wz

Povídání o tom co se nevešlo do historie o Brtnici.

                        Tyto kapitolky jsou  zpracované na základě historických podkladů a materiálů. Je tu řada článků zabývajících se konkrétními událostmi městečka poněkud hlouběji. Odkrývají tajemství ukryté, někdy na půdách ve starých listinách pergamenových či kronikách rodin a rodů,  kde čekaly na jejich znovu objevení. Některé materiály jsou mladšího data, ale svým obsahem zapadají do historie našeho městečka v období do II. Světové války.       

                        Pojďte a podívejte se na to, co z dob dávno minulých je zaznamenáno pro další pokolení o dění lidu brtnického.                                                                                                 

První, člověkem vyvolaná, ekologická katastrofa Brtnice a okolí. 

            Tržní městečka ve 14. století, sídlištní útvary, které stály na rozhraní mezi městem a vesnicí, byly centry místního trhu, směny, mnohdy i feudálního panství a k prosperitě těchto útvarů se kromě zemědělství projevuje stále více zastoupení řemeslné výroby v dalších nových oborech.

            Zdrojem obživy obyvatel Brtnice bylo v té době především zemědělství. Dochází však k pestřejší skladbě pěstovaných plodin, zvyšuje se podíl dobytkářství a tím potřeba pastvin a v nemalé míře se využívá trojpolný systém. S novým způsobem zápřahu se více využívá tažné síly zvířat, v masovém měřítku dochází k využívání pohybové síly vody. Díky demografickým tlakům dochází k vnitřní kolonializaci a zproduktivnění výroby umožňuje růst trhu a směny.

            To jsou všechno faktory, které v nemalé míře zatěžují okolní krajinu, která začíná být mnohem více vytěžována než je schopna se přirozenou cestou obnovit. V té době také dochází ke zvýšení podílu zemědělské výroby ve srovnání s výnosy z lesních porostů. Právě v první polovině 14. století se brtnické lesy co do rozlohy zmenšily téměř o 30%, nehledě na to, že spousta hustých pralesních porostů bylo přeměněno na zcela užitkový výtěžný lesní porost. Svoji roli zde sehrála nejen zvýšená potřeba orné půdy, ale také spotřeba dřeva pro doly na Jihlavsku.

            Celý tento prudký a nekoordinovaný zásah do tehdy ještě téměř panenské přírody člověkem vyvolává na tomto území jednu z prvních ekologických katastrof, která se projevila rozsáhlými povodněmi v úvalech, ucpáním úzkých vodních toků ve skalnatých soutěskách, zanášením koryt vodních toků a nakonec povodňovou vlnou která ničí řadu sídlišť. Celý tento proces vede k tomu, že se výrazně mění struktura osídlení celé oblasti.

Katova hora.

            Na sever od městečka najdete mimo jiné také Katovu horu (635 m nad mořem). Tak jako všechny kopečky kolem městečka mají svoji historii a váže se k nim řada pověstí, nejinak je to i s touto horou.

            Pojďte si v krátkosti připomenout jednu z pověstí, která se traduje od doby, kdy rozsáhlý brtnický újezd získal Hrut z Kněžic a k jeho obraně vystavěl tvrz (Hrutovci zde pak postavili Rukštejn) a řadu panských hlásek, tedy v dobách ještě před polovinou jedenáctého století:

            Hluboké hvozdy brtnického újezdu, stejně tak jako pomezní hvozd mezi Čechy a Moravou, umožňoval dobrý úkryt loupeživým rytířům. Ti z okolí Jihlavy pronikali hluboko na Moravu a místní obyvatele tak velmi znepokojovali, i když nutno uznat, že jim velké škody nepáchali. O to větší škody působili hlavně na cestách, jimiž procházeli kupci. Obyčejně neušli trestající spravedlnosti a skláněli nedobrovolně šíje pod rukou katovou.

            V místech dnešní Katovy hory bývala panská hláska a katův domek, který byl za tím účelem přivoláván z Jihlavy a nebo dokonce z Brna. Když se přepadení nepovedlo, byli lapkové většinou schytáni a místně příslušným zeměpánem odsouzeni na šibenici.

            Tak se jednou podařilo i zeměpánu Hrutovi polapit loupeživé rytíře z Řezníkovy tlupy, kteří se skrývali v Černých lesích a odkud se vydávali na loupeživé výpady.

Krátce na to se za panskou hláskou zvedla za několik dní šibenice, hned vedle katova domku a kat byl přivolán, tentokrát až z Brna. Pověst dále praví, že toto byla poslední poprava brněnského kata, který se již do města nevrátil a zůstal v těch místech.

            Jak pověst praví, byl to muž v pravdě s děsivou postavou. Dva a půl sáhu vysoká masa svalů. K tomuto vzhledu patřila tvář rámovaná vousy, které věkem získali barvu stříbra, ze které hledí hluboké šedavé moudré oči. Přes obličej se muži táhlo několik velmi starých jizev, které dávají najevo jak mnoho tento muž prožil. Krátké stříbřité vlasy ještě sem tam prozáří původní černá barva, nicméně i té je již velmi málo. I přes to, že vousy a vlasy značí pokročilé stáří, v pohybech tohoto obrovského muže je zvláštní jistota, kterou nezlomila ani tíha desetiletí a přesvědčila většinu zpovědníků, že spíše než církvi bylo bezpečnější zpovídat se bývalému katovi. Jeho mluva byla pomalá a váhavá pokud promlouval klidně k posluchačům, ovšem když přišla řeč na ostrá slova, dokáže jeho řeč pálit jako bič.

            Ještě jedna pověst se váže v ta místa, jedná se prý o jeden z malých rybníčků na bezejmenném přítoku Příseckého potoka. Ten prý se také jmenuje Katův, to na památku toho, že vždy po popravě v něm kat umýval svůj popravčí meč. A pověra praví, že pouze ta krev, která byla nevinná nepůjde z meče umýt. To se prý stalo jihlavskému městskému katu, který nedlouho po smrti brněnského kata byl povolán setnout rebelujícího pána. Nedlouho po této příhodě byla panská hláska vypálena a na památku zůstal jen název Katova hora a Katův rybník.  

O myslivosti a myslivcích.

            Lesy a Brtnice: To odedávna patřilo k sobě. Brtnické panství se rozkládalo na území, které bylo hojně porostlé lesy a panská půda byla pokryta asi ze ¾ lesy které vrchnost uměla využít. Již v „Urbáři“ z let 1533 až 1538 je mimo jiné uváděno:

            „K městečku příslušel velký černý les od lhotských polí až k brancouzské cestě, který spravoval a dřevo prodával hajný ze Lhoty. Další černý les se prostíral od brancouzské cesty až k třebíčské silnici a spravoval ho hajný z Brtnice. Les v Šamolíně spravoval rychtář z Komarovic. Na „Poušti“ byl černý les za vodou, který příslušel k Brtnici.

            I za držení městečka rodem Collaltovců měla vrchnost po celém panství rozseté své objekty - lesy ,soustředěné v lesních revírech, zemědělské pozemky, soustředěné ve dvorech, rybníky a různé průmyslové podniky. Reprezentační panský zámek v Kněžicích byl svědkem velkých honů a pak hostin a zábav účastníků těchto podzimních, příp. zimních radovánek. Oproti tomu kněžický vrchnostenský dvůr byl střediskem zemědělské výroby a místem, kde nejbližší poddaní vykonávali své robotní povinnosti.

            Myslivost: K lesům patří i starost o lesní zvěř. I ta odedávna patřila k Brtnici a panstvo ji nemělo jen pro zábavu i když celý užitek z myslivosti skončil v panské kuchyni, oproti výnosům z dřeva, které odjakživa sloužily z velké části na obnovu, renovaci a údržbu sídel nejen v Brtnici. Panstvo se ale o lesní zvěř nestaralo samo, k tomu měly myslivce.

            V dřívějších dobách bylo různými stavy a cechy přísně dbáno při rozličných přežitostech a určitých výkonech na zachovávání různých starých zvyků a obyčejů. Pečlivě byly dodržovány též rázovité zvyky národní a krajové. Jejich používání a značný význam potvrzuje skutečnost, že některé z nich se udržely dodnes.

            Stejně tomu bylo se zvyky, které byly spjaty s lovectvím a myslivostí. Myslivecké zvyky, zvyklosti, obyčeje, mravy, myslivecká mluva a odívání, celý ten  soubor loveckých ceremoniálů a jiných mysliveckých obřadů včetně myslivecké etiky, jsou po staletí předávaných tradicí.

            Myslivci: Cítění a jednání při veškeré myslivecké činnosti nazýváme mysliveckou morálkou – etikou - ta vytváří osobnost myslivce. Myslivec tehdejší doby musel být bohabojný, musel mít výborný zrak, sluch, dech, hlas, zdravé a rovné zuby, bezvadné tělo a rychlé nohy, musel být otužilý, bdělý, vytrvalý, statečný, věrný, poctivý, mlčenlivý, musel mít zdravý úsudek, lásku ke psům, dobrou a udržovanou zbraň, nesměl být závistivý, nesměl pít, atd.

            Myslivecká mluva: Zvláštní mluva myslivců se začala objevovat již ve středověku. Myslivost, která byla kdysi povoláním, si - jakožto zvláštní odborná činnost vytvářela různé zvyky a obřady a také svoji mluvu. Od běžného hovorového jazyka se odlišovala a nebyla ostatnímu obyvatelstvu zcela srozumitelná. Zásluhou buditelů a řady mysliveckých literátů se česká myslivecká mluva zachovala dodnes. Přesto, že je myslivecká mluva velmi stará, je přece živá. Výstižnými termíny jsou pojmenovány různé části těla různých druhů zvěře, rozlišeno pohlaví a věk, popsány životní projevy. Své názvy má myslivecká výzbroj a výstroj, potřeby k lovu, k chovu a další nejrůznější zařízení, způsoby lovu, rozmanitá činnost spojená s chovem a péčí o zvěř atd.

            Myslivecké odívání: Zelená barva patří k lovu odedávna. Je výbornou krycí barvou v přírodě. Čeští myslivci chodili již v 16. století v šedém či zeleném barchánovém kabátci. Toho "kdož by je z obyčejných ostatních nepočestných lidí (ovčáků, biřiců a podobné čeledi) napodobil", trestal tehdejší zákon dokonce pokutou dvaceti kop stříbrňáků.

            Za tradiční myslivecké barvy bývaly považovány též kombinace zelené a hnědé a při slavnostních příležitostech kombinace zelené, černé a bílé. Střih mysliveckého oděvu se postupem času měnil a majitelé různých panství zaváděli pro své myslivce či lesníky rozličné stejnokroje a nejinak tomu jistě bylo i na brtnickém panství.

            Myslivecké odívání doplňuje pokrývka hlavy. Nejčastěji jde o klobouk zelené barvy, bez křiklavého zbarvení šňůr či pentlí. V zimě se nosívá čepice či beranice, na levou stranu klobouku se za stuhu zapichují paletky, sojčí pírka, kačírky. Štětka, která se upevňuje do zvláštního toulce poněkud dozadu, má být vlastní trofejí získanou myslivcem.

            Troubení při lovech: Zvuková signalizace troubením na zvířecí roh při společných lovech byla známa již ve starověku. Od 14. století se lovecké rohy vyráběly z kovu. Byly rozličné velikosti, později zatočené do kruhu, a používaly se při různých tehdejších lovech. Koncem 17. století zavedl u nás F. A. hrabě Sporck při parforsních honech troubení loveckých signálů, krátkých to melodií, na velké lovecké rohy, zvané pikérské. Při lovech pěšky se osvědčil malý lovecký roh, zvaný borlice. V 18. století vznikl z těchto loveckých hudebních nástrojů koncertní nástroj, lesní roh.

            Trestání provinění: Trestání provinění při lovech se dělo v minulých stoletích svérázným způsobem. Střelec - i osoba urozená, včetně ženského pohlaví, který se dopustil nějakého prohřešku proti mysliveckým pravidlům, se musel položit přes ulovený kus spárkaté zvěře a byl vyplacen třemi ranami plochou stranou sekáče na sedací část; to bylo provázeno patřičnými průpovídkami a troubením.

            Myslivecké průpovídky: Obvykle to byly, jak jinak, veršované říkanky. Byly součástí tehdejší myslivecké mluvy a zvyků. Myslivecké průpovídky jsou většinou vtipné, charakteristické silným, mnohdy až drsným vyjadřováním, přitom však s jistým poetickým nábojem. Mnoho z nich bylo používáno při lovu samotném, před a při jeho zahájení a po jeho ukončení, ke komunikaci mezi loveckým personálem, při práci se smečkou psů. Jiné byly poučné a myslivec si v nich osvojoval obecně uznávané pravdy a pravidla. Další myslivecké průpovídky sloužily k vzájemné identifikaci, k dorozumění, k poznání, zda jde skutečně o myslivce; šlo o doby myslivců putujících za dalším vzděláním, ale i myslivců potulných, tzv. facírů. Konečně jistou část mysliveckých průpovídek můžeme definovat jako žertovné hádanky, sloužící v mysliveckých kruzích k obveselení. Starobylá myslivecká průpovídka je např.: "Pověz mi, myslivče, lovící v lese, co jelen s sebou na slunci nese? "Povím to rád, vždyť to vím, jelen s sebou nese stín".

            Myslivecké pověry: Lovecké pověry jsou staré jako lov sám. Myslivecký stav měl kdysi výsadní postavení, těšil se přízni panstva a u obecného lidu byl ve vážnosti. Bydleli většinou o samotě - v lesích. Jejich znalost života zvěře, střelecké umění, dodržování svérázných zvyků, často i udílení léčitelských rad, to vše vedlo k tomu, že lid obestřel myslivecký stav pověrou, že věřil v schopnost myslivců čarovat.

            Dle prastaré víry byl les sídlem různých duchů a strašidel, ba i samého ďábla, který se často zjevoval právě v mysliveckém úboru. Myslivci sami ještě posilovali víru, že dovedou vládnout nadpřirozenými prostředky, aby si tak usnadnili ochranu lesa, zabránili pytláctví a lesnímu pychu. Později myslivci sami začali věřit různým pověrám a "kouzelným" prostředkům; vždyť na loveckých úspěších - a to při tehdejší nedokonalosti zbraní - závisela jejich existence.

Svatý Hubert - patron myslivců.            Zvlášť v barokní době bujely nejrůznější pověry o působení nadpřirozených sil (čarostřelectví, nošení talismanů a amuletů, nejrůznější kouzelné recepty na přilákání zvěře, na nechybnost při střelbě, na dosažení nezranitelnosti ba i neviditelnosti, atd. Části těla zvěře se uplatňovaly i v pověrečném léčitelství. Ostatně některé myslivecké pověry jsou rozšířené dodnes.

