, že kolem byly lesy hluboké a husté. Les dosahoval až k samé vesnici.  V nich se dály "velicí a znamenití lúpežové a mordové". V lesích byli tehdy i vlci. Obyvatelé kopali na tato zvířata jámy, do kterých je chytali. Název obce byl prý údajně odvozen od názvu potoka, při kterém leží. Znamená čistý, čirý, tedy říčka s čirou vodou.

            Obec měnila od svého vzniku mnohokrát svůj název. Počátkem roku 1356 byl název obce Czidlin, od roku 1415 to byla Czyglyna, v roce 1447 se nazývala de Maiori Czygliny, v roce1607 ji najdeme jako Czijdlijnu, v roce 1872 Cidlin a potom se již setkáváme s dnešním názvem Cidlina.

            V prvních zmínkách o obci se Cidlina objevuje v majetku kláštera v Louce, který počátkem 13.století ji získal mj. od markraběte Vladislava lán v Cidlině. Potom měla ves řadu krátkodobých majitelů a postupně pustla.

            Před rokem 1598 byla prodána Jindřichem Brtnickým z Valdštejna Mikuláši Klouzalovi z Rynárce na Červeném Martínkově. V roce 1624 byla obec znovu osídlena a stala se součástí lesonického panství.

Černá

            Jan Rafael Chroustenský vystavěl v Černé koncem 16. stol. zámek v renesančním slohu. Roku 1624 je Černá pohled na zámekzámek nazýván tvrzí. Po Bílé hoře byl zámek společně s panstvím rodu Chroustenských konfiskován, protože se účastnili stavovského povstání.

            Černá připadla spolu s celým panstvím italskému rodu Collaltů a její vývoj byl spojen až do roku 1918 s vývojem brtnického panství stejných majitelů.

            Za Collaltů byla zámecká kaple zasvěcena sv. Antonínovi, jehož kult přinesli Collaltové z Itálie. Collaltové rovněž změnili název panství rudoleckého na panství Černá, neboť správa panství byla vykonávána z černického zámku. K panství patřilo sedm obcí Velkomeziříčska (městečko Měřín, Blízkov, Černá, Dědkov, Chlumek, Jersín, Milíkov), čtyři ze Žďárska ( městečko Bohdalov, Chroustov, Kyjov, Rudolec) a čtyři z Jihlavska (Arnolec, Nadějov, Staj, Zhoř).

            Zámek byl v 18. stol. zbarokizován především v interiéru (jednoduché fresky a štuky). Jde o jednopatrovou budovu s mansardovou střechou, dominantou je třípatrová hranolová věž. V jejím prvním patře, kde byla původně kaple, se dochovaly fragmenty fresek.

            Mezi zámkem a panským rybníkem stávaly vrchnostenské reality: bednárna, kovárna a mlýn. V roce 1585 zde býval též pivovar, sladovna, výpalna a druhý mlýn. Později se připomíná i myslivna, panská cihelna a pazderna.

            Po roce 1918 bylo panství včetně zámku rodu Collaltů konfiskováno a zámek se stal součástí zbytkového statku. V té době došlo ke značné devastaci interiéru zámku a ke zničení fresek. Poslednímu majiteli byl statek po 2. světové válce zkonfiskován.

 

Číchov (brtnická část)

            Obec Číchov, o které byla první písemná zmínka už v r.1101, v době Číchovzaložení benediktinského kláštera v Třebíči, Obec leží mezi obcemi Přibyslavice a Bransouze.

            K obci náleží rovněž osada Hynkov, ležící asi 1500 m jižně od Číchova, založená r.1580 Hynkem Brtnickým z Valdštejna.

            Řeka Jihlava dělí obec na dvě části, asi do r.1870 na dvě samostatné obce, které se nazývají : levý břeh- Číchov třebíčský a pravý břeh-Číchov brtnický. Ke sjednocení došlo kolem r.1890, čemuž napomohlo možná vybudování školy r.1888, kam chodily děti z obou částí obce.

 

 

Dolní Smrčné

            Dolní Smrčné leží při toku řeky Jihlavy. Obci dominuje kaple Panny Marie Růžencové z roku 1893. Původní zvon byl zabaven koncem první světové války a nahrazen novým až při renovaci kaple v roce 1993.

            Vesnička Dolní Smrčné i nyní patří pod Brtnici a má přibližně 90 obyvatel.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište.

Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

 

 

 

 

 

Doubkov

            Obec Doubkov zcela zanikla koncem 13. století, nebo až v první polovině století 14. Její výskyt můžeme hledat někde mezi Jestřebím a Uhřínovicemi. Vesnice ležela pravděpodobně v úzkém kaňonovitém údolí říčky Brtničky, na její pravobřežní části.

            Po zaniklém Doubkově zůstal v terénu dochován pouze mlýn na levém břehu  Brtničky mezi Malým a Střížovem.

            Nejstarší zmínka v písemných pramenech je z roku 1234.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Heraltice

            Osada Heraltice získala název po svém zakladateli Heraltovi (od německého Erhard neb Gerard). Vznik osady Heraltice sahá do XII. a XIII. století, kdy byla dána v léno zdejšímu vladickému rodu. Nejstarší písemná zpráva o pánech z Heraltic je z roku 1277, tito v Heralticích sídlili až do první polovice XVI. století.  Osada vznikla na mírném kopečku s kostelem sv. Jiljí uprostřed osady a tvrzí.

 Majetek pánů z Heraltic byl v polovině 14.stol.značný a samotné Heraltice byly “kvetoucím městysem” s hrdelním právem (Šibený kopec). Husitské války však ničivě zasáhly Heraltice a okolí,(i když páni z Heraltic bojovali na straně husitské), došlo k velkému úpadku městečka i okolí. Ještě větší pohroma postihla Heraltice a okolí za obléháni Třebíče Uhry pod Matyášem Korvínem r. 1468. Celý kraj byl zpustošen, přes 20 osad a s nimi velká část Heraltic byla vypálena a vyrabována. Samotné Heraltice z kvetoucího městečka klesly na dědinu. Janem III z Heraltic roku 1522 vymírá rod pánů z Heraltic a zbývající statky Heraltické jsou přivtěleny k panství Brtnickému.

            Osadou vedla prastará silnice z Brtnice k Chlístovu a nazývala se vídeňská. Velká pohroma stihla Heraltice a celé okolí za obléhání Třebíče Uhry pod velením Matyáše Korvína v roce 1468. Tehdy byl celý kraj zpustošen, přes 20 osad lehlo popelem a Heraltice klesly z městyse na dědinu. Po smrti Jana III. v roce 1522 Heroltický rod vymírá a část heraltického statku připadá k Brtnici.

            V roce 1709 postihlo obec neštěstí v podobě požárů, kdy shořelo 9 domů a fara. V roce 1738 zhotovil brtnický sochař D. Lipart kvalitní sochu sv. Jana Nepomuckého s podstavcem – stojí blízko kostela.27.července 1761 zachvátil obec veliký požár shořelo 33domů, kostel dokola obklopen požárem zůstal nedotčen.

            Škola v obci funguje od roku 1662 v pronajatých prostorách, ale nevyučovalo se nepřetržitě. Roku 1817 dal říšský hrabě Edvard Collalto ze St.Salvatore postavit zděnou školní budovu. Hrabě Collalto byl majitelem panství brtnického, spolumajitelem zdejšího dvora i dvorů v obcích Pokojovice a Hvězdoňovice. Učinil tak jakožto patron zdejší školy. Věnoval k tomu účelu veškerý stavební materiál a zaplatil řemeslníkům. Občané z obcí přiškolených byli povinni konat práce ruční, nádenické. Do Heraltic byly tenkráte přiškoleny Hvězdoňovice, Pokojovice a Zašovice. V budově byl malý byt učitelův a jedna třída. Bylo to číslo popisné 21. Mezi dvorem nové školy a starým hřbitovem povolil hrabě Collalto zřídit stromkovou školku. Krytina na nové škole byla asi dřevěná, protože roku 1850 byla střecha školy pokryta taškami, přičemž opět jmenovaný hrabě daroval materiál a zaplatil pokrývačům. Osadníci pak obstarali přívoz materiálu a práci nádenickou.

            Nejstarším spolkem je jednota hasičská (z roku 1897) dále pak v roce 1898 vznikla lidová knihovna, 1899 divadelní ochotníci a v roce 1897 byla založena Raifeisenova záložna.

 Hrutov

Obec Hrutov je rozložena pod kopcem, který má příznačné Hrutovjméno – Strážná hora. Její dominantou je kaple zasvěcená P. Marii, kterou hrutovští postavili roku 1866 a dodnes se o ni vzorně starají. Poutě k hrutovské kapličce mají mnohaletou bohatou tradici a konají se v polovině srpna.

O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište.