            Myslivecká tradice: Snad od nepaměti je nepsaným mysliveckým zákonem že o vánočních svátcích musí být v honitbě do krmelců, zásypů, korýtek založeno. Na Štědrý den v honitbě, poblíže některého krmeliště, přizdobil myslivec stromek – pověsil na něj kousky řepy, mrkev, jablíčka, klasy kukuřice. Nezapomněl ani přidat otýpečky sena, lůj pro drobné ptactvo, apod. Myslivec postál, popřemýšlel a potom i zvěři dopřeje klidné vánoční svátky... Za zajímavost jistě také stojí to, že o Štědrém dnu žádný pytlák nešel do lesa na lov!

            Myslivečtí patroni: Dávní lovci připisovali úspěchy při lovu působení nadpřirozených sil. Jim obětovali před odchodem na lov a jim děkovali, byl-li lov úspěšný. Již ve starověkých kulturách jsou známí bohové lovu (např.: v antickém Řecku Artemis a v Římě Diana), Keltové uctívali jelenohlavého boha lovu Cernunnose.

            Křesťanství nahradilo postavy pohanských bohů osobami svatých, a tak lovci a myslivci obdrželi svého patrona. Do 2. století n. l. se klade vznik legendy o svatém Eustachovi, do 8. století n. l. legendy o svatém Hubertovi. Oběma se měl zjevit při lovu jelen s křížem mezi parohy, což způsobilo jejich obrat k nábožnému životu. Do našich zemí se kult sv. Eustacha dostal v 16. století, od 18. století byl však postupně zatlačován kultem sv. Huberta. V kalendáři je památka sv. Eustacha uctívána 20. září, tedy v čase začátku jelení říje, památka sv. Huberta 3. listopadu, v době, kdy bývaly zpravidla konány velké parforsní hony.   Památce obou světců jsou i u nás zasvěceny kapličky, zvláště na loveckých zámcích je zachována řada soch a obrazů. I po našich lesích najdete na významných místech, většinou tam, kde se stalo neštěstí myslivci, na stromně dřevěnou střížku s jejich obrázkem. Pokud je tam jiný obrázek, bývá to připomenutí „nemysliveckého“ neštěstí s Panenkou Marií.

            Myslivecké pověsti: Shrneme-li to tak zvěř, lov, myslivost, lovci a myslivci se objevují v bajkách, pohádkách, mýtech, legendách a pověstech mnoha národů. Z našich lidových pohádek připomeňme např. "O Červené karkulce", "Smolíček a jeskyňky", "O Budulínkovi". I v pověstech z naší historie se objevuje například pověst "O Bivojovi", a řada dalších z nichž stojí za připomenutí určitě "Objevení horkých zřídel Karlem IV“. Všechny oblasti jsou více či méně bohaté na rozmanité myslivecké pověsti, včetně zkazek o čarostřelcích, divých lovcích, aj.

            Lidová myslivecká přísloví: Lov je nejstarším zaměstnáním lidstva a tudíž i lovecká či myslivecká přísloví se objevují v lidové kultuře od nepaměti. Tak například: „I myslivec dobře míří a přesto občas chybí. Lišku po oháňce, medvěda po pazourech poznáš. Člověka chyť za slovo, zajíce za slech. Tři zajíci v leči a padesát v řeči. Co vlk schvátí, nerad vrátí.Vrána k vráně sedá. 

            Myslivecké pranostiky: Rovněž lidové pranostiky se nevyhnuly myslivcům. Z těch nejznámějších si můžeme připomenout: „Na Tři krále o jelení skok dále. Když vlci v lednu vyjí, lišky skolí, očekávej ještě větší zimu. Na Hromnice bude-li se jezevec na slunci hřát, vrátí se do nory na čtyři týdny. O sv. Jiří jsou jeleni k říji.“ Nebo také: „Když velikosti groše březový list dospěje, tehdy si tetřívek nejlépe zapěje. Večerní červánky, ty značí pěkný čas, příští den myslivec na lov jde zas. Ranní červánky vítr značí ti, zmokneš myslivče do niti.“

O lesích a lesním hospodářství.   

            Jak již víme, městečko Brtnice leží v krajině, která byla až do středověku pokryta pomezním pralesem. Šířka pohraničního hvozdu mezi Čechami a Moravou činila před začátkem velké středověké kolonizace kolem 80 km2. Jak je zřejmé, městečko či osada Brtnice byla ve 12. století zeměpanským zbožím včetně lesů. V důsledku „agrární revoluce“ dochází zejména na Brtnicku ke značnému zmenšení lesních porostů a oproti středověku to činí v roce 1833 již jen asi 20%. Dochází ke značnému využití vodní energie, které se využívá nejen u mlýnů, ale staví se hlavně pily poháněné vodou.

            Ve 14. století dochází k období relativního klidu a prosperity. V předhusické době jsou mimo pily doložena i jiná dřevozpracující řemesla a je tedy předpoklad, že využívání lesního dřeva bylo stále velké i když v kronikách se píše spíše o bojích, nepokojích a majetnických vztazích.

            Od boby, kdy Brtnice přešla do držení rodu Valdštejnů bylo výnosů z lesů – dřevní hmoty – z velké části určeno výhradně pro budování sídla a opevnění trhového městečka. Tam ovšem část dřeva dodávalo městečko samo, včetně svozu. To také jednoznačně vyplývá z gruntovních knih. Tak například v době držení Brtnice z „Hynkova“ období, panská půda byla pokryta ze ¾ lesy. To se již vrchnost snažila obhospodařovat svůj majetek ve vlastní režii což se ponejvíce projevuje v „Hynkově“ období, kdy na městečku panuje značný stavební ruch. V té době se již také zpřísňuje robota a do robotných povinností patří i práce v lese. Asi od roku 1604 je zřízena nová funkce ve vrchnostenské správě – Polesný. Dle konfiskačního dokladu z roku 1622 mělo panství již 4 pily.

            Po třicetileté válce nastává opět v Brtnici čilý stavební ruch a opět je potřeba spousta dřeva, které stačí dodávat okolní lesy. Rovněž noví majitelé panství,  hrabata z rodu Collaltů, využívají výnosů z hlubokých okolních černých lesů k údržbě a k přestavbám sídla. Rozsáhlé lesy potřebují také své správce a proto je zřízena nová funkce u dvora – Lesní pojezdný, který má na starosti celé lesní hospodářství. Podléhá nejvyššímu úředníkovi panství – hejtmanovi.

            Lesní pojezdný byl představeným všeho „lesního“ personálu: myslivcům, adjunktům a hajným. Objížděl jednotlivé revíry a dbal, aby byl všude pořádek a vedl lesní účty. K prodeji dřeva však potřeboval souhlas hejtmana. V té době se péče o lesy omezovala více méně jen na kácení a o další se měla postarat sama příroda.

            V roce 1774 došlo na brtnickém panství k soupisu lesů. Z těchto zápisů vyplývá, že při těžbě dřeva bylo používáno primitivní formy výběrového hospodářství – toulavých sečí. Jsou zde zmínky o porostech způsobilých k výrobě stavebního dříví, o porostech vhodných k výrobě sáhového dříví, o porostech mladých a starých. Šlo tedy o stejnověké porosty.

            Přesto význam lesů stoupl až když velkostatek opět začal pracovat ve vlastní režii a potřeboval hodně dřeva na stavbu hospodářských budov a když vznikající průmyslové podniky pohltily spousty palivového dřeva. Jak vyplývá z účetních záznamů pil, které byly výhradně panské a dřevo bylo určeno pro vlastní spotřebu panství. Cizím se proto v té době prodávalo dřevo jen zřídka. Za zajímavost jistě také stojí ta skutečnost, že původní dřevinou brtnických lesů byla jedle a buk.

            V letech 1831 až 33 došlo k lesní systemizaci panských lesů. To byl základ a předpoklad pro plánované hospodaření a plné využití lesů, což se opět odrazilo ve výnosu do důchodu panství. Zatím co v roce 1710 činil výnos z lesů 1,73% v roce 1846 to bylo již 51,2% z celkových výnosů. Proto v druhé polovině 18. století a hlavně v 19. století začíná postupně v hospodaření velkostatku nabývat stále většího významu lesní hospodářství. 

            O způsobu lesního hospodaření na brtnickém panství není až do 18. století mnoho zpráv. Jak již víme při těžbě dřeva bylo používáno primitivní formy. Revírů bylo na panství 8 a to: brtnický, kněžický, heraltický, předínský, opatovský, nepomucký a revír bažantníkův.

            Brtnický revír se dělil na 15 lečí, ve kterých převládal buk a jen výjimečně smíšený s jedlí. V kněžickém revíru je hojně zastoupen buk a místně i jedle, výjimečně se zde vyskytoval i smrkový porost. V heraltickém revíru byla nejvíce rozšířena jedle se smrkem, buk zde byl vzácnější. Obdobná byla rovněž skladba porostů v předínském revíru, zde ovšem rostla i bříza. V opatovském revíru to byl především smrk a vyskytovala se zde i borovice, nepatrné množství zde bylo bříz a buků. V jestřebském revíru, dělícím se na 24 lečí převládal smrk a jedle i když i v několika lečích byl buk. V nepomuckém revíru to byla přdvším jedle a na druhém místě smrk. V bažantníkově revíru, dělícím se do sedmi lečí, byly smrky, jedle a osiky. V komárovické oboře byl mladý březový a smrkový les.

            V dalším období se již dostává do popředí smrk, který se již v šedesátých letech 19. století vyskytuje převážně v čistých porostech jako monokultura. Samostatný buk se vyskytoval ve větším rozsahu pouze v brtnickém revíru.

            O roku 1835 se nejvyšší ekonomický úředník jmenuje hospodářský ředitel, jemu i nadále podléhal lesní úředník – Lesmistr. Ten měl na starost účetnictví lesního úřadu, správu lesa a lov. Vedl lesní účty resp. lesního písaře  a posílal zprávy hospodářskému řediteli. Vedl též lesní hospodářství na ostatních collaltovských moravských panstvích – na Černé, Uherčicích a Písečném. Jeho úřad byl tedy úřadem centrálním a dohled nad všemi revíry měl nyní vrchní myslivec.

            V roce 1843 měl brtnický revír 843 jiter 262 sáhů a členil se na deset oddělení: U bílé studánky, Plesnivá hora, Šindelářův vrch, Hnilá lůž, Bukovec, Škaredá jáma, U prosekání, U Hormanovy louky, U číchovské stezky a U brancouzské cesty. V Jestřebí a Uhřínovicích byly panské myslivny a v Přísece panská hájovna. V témže roce patřily vrchnosti tři pily. 

 

Lid obecný a les.

            Součást panské půdy tvořily lesy poskytující dostatek dřeva nejen pro potřebu vrchnosti. V činnosti lesníků tím postupně nabyla na významu lesnická složka na úkor složky myslivecké, proto bylo nutné započít s řízením hospodaření v lesích.

            O lesy na panství se starali především lesní a hajní. Dozorčí služby v panských lesích obstarávali hajní. Jejichž povinností bylo - mimo jiné - dohlížet na to, aby v lesích ani domácí a tím méně cizí poddaní nečinili škody na zvěři a dříví, asistovat při kácení stavebního a palivového dříví a jeho prodeji, účastnit se panských honů, kontrolovat hraniční stromy a značky a měli za povinnost oznámit neprodleně vrchnosti zpozorované závady a nepřístojnosti.

            Pro méně majetné a negramotné bylo v té době práce málo. Někteří pomáhali v období letních prací u větších rolníků, kde dostávali plat v naturáliích a ženy chodívaly v létě do lesa sázet stromky. Jejich odměna bylo obyčejně chrastí, nebo podřadné palivové dřevo. Do lesa chodili i muži. Buďto byli najímáni lesním jako dřevaři a nebo v zimě, když nebyla jiná práce jako pomocné síly. Stavebního dřeva bylo stále nedostatek a tak bylo výhodné chodit pracovat za mzdu do panských lesích pánů z Valdštejna a později Collaltů.

            Panské lesy byly obecně přístupné, bylo v nich povoleno sbíraní lesních plodů a klestí – spadených nebo po těžbě zbylých větví. Ale i to mělo své omezení. Chrastí si mohl nasbírat kdokoliv, ale pouze tolik, co sám unes. Za více se muselo platit, nebo se kletí muselo odpracovat.

            V této době se jako všude jinde svítilo v domácnostech a v hospodářstvích vůbec smolnými, nejlépe borovými třískami - loučemi, které zdejší lidé chodili štípat do lesa, v té době samozřejmě panského. Louče se štípaly tak, že na sluneční straně, většinou na jižní, se vyštípla tříska, místo po třísce se zalilo smolou a tak byla možnost stále štípat smolné třísky, smolničky a to šlo tak dlouho, až se strom skácel. Takto padlý strom byl potom v noci lidmi odnesen na topení, což byla v té době běžná věc.

            Ale les nesloužil jen k výrobě dřeva. Brtnické panstvo hojně využívalo svých lesů k chovu zvěře a následnému lovu. Lovům se často zúčastnilo to nejvyšší panstvo a nejednou i sám císař. Je třeba ovšem připomenout, že lov zvěře v lesích byl výlučným právem vrchnosti a sloužil k zábavě její a jí pozvaných hostů. Poddaným byl lov zakázán a ten, kdo byl v lese přistižen s puškou, byl nejen krutě potrestán, ale byla mu zabavena i puška. Obdobné tresty byly i pro pytláctví. Jinak sice poddaní byli povinni se panských lovů účastnit, ovšem jen jako honci a fojti přitom dohlíželi, aby svou funkci řádně plnili. Brtnická obec byla povinna při panském lovu posílat po dobu nejméně jednoho týdne 15 až 20 chlapců k nahánění zvěře nebo k vodění panských loveckých psů.

            Nemalé škody na lesní zvěři v té době byly páchány vesnickými psy. Proto se v druhé polovině 16. století a první polovině 17. století stále častěji objevují vrchnostenské instrukce, které stanoví pro chov psů velmi drastické podmínky. Každý pes náležející poddanému směl sloužit pouze ke hlídání jeho obydlí před případnými zloději. Aby jej majitel nemohl používat také k nedovolenému lovu, musel být každý takový pes preventivně zmrzačen.

            Jiří z Valdštejna roku 1566 ustanovil, aby každý hospodář tak a nejinak to opatřil a každému psu starému i mladému od jedné nohy přední kus až po kůtek aby uťat byl. Obdobnou instrukci vydal i Vilém z Rožmberka a mnozí další šlechtici. Ale poddaní si z podobných výnosů nedělali těžkou hlavu a se svými psy dál vesele pytlačili v panských lesích.

            Krvavá epizoda výmluvně ilustruje velmi věcný a nesentimentální vztah obyčejných prostých lidí raného novověku ke psům. Vztah zámožných majitelů psů k jejich čtyřnohým oblíbencům se naproti tomu mnohem více blížil postojům dnešních lidí. Měšťané a zvláště šlechtici si mohli dovolit chovat nejen lovecké psy, ale i vyslovené domácí mazlíčky.

Zápis o honu z roku 1884.

            Pojďte nahlédnout do jednoho zachovalého zápisku z honu pořízeného někdy v roce 1884. V zápise mimo jiné stojí, že: „Po dlouhém čase se zase uskutečnil velký hon na divokou zvěř. Přijelo 24 pánů na koních, kteří měli svých14 psů a k rukám jim bylo 62 honců z městečka. Lovilo se po dva dny i když nepršelo, byla slota.“ O něco níže se uvádí co všechno bylo uloveno: „8 jelenů, 17 srnců, 4 daňci, 2 mufloni, 5 vlků, 2 vlci mladý, 11 lišek, 3 lišky mladý, 22 zajíců, 12 králíků, 5 divokých koček, 2 kočky domácí v poli, 8 veverek, 12 kun, 2 tchoři, 4 lasice, 15 divokých kačen, 5 lysek vodních, 4 roháči vodní, 8 kormoránů, 2 orli, 8 sokolů, 1 sova velká, 4 sovy malé, 4 sojky, 2 straky, 4 vrány, 6 kavek a 2 ostříži. 2 koně si zlámali hnáty, 4 psi byly zabiti, 4 páni s koně spadli a také hnáty a ruce si polámali. Psi, kočky domácí i divoké honcům na jídlo dány, kteří vydělané kůže musí odevzdat na zámek. Polámaní koně jsou odvezeni do Brtnice na jatky. Ostatní zvěř do zámecké kuchyně dána a ostatním hostům dána.“

Rybníky a rybníkářství.

            Brtnické panství se rozkládalo v krajině bohatě zalesněné a plné potůčků a říček. Není proto divu, že na panství byla řada přírodních rybníčků od nepaměti. Od českorakouských válek a uherských nájezdů byl velký přebytek půdy a málo lidí. V urbářích z té doby se dočteme, že byly zatopeny pusté pozemky, na kterých byly zakládány rybníky. Do této doby lze tedy pokládat začátek rybníkářství na brtnickém panství.

            V urbáři před Burianovou smrtí je již uvedeno 86 rybníků. Je pravda, že těch větších mnoho nebylo. Většinou to byly menší nebo zcela malé. O jejich velikosti vypovídá množství ryb, které se v nich mohlo nasadit.

            Tak například: 150 kop kaprů se mohlo nasadit jen do Parného, po 80 kopách do Vzteklého a Kněžického, po 60 kopách do Vidláku, Strážovského, Rychlovského, rybníku Pod zámkem a Šamonínského, po 40 kopách do Jenišovského a Rukštejnského, 35 do Kladiny, po 30 kopách ryb do rybníka Prostředního u Říše, do rybníka nad Lhotkou, Pobočného a Deštného, 20 do rybníka na Brodku v Služanově a do rybníka Nad mlýnem u Říše.

            Jako malé rybníky jsou vedeny ty, kde se mohlo nasadit do 10 a méně kop ryb. Byly to rybníky pod Střížovem, ve Lhotě, Dolní u Uhřínovic a rybník za Uhřínovicemi. Do Horního rybníka u Uhřínovice se dalo nasadit 5 kop kapří násady a do rybníčků v Jestřebí a u Lhoty po dvou kopách.

            Z uvedeného je patrné, že rybniční hospodářství bylo v té době již zcela vybudováno a počet rybníků dosáhl téměř své nejvyšší hranice. V konfiskační listině z roku 1622, kdy bylo panství zkonfiskované Zdeňkovi, je uváděno již 82. rybníků.

            Panství se ujímá hraběnka a na Brtnicku řádí švédská vojka. Na městečku není pořádek a pána a tak například 28. července 1647 se veškeré úřednictvo zámku, včetně hejtmana obohacují na její účet tak že, ...i výnosy z rybníků tedy budou poloviční. ...

            Ale již v září 1648 se městečko vrací k normálnímu životu. Toho den byl již napuštěn i panský rybník Rychlov a osazen 20 kopami kapří, štičí a jiné násady. Claudius Collalto umírá v roce 1661 a panství se ujímá jeho syn. Jsou zaváděny nové pořádky a tak i do vedení panství přistupují nové funkce. Nás zajímá Porybný. Porybný tvoří přechod od úředníka  k služebnímu personálu. Měl na starost celé hospodářství a za jeho pořádek ručil veškerým svým majetkem. Také vedl rybniční účty.

            I v 17. století bylo rybníkářství na panství „kvetoucím“ odvětvím, vybudované v 15 a 16. století Valdštejny. Třicetiletou válku rybníkářství přežilo bez většího poškození a mohlo a poskytovalo tedy vrchnosti v druhé polovině 17. století značné zisky, i když je v konfiskačním protokole uvedeno o 4 rybníky méně než v třicátých letech 16.století. Nikde není žádných záznamů o tom, že by byly některé rybníky vysoušeny a přeměňovány na pole.

            Tento úkaz se objevuje až v následujícím století. V této době patřilo rybníkářství k opěrným sloupům panské ekonomie. Choval se hlavně kapr, pěstovaly se dost i štiky a to nejčastěji v rybnících společně s kapry. Ostatní ryby se chovaly jen v malém množství. Koncem 17. století jsou záznamy o 2 rybnících s mníkových a chován byl i lín. O množství úhořů není zpráv i když ze záznamů kuchyně je jisté, že byly dodávány z místních zdrojů. V jednom rybníce byly dokonce pěstovány i želvy.

            V druhé polovině 18. století má brtnické panství rybníky s 35 kopami kaprů. Ale již od počátku 19. století má rybníkářství sestupnou tendenci. Rybníky byly vysoušeny a měněny na pole a louky. Kolem roku 1842 má panství již jen 69 vrchnostenských rybníků. Největší byl Parní – 47 jiter, Steklý – 30 jiter, Vidlák 25 jiter a Strážov – 20 jiter. Nejrozšířenější rybou zůstával nadále i kapr. Dost se pěstovaly i štiky a ostatní ryby jenom málo.  

O rybníkářství.

            Jak víme mělo brtnické panství řadu rybníků. Kdo vlastně toto množství rybníků postavil? Přesné podklady o tom se nepodařilo najít, pokusme se tedy poskládat střípky a útržky toho co zbylo.

            Les se musel zpočátku postarat sám o sebe a bylo na přírodě, jak to zvládla. Je pravdou, že i přírodní rybník je vhodný po malé úpravě využít pro intenzivní chov ryb. Ale většina rybníků byla vytvořena uměle. O stavbě jednotlivých rybníků nevíme téměř nic, víme ale, že většina rybníků byla postavena, nebo alespoň upravena, v poslední čtvrtině 15. století a v první čtvrtině 16. století, tedy asi v období 50 let. Tedy v době, kdy rybníkářství dosahovalo svého vrcholu, když jejich budování zasáhlo významně do jižních Čech.

                Vyhledání vhodného místa pro rybník bylo většinou prací hospodářských úředníků panského statku, kteří dobře věděli, že právě podle zásluh o rybníky se měří jejich zdatnost. Stačilo, aby se naučili zacházet s tehdejšími jednoduchými měřicími přístroji: Bylo to především – průhledítko sloužící k vytyčeni vodorovné přímky pro korunu hráze a k přibližnému odhadu budoucí zátopy. Tuto práci však běžně vykonávali měřiči, zvaní měřičkové. Vyměřili základy hráze, aby se staveniště rybníka mohlo předat rybníkářům.

            O hotové rybníky se potom již staral zvláštní úředník – porybný s písařem a jim k ruce byl náležitý počet chasy a pacholků porybných.

            Pestrá společnost na rybničních stavbách bývala proslulá svými drsnými mravy. Rybníkáři se musely zabývat i zemské sněmy. Roku 1498 vydává zemský sněm toto nařízení: "Item což se rybnikářuov a nádeníkuov a podruhuov dotýče, že mají všichni dědičné pány mieti, a to konečně do sv. Martina nejprv příštího, a kdožby chtěli na své dielo rybníkářské jíti, mějte od svých pánuov listy a kdož bez listu přijde, aby toho vsadili jako zločince". Po skončení práce se rybníkáři měli, alespoň podle představy zemského sněmu, vrátit do 14 dnů ke svému pánovi anebo přejít na jinou stavbu. Šlo tedy hlavně o to, aby se pod záminkou rybníkářské práce nemnožil počet osob potulných a živících se neznámo jak.

            Celá Českomoravská vrchovina bývala velmi bohatá na menší rybníky. V povodí všech moravských řek a také ve Slezsku byla všechna příhodná místa zastavěna rybníky. V době, která byla nazvána zlatým věkem českého rybníkářství, se tento obor dostal na přední místo v zemědělství. Bylo vytvořeno dílo, jakým se nemůže pochlubit žádná země Evropy, ba dokonce celého světa.

Kdo byli rybníkáři.

            Při vlastní výstavbě měli hlavni slovo rybnikářští mistři. Ti přivedli na stavbu svoji skupinu rybnikářů a řídili jejich práci. Rybníkářští dělníci byli specialisté, kteří tuto práci konali jako své výhradní povolání. Se svými mistry přecházeli z jedné stavby na. druhou. Obvykle si postavili provizorní chatrče, ve kterých bydlili a žiti, často i se svými rodinami. Dobrá pověst mistra a jeho lidí byla zárukou, že rybník bude postaven dobře a včas. Mnozí mistři byli vyhlášenými odborníky. Na stavbu bývali zváni z daleka a přinášeli si doporučení, kterým bývala jejich práce. Školou rybníkářů byl sám život. Byl tvrdý a těžký jako jejich tvrdá práce.

            Těžkým údělem rodin rybníkářů byl jejich potulný život. Dnes pracovali zde a zítra již možná daleko odtud, na stále nových a nových rybničních stavbách. Přitom mezi nimi nebyla nouze o lidi s pochybnou minulostí a nepoctivými úmysly. Se zloději, kteří okradli své spolupracovníky o těžce vydělané groše, se rybníkáři dovedli vypořádat sami, bez panských úřadů a soudů.

            Jména provinilých rybníkářů se často zachovala v zápisech smolných knih, kam se zapisovaly výslechy mučených provinilců. Mnozí rybníkáři, kteří nevydrželi námahu své práce, skončili mezi tlupami lapků a živili se přepadáváním pocestných. Za podobná provinění tehdy býval skoro vždy trest smrti. Proto také mnoho mužů, kteří zkusili své štěstí a síly mezi rybníkáři, skončilo často na šibenici.

            Co především lákalo k rybníkářské práci, byl lepší výdělek. Počátkem 16. století rybníkáři vydělávali 1,5 až 2 groše za den, mistři obvykle 3 groše za den. V průměru vydělávali rybníkáři čtyřnásobek mzdy zemědělských dělníků. Mzda rybníkářů se ovšem měnila podle roční doby. V létě, v době dlouhého dne, vydělávali více, na jaře a na podzim méně a v zimě nic.

            Při rybničních stavbách si vedle stálých rybníkářských dělníků přivydělávali i lidé z blízkého okolí. Na stavbě byl vždy dostatek práce i pro lidi nezaučené. Stačilo, aby uměli pracovat s rýčem a motykou a jezdit s dřevěným kolečkem.

Víno a Brtnice.

            Brtnicko mělo a má poměrně drsné podnebí a tak zakládání vinohradů nebylo tak velké jako v jižnějších oblastech. Až koncem šedesátých let 17. století se objevují určité sporadické záznamy v důchodních účtech velkostatku o kounickém vinohradu. Jaký byl ale podíl výnosů, nebo jakou zaujímal plochu se neuvádí. Faktem ale zůstává, že šenk vína na Brtnici byl zpočátku zásobován z vlastních zdrojů. Víno je však spojeno s Brtnicí stále, zejména je předmětem obchodní spekulace až do skončení působení panského velkostatku. Vrchnost nakupuje víno z laciných zdrojů a prodává poté víno šenkům až místy za dvojnásobek nákupní ceny. Ale vraťme se k vinicím a počátkům vinohradnictví.

            První velký rozvoj moravských vinic je spojený se středověkým křesťanstvím, kdy se mešní víno stalo i součástí liturgie. Od 12. století byly i na Moravě zakládány četné kláštery a ty zase zakládaly vinice. Vinná réva se zpočátku vysazovala na svažitých, neúrodných, kamenitých půdách, kterou šlechta ochotně pronajímala měšťanům i svým poddaným. Význam vinohradnictví stále rostl a bylo potřeba jej podřídit jednotnému zákonu. V čele této nezávislé vinařské samosprávy stál horný a jejími členy byli horníci. Toto staročeské označení vinařů bylo odvozeno od viničních hor, jak se tenkrát vinice obecně nazývaly. Karel IV., velký příznivec vína, se staral o vinice i na Moravě. Vinaře například podporoval tím, že jejich mladé vinice na dvanáct let osvobodil od daní a teprve z třináctiletého vinohradu odváděli „horníci“ poprvé desátek nájemci a 30 litrů králi. Prodej vína byl však stále značně omezený a podléhal přísné kontrole. Teprve od roku 1784 mohl prodávat každý to, co sám vyprodukoval. Tak vznikl prodej vína pod „věchem“ a věchet slámy, jako označení hostince a později i jiného soukromého majetku, na vesnicích přetrvávajícího, například v podobě snopce zavěšeného na ovocných stromech podél cest. 
            Trvalý rozvoj vinařství začal za renesance, v 16. století, a vrcholil kolem roku 1820.Ale vzápětí přišla několikanásobná vinařská pohroma. Nejprve za kruté zimy roku 1866 polovina vinic vymrzla a přibližně tou dobou byl do Francie zavlečen z Ameriky nebezpečný kořenový škůdce – mšička révokaz, který postupně ničil všechny evropské vinice. A je předpoklad, že i toto datum je možné pokládat za konec pěstování vína na brtnickém panství.

O cestách brtnických.

            V dobách ještě ne tak moc dávných jen velmi málo cest bylo uzpůsobených pro jízdu s povozem. Zpravidla jen ty, které spojovaly velká města a panství. Měly hrubý kamenitý a málo udržovaný podklad.

            Když rakousky císař Karel VI. rozhodl o vybudování silnic propojujících Vídeň s Brnem a Olomouci, spustil tak více než století trvající projekt. Jeho výsledky jsou dodnes patrné, vždyť trasy císařských silnic často sleduji nejvýznamnější regionální komunikace současnosti.

            Plánováni na papíře odpovídal i vzhled silnic - ty krajinu protínaly v nevídaných dlouhých rovných liniích, často bez ohledu na svažitost terénu. Stavba započala hlubokým, 4 sáhy širokým výkopem, do něhož byla uložena první vrstva velkých kamenů. Na ni byla pěchována svrchní "štětovaná" vrstva skládající se z menších kamenů, prosypána drobným štěrkem a piskem, uprostřed mocna alespoň 10 coulu. Zaobleny povrch sváděl dešťovou vodu do příkopů lemujících cestu po obou stranách, takže cesta nebyla nikdy rozblácená.