Předem Vám děkuji  Ježek Brtnický

 

 

Horní Bělohlávek

            Vesnička  Horní Bělohlávek ležela v prostoru mezi Zelenou a Brtnickou Alejí. V lesním komplexu nad Jestřebím tvoří Aleje sedm paprsků lesních průseků – tratí. V místech obce Horní Bělohlávek, kde jsou dosud patrny pozůstatky základů zemědělských usedlostí.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Hynkov

            K obci Číchov náleží rovněž osada Hynkov, ležící asi 1500 m jižně od Číchova, založená r.1580 Hynkem Brtnickým z Valdštejna.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Hvězdoňovice

            Obec Hvězdoňovice leží západně od okresního města Třebíč. V roce 1860 měla obec 24 domovních čísel a 220 obyvatel. V roce 2000 měla 37 domovních čísel a 85 obyvatel. Obcí Hvězdoňovice prochází vlaková dráha, která byla postavena v roce 1870.

            Obec je připomínán roku 1371, kdy Oldřich z Heraltic prodal půl vsi Bartošovi z Rokyténky. V roce 1387 drželi ves Erhart z Drahotuš a Bartoš z Markvartic. V roce 1407 se na Hvězdoňovicích připomíná Raynprecht z Lesonic a roku 1447 Kateřina z Rudice a Zikmund ze Švábenic.

            Později byl zdejší dvůr připojen k panství heraltickému a s ním se roku 1505 dostala ves k panství brtnickému.

            Z památek je možné připomenout:

Křížový kámen - leží na kraji lesa západně od obce. Podle pověsti jsou na něm vyryty tři kříže (zřetelné jsou pouze dva). Pověst vypráví, že v roce 1866 se jej pokusili snést tři pruští vojáci z kopce Na hradiskách do Hvězdoňovic. Brzy však padli vyčerpáním a zemřeli. Podle pověsti se tak stalo uprostřed louky. Zdá se tedy, že dnešní stanoviště kamene není původní.

Tvrz - Její zbytky se nacházejí na kopci Na hradiskách (563,7 m n.m.) jihozápadně od obce Hvězdoňovice. Tvrz je připomínána roku 1371, zanikla někdy v 16. století. Dodnes se dochovaly nepatrné zbytky valů

Pomník padlých - Stojí v centru obce při silnici do Krahulova. Jedná se o žulový monument na pískovcovém podstavci. V horní části je nápis: "Našim obětem světové války 1914-1918". V pískovcovém podstavci je vložena mramorová deska se sedmi fotografiemi a sedmi jmény padlých ve válce.         

Chaloupky

            Lovecký zámeček Chaloupky byl postaven v první polovině 19. stol., jako bydlení pro správce lesů na brtnickém panství, které bylo v držení italského rodu Collautů. Zámeček stojí na spodní hranici lesa, nedaleko obce Nová Brtnice.

            Příjezd k zámečku prochází malým lesíkem, na jehož konci je postavena se vstupní bránou dvoupodlažní hlavní budova, kde se z oken otevírají velkolepé krajinné výhledy směrem na Jalovec. Původní neoklasistickou stavba s hrázděnými chodby ochozu z dochovaných původních trámů a spojovacího mostu spolu s věží schodišťového prostoru dodávají atmosféru nevšednosti a zároveň jsou ukázkou zajímavých stavebních detailů.

            Objekt zámečku se skládá ze dvou samostatných budov oddělených uzavřeným dvorem a vzájemně propojených spojovací chodbou. V hlavní -  původní  budově jsou v přízemí umístěny učebny a sociální zázemí pro ubytované děti. Přestavbou byly uvedeny do původního stavu chodby s křížovými klenbami. V patře je velký sál a v bočních půdách ložnice. V podkroví je velká učebna s odkrytým unikátním původním krovem. Vedlejší - dříve hospodářská budova slouží jako jídelna která má  klenuté prostory, je v ní také kuchyně, a technické zázemí s kotelnou. V podkroví je umístěno 8 pokojů hotelového typu.

            Na základě Benešových dekretů byl majetek neprávem zkonfiskován a přešel do správy státních lesů a v šedesátých letech byl tento majetek Collaltům vyplacen.
            V roce 1993 si od Lesů ČR pronajímá objekt Český svaz ochránců přírody a o rok později objekt kupuje pro účely střediska pro výchovu a vzdělávání v přírodě. To nyní spravují Chaloupky o.p.s. školská zařízení pro zájmové a další vzdělávání.

Chlístov

            První písemné zmínky o této vesnici jsou v konfiskačního odhadu brtnického panství z 17. listopadu 1622, kdy panství patřilo pánům z Valdštejna. Novým pánem na Brtnickém panství byl Rombald XIII. – hrabě Rombald z Collalta et San Salvatore.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Jestřebí

            Jestřebí  je vesnička. Nejstarší zmínka o ní je v písemných pramenech je z roku 1234. Jestřebí patřilo od roku 1324 k brtnickému panství a reál lesů zvaný Aleje se nachází mezi Stonařovem a Kněžicemi. Z leteckého pohledu vypadá rozlehlý Jestřebský les impozantně, protíná jej sedm jak pravítko rovných lesních cest. Tyto průeky se uprostřed paprsčitě sbíhají na mýtině, kde byl v letech 1815-17 postaven areál myslivny zvané Aleje. Lovecký zámeček postavený v klasicistním slohu, rodem Collaltů. Areál myslivny nazývané Aleje byl postaven v letech 1815 - 1817. Tento lovecký zámeček byl používán coby náhrada opuštěné myslivny v nedalekých Chaloupkách.  Po příchodu kteroukoliv ze sedmi alejí se na mýtině otevírá hezký pohled na klasicistní patrovou budovu zámečku se žlutou fasádou, nástřešním altánkem a uvnitř upoutávajícím oválným sálem. V bezprostřední blízkosti vidíme tři hájenky a pozoruhodně zastřešenou studnou. 

Aleje tvoří střed sedmi paprsků lesních průseků, z nichž některé pokračují do volné krajiny stromovými alejemi. Budova myslivny je kulturní památkou od roku 1958.

Kaplička v Jestřebí.            V letech 1996-1998 byla v Jestřebí postavena Kaple Panny Marie Královny. Jejím autorem je ing. arch.Ladislav Kuba a dále na projektu spolupracoval ing. arch. Tomáš Pilař. Autoři pojali koncept kaple jednoduše a neokázale, za použití materiálů v minulosti typických pro okolí, bíle omítaných cihel a dřeva. Stavba byla 23. srpna 1998 slavnostně zasvěcena Panně Marii Královně a o rok později byl zvon na kapli zasvěcen sv. Josefovi. V průčelí je zasazen základní kámen posvěcený papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě v Praze. Kaple je považována za jednu z nejlepších realizací české architektury devadesátých let.           

            Vesnička Jestřebí i nyní patří pod Brtnici a má přibližně 144 obyvatel

           

Kněžice

            Kněžice jsou obec zasazená do krásné krajiny v srdci Českomoravské vrchoviny v okrese Třebíč. Leží uprostřed třech lesních komplexů na březích říčky Brtnice v průměrné výšce 550 m nad mořem. Dnes se obec skládá z místních částí, původně samostatných vsí, Brodců, Rychlova, Vísky a Kněžic. Historicky existovaly velmi úzké vztahy s obcemi Nová Brtnice, Hrutov a Jestřebí.

            První písemná zmínka o Kněžicích pochází z roku 1222, kdy se ve starých pramenech objevuje Dětrich z Kněžic z rodu Hrutovců. Je to nejstarší písemná zmínka o osídlení v celém širokém prostoru Stonařovska, Jihlavska a Brtnicka. Tento záznam je o 12 let starší než první zpráva a Brtnici a o 11 let předchází nejstarší zprávu o Jihlavě.

            Část obce Kněžice a obce Víska a Rychlov náležely od nepaměti až do konce 16. století probošství premonstrátského kláštera v Želivě. Zbývající část Kněžic a ostatní obce patřily šlechtě, v období do Bílé hory rodu Valdštejnů. V roce 1480 mají Kněžice nového majitele, neboť Václav z Marže postoupil kněžický statek Hynkovi z Valdštejna a z Brtnice. Hynek připojil nově získaný statek ke svému brtnickému panství a tím přestaly být Kněžice středem statku a sídlem majitele a staly se jednou ze vsí rozsáhlého valdštejnského dominia.

            V r. 1590 zapsal do desk zemských Hynek Brtnický z Valdštejna a na Brtnici své manželce Kateřině Zajímačce z Kunštátu k užívání po jeho smrti i ves Kněžice s kostelním podacím, s mýtem, též s pustou vsí Skalky, ves Vísku, ves Brodce s pustou vsí Martinicemi a pustým dvorem Strážovem, ves Hrutov s pustým dvorem Bohdančickým.

            Po Bílé hoře, roku 1623 se majitelem stává rod Collaltů, který zde zůstává až do roku 1945. Kněžický dvůr měl podle konfiskačního odhadu kamenné hospodářské budovy, pěkně vystavěné a měl dostatek polí. Ozimu (jen žito) se na nich selo 2 mety 51/ 15 měřic, jaře 4 mety. Na dvoře se chovalo 24 krav, 24 kusů dobytka na prodej, 32 kusů vepřového dobytka a 4 klisny.

            V obci je ve starých pramenech vzpomínán opevněný hospodářský dvorec - tvrz, která byla patrně v 15. století přestavěna na zámek, který byl v konfiskačním odhadu nazýván již jen jako dvůr.