            Císařská nařízení byla natolik důsledná, ze určovala i druhy a způsob výsadby stromů podél cest. Předepisovány byly zejména lípy, ořechy, moruše, jeřáby a některé ovocné stromy. Předepsaná vzdálenost mezi vysazovanými stromy byla 6 sáhu. Stromy lámaly větry způsobující erozi pískového svršku a poskytovaly cestujícím stín v parných slunečných dnech.

            Další nařízení předepisovalo, aby se do nákladních vozů nezaprahovalo více než šest koní, váha nákladu nesměla přesáhnout 60 centu - 3,36 tuny (Neplést si dnešní Cent s tehdejší mírou cent/centyr!), a kola musela mít nejméně předepsanou šířku obručí.

            Kromě "technického stavu" vozu stanovovalo i jakési minimální dopravní předpisy jako bylo vyhýbání protijedoucích povozů vlevo. Přilehlé obce měly za povinnost odstraňovaní sněhu a bláta z vozovky. Museli mít tedy obecní cestáře.

            O výstavbě cest v okolí Brtnice se dochovaly drobné záznamy, ze kterých se podařilo zjistit například, že:

            Silnice do Brancouz byla stavěna v letech 1890 až 1893. Touto novou silnicí, která prozatím nemá hodnotu důležité spojovací cesty, získalo okolí Brtnice velmi v ohledu estetického. Bude-li stavěna až ku dráze, stane se zajisté důležitou tepnou brtnicka.

            Silnice ke hřbitovům byla stavěna v roce 1893 a nahradila tak cestu polní, která byla velmi špatná.

            V roce 1894 byla stavěna cesta pod „kapličkou“, později, jak uvádí zápis, upadla do velmi špatného stavu.

            V letech 1919 až 1920 byla postavena nová silnice vedoucí až do Malého.

            Z té doby je rovněž silnice vedoucí do Panské Lhoty.

            Projektována byla tehdy také silnice do Jihlavy přes Uhřínovice a Čížov, čímž by byla možnost se vyhnout velkému jihlavskému kopci.

            Na všechny tyto silnice byl používán velký parní válec silničního výboru jihlavského za použití drobného štěrku místního, čímž zlepšil se valně stav všech silnic.  

Cestáři.

            Kdy vzniklo řemeslo cestářské se už asi nepodaří dopátrat. Původně patřívali cestáři ke specielním vojenským oddílům, jak je uvedeno v zápisech o jedné bitvě z roku 1420, kde …

…Ke speciálním oddílům patřili ženisté, jednotky cestářů a mostařů, které při transportech s úžasnou rychlostí upravovaly terén...

            První zmínka o našem cestáři je v místním farním zápisech z roku 1897 jako žádost o povolení k sňatku.

            Obecní pohrabáči nebo cestáři udržovali cesty, odváděli vodu, zasypávaly díry ve vozovce a ve chvíli, kdy se začaly v některých místech vyjíždět do vozovky koleje od ráfových vozů, kladly do cesty do vyjetých kolejí, zhruba po 100 metrech, kameny, aby donutily vozy změnit směr a zabránily tak narušení povrchu cesty.

            Pamětníci, majitelé povozů, to rádi neměli. Kameny se kladly kovovými kleštěmi, jaké dnes užívají dlaždiči. Vzpomínají také, že obecní cestáři existovali i za první republiky. Měli na starosti údržbu cest v obci a okolí, za což byli obcí placeni a mohli si sklízet trávu okolo cest. Často vídávali jak obecní cestář nesl v putýnce rozpuštěné vápno a štětec. U každého patníku se zastavil a přesto, že ten patník byl krásně bílý a žádný koník by ho nepřehlédl, natřel ho znova tím vápnem.

            A co dělali v zimě cestáři? Projeli silnice občas dřevěným pluhem, taženým dvěma i třemi páry koní a když větší závěje už ani koně nezmohli, silnice pro veškerou dopravu prostě uzavřeli.

            Pamětníci také vzpomínají, že v závěru roku chodívali koledovat obecní zaměstnanci. Byl to strážník, obecní hlídači, ale i cestáři, kominík. Na rozdíl od současné doby byli tenkrát v domácnostech vítáni. Byli to většinou místní obyvatelé, všem známí a jejich práce si lidi považovali.

O Smírčím kameni.

Smírčí kříž 
http://galerie.albumfotek.cz/13965/            Na svahu nad Brtnicí při staré silnici z Brtnice na Třebíč,  byl zasazen obdélníkovitý kámen s vystouplým reliéfním křížem, na jehož vodorovném břevnu je nápis „STRASSKA TRIBUT“ a pod levým ramenem kříže vidíme schematicky zobrazení kopí s hrotem obráceném vzhůru.

            Jede o „Smírčí kámen“ ale jeho funkce a přesné datování doposud nebylo jednoznačně objasněno. S největší pravděpodobností můžeme říci, že má vztah k právním zvyklostem středověku.  Jedna z odborných teorií předpokládá, že tento kámen zastupuje jakousi cestní značku. Usuzuje se tak proto, že tehdejší formanské vozy ještě neměly řiditelné oje a rovněž brzdy vozů byly nedokonalé. Kámen tam byl tedy proto, aby upozorňoval vozky na zatáčející se cestu s prudkým klesáním do městečka.

            Lidová pověst, která však k tomuto kameni se váže, však jeho vznik vykládá jinak:

            „To prý bylo v době, kdy držitelem této lokality byl ještě Ježek z Rokštejna, syn majitele hradu Rokštejna z rodu Hrutovců, tedy počátkem 13. století. V těch dobách bylo jen ztěžka určit, kde končí drobná válka a zášť se zabitím, v rámci středověkých právních zvyklostí, a kde začíná obyčejná loupež zakončená vraždou.

            Na tomto místě prý jeden z jeho nižších šlechticů zabil svého soka v lásce ke krásné panně Střížovské. Protože se jednalo o pouhé zabití, byla tedy možná dohoda, kterou viník uzavřel mezi pánem a rodinou zabitého. Nesmíme zapomínat, že v tehdejší době měl pán prakticky neomezenou moc nad všemi lidmi na svém panství. Viník tedy bral na sebe závazek, že rodinu postiženého  zabezpečí, peněžní trest pánovi vyplatí a na místě zločinu postaví tento smírčí kámen, na němž je vyobrazen vražedný nástroj.“

O autobuse Brtnice – Jihlava.

            Jak to dopadlo se železnicí pro Brtnici jsme si povídali na jiném místě. Ale jak to bylo například s autobusovým spojením? Na přelomu 20. a 30. let dvacátého století nebyla doprava do Jihlavy z Brtnice nikterak jednoduchá i když již existovala státní dráha (železnice) a státní autobusová doprava.

            Tak například v dobovém tisku z roku 1927 se můžeme dočíst, že:

            „Radost z autobusového spojení Brtnice – Jihlava netrvala dlouho. Zemská správa politická zakázala p. Jungwirtovi z Brodců provoz této linky s odůvodněním, že Brtnice spojení nepotřebuje proto, že má dostatečného spojení státním autobusem ve Stonařově (vzdálenost od Brtnice 8,5 km) a dráhou v Brancouzích (6,5 km). Pravým důvodem však bylo, že autobus konkuroval dráze. Proti zákazu podalo protest 15 postižených obcí, podnikatel sám podal odvolání, o kterém do této doby rozhodnuto není. Autobus však jezdí prozatím dále.“

            Zřejmě prosadit autobusové spojení a zlepšit dopravu lidu za prací nebylo tak jednoduché – spíše plné zádrhelů, jak se dovídáme z tisku o pár let dále – z roku 1930:

            „Autobus Kněžice – Brtnice – Jihlava opět předčasně zastavil svou dopravu. Naposled vyjel 17. prosince, den nato napadlo trochu sněhu. Do Jihlavy jezdila dále auta ze všech stran, jen brtnické auto již dopravu vůbec nezahájilo. Na Štědrý den 1928 přestal autobus jezditi, a nedočkali jsme se zahájení jízdy až zase koncem května 1929. Jsme tedy v zimě bez dopravy, i když se jezditi dá. Kdy se letos obnovení jízdy dočkáme, neví nikdo. Ale jest tu naděje, že i v tomto ohledu bude učiněn pořádek, neboť Národní Listy přinesly zprávu, že ministerstvo železnic bude nyní přísně dozírati i na privátní linky autobusové, aby dodržovaly jízdní řád. Tímto ohledem budou pověřeny orgány železniční správy. Ovšem že bude nutno, aby úřady dbaly dobrého stavu silnic. A to v zimě včasným vyhazováním sněhu.

(Použito článku Krajinského časopisu pro zvelebování domoviny „Brtnický kraj“ vydávaného A. K. Hoffmanem.) 

Stromořadí a Brtnice.

            Kdysi stromy podél cest měly různé funkce. Za Josefa II. prý se povinně vysazovaly, aby navrátilci z armády, cestou nepomřeli hlady a mohli se libovolně posílit plodem ovocného stromu. A taky staří hospodáři sázeli stromy u cest a mezi pole, že to pole, to je moje.

            Za císaře Karla VI. byla vydána různá nařízení, některá z nich byla natolik důsledná, ze určovala i druhy a způsob výsadby stromů podél cest. Předepisovány byly zejména lípy, ořechy, moruše, jeřáby a některé ovocné stromy. Předepsaná vzdálenost mezi vysazovanými stromy byla 6 sáhu. Stromy lámaly větry způsobující erozi pískového svršku a poskytovaly cestujícím stín v parných slunečných dnech.

            A také cestářům stromy pomáhaly hlavně v zimě jako přirozená hradba proti létajícímu sněhu. A kde nebyl strom, tak na řadu přišla zásněžka. No, a řidiči, ti při jízdě stromořadím v klidu si jeli, kam chtěli, volnou přírodou.

            I Brtnice zakládal svoje obecní stromy, které se sázely hlavně koncem 80. let 18. století. Zápisy z kronik mimo jiné uvádějí, že:

            Lípy zdobící náměstí byly vysázeny zásluhou Josefa Hoffmanna – starosty. Sázení se zúčastnili hospodářský rada Leopold Klusáček, Eduard Hoffmann a člen výboru obecního Josef Menšík. To se mělo stát dle ústní tradice na začátku let 70. 18. století.

            Lípy byly sázeny i u farního kostela a u hasičského skladiště a to v roce 1882.

            Podél silnice „Třebíčské“ byly vysazovány lípy v roce 1885.

            Následujícího roku – 1886 – byly sázeny lípy v ulici Legionářské – bývalé Židovské.

            V letech 1891 až 1894 byly sázeny lípy k cestě ke hřbitovům.

            V roce 1895 byly vysázeny lípy podél silnice „Brancouzské“ a od hřbitovů k „rychlovskému“ mlýnu o rok později – v roce 1896.

            Další výsadbu stromů, nejen podél cest,  prováděl Okrašlovací spolek v Brtnici.

Malá Collaltovská Mozartiana.     

            Nepřímo Brtnice se týká drobná, ale pozoruhodná epizoda z Mozartova dětství. Jde o vůbec první koncertní vystoupení ještě ne sedmiletého Wolfganga ve Vídni na podzim roku 1762. Hostitelem malého virtuosa byl hrabě Thomas Vinciguerra Collalto (1710–1769), pán na zámku Brtnice u Jihlavy a majitel dodnes dochovaného paláce ve Vídni, na náměstí Am Hof č. 13 v 1. vídeňském okrese.

            Pouze úzký okruh odborníků zná jméno tohoto vynikajícího podporovatele kultury, který vydržoval na svém dvoře kapelu. Z bohatých materiálů collaltovského notového inventáře se bohužel nic nedochovalo. Představme si však onen večer 9. října 1762 v Collaltově paláci ve Vídni. Pan hrabě uvádí malého Wolfganga jako koncertistu a je jeho výkonem tak nadšen, že předává otci Leopoldovi rukopis oslavné básně, kterou dal poté vytisknout před Vánocemi.


Ty dítě zázračné

,jak skvělou zručnost máš

 i když jsi maličký

 již největší jsi hráč.


Hudba Ti sotva dá v budoucnu příliš práce.

 Ty můžeš v krátký čas největším mistrem stát se.
Jen přání mám, by tělo Tvé tu tíhu ducha sneslo

 a ne – jak Lübecké- v hrob časný dítko kleslo.

 

            Na Hod boží vánoční hrabě pořádá ve svém paláci opět koncert a na něm osobně rozdává tištěnou báseň. Chvála malého génia hudby se tu mísí s obavou o chlapcovo přežití – neskrývá se v těch verších jakási osudová předtucha?

Mecenáš Collalto.

            K prvním „sponzorům“ Františkova muzea patřil Odoardo III. z Collalto e San Salvatore (1747 Treviso–1833 Brtnice). Pocházel z prastarého severoitalského rodu, který odvozoval svůj původ již od langobardských králů. Tento smyslem pro umění oplývající kníže shromáždil ve svém vídeňském paláci na náměstí Am Hof pozoruhodnou sbírku starožitností.      

            Součástí této znamenité kolekce byly i umělecké předměty zdobící interiéry moravských collaltovských zámků v Brtnici a v Uherčicích, které dal kníže zvelebit podle poslední vídeňské módy. Odoardova rozsáhlá sbírka obsahovala kromě obrazů starých mistrů, soch ze dřeva, bronzu i mramoru, předmětů ze slonoviny, želvoviny a drahých kamenů, i řadu antických skulptur a gem (kameje a intaglie), z nichž některé daroval Františkovu muzeu. Tímto darem se stal nejen jedním z prvních mecenášů nově vzniklé instituce, která si kladla za cíl ku „slávě, vzdělávání, průmyslu a štěstí Moravy“ zmapovat široké spektrum společenských a přírodních oborů, ale zároveň se stal zakladatelem sbírky antického umění na Moravě. 

            V roce 1819 a 1821 získalo muzeum od knížete padesát  kusů antických kamejí zasazených do prstenů ze zlata, dvanáct kamejí s poprsími prvních římských císařů z alabastru na mramorových destičkách zasazených ve zlatě, mramorovou bustu Marca Aurelia a čtyři antické hlavy z pentelského mramoru, které údajně pocházely z Herculanea a Pompejí.

            Kolekci obrazů Františkova muzea kníže obohatil o rozměrný obraz, představující oficiální portrét prince Evžena Savojského (1663–1736), proslulého císařského vojevůdce a vynikajícího znalce a sběratele umění. Jeho autorem byl stejně tak věhlasný malíř Johann Kupezky (1666–1740), který zde zobrazil portrétovaného v sebevědomém postoji jako „apoteózu aktivní moci“. Předpokládá se, že Kupezky namaloval obraz v roce 1715 a později Philipp Rugendas (1666–1742) přimaloval do pozadí výjev z bitvy u Bělehradu, která se odehrála v roce 1717, a v níž Evžen Savojský zvítězil nad tureckými vojsky.

Brtnický hudební inventář.

            Neobyčejný rozkvět hudby nastává na brtnickém zámku v 18. století. Hrabě hudebně zapálený Thomas Vinciguerra hrabě z Collalta si vydržoval kapelu, která se skládala ze služebníků a zaměstnanců hraběcího dvora. Byli zde i zdatní hráči, vypomáhali i místní kantoři, vychovatelé dorostu aj.

            Jedinečným zdrojem pro kapelu (a pro historiky hudby) byl Brtnický hudební inventář. Inventář byl pořizovaný v rozmezí let 1752-1769, dokumentuje sbírku hudebnin na zámku v Brtnici

            Nejspíše z podnětu hraběte inventář sestavil a vlastnoručně napsal Silvestr Waltz, od roku 1759 Collaltův "Director musicae".

            Vzácný rukopis se objevil v roce 1921 u jistého brtnického vetešníka. Od něho jej odkoupil Josef Hoffmann a rozpoznal jedinečnost dokumentu. Proto jej předal do obecního archívu. Dnes je svazek uložen v oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně.

            Brtnický hudební inventář ("Inventario per la musica"). V dochovaném tvaru obsahuje 1059 tematických záznamů s notovými incipity. Tyto záznamy se vztahují ke skladbám od 130 autorů. Vlastní notové materiály se, bohužel, nedochovaly - svědectví o nich nalézáme pouze v jednotlivých položkách inventáře.

            Na straně 17 se v inventáři pod jménem "Hendl" nachází záznam skladby s názvem "Sinfonia a tre". Dne 27. srpna 2001 se Pavlu Polkovi, předsedovi České Händelovy společnosti, podařilo skladbu identifikovat: dle jeho zjištění záznam ve skutečnosti označuje Triovou sonátu č. 5b g moll pro dvoje housle, bas a varhany, op. 2, HWV 390b, od Georga Friedricha Händela (Adagio - Allegro - Largo - Allegro).

            Zmíněná skladba vznikla někdy kolem roku 1730. Představuje druhou verzi Händelovy Triové sonáty č. 5a g moll pro dvoje housle a basso continuo, op. 2, HWV 390a (z doby kolem r. 1718). Prvně byla vydána až Friedrichem Chrysanderem (1826-1901) v rámci jeho epochální souborné händelovské edice (svazek č. 48: Sonata VI). V Händelově době byla velmi rozšířena v opisech, čímž lze vysvětlit, jak se do Brtnice dostala. Jakožto varianta s obligátním varhanním basem, spatřivší světlo světa patrně bez přímé účasti autora, zasluhuje zvláštní pozornost - zajímavě dokládá tehdejší praxi, kdy skladatelské originály byly přizpůsobovány odlišným možnostem či požadavkům.

Brtnické hudební večery.

            Brtnické hudební večery se staly oblíbené panstvem, zejména za Emanuela Collalta, jak o tom vyprávěla sl. Oestrreicherová , bývalá služebná na zámku. Konaly se na ostrůvku na rybníce v Dolním zámeckém parku. Většinou byly zakončením odpoledních slavností, které byly konány v Horním zámeckém parku v Altánku.

            Konaly se vždy v letních měsících, kdy bylo ustálené počasí s teplými nocemi. Na ostrůvku byla kapela, panstvo se bavilo, poslouchalo v připravených sedačkách nebo i tancovalo až krásné toalety dam vlály v podvečerním reji, častokrát i v maskách. Vše bylo osvětleno lampiony a lucernami.

            Na ostrůvek panstvo odvážel komorník ve zvláštní lodičce, silně připomínající benátskou Gondolu, která byla krásně barevně zdobená s Collaltovským erbem. Když byl obzvlášť teplý večer, nebo se slavnosti zúčastnil nějaký vzácnější host, byly připraveny gondoly dvě, ozdobené lampiony, a ty vozily pány po jezírku. To potom musel pomáhat komorníkovi i porybný. Na ostrůvku se podávalo občerstvení ze zámku, které bylo připravené i pro hudebníky. Jen víno bylo pro panstvo.

            V těch dobách hudební produkci na těchto hudebních večerech většinou zajišťovala kapela Růžičkových. V té byl kromě kapelníka růžičky, ještě jeho bratr, flétnista a houslista. Kapela měla 6 stálých hudebníků, kteří panstvu vyhrávali i na zámku v Brtnici a také v loveckém zámečku  „Na álejích“.

            I když v těch dobách byla zámecká zahrada lidu prostému uzavřena, kol ohrazení postávalo mnoho brtnických občanů a pozorně naslouchali libé hudební produkci a nejeden mladý chasník na cestě se svoji družkou i zatančil. I pro lid obecný to byl krásný večer a vždy se „šlo na hudbu“ pěkně v kroji ve svátečním.

Tepper a Brtnice.

            V době vrcholícího baroka působil v Brtnici v letech 1723 až 1726 západomoravský malíř Karel František Tepper (možní i Töpper dle některých pramenů). Malíř sám ale užíval českého jména a tak zůstaňme při něm.

            Tepper se narodil 20. října 1682 v Chrudimi a usazuje se po roce 1700 ve Velkém Mezeřící, kde byl 30. ledna 1715 jmenován měšťanem. Vyniká jako zručný freskař. Na sklonku roku 1723, pravděpodobně na doporučení jihlavských jezuitů, je pozván Antonínem Rombaldem Collaltem do Brtnice.

             Na brtnickém zámku vytvořil cyklus závěsných obrazů představující příjezdy několika císařů  do tohoto městečka (Vjezdy Habsburků do Brtnice u Jihlavy.) a nezachovanou výzdobu bývalého paulánského kláštera (Cyklus fresek ze života sv. Františka.). Snad prý také vytvořil Křížovou cestu pro zdi místního farního kostela na plechových tabulích, ale toto dílo se rovněž nezachovalo.

            Celý cyklus Vjezdů císařů do Brtnice je v duchu doby svého vzniku prolnut touhou po glorifikaci hraběcího rodu Collaltů. Zámek postupně navštívili Ferdinand II. roku 1630, Ferdinand III. roku 1638, Josef I. roku 1701 a poslední vymalovanou návštěvou je Karel VI. V roce 1723. Cyklus 11 rozměrných obrazů byl rozvržen tak, aby plátna pokrývala v souvislém pásu všechny čtyři stěny sálu brtnického zámku zvaného tehdy „Kaisersaal“, poději sál „Vjezdů“.

            Dne 8. prosince 1723 jsou započaty práce a pro zhotovení rámů byl získán stolař z Měřína. Práce rychle pokračovaly a malíři bylo za 7 měsíců již zaplaceno za hotové dílo 300 fl. Které poukazuje na společenský úspěch Collaltů s zobrazením významných architektur Brtnice.

            Celý cyklus je cenným zdrojem kulturně historických informací a má-li však zůstat zachován i pro další generace je nutno provést jeho řádnou archivaci a konzervaci.

            Jednotlivé obrazy cyklu:

I. Příjezd císaře Ferdinanda II. roku 1630 do Brtnice

            Ústřední motiv jasně navazuje na tradovanou zprávu o onemocnění císaře zimnicí při příjezdu do Brtnice.  Střed obrazu tvoří Ferdinand II. sedící na koni, kterému služebník podává pohárek vody. Po požití vody ze zámecké studny prý se císař rázem uzdravil. Zcela vpravo na obraze se chystají upevnit na studni nápis s označením „Císařská studně“. Na paměť této události byla studna zvána Císařskou.

II. Příjezd Ferdinanda III. Roku 1638 do Brtnice

            Střed obrazu tvoří ústřední postava děje, Ferdinand III., jehož tvář vyhlíží z okna uzavřeného kočáru, ve kterém je zapřažené trojspřeží běloušů. Před kočárem cválá na koních skupina ozbrojenců císařovy tělesné stráže. Průvod se ubírá hlubokou úvozovou cestou zatáčející za kostelem vzhůru k zámku. Napravo se tyčí budova paulánského kláštera, vlevo lemuje cestu řada selských gruntů.

III. Příjezd císaře Leopolda I. roku 1679 do Brtnice

Příjezd císaře Leopolda I. roku 1679 do Brtnice             Celý střed obrazu vyplňuje veduta Brtnice s okolní krajinou.

Městečko je vyobrazeno od severovýchodu  s výrazným podtržením architektur kostela, paulánského kláštera a zámku.

 

 

 

 

 

 

 

IV. Příjezd Josefa I. s chotí do Brtnice roku 1701

            Uzavřený kočár s císařským manželským párem je v kompozici obrazu odsunut až k samému okraji. Více pozornosti je věnováno obyvatelům městečka. V různě početných skupinách stojí podél cesty, po které se ubírá císařský průvod. Někteří zvědavě nakukují přes zeď hřbitova, a mladší se na ni prostě posadili. Děj rámuje architektura kostela a selských chalup.

V. Příjezd Karla VI. s chotí a dcerou Marií Terezií do Brtnice roku 1723

            Obraz je „rozlomen“ do tří částí. První část znázorňuje část průvodu, ve kterém jede v uzavřeném kočáře Alžběta se svým doprovodem. Pozadí tvoří pohled na paulánský klášter a kostel, při pohledu od západu. V druhé části obrazu je císař Karel VI., znázorněný jako vojevůdce na vzpínajícím se koni. Nad Brtnici jej přišel uvítat hrabě Antonín       Rombaldt Collalto. Třetí část obrazu představuje jízdní doprovod císaře.

VI. Vítání císaře Karla VI. a jeho choti hrabětem Antonínem Rombaldtem

            Císařský průvod se zastavil v kopcovité krajině na hranici brtnického panství Collaltů, aby hrabě mohl císařský manželský pár uvítat.

VII. Císařský průvod Karla VI. přijíždí na náměstí v Brtnici

Císařský průvod Karla VI. přijíždí na náměstí v BrtniciNáměstí je zcela zaplněno postavičkami přihlížejících obyvatel Brtnice.

Z architektury dominuje fasáda renesanční radnice.

 

 

 

 

VIII. Hostina na počest císaře Karla VI. na brtnickém zámku

Hostina na počest císaře Karla VI. na brtnickém zámku            Hrabě Antonín Rombald Collalto se tu dal spolu se svou chotí vyobrazit v důvěrné blízkosti císařského manželského páru, který sedí za slavnostně prostřeným jídelním stolem.

Po levé straně stojí skupina mnichů paulánů, jejich protějškem je skupina dvorních dam.

Ze skupiny mnichů vyhlíží portrétně asi čtyřicetiletý muž se psem u nohou jež je na obojku podepsán jako K.F.Tepper.

 

 

 

IX. Karel VI. s císařovnou na lovu

            Obraz téměř zničený a nečitelný.

X. Večerní radovánky na nádvoří brtnického zámku na počest císařovy návštěvy

            Služebník stojící na žebříku zapaluje svíci v lucerně, císařovna se baví na dřevěněné pavlači střelbou do ostrostřeleckých terčů a ostatní hosté při   večerní slavnosti. Obraz ve velmi špatném stavu, místy téměř nečitelný.

 XI. Loučení s císařskou návštěvou na nádvoří brtnického zámku

            Hrabě Collalto a jeho choť se loučí se vzácnou návštěvou. Obraz ve     velmi špatném stavu.

            Tím je zavřen celý cyklus. Dochoval se ještě záznam o tom, že za svého pobytu v Brtnici bydlel František Tepper i se svým pomocníkem na faře.

O rychtářském právu.

            Jak se „právo“ zastupovalo matně připomínají zašlé vzpomínky. Vidím radní, jak místní písmák a sluha je na radnici narychlo sezval, jak se pomalu scházejí aby vážně rokovali o věcech obecních. Rychtář je vítá úklonou hlavy každého zvlášť. Konšelé zasedají kolem stolu dle pořádku, písmák zaujímá místo na lavici v rohu u kamen které předtím řádně roztopil. Netrvá to dlouho a jsou již všichni pohromadě na svých místech, žádného duelu nevedou. Rychtář otevírá koutnici, vyndává z ní „Rychtářské právo“ a pokládá je na stůl. Jako jeden muž všichni na důkaz úcty vstávají, smekají a kdo dýmky kouřil, potají ji do kapsy zastrkává.

            Vyndáním rychtářského práva je jednání zahájeno. Kdo před „právem“ stojí, ten jej oslovuje vždy: „Pane rychtáři, počestné právo!" Tak to chodívalo, když se jednalo „Velké právo“. Menší záležitosti se někdy odbývaly v Panské hospodě na náměstí. Tam celé „právo" zasedalo u „právního stolu". I při muzikách, o posvícení, měli radní a rychtář tento stůl vymíněný. O svatbách sedal za „právním stolem" ženich s nevěstou. Zde také pravidelně zasedalo „právo“ o obecní hromadě před vánocemi, ke které sezvána byla celá obec do hospody, četly se účty obecní. Pak přijímali se noví sousedé, kteří dávali „příjemné". Bývalo tu veselo i hlučno, ale vždy poklidno.

            Nuž ale projděme jeden ze zápisků jednání práva datovaného rokem 1748 dne 25 Juli. Z toho zaznamenání je patrno, že:“... za půjčené peníze dostali lidé role v užívání. Vypůjčil jest sobě k své důležité potřebě Vítek Bojsa od Jakoubka Rábka 40 zlotých peněz. Na to jemu nechává 3 štrychy role na 10 let. Při tom bude se srážeti ročně 4 zl. až do vyscám těch peněz a zněné se r. 1758. Kdyby se ale hospodář měniti měl, má budoucí hospodář takovou roli jemu nechati nebo jemu peníze navrátiti. Za zápůjčku tuto žádných dalších peněz žádoucí nebude, jen toliko každým rokem po jednom dni s povozem při žních pomůže.“

            Další zajímavý zápis jest datován L.P. 1794 7.Juli. „To se sobě porovnali Matěj Vomočil s Joskou Hostíkem stran výměnku který jmenovaný Hostík má míti. Vejminěk jest tento: byt ve sekničce, spak k tomu, též chlév a z vodárně (studně) vodu, též komoru nad stodůlkou. Na sadu pak ten kus od meze u stezky obecní až k sekničce a to vše i s travou a stromovím. Manželka po jeho smrti má ten nadjmenovaný výměnek celý u Vomočila až do své smrti, ale má ona si dát na svou hubu pozor. Jestli bude co začínat tak bude přesvědčena od lidí, bude potrestána, co právo uzná. Stalo se mezi nimi dobrovolné porovnání u přítomnosti práva brtnického.

            Co různých nevolí a drobných sporů při veřejném jednání v hospodě bylo urovnáno, povětšinou za zlé jazyky ženské vzniklých. I k močení do Brtničky byly tyto ženštiny jazyka zlého odsouzeny. Nejčastěji tak kovářka končila.  Vše však vždy smírem končilo, bez dlouhých tahanic a řečí. I na pokutu v pivu docházelo. To Nebranský, za to, že nemohl před“právem“ dokázati, že o „právu“ jen v opilosti žvástal, půl sudu piva Brtnického musel dáti v plac. Vše se vyřizovalo podomácku s ouctnou k ouřadu bez všech možných notářů, advokátů, smluv a jiných listin s kolky mocemi plnými. Na vše stačilo jen „Rychtářské právo“ a prostý sešit zápisů.