            Z poznámky na konci konfiskačního odhadu se dovídáme, že panství bylo nemálo vyplundrované, několik vsí částečně vyhořelých, takže již v tomto roce (1622, třicetiletá válka trvala až do r. 1648) byla na panství 64 pustých domů.
            V konfiskačním odhadu je v Kněžicích uváděna tvrz, sídlo (Sitz). Ovšem původní kněžická tvrz, která pravděpodobně existovala již v polovině 14. století a byla uváděna v písemných pramenech, patrně za válek českouherských v šedesátých letech 15. století zanikla, neboť při prodeji Kněžic brtnickému panství v r. 1480 se již neuvádí. Noví držitelé Kněžic, Brtničtí z Valdštejna, pak vybudovali nad rybníkem nad obcí v osmdesátých letech 16. století malý renesanční lovecký zámek, který sloužil jako dostaveníčko lovců.

            Již z nejstarších záznamů je také zřejmé, že v obci byl kostel s farou, který byl zasvěcen sv. Jakubu staršímu, a který tvořil přirozené centrum obce.

            Všechny významné okolní kostely (Brtnice, Opatov, Přibyslavice) byly postaveny a udržovány šlechtou. Avšak v Kněžicích tomu tak nebylo. Zdejší kostel byl šlechtou opomíjen a veškeré stavební změny a opravy, pokud nám historické prameny dovolují posoudit, byly iniciovány od farníků a místních kněží a od nich také s vypětím všech sil financovány a prováděny. I zde šlechta přispívala, ale zdá se, že jaksi z donucení a její vliv nebyl rozhodující. Největší počet obyvatel měly Kněžice v roce 1880 a to 1587.

Komárovice

            Vesnice Komárovice byla do roku 1954 osadou obce Příseky, poté existovala samostatně, nyní patří pod Brtnici. Ze zajímavých staveb lze zmínit jenom zvoničku na návsi.

            Vesnička Komárovice nyní patří pod Brtnici a má přibližně 72 obyvatel. O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište.

            Předem Vám Ježek Brtnický

Krahulov

            Dříve Kraluhov. Krahulov byl původně samostatný zemský statek s tvrzí (zničené asi za vpádu Matyáše uherského na Moravu), ze které se jižně od kostela dochovaly valy. Počátkem 14. stol. drželi Krahulov páni z Jakubova. Kristofor Petrovský z Hrochova vložil roku 1499 "ves Kraluhov i s kostelním podacím" bratřím Zdenkovi a Burjanovi z Valdštejna a na Brtnici, od té doby Krahulov náleží k panství brtnickému.

            Obec má zajímavé památky – tvrz a kostel. Podle archeologických nálezů byla místní tvrz postavena ve 2. polovině 13. století na západním konci hřbetu prudce spadajícího do potoka. Tvrz byla chráněna 11 metrů širokým a až 4 metry hlubokým příkopem. O tvrzi samotné nejsou v písemných pramenech žádné záznamy, předpokládá se ale, že zanikla v průběhu 14. století

            Kostel sv. Petra v okovech byl založen třebíčskými benediktiny. První písemná zmínka o něm je z roku 1307, kdy Jan, biskup olomucký, rozkázal farářům z Krahulova a Kněžic, aby proti lupičům kaple sv. Jana v Jihlavě prohlásili z kazatelny exkomunikaci. Kolem kostela se rozkládá hřbitov.

Lažínky

            Dříve byly Lažínky samostatné, dnes jsou součástí Moravských Budějovic. Obec se nachází 3 km jihovýchodně od Moravských Budějovic  a prochází jí silnice ze Znojma do Jihlavy, ze  které jižním směrem odbočuje silnice do Vesce.

            Název obce se v historických pramenech několikrát změnil: 1498 Lažánky, 1550 ze vsi Lazynek, 1671 Lazynky, 1720 Laschinka, 1872 Lažinka.

            První písemná zmínka o vsi je z roku 1498, kdy ves je uvedena  mezi zbožím, které Vladislav II. propustil z manství Jindřichu z Lichtenburka a jehož součástí byl také  hrad Bítov. K dalším majitelům patřil např. Václav Hodický z Hodic a v roce 1591 ves koupil Hynek Brtnický z Valdštejna,  majitel  moravskobudějovického panství, jehož osudy dále ves sdílela.

            V roce 1726 si obec nechala pořídit oválnou pečeť.Koncem feudálního období v roce 1843 žilo v Lažínkách 201 obyvatel ve 36 domech a 57 domácnostech, ale již v roce 1880 zde bylo 46 domů a 267 obyvatel. Hospodářská půda v roce 1900 měla výměru 374 ha. Většina obyvatel se živila zemědělstvím Z živností a řemesel se v roce 1924 uvádějí  2 bednáři, 1 hostinský, 1 kolář, 1 malíř, 1 kovář a podkovář, 1 krupařství, 2 obuvníci, 1 stolař a 2 trafikanti.  Obec byla elektrifikována v roce 1929.

 

Lhotka

            Ves byla 1,3 km severozápadně od Jestřebí v mělké úžlabině nazývané „Chlupu žlab“. Ve 14 století je již uváděna jako pustá a zaniká.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište.

Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Malé

            Malé leží 5 km severovýchodně od města Brtnice. K Malému náleží osada Doubkov.

            První písemná zmínka o osadě pochází ze dne 31. října1234 z darovací listiny klášteru Cisterciánek v Tišnově zároveň s osadou Doubkov, Vyhnanov, Brtnicí a okolními vesnicemi. V této listině kláštera Tišovského se obec nazývá „U Malego“.

Osadu Vyhnanov jihozápadně nad osadou Malé čas dění vymazal v paměti a z Doubkova se do dnešní doby se zachoval jen mlýn a jedno stavení.

            Vesnička Malé nyní patří pod Brtnici a má přibližně 45 obyvatel. Leží v dolíku a na návsi má rybník.

Markvartice

            Obec Markvartice je starobylá obec. První písemná zmínka o obci Markvartice pochází již z roku 1257, kdy zde sídlil šlechtický rod Markvartů a právě k tomuto rodu se váže i dnešní název obce Markvartice. Byla založena při kolonizaci kraje rodem Heralticů z Heraltic. Písemná zmínka v Zemských deskách je z roku 1371. Od roku 1622 patřily do brtnického panství.

            V současné době žije v obci Markvartice více jak 200 obyvatel a obec má 92 popisných čísel.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Měřín

            V Měříně blízko děkanství stojí malá kaplička, tzv. špitální. Má oltář P. Marie Sněžné, protože dříve na místě, kde je nyní farská zahrádka, stával domek pro šest chudých, jejichž povinností bylo každodenně v kapličce za rodinu Collaltů, která je živí a šatí se modlit. V té době lid s velkou důvěrou k této blahoslavené Panně se utíkal. A proto, aby Sláva Boží a úcta k blahoslavené Matce se více vzmáhala, žádal pan děkan Zalejský  nejdůstojnější konsistoř olomouckou o povolení, aspoň ve všední dny v této kapličce mši sv. sloužit, což mi bylo povoleno 24.července 1769. Tím se stalo, že dobrodinci Collaltové z vděčnosti (r.1770) zbudovali nad kapličkou věž a na ni byl zavěšen zvonek, aby jím lid ke mši sv. byl svoláván.
            U fary měřínské před požárem, zahrada nebyla. Na místě přední zahrádky před potokem stály chlévy a stodola, které již můj předchůdce Bernard Hriess zrušil a jako milovník květin, založil základy zahrádce. Na místě zadní zahrádky za potokem stál vlevo k silnici tzv. špitál – dřevěný domek pro chudé. Z pravé strany pak stodola Václava Hrona, kostelního hospodáře. Protože pak požár obojí (špitál i stodolu) zničil, užil děkan té příležitosti k rozšíření zahrádky, předchůdcem založené.

            Za jímavou historii má také měřínská škola. Samostatná dřevěná budova školy byla postavena v r.1751, roku 1768 vyhořela, ale byla vrchností, rodinu Collaltů, opět obnovena v původní podobě. V 18.století nechal kníže Eduard Collalto san Salvatore vybudovat poschodí, aby se vyučovalo ve dvou učebnách. Budova této nejstarší školy v Měříně byla přestavena na nový dům č. 33.

Nepomuky

            Vesnička Nepomuky leží osamocena uprostřed lesů asi 3 km od Hladova. Na místě nynější vsi byla kdysi osada Veselí (podle vrchu Veselský kopec, který je nedaleko). V okolí se nacházely další dvě zaniklé vsi Lupolec a Římov. Všechny tyto vesnice se poprvé připomínají v roce 1257.

Na mírném svahu nad potokem Vápovkou stála už ve 13. století vesnice Veselí. Roku 1481 bylo Veselí bylo již pustá ves. 1756 byla založena nová osada se jménem Nepomuk. Založili ji Collalttové, majitelé brtnického panství. Založili u kaple sv. Jana Nepomuckého. Dodnes jí zůstal neopakovatelný kolorit starých dob umocněný hlubokým lesem, uprostřed kterého leží.