            Tehdá ještě slovo platilo jak zákon a podání ruky vše ztvrdilo.

Pečetě na Brtnicku.

            Při pátrání po různých archiváliích byly také určitým vodítkem pečetě používané na brtnickém panství. Pokud máte zájem podívejte se alespoň na některé záznamy o pečetích z těchto dokumentů mající vztah k Brtnici. Zajímavé jsou zejména majitelé pečetí – pisatelé  a Koroborace příslušné listiny a samozřejmě popis pečetí.

 

Albrecht Prusinovský z Víckova z Čejkovic

Stav: šlechta, nižší

Úřad: Soud zemský v kraji Brněnském

Funkce: Sudí práva menšího

Datum vydání listiny: 23. 4. 1538 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a zdržení věcí svrchu psaných my, jistec a rukojmě, pečeti své vlastní dali [j]sme k tomuto listu přivěsiti.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 24; 24 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála s unciálou Jazyk: latina/čeština Poznámka k popisu: opis mezi linkami Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli renesanční štít půlený, v levé polovině čtyři vodorovné pruhy. Ve zbytku pečetního pole drobný rostlinný motiv.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny  Typ záznamu: Pečetě na listinách

 

Burian z Valdštejna a na Brtnici

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 18. 4. 1525 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí já svrchu psaný Burjan svu vlastní pečeť přivěsil sem k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 26; 26 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála Poznámka k popisu: Nápis na stuze. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: Čtvrcený kolčí štít. V jednotlivých polích lev ve skoku. Kolčí přilba s korunkou, ze které vyrůstá lev. Stuha s nápisem.

Archiv: Státní okresní archiv Třebíč, Sbírka: Řeznický cech Moravské Budějovice Typ záznamu: Pečetě na listinách

Burian z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 28. 9. 1513 Místo vydání listiny: Prusy Koroborace listiny: Tomu na svědomí já, svrchu psaný Jan Kobík, svú vlastní pečeth dal [j]sem přivěsiti k tomuto listu a pro lepší a širší svědomí připrosil jsem urozených pánuóv... a urozených vladyk..., že [j]sú pečeti své vedle mne přivěsiti dali k tomuto listu na svědomí sobě a erbuóm svým bez škody.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 25; 25 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina/čeština Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na španělském štítu lev ve skoku doprava, na štítu stojí doprava obrácený kolčí helm s fafrnochy, v klenotu křídlo.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách.

Burian z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 13. 1. 1514 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Vidievše, ohledavše a vyslyševše svrchu psané listy, hlavně k žádosti nadepsaných měštěnínóv jihlavských, pečeti naše k tomuto listu nám a erbóm našim bez škody přiložili jsme dobrovolně.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 25; 25 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť pod papírovým krytem Připevnění pečetě: přitištěná Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina/čeština Poznámka k popisu: opis mezi linkami Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu lev ve skoku doprava, na štítu stojí doprava obrácený kolčí helm s fafrnochy, v klenotu křídlo.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách.
Burian z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 28. 9. 1514 Místo vydání listiny: Polná Koroborace listiny: Tomu na svědomie a pro lepší jistotu my, jistec a rukojmí svrchu psaní, pečeti naše vlastní s naším jistým vědomiem dali [j]sme přivěsiti k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 26; 26 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina/čeština Poznámka k popisu: opis mezi dvěma linkami zvnějšku a jednou linkou zevnitř Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu lev ve skoku doprava, na štítu stojí doprava obrácený kolčí helm s fafrnochy, v klenotu dvě křídla.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách
Burian z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 24. 11. 1515 Místo vydání listiny: Jihlava Koroborace listiny: Tomu na svědomí pečeti své vlastní svým dobrým vědomím přivěsiti jsme rozkázali a pro lepší jistotu připrosili [j]sme urozených pánuóv..., urozeného vladyky, pana..., že [j]sú pečeti své k těmto smlúvám vedle nás přivěsiti rozkázali sobě i erbuóm svým bez škody.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 18:12; 22:22 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina Poznámka k popisu: opis mezi linkami Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách.
Burian z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 15. 6. 1534 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: A pro lepší jistotu a chtíce tomu, aby to jisté a pevné bylo, pečeť svú vlastní dal [j]sem přivěsiti k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 28; 28 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála s unciálou Jazyk: latina/čeština Poznámka k popisu: obě písmena N v nápisu vyryta stranově obráceně Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli omezeném linkou kolčí štít čtvrcený, v každém poli lev ve skoku doprava, na štítu kolčí helm s bohatě rozvinutými fafrnochy a korunkou se třemi lístky, v klenotu vyrůstající lev. Po stranách znaku se vine páska s nápisem.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Erazim z Dlouhé Brtnice

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 5. 3. 1459 Koroborace listiny: Tomu všemu na pevnost a pro lepší jistotu my, nadepsaní purkmistr a rada, pečeť naši městckú s naším jistým vědomím dobrovolně jsě k ní přiznávajíc přivěsili [j]sme a prosili [j]sme slovutných panoší..., že jsú také vedle nás na svědomie a svým erbom bez škody pečeti své vlastní přivěsili k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 23; 23 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina Poznámka k popisu: opis mezi perlovci Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na španělském štítu rohy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

 Erazim z Dlouhé Brtnice

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 19. 4. 1460 Koroborace listiny: A toho pro lepší jistotu své [j]sme vlastnie pečeti přivěsili k tomuto listu a prosili [j]sme urozeného pána pana..., a slovutných panoší..., že jsú své pečeti přivěsili k tomuto listu sobě a svým erbóm bez škody.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 22; 22 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina Poznámka k popisu: opis mezi linkami Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: Většina pečetního pole vylámána.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Telč Typ záznamu: Pečetě na listinách

Erazim z Dlouhé Brtnice

Stav: šlechta, nižší

Koroborace listiny: A na potvrzenie a na jistotu toho všeho já, jistec, a rukojmě svrchupsaní své vlastnie pečeti s našie dobrú vuolí i s naším vědomím kázali [j]sme přivěsiti k tomuto listu, k nimž se dobrovolně přiznáváme.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 22; 22 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina Poznámka k popisu: opis mezi linkami Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na španělském štítu rohy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Telč Typ záznamu: Pečetě na listinách

Erazim z Volféřova

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 23. 4. 1538 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a zdržení věcí svrchu psaných my, jistec a rukojmě, pečeti své vlastní dali [j]sme k tomuto listu přivěsiti.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 26; 26 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická majuskula (s unciálou) Poznámka k popisu: opis mezi linkami Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na renesančním štítu s dvojitou obrubou rohy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Erazim z Volféřova z Dlouhé Brtnice

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 24. 2. 1529 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a pro lepší jistotu já, jistec, a my, rukojmě svrchu psaní, naše vlastní pečeti s naším jistým vědomím dobrovolně přivěsili [j]sme k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 27; 27 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála Jazyk: čeština Poznámka k popisu: opis na pásce Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na renesančním štítu rohy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Erazim z Volféřova z Dlouhé Brtnice

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 16. 10. 1532 Místo vydání listiny: Telč Koroborace listiny: Tomu na svědomí a pro lepší jistotu, pevnost a zdržení já, jistec a prodajce první, a my, rukojmě svrchupsaní, své vlastní pečeti s jistým a dobrým naším vědomím přivěsili [j]sme k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 26; 28 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická majuskula (s unciálou) Jazyk: latina/čeština Poznámka k popisu: opis na pásce Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu rohy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Erazim z Volféřova z Dlouhé Brtnice

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 20. 2. 1537 Koroborace listiny: A toho pro lepší vědomost a jistotu připrosili [j]sme s obú stran urozeného pána, pana... a urozeného vladyku, pana..., že jsú pečeti své podle našich přivěsili k těmto smlúvam sobě i erbuóm jich bez škody.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 26; 26 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Opis: (17.00) + ERAZIM +Z OLFFERZOWA Písmo: kapitála Jazyk: čeština Poznámka k popisu: opis mezi dvěma linkami zvnějšku a jednou zevnitř Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na renesančním štítu s dvojitým okrajem rohy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách


Ferdinand I.

Stav: panovnický dům, vládnoucí panovník

Titul: Král římský, uherský, český, dalmatský, chorvatský etc.

Země (území): Říše římská

Datum vydání listiny: 8. 6. 1564 Místo vydání listiny: Vídeň Koroborace listiny: Tomu na svědomí pečět naši císařskú k tomuto listu přivěsiti jsme rozkázali.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 83:95; 100:100 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na hedvábných nitích Typ pečetě: pečeť jednostranná, velká pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: Opis oddělen z obou stran několika linkami a zvnějšku navíc větvovcem. Hedvábné nitě mají barvu černo - žlutou. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V poškozeném pečetním poli je vidět na dvouhlavém rakouském orlu položený štít čtvrcený s českým lvem ve 2. poli a uherskými břevny ve 4. poli. Nad štítem koruna s pěti lístky. Po obvodu pečetního pole několik štítů se znaky zemí, přidržovaných malými anděly. Mezi orlími hlavami a křídly písmena, vlevo S, vpravo B.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice  Typ záznamu: Pečetě na listinách

František I.

Stav: panovnický dům, vládnoucí panovník

Titul: Císař rakouský, král jeruzalémský, uherský, český, lombardský, benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, lodoměřský, ilyrský etc.

Země (území): Císařství rakouské

Datum vydání listiny: 6. 7. 1836 Místo vydání listiny: Vídeň Koroborace listiny: Das meinen Wir ernstlich, zur Urkunde dieses Briefes besiegelt mit Unserem kaiserlich= königlichen und erzherzoglich anhängenden grösseren Insiegel.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 50; 132 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť v dřevěném pouzdře Připevnění pečetě: přivěšená Typ pečetě: pečeť jednostranná, velká pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: Opis mezi dvěma linkami zevnitř a větvovcem a linkou zvnějšku. Pečeť přivěšena na černo - žlutých šňůrách. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V poškozeném pečetním poli drží dva gryfové štít s dvouhlavým orlem, nad štítem císařská koruna.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách

František II.

Stav: František II., panovnický dům, vládnoucí panovník

Titul: Císař římský, král německý, uherský, český, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, lodoměřský, jeruzalémský etc.

Země (území): Říše římská

Datum vydání listiny: 30. 3. 1793 Místo vydání listiny: Vídeň Koroborace listiny: Zu Urkunde dieses Briefes besigelt mit Unserm kaiserlich königlich und erzherzoglich anhangenden grösserem Insiegl.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 132; 132 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť v dřevěném pouzdře Připevnění pečetě: přivěšená Typ pečetě: pečeť jednostranná, velká pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: Opis mezi třemi linkami zevnitř a silným větvovcem zvnějšku. Pečeť přivěšena na černo - žlutých šňůrách. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli drží dva gryfové velký štít, na kterém je nahoře položena císařská koruna dole s nápisem T.LANG.F(?), na štítu dvouhlavý rakouský orel držící v pravém pařátu meč a žezlo, v levém říšské jablko. Orel nese na prsou štít, na kterém jsou nahoře položeny dvě koruny, vlevo uherská, vpravo česká, obepnutý řádem zlatého rouna, rozdělený na velké množství polí se znaky zemí. V každém rohu štítu malý štítek se znakem, uprostřed štítu menší štít s mnoha znaky zemí, uprostřed menšího štítu malý štítek dvakrát půlený se znaky, nad štítkem korunka.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách

Heřman z Hrochova z Okříšek

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 24. 2. 1529 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a pro lepší jistotu já, jistec, a my, rukojmě svrchu psaní, naše vlastní pečeti s naším jistým vědomím dobrovolně přivěsili [j]sme k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 27; 27 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu tzv. roh (šachová figurka podobná věži), na štítu helm s fafrnochy, v klenotu neurčitelné znamení.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Hynek Brtnický z Valdštejna

Stav: šlechta, vyšší

Titul: Hejtman markrabství moravského

Datum vydání listiny: 13.06.1585 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Na potwrzeni toho wsseho czož se w tomto Listu pisse Ga swrchu psaney Hynek Brtniczkey Swaldssteyna, Heytman Markrabstwy Morawskeho Peczieth swau wlastni swym gistym wiedomim a Wuoli dobrowolnie Ktomuto Listu gsem przitisknauti dal a na niem se wlastni Ruokau podepsal.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s klenotem v pečetním poli Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 30:30; 30:30 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, malá pečeť Písmo: kapitála Jazyk: čeština Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s klenotem v pečetním poli Popis pečetního obrazu: V pečetním poli dole štít čtvrcený, v dolních čtvrtích lvi (?), horní nezřetelné, jako klenot vyskakující lev.

Archiv: Státní okresní archiv Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna, Sbírka: SOkA Vyškov, AM Rousínov Typ záznamu: Pečetě na listinách
Hynek Brtnický z Valdštejna

Stav: šlechta, vyšší

Funkce: Hejtman Markrabství moravského

Datum vydání listiny: 22. 11. 1587 Místo vydání listiny: Brtnice

Typ pečetního obrazu: Pečetě na listinách Tvar pečetě: oválný Velikost pečetě (mm): 22:20; 22:20 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Forma pečetě: pečeť pod papírovým krytem Připevnění pečetě: uzavírá Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála Jazyk: čeština

Archiv: Státní okresní archiv Olomouc, Sbírka: Archiv města Olomouce, Sbírka listin

Jan Adolf Městecký

Stav: duchovní
Funkce: Farář brtnický
Datum vydání listiny:
23.11.1587 Koroborace listiny: Tomu na svědomí a budoucí paměť sekryt svůj vlastní k tomuto listu jsem přitisknouti a přivěsiti dal.
Tvar pečetě: oválný Velikost pečetě (mm): 014:012; 014:012 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá
Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, sekret Opis: Bez opisu Popis pečetního obrazu: Nezřetelné
Poznámka: V Haasovi - Soupis privilegií... uveden chybně letopočet vydání listiny 1577.

Archiv: Státní okresní archiv Chrudim, Sbírka: Archiv města Heřmanův Městec Typ záznamu: Pečetě na listinách

Jan Zajímač z Kunštátu z Jevišovic

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 23. 4. 1538 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a zdržení věcí svrchu psaných my, jistec a rukojmě, pečeti své vlastní dali [j]sme k tomuto listu přivěsiti.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 25; 25 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála s unciálou Jazyk: čeština Poznámka k popisu: Celé jméno držitele pečeti zní: Jan Zajímač z Kunštátu a Jevišovic na Tavíkovicích. Nápis na vinoucí se pásce, zkomolený, špatně čitelný. Začíná v levé polovině pečeti dole, pokračuje nahoru, písmena AIG jsou obrácena vzhůru nohama. Nápis pokračuje dále v pravé polovině pečeti shora dolů, písmena CVNS jsou též obrácena. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli omezeném linkou kolčí štít dělený, v horní polovině tři vodorovné pruhy. Na štítu stojí doprava obrácený kolčí helm s fafrnochy, na helmu korunka se třemi lístky, v klenotu dvě orlí křídla se třemi pruhy. Od znaku vlevo i vpravo vinoucí se páska s nápisem.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách se znakem.