            Hrabě Vinciguerra Collalto tu dal postavit kapličku, neboť na den sv. Jana Nepomuckého se tu dozvěděl zprávu o narození dlouho očekávaného dědice.

            Dnes padají pod obec Stará říše.

Okříšky

            Okříšky součástí zeměpanského zboží rokštejnského. Kolem roku 1359 je hrad koupen markrabětem Janem Jindřichem a Hrutovici-Střížovci jsou vytlačeni do Střížova. Aby stavba vyhovovala potřebám nového majitele, byl Rokštejn významně rekonstruován a rozšířen a stal se vojenským, hospodářským i správním centrem celého rokštejnského panství. Zřízený manský systém zavazoval markraběcí leníky, zpravidla drobné šlechtice, k vojenské službě na hradě. Ti za tyto služby dostali do správy okolní majetek - vesnice s poddanými.

            Doklad o velikosti panství podává tzv. třetí závěť Jana Jindřicha, jež přináší také první zprávu o existenci vesnice Okříšky. Dochovala se monumentální pergamenová listina s latinským textem ze 6. 3. 1371 ověřená pečetěmi Jana Jindřicha, jeho 3 synů a 42 svědků (některé ze šlechtických pečetí jsou však již ztraceny, zbyly pouze závěsy). Dodnes ukládá Moravský zemský archiv také latinskou a německou listinu císaře Karla IV. potvrzující ustanovení markraběte s plným zněním původní listiny. Testament byl také intabulován do zemských desek - jsou uchovávány týmž archivem. Stanovil dědický pořádek v markrabství po odchodu Jana Jindřicha - pánem Moravy ustanovil prvorozeného Jošta, mladší bratři byli jeho potenciálními nástupci a kromě titulárních markraběcích hodností měli spravovat určitá vybraná města a statky.

            Rokštejnský obdržel mimo jiných zboží druhorozený Jan Soběslav, jak stojí v listině na 15. - 18. řádku: "Item castrum Ruttenstein, per nos emptum et comparatum, cum villis sequentibus, que sunt de fundo Marchionatus, videlicet Stericz, Slavicz, Rymaw, Okrziessicz, Czichow, Petrouicz, Gyestrzyebye, Przibyslauicz, Czaslauicz, Smrczna, Lhota, Ruprechticz, Malcz cum earum singulis prouentibus et pertinenciis vniuersis". (A také hrad Rokštejn, námi koupený a zajištěný, s uvedenými vesnicemi, které jsou majetkem markrabství, totiž: Stařeč ... Malé, se všemi jejich výnosy a příslušenstvím). Brtnice je sama uvedena ve výčtu měst: "Item opiddum Purnitz cum theoloneo et judicio".

            Že se skutečně jedná o Okříšky a ne o Okřešice, jsou přesvědčeni všichni historici zabývající se dějinami a místopisem Brtnicka a Třebíčska. Vyplývá to z dalších souvislostí, Okřešice byly vždy součástí třebíčského panství a rokštejnští manové sedící v Petrovicích a Okříškách se v příštím století po sporech s novými majiteli Brtnice Valdštejny stali z vůle krále Jiřího z Poděbrad suverénními držiteli vsi Okříšky.

            V r. 1751 splynulo okříšské a pokojovické zboží s brtnickým dominiem collaltovským.

Šlechtické sídlo, Zámek v Okříškách, se poprvé připomíná ve smlouvě z 10. července 1617, kdy Jiří Rechmberk ze Želetic na Ratibořicích prodal "ves a tvrz Vokříšky" s příslušenstvím své manželce Sibyle Slavatové, rozené z Roupova za 17 000 moravských zlatých. Samotný zámek se připomíná v kupní smlouvě, kterou statek Okříšky a Pokojovice koupil 31. března 1751 Tomáš Vinciquerra hrabě Collalto od zemského soudu. Zámek, zmiňovaný jako Rittersitz, zřejmě žádné zvláštní pozornosti nepožíval, protože ještě v odhadu statku ze 2. června 1774 byl oceněn na pouhých 500 zlatých. Jeho historická podoba není ikonograficky doložena s výjimkou vojenské mapy Moravy z let 1764 - 1768, kde je u Okříšek schematicky znázorněna věžovitá stavba.

            R. 1623 získal majetek konfiskovaný Zdeňkovi z Valdštejna, který zemřel ve vězení na Špilberku za účast na protihabsburském povstání - panství Brtnici. Z něho a dalších připojených konfiskovaných panství Černá a Německý Rudolec potom Collaltové vytvořili fideicomis, který později dědily další rodinné větve. Tomáš Vincinguerra Collalto přikoupil k brtnickému dominiu také alodní statky Okříšky a Pokojovice r. 1751, později ještě Uherčice a Písečné se Slavětínem.

Opatov

            Městečko Opatov se v písemných zprávách uvádí poprvé v roce 1289. Dominantou městyse je kostel sv. Bartoloměje , který byl založen už někdy ve 13. století. (Pozůstatky stříbrných dolů asi 2 km za vsí.)

            Na Vysočině západně od Třebíče leží v malebném údolí říčky Brtnice malé městečko Opatov. Nejstarší listina dochovaná v premonstrátském klášteře v Želivě svědčí o tom, že Opatov byl farní vsí už v roce 1289. Historie Opatova a jeho okolí je velmi bohatá. V okolí obce můžete najít zbytky pěti tvrzí a mnoha zaniklých vsí. 1487 Hynek z Valdštejna koupil Opatov od bratří Mikuláše, Jana a Václava Trpišových.

            Po období na Bílé hoře se stává obec společně s dalšími 32 obcemi majetkem Collalta, který byl císařem odměněn za věrné služby, při potlačování odbojných českých stavů.

            Jižně od Opatova se již ve středověku těžilo a rýžovalo zlato. Svědčí o tom dodnes dochované stopy po rýžování okolo Horského potoka nebo po těžbě na Hrachové hoře či kopci Brtníku. V roce 1838 byla u Zlatomlýna v Karlínském údolí vybudována sklárna.            Nepřehlédnutelnou dominantou Opatova je kostel sv.Bartoloměje. Několik kroků od kostela stojí Opatovmohutná barokní fara. Počátky církevní stavby v Opatově musíme hledat někde ve 12.století.
            V Opatově vznikl pravděpodobně románský kostelík, o kterém víme pouze ze záznamů, že byl 9 metrů dlouhý a 6 metrů široký. Nynější pozdně barokní kostel byl vystavěn systémem "obestavování". Starý kostelík schovaný uvnitř nové stavby sloužil až do konce. Kam se poděl stavební materiál z románské stavby nikdo neví. Pouze tři kamenné kropenky by mohly o něčem vypovídat. Dnešní kostel byl vysvěcen v roce 1846. Mohutná farní budova s rozsáhlými hospodářskými objekty pochází asi z roku 1770.

 

 

 

Ostejkovice

            Obec Ostejkovice zcela zanikla během 3. třetiny 13. století. Její polohu můžeme hledat někde mezi Jestřebím a Uhřínovicemi. Nejstarší zmínka v písemných pramenech je z roku 1234.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

                                    

Panská Lhota dříve jen Lhota.

            Obec Panská Lhota u Jihlavy, je poprvé zmiňována spolu s Brtnicí v roce 1234 jako Lhota prope Iglaw, první Lhotou na Moravě. V obci na mírném vršku stojí – dominanta obce – kostel sv. Antonína Paduánského, který byl postaven až roku 1841.

            V obci se dlouhá léta zvonilo "klekání" (v 19 hodin), až do smrti posledního zvoníka v 90.letech 20.století.

            V kostele na kůru je klasicistní varhanní skříň z roku 1817, která sem byla přemístěna z Jihlavy. Původní varhany byly v roce 1955 nahrazeny historicky bezcenným nástrojem. V roce 2000 postavil k historické skříni nové varhany Jiří Vaculín a rejstříkovou dispozici provedl Jan Marek, ředitel kůru v Ostravě.

            Vesnička Panská Lhota nyní patří pod Brtnici a má přibližně 234 obyvatel.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Petrovice

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Podhradí nad Dyjí

            Podhradí nad Dyjí je obec, která se tak jmenuje teprve od roku 1949. Leží na řece Dyji, která se tu ještě v podobě řeky vlévá do Vranovské přehrady, v rozlehlém údolí, pod strmými skálami na levé straně toku řeky. Do té doby to byl Frajštejn, Frejštejn, německy Freistein. Novodobý název je inspirován motivem zříceniny hradu Frejštejna , který obci ze všech pohledů dominuje.  

            Do dějin vstupuje obec r. 1250 zmínkou o vlastnictví hradu bratry Gaitmarem a Hartlebem z Frajštejna. Další zmínka pochází z roku 1331, kdy přechází hrad do majetku Kunráta z Bítova. Samotnou obec potvrzuje král Vladislav II.do vlastnictví Leopoldovi z Krajku a v té dokument zmiňuje dva mlýny. Mezi lety 1561-1563 přecházejí vlastnická práva uvnitř rodu Krajířů z Krajku. Poté se střídají majitelé takto: Hanuš Wolfart Strein 1590, Hanuš Jiří Wolfart Strein 1612, Jakub Bechtold 1628, svobodní pánové z Uherčic 1633.