Jindřich Beránek z Petrovce

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 13. 1. 1514 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Vidievše, ohledavše a vyslyševše svrchu psané listy, hlavně k žádosti nadepsaných měštěnínóv jihlavských, pečeti naše k tomuto listu nám a erbóm našim bez škody přiložili jsme dobrovolně.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 24; 24 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť pod papírovým krytem Připevnění pečetě: přitištěná Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Poznámka k popisu: opis mezi linkami Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli štít s nezřetelným znamením.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

 

Jindřich Březnický z Náchoda z Dunajovic

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 23. 4. 1538 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a zdržení věcí svrchu psaných my, jistec a rukojmě, pečeti své vlastní dali [j]sme k tomuto listu přivěsiti.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 25; 25 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála s unciálou Jazyk: latina/čeština Poznámka k popisu: opis mezi dvěma linkami zvnějšku a jednou zevnitř Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na kolčím štítu jednoocasý lev s korunkou na hlavě ve skoku vpravo, na štítu stojí doprava obrácený kolčí helm s fafrnochy, v klenotu křídlo s kosmým pruhem.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Jindřich Hroch z Pošné z Heraltic

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 24. 2. 1529 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a pro lepší jistotu já, jistec, a my, rukojmě svrchu psaní, naše vlastní pečeti s naším jistým vědomím dobrovolně přivěsili [j]sme k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 27; 27 (původní)  Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Poznámka k popisu: opis mezi linkami Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu břevno, na štítu stojí doprava obrácený kolčí helm s fafrnochy, v klenotu jelení parohy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Josef II.

Stav: panovnický dům, vládnoucí panovník

Titul: Císař římský, král německý, jeruzalémský, uherský, český, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, lodoměřský etc.

Země (území): Říše římská

Datum vydání listiny: 1. 4.1784 Místo vydání listiny: Vídeň Koroborace listiny: Das meinen Wir ernstlich, zu Urkund dieses Briefs, besigelt mit Unserm kk. und erzherzoglich anhangenden grösseren Insigel,...

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 128; 128 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť v dřevěném pouzdře Připevnění pečetě: přivěšená Typ pečetě: pečeť jednostranná, velká pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: Opis mezi větvovcem zvnějšku a třemi linkami zevnitř. Pečeť přivěšena na černo - žlutých šňůrách. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli drží dva gryfové velký štít, na kterém je nahoře položena císařská koruna, na štítu dvouhlavý rakouský orel držící v pravém pařátu meč a žezlo, v levém říšské jablko. Orel nese na prsou štít, na kterém jsou nahoře položeny dvě koruny, vlevo uherská, vpravo česká, obepnutý řádem zlatého rouna, rozdělený na velké množství polí se znaky zemí. V každém rohu štítu malý štítek se znakem a korunkou nad štítkem, uprostřed štítu menší štít s mnoha znaky zemí, uprostřed menšího štítu malý štítek s babenberským břevnem vpravo a kosmým pruhem vlevo. Nad štítkem korunka.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách

Karel VI.

Stav: panovnický dům, vládnoucí panovník

Titul: Císař římský, král německý, španělský, uherský, český, dalmatský, chorvatský, slavonský etc.

Země (území): Říše římská

Datum vydání listiny: 5. 6. 1733 Místo vydání listiny: Laxenburg Koroborace listiny: Zu Urkund dieß Briefs besigelt mit Unserm Kayserlichen und Königlichen anhangenden grössern Insigel.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 105; 105 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť v dřevěném pouzdře Připevnění pečetě: přivěšená Typ pečetě: pečeť jednostranná, velká pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: Opis na pásce mezi linkami, zvnějšku silný větvovec, zevnitř slabý. Pečeť přivěšena na žlutých šňůrách. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na dvouhlavém rakouském orlu se společnou císařskou korunou dole s letopočtem 1712 zdobený barokní štít čtvrcený se znaky zemí, uprostřed štítu menší štítek s českým lvem. Nad štítem koruna s pěti lístky, kolem štítu řád zlatého rouna. Po obvodu dolní části pečetního pole čtyři malí andělé přidržující malé štíty se znaky zemí. Mezi křídly a řádem zlatého rouna písmena, vlevo S, vpravo B.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách

Leopold I.

Stav: panovnický dům, vládnoucí panovník

Titul: Císař římský, král německý, uherský, český, dalmatský, chorvatský a slavonský etc.

Země (území): Říše římská

Datum vydání listiny: 12. 2. 1671 Místo vydání listiny: Vídeň Koroborace listiny: Zu Urkhundt dieß Brieffs besigelt mit unserm Kayserlichen und Königlichen anhangenden größern Insigel,...

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 105; 105 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť v dřevěném pouzdře Připevnění pečetě: přivěšená Typ pečetě: pečeť jednostranná, velká pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: Opis na pásce mezi linkami, zvnějšku silný větvovec, zevnitř slabý. Pečeť přivěšena na žlutých šňůrách. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na dvouhlavém rakouském orlu se společnou císařskou korunou zdobený štít čtvrcený, v 1. a 4. poli uherská břevna, ve 2. a 3. poli český lev. Uprostřed štítu menší štítek čtvrcený a dále ještě dělený se znaky zemí, uprostřed něho ještě jeden štítek půlený, vpravo orlice, vlevo lev. Nad štítem koruna s pěti lístky, kolem štítu řád zlatého rouna. V dolní části pečetního pole kolem obvodu čtyři malí andělé přidržující šest menších štítů se znaky zemí. Mezi orlími křídly a řádem zlatého rouna písmena, vlevo S, vpravo B.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách
Leopold I.

Stav: panovnický dům, vládnoucí panovník

Titul: Císař římský, král německý, uherský, český, dalmatský, chorvatský a slavonský etc.

Země (území): Říše římská

Datum vydání listiny: 1. 6. 1675 Místo vydání listiny: Vídeň Koroborace listiny: Zu Urkhundt diß Brieffs besigelt mit Unßerm Kayserlichen und Königlichen anhangenden grösßern Insigel.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 105; 105 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť v dřevěném pouzdře Připevnění pečetě: přivěšená Typ pečetě: pečeť jednostranná, velká pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: Opis na pásce mezi linkami, zvnějšku silný větvovec, zevnitř slabý. Pečeť přivěšena na černo - žlutých šňůrách. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na dvouhlavém rakouském orlu se společnou císařskou korunou zdobený štít čtvrcený, v 1. a 4. poli uherská břevna, ve 2. a 3. poli český lev. Uprostřed štítu menší štítek čtvrcený a dále ještě dělený se znaky zemí, uprostřed něho ještě jeden štítek půlený, vpravo orlice, vlevo lev. Nad štítem koruna s pěti lístky, kolem štítu řád zlatého rouna. V dolní části pečetního pole kolem obvodu čtyři malí andělé přidržující šest menších štítů se znaky zemí. Mezi orlími křídly a řádem zlatého rouna písmena, vlevo S, vpravo B.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách

Mareš z Brtnice

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 11. 12. 1432 Místo vydání listiny: Telč Koroborace listiny: A na potvrzenie a pevnú jistost toho všeho své vlastnie pečeti s naší dobrú vólí a s naším vědomím přivěsili [j]sme k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s klenotem v pečetním poli. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 23; 23 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s klenotem v pečetním poli Popis pečetního obrazu: V pečetním poli dopředu hledící kolčí helm, v klenotu rohy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Telč Typ záznamu: Pečetě na listinách

Městská správa, město; Purkmistr a rada

Majitel: Městská správa, město, Purkmistr a rada

Datum vydání listiny: 25. 4. 1604 Místo vydání listiny: Jihlava Koroborace listiny: Toho pro lepší jistotu a svědomí my, svrchu psaní purgkmistr a rada města Jihlavy, pečět naši městskou k tomuto listu dali [j]sme přivěsiti.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 29; 29 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, malá pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: opis mezi dvěma linkami, zvnějšku silnější, zevnitř slabší Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na gotickém trojlistu položen španělský štít s mírně seříznutými rohy, na štítu český lev.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách
Městská správa, město; Purkmistr a rada

Majitel: Městská správa, město, Purkmistr a rada

Místo působení: Jihlava

Datum vydání listiny: 25. 10. 1636 Místo vydání listiny: Jihlava Koroborace listiny: ... na svědomí pečět naši městskou jsme přitiskli.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 29; 29 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť v dřevěném pouzdře Připevnění pečetě: přivěšená Typ pečetě: pečeť jednostranná, malá pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: Opis mezi linkami, zvnějšku silnější, zevnitř slabší. Pečeť přivěšena na stuze fialové barvy. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na gotickém trojlistu položen španělský štít s mírně skosenými rohy, na štítu český lev.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách.
Městská správa, město; Purkmistr a rada

Majitel: Městská správa, městoPurkmistr a rada

Místo působení: Brtnice

Datum vydání listiny: 29. 7. 1600 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Toho na jistotu a jisté zdržení pečet naši městeckou k tomuto listu přivěsiti [j]sme dali a dožádali [j]sme se urozeného vladyky pana..., že jest také k tomuto reversu pečět svou vedle naší na svědomí však sobě a erbuóm svejm beze škody přivěsiti dal.

Typ pečetního obrazu: Pečeť portrétní, typ trůnní bez insignií Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 42; 42 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, velká pečeť Písmo: kapitála Jazyk: latina Typ pečetního obrazu: Pečeť portrétní, typ trůnní bez insignií Popis pečetního obrazu: V pečetním poli vymezeném dvěma linkami v heraldicky levé polovině postava královny (Konstancie?) s korunou na hlavě, sedící na trůně. Vedle trůnu vlevo kolčí štít s českým lvem, v horní polovině pečeti vinoucí se páska s nápisem.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách

Mikuláš Klouzal z Rynárce z Slavíkovic

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 24. 2. 1529 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a pro lepší jistotu já, jistec, a my, rukojmě svrchu psaní, naše vlastní pečeti s naším jistým vědomím dobrovolně přivěsili [j]sme k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 26; 26 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: čeština Poznámka k popisu: opis an pásce, zvnějšku linka Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na španělském štítu lopatkové kolo s osmi příčkami, na štítu stojí kolčí helm s fafrnochy, v klenotu se opakuje znamení ze štítu.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Mikuláš Radkovec z Mirovic z Batelova

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 24. 2. 1529 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a pro lepší jistotu já, jistec, a my, rukojmě svrchu psaní, naše vlastní pečeti s naším jistým vědomím dobrovolně přivěsili [j]sme k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 25; 25 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická majuskula (s unciálou) Jazyk: čeština Poznámka k popisu: opis na pásce, zvnějšku linka Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na kolčím štítu dvě zkřížené železné sekyry, na štítu stojí helm s bohatě rozvinutými fafrnochy, v klenotu dvě zkřížené železné sakyry, nad nimi uprostřed paví ocas.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Obecní správa, obec; Úřad obecní

Pečetidlo brtnickéDatace: 1800..1900

 Majitel: Obecní správa, obec

Specifikace právnické osoby: Úřad obecní

Místo působení: Brtnice 

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, erbovní figura v pečetním poli. Tvar pečetní plochy: oválný Velikost pečetidla (mm): 27:29 (plocha); 80 (výška) Forma pečetidla: pečetní deska Materiál pečetidla: mosaz Držadlo: kuželka Opis: GEMEINDE MARKT PIRNITZ. Písmo: kapitála Jazyk: němčina Poznámka k popisu: opis mezi perlovci Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, erbovní figura v pečetním poli Popis pečetidla: V pravé části pečetního pole královna sedící na trůnu, držící v levé ruce žezlo. Po obou stranách trůnu ratolest. V levé části pečetního pole ve výši hlavy štít s českým lvem.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetidla
Obecní správa, obec; Úřad obecní

Typář brtnickýTyp záznamu: Pečetidla

 Místo působení: Pirnitz

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, erbovní figura v pečetním poli. Tvar pečetní plochy: okrouhlý Velikost pečetidla (mm): 45 (plocha); 33 (výška) Forma pečetidla: pečetní deska Materiál pečetidla: stříbro Držadlo: sklopné křídlo Nápis: *S*||CI||VIVM*||PVR||N||I||CZ: Písmo: kapitála Jazyk: latina Poznámka k popisu: nápis na vinoucí se pásce Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, erbovní figura v pečetním poli Popis pečetidla: V pečetním poli omezeném třemi linkami královna sedící na trůnu se sepjatýma rukama. Vedle trůnu po její pravé ruce kolčí štít s českým lvem. V horní polovině pečetního pole se vine páska s nápisem, zbytek pečetního pole damaskován. Poznámka: Pečetidlo přivěšeno na 17 cm dlouhém stříbrném řetízku ukončeném kroužkem.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice


Půta z Ludanic z Rokytnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 23. 4. 1538 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a zdržení věcí svrchu psaných my, jistec a rukojmě, pečeti své vlastní dali [j]sme k tomuto listu přivěsiti.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 21; 21 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická majuskula (s unciálou) Jazyk: čeština Poznámka k popisu: opis mezi dvěma linkami zvnějšku a jednou zevnitř Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu vzlétající husa, na štítu stojí doprava obrácený kolčí helm s bohatě rozvinutými fafrnochy, v klenotu vzlétající husa.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Šoslín z Brtnice

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 9. 3. 1367 Koroborace listiny: In quorum testimonium meum sigillum et ad peticionem meam et mee consortis sigilla nobilium virorum et dominorum Benesschii de Crawar,Heinrici,Henzlini et Georgii fratrum de Wethonia,Petri Hecht de Rossicz et Frankonis de Cuniovicz presentibus sunt appensa.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 29:29; 29:29 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: přírodního vosku Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Jazyk: latina Poznámka k popisu: Ozdoba oddělující opis legendy od pečetního obrazu setřena. Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: Ve středu pečetního pole gotický štít s figurou rostliny se třemi listy(? makovicemi ? péry ?).

Archiv: Moravský zemský archiv v Brně - Stavovské listiny 1212-1847 Typ záznamu: Pečetě na listinách


Václav Bronec z Chrastovic

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 13. 1. 1514 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Vidievše, ohledavše a vyslyševše svrchu psané listy, hlavně k žádosti nadepsaných měštěnínóv jihlavských, pečeti naše k tomuto listu nám a erbóm našim bez škody přiložili jsme dobrovolně.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 21; 21 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť volná Připevnění pečetě: přitištěná Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu dvě zkřížené sekyry (kratce).

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách.