            V osmnáctém století patří obec do svazku Uherčického, který patří knížeti Emanuelu Collalto de St. Salvatore. Obyvatelstvo bylo převážně německé s českou menšinou, která měla roku 1850 ještě 385 obyvatel. Kromě zemědělství je obyvatelstvo zaměstnáno ve dvou mlýnech, z nichž u jednoho byla větší pila a zajímavostí byla výroba dýmek a soustružnictví. Místní kaple byla vystavěna r. 1721 a po rozsáhlém požáru r.1832, který zničil obec i s částí přilehlého panského lesa, byla r. 1883 obnovena, o rok později opatřena dvěma zvony. Z fondu, založeného r. 1888 z popudu faráře Josefa Sochora byl vystavěn Kostel s farou. Obec trpěla především silnými jarními povodněmi, z nichž ty z února 1862, března 1888 a března 1891 byly obzvláště ničivé. 

Pokojovice.

            Obec Pokojovice se nachází v okrese Třebíč. Obec vzdálena od Třebíče 10 km západním směrem.  Vesnička leží v průměrné výšce 511 metrů nad mořem. Rozloha vesničky je 179 ha.  Dříve měla vesnička podstatně víc obyvatel, nyní zde žije kolem 90.

            V obci Pokojovice je Tělovýchovná jednota, která má dlouholetou tradici -  založena v roce 1940. V obci je také Sbor dobrovolných hasičů, který byl založen v roce 1937.

            První písemná zmínka o obci pochází z roku 1090. To pravděpodobně patřila klášteru Louckému.

         Václav Chroustenský z Malovar, tento nový zámožný majitel získal roku 1537 mimo jiné i vesnici Pokojovice od kláštera Louckého. Tento kup však nebyl sněmem uznán a byl zrušen.

            V roce 1682 patří obec vdově Anně Elišce z Horneka která se podruhé provdala za svobodného pána Kryštofa Pavla, barona z Věžník. Po jeho smrti byly však Pokojovice prodány ve prospěch zadlužených dědiců.

            Dalším majitelem Pokojovic se stal Norbert Lev rytíř Hoch, tribunální rada moravský, potomek rodiny usedlé v Klatovech, později také v Praze.

            Filip Ignát Hoch r. 1741 prodal Pokojovice Karlu Heřmanu z Heldenherzu.

Konečně r. 1751 splynulo okříšské a pokojovické zboží s brtnickým dominiem collaltovským.

            Roku 1817 dal říšský hrabě Edvard Collalto ze St.Salvatore postavit zděnou školní budovu. Hrabě Collalto byl majitelem panství brtnického, spolumajitelem zdejšího dvora i dvorů v obcích Pokojovice a Hvězdoňovice. Učinil tak jakožto patron zdejší školy. Věnoval k tomu účelu veškerý stavební materiál a zaplatil řemeslníkům. Občané z obcí přiškolených byli povinni konat práce ruční, nádenické. V budově byl malý byt učitelův a jedna třída. Bylo to číslo popisné 21. Mezi dvorem nové školy a starým hřbitovem povolil hrabě Collalto zřídit stromkovou školku. Krytina na nové škole byla asi dřevěná, protože roku 1850 byla střecha školy pokryta taškami, přičemž opět jmenovaný hrabě daroval materiál a zaplatil pokrývačům. Osadníci pak obstarali přívoz materiálu a práci nádenickou.

            Posledním držitelem fideicomisu i statků Pokojovice, před znárodněním, byl Oktavián Collalto.

 

Předín

            Jméno Předín vzniklo přidáním přípony - in k osobnímu jménu Předa, což je domácká zkratka staženého osobního jména. V ústním podání se mluví o tom, že se tu v dávných dobách dolovala železná ruda, zlato a stříbro. V této době měl Předín docela dobré postavení, ale po roce 1200, kdy se zlato vyčerpalo toto postavení ztratil. Písemné zptávy se nedochovaly, ale stopy po středověké těžbě zlata a dolování v širokém okolí jsou patrny dodnes, nejvíce kolem "Horského potoka" a v lokalitě zvané "Štulny".

            Osada v údolí říčky Brtnice je poprvé zmiňována v roce 1353 při dělení majetku mezi syny Heralta z Heraltic, ale kdy byl Předín založen se nedá přesně určit. Architektura původního farního kostela ovšem dovoluje klást počátky Předína nejpozději do třináctého století. Kolem roku 1481 byl Předín označován jako městečko, ale později klesl na ves.

            Od počátku šestnáctého století byly dějiny Předína spjaty s osudy brtnického panství. Jeho majitelé - pánové z Valdštejna - udělili v roce 1519 zdejším obyvatelům právo odúmrti.

            Podle konfiskačního odhadu, kdy brtnické panství patřilo pánům z Valdštejna, z 17. listopadu 1622 obsahovalo brtnické panství i Předín. V roce 1856 byl Předín povýšen na městys s právem pořádání dvou výročních trhů.

            Novým pánem i nad Předínem se stává Rombald XIII. Brtnické panství zůstává v jejich držení. V roce 1856 byl Předín povýšen na městys s právem pořádání dvou výročních trhů, které usnadnily občanům nákupy a prodej dobytka a různých potřeb. 

            Poslední majitel – kníže Oktavián de Collalto et San Salvatore se odstěhoval i se svou rodinou v roce 1947 do Benátek v Itálii, poté co po více jak po 300 letech byl majetek zkonfiskován na základě dekretu prezidenta republiky z roku 1945.

            Ke změně v zaměstnanosti došlo koncem 19.století, kdy se  z Vídně vrátil Jan Šilhavý vyučený perleťářem. Tím nastala v Předíně změna  a bylo vytvořeno mnoho pracovních příležitostí. Práci našla i děvčata (přišívala knoflíky na kartony). Byl založen i Svaz perleťářů, avšak díky neserióznosti některých členů zanikl již v roce 1921.   Obecná škola byla zřízena v roce 1788 a v roce 1900 měla 2 třídy. V roce 1908 byla postavena nová škola a od roku 1929 byla zavedena i měšťanská škola.
            V roce 1897 byl založen sbor dobrovolných hasičů, měl asi 40 členů. Hasiči již od svého založení organizovali pouťové zábavy a plesy pomáhali na brigádách. Asi k největšímu požáru, u kterého předínský sbor zasahoval došlo v roce 1923, kdy v obci vyhořelo 9 domů.

            Mezi historické památky Předína patří i socha Jana Nepomuckého. Jde o barokní sochařskou práci z poloviny 18.století, osazená byla roku 1858 u silnice do Opatova, nyní se nachází u kostela sv. Václava. Dominantu obce tvoří Kostel svatého Václava. Je to stavba z let 1842-1847 s pozdně románskou věží z 1/2 13.století. Obec má také Boží muka nad obcí.  Je kamenná, řemeslně kvalitní práce ze 17.století.

V současnosti žije v obci zahrnující rovněž místní část Hory přibližně sedm set obyvatel.

Přibyslavice

            Přibyslavice jsou velmi starou osadou. PřibyslavicePůvodně byly zřejmě pro svou důležitou polohu knížecím lesním statkem. Již v polovině 11. století zde stával kostel - kostel Sv. Anny. Největší význam měly v polovině 13. století, kdy byly správním střediskem přibyslavské provincie. Ve 14. století ztratily svou samostatnost a staly se pak až do roku 1848 součástí panství brtnického. Kostel, fara a farský statek po ztrátě samostatnosti patřily přechodně k brněnské kapitule a teprve v roce 1577 byly připojeny k brtnickému panství.

            V 18. století byl vystavěn nový pozdně barokní kostel, zasvěcený Panně Marii a Přibyslavice se stávají známým poutním místem. První škola byla postavena již v roce 1808, nová obecní škola v roce 1930.

 Přibyslavice mají v současnosti kolem 800 obyvatel.

 

Přibyslavice a Mariánské ranní červánky - povídání o zázračném obrazu.

                V historii Přibyslavic a uvádí, že zdejší fara stála už před rokem 1226 a že návsi tehdy vévodil prostý kostel s dřevěnou věží. O poutích se poprvé píše v roce 1561, kdy ves patřila Hynkovi z Valdštejna, sídlícímu v Brtnici, který coby protestant, vzal pod ochranu zdejšího odpadlého katolického faráře Jiříka. Ten údajně odstranil z kostela vše, co připomínalo katolickou víru a vápnem zalíčil všechny starobylé fresky. Poté zjistil, že dva obrazy jsou namalovány na venkovní zdi. Jeden z nich však, ten na jihozápadní straně, odolával všem nátěrům a Panna Maria s Ježíškem stále prosvítala. Lidé si toho povšimli a krajem šla zpráva o zázraku.

                V roce 1719 viděl jistý rybář, Dominik Chalupa, když šel večer od řeky Jihlavy domů, že před obrazem zářila dvě světla, což také potvrdil před komisí z olomoucké konsistoře. A tak lidu přicházelo stále víc a víc a zázračných uzdravení byly rázem desítky.
                Také hrabě Antonín Rombald z Collalto, nový majitel brtnického panství, byl uzdraven na přímluvu Panny Marie Přibyslavské, když už lékaři se vzdali možnosti na jeho uzdravení. Z vděčnosti nechal proto přistavět ke starému kostelu novou kapli a milostivý obraz v ní nalezl místo na novém oltáři.
                V roce 1724 došlo ke slavnostnímu vysvěcení kaple. Slavnosti se zúčastnil hrabě Collalto se svou chotí Marií Eleonorou a dvěma syny, s celou řadou okolních šlechticů a duchovních hodnostářů a velikým množstvím zbožného lidu od Jihlavy, Třebíče, Telče, Dačic, Velkého Meziříčí a Měřína. Na čtyři tisíce věřících prý tehdy přijalo svaté přijímání.
               
Druhou listinu sepsal heraltický farář Bernard Streit někdy před rokem 1740. Také on se zabývá v krátkosti slavnou historií tohoto kostela, o němž je písemná zmínka již roku 1211 na listině v zábrdovickém klášteře.

                Dále upozorňuje na jistý starobylý pergamen se čtyřmi pečetěmi, který prý byl nalezen ve schránce hlavního oltáře při jeho stěhování do nově postavené kaple v roce 1724 a dává jej do souvislosti se založením původního kostela samotným Cyrilem a Metodějem.

                Není bez zajímavosti, že text dále obsahuje vylíčení prvního zázraku z roku 1561 a uvádí, že od té doby počet poutníků dosahuje ročně obrovského množství, neboť jen svátosti přijímá více jak 47.000 lidí. Z Čech přichází pravidelně až pět velkých procesí a z Moravy celá desítka.

                V závěru listu si stěžuje, že díky hraběti Tomáši Vinciguerra z Collalto došlo sice k dalšímu zvětšení chrámu, ale prostor prý zeje prázdnotou.
                Ke stavebním úpravám pak došlo v roce 1764, aniž by bylo pohnuto s hlavním oltářem a zázračným obrazem. V Přibyslavicích tak stojí dva kostely vedle sebe, jeden Narození Panny Marie, a druhý přímo za jeho hlavním oltářem. Jde o starou menší svatyni zasvěcenou sv. Anně.

Přímělkov

            V obci Přímělkov se původně nacházely dvě sídla nižší šlechty.

            Starší přímělkovská tvrz stála na ostrožně v lesní trati “Spády”. Podle písemné zprávy z roku 1390 bylo sídlo již pusté. Archeologickým výzkumem zde byl odkryt půdorys obdélníkové místnosti o rozměrech 15,5 x 8,8 až 9,6 m. Ostrožna sama byla chráněna dvojicí příkopů a valem.

            Druhé opevněné sídlo se nacházelo přímo ve vsi. Vzniklo až po zániku starší fortifikace a zmínka o něm je až z roku 1547.

            Vesnička Přímělkov nyní patří pod Brtnici a má přibližně 125 obyvatel.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Příseka

            Obec Příseka představuje jádrem svého půdorysu silniční typ vsi na trase Haberské cesty, což naznačuje i její název - obranné zařízení na stezce pohraničním hvozdem - přeseka. Byla založena jako obranné zařízení na stezce pohraničním hvozdem na místě lesa, na vykáceném jižním svahu nad potokem a vznikla tedy přísekem nebo také prosekem v lese. Krásné pojmenování, jen si zkuste říci ještě jednou, pomalu – Příseka V písemných pramenech se poprvé objevuje v roce 1234 - Presseka. V roce 846 je uváděna Prisznek, Přiseky a Přišeka a od roku 1881 už trvale jako Příseka.

            Založení vsi se odehrálo v průběhu vnitřní kolonisace tohoto území, které bylo původně zeměpanským majetkem a které král Václav I. daroval v roce 1234 tišnovskému klášteru. Z uvedeného data můžeme usuzovat na zřízení vsi počátkem 13. století, kdy tudy procházela významná cesta od Staré Jihlavy k Brtnici, kde se dále rozdvojovala ve směrech na Třebíč a na Želetavu.

            Na severu dominuje vsi kostel sv. Barbory se hřbitovem, jehož počátky lze určit na konec 13. až počátek 14. století. Filiální kostel sv. Barbory je starého původu, jak prý lze soudit podle sanktuaria. Je skutečností, že kostel je nejen orientován, obklopen hřbitovem, ale má také gotické jádro. Samo zasvěcení dává tušit, že jde o velmi starou svatyni, neboť ta byla patronkou, a teď si můžeme vybrat, horníků, dělostřelců, všech možných cechů a ochránkyní před ohněm. Bude to patrně oheň, který byl nepřítelem všeho živého a katastrofou nejen pro středověké vesnice, ale i města, což dokládají osudy samotné Jihlavy. Až do roku 1622 byl zdejší kostel farním. Fara však v období reformace zanikla a tak roku 1623 byla Příseka přiřazena do Brtnice. Na věži byly umístěny dva zvony odlité v letech 1510 a 1602. Kostel prošel od 18. století celou řadou stavebních úprav, včetně interieru. Věž byla vybudována v roce 1852.

            Na opačném jižním konci vsi stojí nad údolím zámeček, v jádru velmi pozdní tvrz při dvoře, poprvé připomínaný v roce 1568. Jeho renesanční podobu včetně věže na západě a portálu tvrze, který je datován do sedmdesátých let 16. století, můžeme spatřit dodnes. Patrně půjde o vůbec nejstarší část Příseky, neboť jako malé opevnění mohla dřívější tvrz, která však zřejmě nikdy nebyla opevněna, poskytovat ochranu a přístřeší všem kolemjdoucím. K její ochraně dobře sloužil i zdejší návesní rybník, do něhož přitéká Přísecký potok, zásobující vodou ještě Podstránecký a Mlýnský rybník. Jak z posledního názvu vyplývá, stál na východ od vsi už ve středověku mlýn, později s pilou.

            Na počátku 14. století se ves dostala opět do rukou panovníka a v roce 1327 ji král Jan Lucemburský udělil Jindřichovi z Lipé. Z roku 1438 je zde znám Mikulášek Beránek z Petrovic, který dává listem ze 4. července téhož roku zdejší dvůr s příslušenstvím své manželce Uršule.

            Z roku 1529 je znám Zikmund Beránek z Petrovic, který se psal "na Přísece" a v roce 1542 se píše na Přísece také Volf Beránek z Petrovic, kterému byla Příseka nakonec v roce 1535 propuštěna do plného vlastnictví. Od něj přešla roku 1579 na Hynka Brtnického z Valdštejna a roku 1602 se stala majetkem rodu Křineckých z Ronova. Jeden z nich, Jiří, nechal ještě téhož roku odlít na vlastní náklady pro zdejší kostel zvon o váze 2 centů. Poslední majitel Hynek Křinecký se jako evangelík zúčastnil v roce 1619 protihabsburského odboje a proto mu byl celý přísecký statek konfiskován. Císařská komora ho roku 1623 prodala za 10.000 zlatých brtnickému hraběti Romboaldu Collaltovi, který zde ihned započal se stavebními úpravami na panské sídlo zámeckého typu, kde později sídlili někteří jeho úředníci.

            Tragické události třicetileté války se zdejšímu kraji vyhnuly. Ve vsi bylo při sestavování lánových rejstříků v roce 1679 zjištěno 21 osedlých a jen dvě stavení pustá. Všichni hospodařili na půdě a jedenáct bylo láníků. V roce 1791 zde byla zřízena vlastní škola, kam docházeli také žáci z blízkých Komárovic a Uhřinovic. V roce 1842 měla ves 41 domů a 347 obyvatel

            Po roce 1849 zde zůstal někdejší vrchnostenský dvůr, který byl pronajímán různým nájemcům. Při pozemkové reformě ve dvacátých letech 20. století byl z něho vytvořen zbytkový statek. K úplnému zabrání všeho collaltovského majetku došlo až po roce 1945. To měla obec 45 popisných čísel a 342 obyvatel.

            Vraťme se nyní vzhůru do kopce, ke kostelu sv. Barbory. Ještě pár let po druhé světové válce lemovaly obě strany prašné silnice bílé štíty domů. Byla to přehlídka směsice barokních a klasicistních bílých fasád a polovalbových střech, které mnohdy skrývaly pod šedivým eternitem ještě starou šindelovou krytinu. Bejvávalo...           

            Na kopci nad kostelem stojí stará kamenná Boží muka a ve hřbitovní zdi u vchodu je zasazen křížový kámen s reliefem kříže, v němž je vyryt meč a hrot kopí. Křížový kámen stál (údajně až do roku 1988) v polích u Příseky. Nepochybně se tam odehrála nám neznámá tragická událost. To všechno bylo dávno...
            Od roku 1883 má obec dobrovolný hasičský sbor. Po dlouhém váhání a jednáních, vedených od roku 1914, došlo v roce 1926 k vybudování obecního vodovodu. Zapomenout nesmíme ani na elektrifikaci v roce 1929 a silnici do Puklic, dokončenou po dlouholeté výstavbě v roce 1931.

            Vesnička Příseka nyní patří pod Brtnici a má přibližně 233 obyvatel.

Radonín

            Podle pověsti obec založil zeman Radon již ve 13. století. Písemné záznamy o obci jsou však až z 15 století. Na prostředku návsi je pěkná udržovaná kaplička, postavená v roce 1871, ve které se 3x denně rozezní zvon a 1x za měsíc je zde církevní obřad. Podle zápisu z kroniky měla obec kolem roku 1930 250 obyvatel.

            Obec Radonín je obklopena pásmem hlubokých lesů.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

 

 

Rychlov

            Jižně od Příseky, již v okrese Třebíč, je malá osada Rychlov, jsou zde evidovány 4 adresy a je částí obce Kněžice. Kolem vesnice o několika chalupách protéká říčka Brtnička, na které je i Rychlovský rybník, vhodný ke koupání.

            Vesnice Rychlov náležela od nepaměti až do konce 16. století probošství premonstrátského kláštera v Želivě. Ve dvacátých letech 17. století se majitelem stává rod Collaltů, který zde zůstává až do roku 1945.

            V Rychlově byl spuštěn do provozu první lyžařský vlek v širokém okolí, 350 m dlouhý, který využívají lyžaři každou zimu již mnoho let.

            Dříve samostatná obec, nyní součást Kněžic.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Sládek

            Sládek leží západně od vsi Kojetic. Nejrannější zpráva o něm pochází z r. 1286, kdy jej vlastnil Štěpán z Uher; po něm patrně nesl hrad i své jméno Ungersberk. V r. 1312 se hradu zmocnil Jan Lucemburský, protože jeho posádka v čele s bratry Jimramem a Artlebem podle vyprávění Zbraslavské kroniky loupila po okolí, a 18 zajatých zločinců dal ihned popravit.

            Ve 14. století patřily již k hradu Sládku i Horní a Dolní Rokytánky. Od r. 1387 drželi Sádek Šternberkové a od r. 1399 Valdštejnové. V roce 1430 dobyl hrad přívrženec husitů Hynek z Valče a odňal jej katolíku Jindřichu z Valdštejna. Majitel prý však dostal hrad zpět. Tento pevný hrad V roce 1481 jej prodal Hynek z Valdštejna Půtovi z Lichtemburka i s Horními a Dolními Rokytánkarni. Dalším majitelem hradu se v roce 1492 stal nejvýznamnější a nejbohatší moravský šlechtic, Vilém z Pernštejna. Vilém z Pernštejna začal brzy panství rozšiřovat a zvelebovat. Již v roce 1499 přikoupil městečko Stařeč a vsi Čáslavice, Slavice s dvorem, Přibyslavice a Římov. Od té doby byl Římov až do roku 1848 součástí sádeckého panství.

            V roce 1551 koupil panství od Jaroslava z Pernštejna Zdeněk z Valdštej­na, a tak bylo po půlstoletí opět připojeno ke statkům pánů Brtnických z Valdštejna. K panství patřily, kromě zámku s poplužním dvorem, mlýnem, sladovnou a pivovarem, městečko Stařeč a vsi Kojetice, Čáslavice, Římov, Mastník, Slavice s pustým dvorem, Přibyslavice a část vsí Loukovic a Číchova.

            Páni Brtničtí drželi panství až do roku 1620. V polovině 16. století Brtničtí z Valdštejna Sádek přestavěli v renesančním stylu. Posledním majitelem byl Zdeněk Brtnický z Valdštejna.

            Za účast v českém stavovském povstání (byl krátkou dobu členem tzv. moravského direktoria) mu byly zabaveny všechny statky a on sám zemřel v roce 1623 ve vězení na Špilberku. Tento vzdělaný aristokrat, majitel tří panství, byl pohřben na útraty města Brna. Jeho majetek císař rozdělil mezi své důstojníky: moravskobudějovické panství získal plukovník Hanibal ze Schaumburka, brtnické hrabě Rombalt Colla1to a sádecké v roce 1623 podplukovník Thomas Cerboni. Tento rod držel sádecké panství ještě koncem 17. století.

            Po Bílé hoře získali Sádek Cerboniové. V r. 1694 zapálil hrad blesk a objekt vyhořel. Po požáru byl barokně upraven. V r. 1796 získali hrad Chorynští z Ledské. V majetku Chorynských zůstal Sádek až do r. 1945.

Smrčné

            Nejstarší zmínka v písemných pramenech je z roku (1233?)1234.

O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište.

            Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Stančice

            Také pravděpodobně obec Stančice byla v držení církevních feudálů a do Brtnicka patřila spíše okrajově. Osada Stančice byla opuštěna v rozmezí let 1447 až 1502. Ves ležela v prostoru mezi Zelenou a Brtnickou Alejí asi 1 km od hájenky. Aleje – lesní komplex s hájenkou ve středu která tvoří střed sedmi paprsků - lesních průseků, z nichž některé pokračují do volné krajiny stromovými alejemi. O její existenci svědčí doposud dochovaný název tratě Stančice.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Stará Říše

            Nejstarší držitelé osady Stará Říše byli páni z Hrádku. O městečku je první písemná zpráva z roku 1257. Osada se tehdy jmenovala Altenrusch. Tento název souvisí s dolováním. Místní osídlení je ale jistě mnohem starší. Nepochybnou zajímavostí je systém podzemních chodeb o výšce 2 m a šířce 1 m, které dříve sloužily jako skryté zásobárny a spojují některé domy. V městečku, byla zachována také řada domů s výklenky a komorami vytesanými ve skále.

            V roce 1758 postihl městečko velký požár, který zničil nejen původní stavbu kostela, ale téměř celé městečko, postavené z velké časti z roubených domů. Z téhož roku pochází i blízká fara. I když byla vystavěna řada nových domů, městečko často navštěvoval červený kohout. Proto bylo rozhodnuto založit Sbor dobrovolných hasičů.

            Stalo se tak 25 června roku 1893. Byla sloužena slavnostní mše, na které bylo přítomno všech tehdejších 25 členů. Odpoledne se dostavili i hasiči z Nové Říše, Opatova, Želetavy a Dlouhé Brtnice. Mezi tehdejší mecenáše, kteří finančně pomáhali sboru v jeho prvopočátcích kromě obecního zastupitelstva, jednotlivých občanů a institucí, byl i hrabě Collalto z Brtnice, jenž přispěl darem ve výši 200 zl.. Pochopení tehdejších obyvatel o nutnosti a nezbytnosti mít funkční Stará Říšehasičský sbor vedlo k tomu, že ne za dlouhý čas vlastnili hasičskou výstroj a nářadí v hodnotě a je zakoupena první ruční stříkačka.

            Kostel osady Stará Říše v dnešní podobě je jednolodní s polygonálním uzávěrem, v roce 1903 k němu byly přistavěny boční kaple a hranolovitá věž. Je zasvěcen Všem svatým. Ještě několik let po již zmíněném požáru byl kolem kostela hřbitov, a to až do roku 1784, kdy byl zrušen. U kostela se nachází socha sv. Jana Nepomuckého v netypickém provedení bez obvyklých atributů.

Dříve byla Stará Říše významným střediskem moravské kultury.

 

 

Stonařov

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Strenčí

            V komplexu Jestřebského lesa stávalo také několik vesnic a jedna z nich nesla jméno Strenčí. Počátkem 14. století byla tato osada v držení církevních feudálů.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Střížov

            Ve vesničce Střížov mají kostel sv. Jana Křtitele který je považován za tzv. přechodní stavbu z rozhraní románského a gotického slohu se sakristií s apsidkou (původně asi ve funkci karneru - pohřební kaple), plochostropou lodí, věží v západním průčelí a mladším polygonálním presbyteriem z doby po roce 1360. V okolí ojedinělá je evangelická modlitebna. Českobratrská církev ji postavila v roce 1925 na bývalé panské zahradě domu čís. pop. 2. Na svátek Mistra Jana Husa byl položen základní kámen a koncem října byla dostavěna. V obci se totiž udržela početná komunita českobratrského vyznání.

            Vesnička Střížov nyní patří pod Brtnici a má přibližně 312 obyvatel.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

 

Štěměchy

             Obec Štěměchy se nachází 15 km od Třebíče. Leží v blízkosti nejvyššího kopce okolí - Mařenky, jejíž nadmořská výška je 711 metrů.  I osadě Štěměchy, jakož i ostatním osadám vévodila mohutná tvrz se dvorem. Tvrz byla zřejmě tvrzí strážní a to nejen z důvodů pomezních, ale i proto, že okolo vedla prastará Haberská cesta. Po mnoho staletí vedla tato cesta přes Čáslavice, Římov, Chlístov, Heraltice, dále přes Brtnici a Jihlavu.

            Tvrz vznikla pravděpodobně v roce 1279. Byla obehnána dvojitými valy 10 metrů širokými a 8 metrů hlubokými, které byly napuštěny vodou ze soustavy rybníků nad tvrzí. Hned nad tvrzí se nacházely budovy dvora, který měl výsadu alodní tj. že býval svobodný, dědičný a zapisoval se v Zemských deskách. Náležel také člověku svobodnému nikoliv poddanému. Toto velké dílo nemohlo zbudovat několik osadníků, a proto se lze právem domnívat, že náležel zeměpánovi, který vladyku dosazoval.

            Osada od svého vzniku měla různé krátkodobé majitele. V roce 1408, kdy poměry v zemi byly nestálé, vpadl Hynek z Valdštejna, který sídlil na Brtnici, do Štěměch, tvrz rozbořil a osadu zabral. Valdštejn v té době vlastnil a stavěl již devátý rok hrad Sládek, který byl rozbořen Janem Lucemburským v roce 1312. V roce 1408 byla rozbořena Hynkem z Valdštejna a poté zřejmě ještě byla obnovena, protože koncem století byla zničena uherským vojskem.

            K napadení Štěměch došlo asi proto, že rod Hechtů se rozdělením majetku mezi pět sourozenců velmi oslabil a upadl do dluhů. Oldřich Mládenec z Miličína, syn Přibíka prodal roku 1505 všechen tento statek bratřím Zdenku a Burianovi z Valdštejna a tím se Štěměchy dostaly k panství brtnickému. Při prodeji se výslovně uvádí: „Tvrz a ves Štěměchy …“ což značí že vše bylo v uživatelném stavu, jinak by bylo uvedeno „ves pustú…“ jak se při prodeji označovalo.

            K brtnickému panství patřily Štěměchy až do roku 1695 kdy byly Štěměchy s osadami Roketnicí a Valdorfkou (Veverkou) odprodány Valdštejny panství sádeckému. Odkoupili je roku 1695 Valdorfové, kde pak zůstaly až do zrušení robot roku 1848 a dvůr ve Štěměchách do parcelace roku 1920.

            Zbytky vladycké tvrze s částečně zachovanými dvěma vodními příkopy jsou na východním okraji obce. Kruhové tvrziště má průměr asi 45 metrů, uprostřed jsou nevelké zbytky kamenného zdiva.

Štěpánovice

            I tato obec, se nacházející se v nadmořské výšce 261 metrů a ležící při silnici Tišnov – Borač, patřila po krátký čas jednoho roku k brtnickému panství.

            Název Štěpánovice je odvozen od Štěpána II. z Kamene, který touto obcí rozmnožil statky kláštera doubravnického.

            První písemná zpráva o obci Štěpánovice pochází z roku 1589. V 16. století náležely spolu s obcí Zahrada k panství Drahotínskému.

            V roce 1592 ji držitel panství perštýnského - Pavel z Katharu prodal vrchnímu komořímu Moravy - Hynkovi Brtnickému z Valdštejna, který je následujícího roku postoupil výměnou pannenskému klášteru v Tišnově.

            V roce 1799 bylo panství prodáno svobodnému panu Vilému Mundimu, jeho syn je pak r. 1821 prodal Bedřichu svobodnému panu Wittinghofovi a jeho vdova r. 1861 prodala toto panství cisterciáckým jeptiškám z Marienthalu v Sasích.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné údaje v souvislosti s brtnickým panstvím. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Tečice

            Ves Tetčice leží severně od Ivančic, 300 m nad mořem V části osady „na dědině" jsou selské usedlosti. U osady železniční stanice z roku 1855 a panská parní pila fc r. 1886.

Obec náleží k farní osadě Rosické. 

            V 16. století pěstovalo se »na Bučině" víno. Při prodeji panství Rosického r. 1562 jmenují se Tečice s vinohrady na Bočině i s vinohradem panským na Bočině. Ale již v první polovici XVII. století byly vinice pusty neboť Albrecht z Valdštejna kupoval při panství Rosickém roku 1628 „ves Tečice i s územním z vinohradů Bučínských a jak uvedeno ve smlouvě: ...“ kdyby se zase dělaly, s vinohradem panským na Bučině, když by zase dělán byl.“

Uherčice

            První písemný záznam o Uherčicích pochází z r. 1310 (darovací listina klášteru cisterciaček v Oslavanech). Další archívní dokument z r. 1481 již zmiňuje "pusté Ungeršic". R. 1493 král Vladislav II. potvrdil jejich držbu Krajířům z Krajku. Ti zvětšit obrázekves znovu osadili a na přelomu 15. a 16. stol. zbudovali pozdně gotickou tvrz (zmínka z r. 1548 o tvrzi a vsi "Nové Uherčice"), kterou v pol. 16. stol. upravili na raně renesanční stavbu.

Nejvýznamnějším stavebním rozmachem byly Uherčice poznamenány v poslední čtvrtině 16. stol. za Streinů ze Švarcenavy (od r. 1564). V té době se podstatně rozrostly v reprezentativní renesanční sídlo. Velkorysý architektonický koncept uherčického zámku má bohatou historií. Vznikl rozsáhlý areál o 5 nádvořích zahrnující šlechtické obydlí, hospodářské budovy a užitkové i okrasné zahrady. K dalším úpravám pak došlo zejména za Berchtoldů z Uherčic a Heisslerů z Heitersheimu v rozmezí let 1628-1731. Barokní epocha se nedotkla nijak výrazně architektonické podstaty, jen dotvořila zámecký komplex do podoby, jakou má dnes. Obohatila však interiéry o velmi hodnotnou štukovou a malířskou výzdobu.
zvětšit obrázek            Posledními majiteli byli příslušníci rodu Collalto et San Salvatore, držitel brtnického panství. (1768-1946). Ti do barokní podoby významněji zasáhli převážně interiérovými úpravami.  V majetku rodu Collalttů zůstaly pak Uherčice až do roku 1945. Také tento rod upravoval zámek podle svých představ do nové klasicistní podoby. Změny se dotkly především banketního sálu, přilehlých komnat a průhledů do volné krajiny. Okrasná zahrada, založená již v 16. století, dostala nejprve ráz francouzského parku s hloubkovou komunikační osou a lipovými alejemi, protínající i samotné Uherčice. Severně od okrasné zahrady byl kolem roku 1800 založen přírodně krajinářský park; v němž byly na návrších vybudovány romantická věž, obelisk a dva pavilony. Mnohé, co bylo v minulosti tak velkolepě zbudováno, bezohledně poškodila "bestia triumphans" nové doby. V několika desetiletích po 2. světové válce byl zámek včetně parků těžce zdevastován (státní statky, vojenské posádky). Jako ukázka postupu stavebních a restaurátorských prací byl veřejnosti poprvé zpřístupněn v r. 1996 současně se zahájením památkové obnovy, která probíhá dosud.

Uhřínovice

            První  historické  zmínky o této obci  se  vyskytují  v tzv. přibyslavické listině z roku 1224, kdy markrabě Přemysl věnoval Brtnici a přilehlé obce klášteru cisterciaček v  Tišnově. Ovšem osídlení této oblasti se dá pravděpodobně datovat do daleko dávnější minulosti, jelikož důležitým činitelem v počátcích osídlení Brtnicka byla Haberská stezka.

            V současné době nelze dokázat, zda již existovala i během 7.-10. století nebo byla-li obnovena až v 11. století, kdy se poprvé připomíná u Kosmy.

            Název Uhřínovice je pravděpodobně odvozen od osobního jména Uhřín, německý název Ruprenz je typický pro německou kolonizaci v 2. polovině 13 století, která v tomto případě  mohla překrýt i daleko starší osídlení. 

K osadě patřila na jih od osady myslivna s bažantnicí panství brtnického a na západě od obce stával velký dvůr s ovčírnou, který však roku 1891 lehl zcela popelem, což pro velkostatek panství byla ztráta veliká.

            Vesnice až do roku 1909 tvořila jednu obec s Přísekou, poté existovala samostatně. V novodobé historii obce je významná stavba české školy v roce 1909, jejímž správcem byl Antonín Kožešník, který se  zasloužil zejména  také  o založení  sboru dobrovolných  hasičů v  roce 1911.

            Vesnička Uhřínovice nyní patří pod Brtnici a má přibližně 70 obyvatel.

Víska

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Vyhnanov

            Osadu Vyhnanov ležící původně jihozápadně nad osadou Malé čas dění vymazal z paměti i z map.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište.

            Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Zašovice

            Zašovice se nacházejí mezi obcemi Okříšky a Brtnice. První zmínky o Zašovicích se nachází v Přibyslavických listech a pochází z roku 1224. Na návsi stojí kaple P. Marie Karmelské z 19 století.

V blízkosti obce v osadě Nová Brtnice je středisko ekologické výchovy Chaloupky a naučné stezky.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji Ježek Brtnický

Zhořec

            V komplexu Jestřebského lesa stávalo také několik vesnic a jedna z nich byla i Zhořec. Počátkem 14. století byla tato osada v držení církevních feudálů.

            O této obci se nepodařilo zjistit žádné další údaje. Pokud mátě prosím nějaké podrobnosti o obci a zejména o její historii v souvislosti s brtnickým panstvím, prosím napište. Předem Vám děkuji  Ježek Brtnický

            Je zcela evidentní, že výčet není vyčerpávající a že chybí řada údajů a také řada fotografií, které přiblíží alespoň doposud zachovalé osady.

            Pokud prosím máte nějaké údaje či fotografie, prosím poskytněte je. Předem vám jménem čtenářů děkuji Ježek Brtnický