Václav Dubský z Třebomyslic z Výčap

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 29. 7. 1600 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Toho na jistotu a jisté zdržení pečet naši městeckou k tomuto listu přivěsiti [j]sme dali a dožádali [j]sme se urozeného vladyky pana..., že jest také k tomuto reversu pečět svou vedle naší na svědomí však sobě a erbuóm svejm beze škody přivěsiti dal.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 28; 28 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála Jazyk: čeština Poznámka k popisu: opis mezi linkami, zvnějšku navíc další linka Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu rohy, na štítu stojí dopředu hledící helm s bohatě rozvinutými fafrnochy, v klenotu rohy postrkané třemi ručkami.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetě na listinách

Václav z Volfířova z Dlouhé Brtnice

Stav: šlechta

Datum vydání listiny: 20. 5. 1507 Koroborace listiny: A toho všeho na svědomí a pro lepší jistotu a potvrzení já jistec a my rukojmě svrchupsaní své pečeti vlastní přivěsili jsme s naším jistým vědomiem dobrovolně k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 24; 24 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: čeština Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu volské rohy.

Archiv: Archiv města Brna, Sbírka: Sbírka listin, mandátů a listů Typ záznamu: Pečetě na listinách.

 

Vilém Prusinovský z Víckova z Cimburka

Stav: šlechta, vyšší

Funkce: Hofrychtéř nejvyšší moravský

Datum vydání listiny: 23. 4. 1538 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a zdržení věcí svrchu psaných my, jistec a rukojmě, pečeti své vlastní dali [j]sme k tomuto listu přivěsiti.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 23; 23 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina/čeština Poznámka k popisu: opis na pásce vlnící se kolem okraje pečeti Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli kolčí štít půlený, v pravé polovině čtyři vodorovné pruhy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

z Cornštejna

Datum vydání listiny: 22. 7. 1613 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Pro lepší toho všeho, což se nadpisuje, pevnost a zdržení pečeť mou vlastní k tomuto listu sem přitisknouti dal a dožádal sem se urozeného pána pana Ladislava Šlejnice z Šlejnic a na Hostimě, Jeho Mi císaře římského, uherského a českého krále rady, též urozenejch a statečnejch rytířů, pana Jana Čejky z Olbramovic na Polici, Syrovicích a Bystřici, Jeho Mi císaře římského, uherského a českého krále rady a nejvyššího písaře markrabství moravského a pana Wolffa [ ]gmunda Jankovskýho z Vlašimě na Slatině a Budči, purkrabího zemského markrabství moravského, že jsou také pečeti své vedle mé k tomuto listu na svědomí (však sobě a erbům svým beze škody) přitisknouti dali.
Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 27; 27 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Poznámka k popisu: Pečeť nepatří žádné osobě uváděné v koroboraci, je na místě, kde očekávána pečeť Ladislava Šlejnice z Šlejnic. Pečeť patřila zřejmě některému z Bítovských Lichtenburků (zkřížené ostrve a ryba v klenotu), kteří se často psali z Cornštejna, jenž byl však už 1617 pustý. Pečeť také svojí podobou a gotickou minuskulou v opisu odkazuje na dřívější dobu vzniku. Možné spojení Šlejnice s Cornštejnem: druhou manželkou Ladislava Š. z Š. byla Anežka Krajířka z Krajku. Krajířové z Krajku drželi Cornštejn, avšak pouze ve 2. pol 15. st., před nimi a po nich byl C. majetkem Bítovských z Lichtenburka.
Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli ovál, zasahující nahoře a dole do legendy, se čtyřmi oblouky (po stranách malé, nahoře a dole půlkruhové). V oválu erb: nakloněný štít, na němž zkřížené ostrve, helm nezřetelný, jako klenot prohnutý kapr a nad ním jedna růže (?).

Archiv: Státní okresní archiv Třebíč, Sbírka: Archiv města Moravské Budějovice Typ záznamu: Pečetě na listinách

Zdeněk Brtnický z Valdštejna na Brtnici, Sádku, Heralticích a Mor. Budějovicích

Stav: šlechta, vyšší

Titul: J. M. C. rada

Datum vydání listiny: 22. 7. 1613 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Pro lepší toho všeho, což se nadpisuje, pevnost a zdržení pečeť mou vlastní k tomuto listu sem přitisknouti dal a dožádal sem se urozeného pána pana Ladislava Šlejnice z Šlejnic a na Hostimě, Jeho Mi císaře římského, uherského a českého krále rady, též urozenejch a statečnejch rytířů, pana Jana Čejky z Olbramovic na Polici, Syrovicích a Bystřici, Jeho Mi císaře římského, uherského a českého krále rady a nejvyššího písaře markrabství moravského a pana Wolffa [ ]gmunda Jankovskýho z Vlašimě na Slatině a Budči, purkrabího zemského markrabství moravského, že jsou také pečeti své vedle mé k tomuto listu na svědomí (však sobě a erbům svým beze škody) přitisknouti dali.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 36; 36 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť volná Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála Jazyk: čeština Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli čtvrcený štít zasahující dole do opisu, ve všech čtyřech polích lev, nad štítem helm s korunou asi turnajský (otřeno) a přikryvadla s feflíky, jako klenot vyrůstající lev zasahující nahoře do legendy.

Archiv: Státní okresní archiv Třebíč, Sbírka: Archiv města Moravské Budějovice Typ záznamu: Pečetě na listinách

Zdeněk z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 12. 2. 1510 Koroborace listiny: A tomu všemu na zdržení a na potvrzení a pro lepší jistotu věcí nahořepsaných svý jsme vlastní pečeti přivěsili k tomuto listu a připrosili jsme urozených pánů... a urozených vladyk..., že jsú pečeti své přivěsili na svědomí k tomuto listu sobě bez škody a erbuom svým.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 21; 21 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina Poznámka k popisu: opis na plasticky vystupující pásce Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na kolčím štítu lev ve skoku doprava.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách
Zdeněk z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 28. 9. 1513 Místo vydání listiny: Prusy Koroborace listiny: Tomu na svědomí já, svrchu psaný Jan Kobík, svú vlastní pečeth dal [j]sem přivěsiti k tomuto listu a pro lepší a širší svědomí připrosiljsem urozených pánuóv a urozených vladyk..., že [j]sú pečeti své vedle mne přivěsiti dali k tomuto listu na svědomí sobě a erbuóm svým bez škody.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 22; 22 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina Poznámka k popisu: opis na plasticky vystupující pásce, zvnějšku dvě linky Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na španělském štítu lev ve skoku doprava.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách
Zdeněk z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 13. 1. 1513 Místo vydání listiny: Brtnice Koroborace listiny: Vidievše, ohledavše a vyslyševše svrchu psané listy, hlavně k žádosti nadepsaných měštěnínóv jihlavských, pečeti naše k tomuto listu nám a erbóm našim bez škody přiložili jsme dobrovolně.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 22; 22 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť pod papírovým krytem Připevnění pečetě: přitištěná Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Opis: nečitelný Písmo: gotická minuskula Poznámka k popisu: opis na plasticky vystupující pásce Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu lev ve skoku doprava.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách
Zdeněk z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 28. 9. 1514 Místo vydání listiny: Polná Koroborace listiny: Tomu na svědomie a pro lepší jistotu my, jistec a rukojmí svrchu psaní, pečeti naše vlastní s naším jistým vědomiem dali [j]sme přivěsiti k tomuto listu.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 22; 22 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina Poznámka k popisu: opis na pásce, zvnějšku linka Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na štítu lev ve skoku doprava.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách
 Zdeněk z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 24. 11. 1515 Místo vydání listiny: Jihlava Koroborace listiny: Tomu na svědomí pečeti své vlastní svým dobrým vědomím přivěsiti jsme rozkázali a pro lepší jistotu připrosili [j]sme urozených pánuóv..., urozeného vladyky, pana..., že [j]sú pečeti své k těmto smlúvám vedle nás přivěsiti rozkázali sobě i erbuóm svým bez škody.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 22; 22 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: gotická minuskula Jazyk: latina Poznámka k popisu: opis na plasticky vystupijící pásce, zvnějšku linka Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s erbovní figurou na štítu Popis pečetního obrazu: V pečetním poli na španělském štítu lev ve skoku doprava.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách
Zdeněk z Valdštejna z Brtnice

Stav: šlechta, vyšší

Datum vydání listiny: 25. 1. 1545 Místo vydání listiny: Batelov Koroborace listiny: Tomu všemu na potvrzení a pro lepší jistotu my, jistec a rukojmě svrchu psaní, své vlastní pečeti s naším jistým vědomím dobrovolně k tomuto listu dali [j]sme přivěsiti.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 36; 36 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: červená Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Písmo: kapitála s unciálou Jazyk: latina/čeština Poznámka k popisu: opis na pásce, zvnějšku několik linek Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli štít čtvrcený, v každém poli dvouocasý lev ve skoku vpravo, na štítu stojí turnajový helm s fafrnochy a korunkou se třemi lístky, v klenotu poloviční lev.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách

Znata Prusinovský z Víckova z Orlovic

Stav: šlechta, nižší

Datum vydání listiny: 23. 4. 1538 Místo vydání listiny: Dlouhá Brtnice Koroborace listiny: Tomu na svědomí a zdržení věcí svrchu psaných my, jistec a rukojmě, pečeti své vlastní dali [j]sme k tomuto listu přivěsiti.

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem. Tvar pečetě: okrouhlý Velikost pečetě (mm): 24; 24 (původní) Pečetní látka: včelí vosk Barva pečetě: černá Forma pečetě: pečeť ve voskové misce Připevnění pečetě: přivěšená, na pergamenovém proužku Typ pečetě: pečeť jednostranná, osobní hlavní Opis: (13.00) [ ]Z VI/CZKOVA/ Písmo: kapitála Jazyk: čeština Poznámka k popisu: opis mezi dvěma linkami zvnějšku a jednou zevnitř Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, s úplným znakem Popis pečetního obrazu: V pečetním poli gotický štít půlený, v pravé polovině čtyři vodorovné pruhy, na štítu stojí doprava obrácený kolčí helm s bohatě rozvinutými fafrnochy, v klenotu rohy.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv města Jihlava do r. 1848, Listiny Typ záznamu: Pečetě na listinách.


Kaplička Františka s Assisi

            Půjdete-li cestou z Brtnice kolem hřbitovů k rybníku a dáte se pěšinkou do polí tak vás zavede na stráně nad rybník až k půvabnému maličkému Vrzalovu rybníčku. Rybníček, nejen že je zasazen Kaplička sv. Františka s Asissi na hrázi Vrzalova rybníčka v Brtnici.
Jedna z fotografií z Fotogalerie Ježka Brtnického.v půvabné krajině ale je také plný krásných leknínů. Na jeho hrázi stojí kaplička sv. Františka s Asissi  s letopočtem 1828. Kdo a proč vystavil tuto kapličku, jaké neštěstí či jaká událost byla příčinnou postavení, o tom záznamy mlčí. Doposud je kaplička pěkně udržovaná a jako zajímavost jistě stojí to, že je v ní text nejznámější Františkovy básně – „Píseň tvorstva. (Pokud nebude již čitelná, máte možnost si ji celou přečíst na konci tohoto článku.)

            Máte-li prosím někdo více informací o této kapličce, prosím napište mi. Jistě i jiné by tyto údaje zajímaly a je dobré je také zachovat pro další pokolení, než se zcela ztratí z povědomí. Předem vám děkuji Ježek Brtnický

 

            Kdo byl svatý František? František z Assisi patří mezi nejvýznamnější, nejznámější a nejoblíbenější svaté. Nejdůležitějšími prvky jeho víry byla chudoba a láska ke Kristu. Svým upřímným životem se zasadil o upevnění těchto hodnot, které ve středověké církvi prožívaly krizi. Jeho svátek se slaví 4. října.

Hlava sv. Františka s Asissi            Narodil se na přelomu let 1181 a 82. Za téměř tisíc let od jeho narození nakupili životopisci pro Františkovu slávu bezpočet historek, které jsou z větší části pouhé legendy. Např. není pravda, že se narodil ve stáji ani to, že František se jmenuje, protože se snadno naučil francouzsky. Vzhledem k tomu, že jeho matka byla Francouzka na tom není ani nic moc divného.

            V mládí se hodlal stát udatným rytířem. Aby svou touhu uskutečnil, zúčastnil se František v roce 1201 výpravy proti Perugii. Assisi však bylo poraženo a František strávil celý rok v zajetí, kde měl četné sny a vidění, ve kterých mu Bůh sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu. Při pouti do Říma jej však čekalo obrovské zklamání nad bohatstvím církve a chudobou lidí. Zahodil peníze, vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem. František nějaký čas pobýval v klášteře v Gubbiu a pomáhal malomocným. Hlásal absolutní chudobu a úplné odevzdání do vůle Boží. V té době se okolo něj shromáždili první žáci.

            V roce 1209 František sepsal jednoduchá řeholní pravidla a vydal se do Říma k papeži který je schválil a tak umožnil vznik Řádu menších bratří. Je pochopitelné, že hlásání absolutní chudoby nebylo ani v té době nikterak populární a lidé se zrovna na jeho kázání nehrnuli. Odtud pochází známá legenda, že když nenalezl posluchače mezi lidmi odešel do lesa a kázal lesní zvěři, která mu pozorně naslouchala. Nicméně postupně jeho příznivců a následovníků přibývalo. V roce 1212 projevila zájem o následování Františka první žena, Klára. František nejdříve poslal Kláru do benediktýnského kláštera, teprve později se rozhodl společně s ní založit Řád svaté Kláry (Ordo Sanctae Clarae, u nás známé jako Klarisky nebo Řád chudých paní). Členkou tohoto řádu byla svatá Anežka Česká.

            V roce 1218 pak založil tak zvaný třetí řád pro věřící, kteří by ho chtěli následovat, ale nemohou nebo nechtějí se vzdát světského života (terciáti). Mezi jeho příslušníky patřil např. francouzský král Ludvík IX. nebo německá šlechtična Alžběta Durynská.

            Podle legendy se 17. září 1224 na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Na sklonku života i oslepl. Zemřel 3. října 1226 v Porziuncule, v chatrči na zemi přikryt vypůjčeným pláštěm.

            Literární dílo Františka s Assisi je na dobu, kdy naprostá většina lidí neuměla ani psát, ani číst, relativně rozsáhlé. Nejslavnějším Františkovým dílem je báseň Píseň tvorstva (Laudes creatuarum). Ta není napsána latinsky, ale v umberském dialektu, dialektu, kterým se hovořilo v okolí Assisi.

            Málo známým dědictvím po svatém Františkovi je vánoční zvyk stavění betlémů. On byl totiž patrně první, který v roce 1223 v Grecciu na vánoce zinscenoval scénu narození Páně v chlévě s živými zvířaty.

            Je patronem Itálie, ekologie a také vlčat - nejmladších skautů. Jeho svátek se slaví 4. října.

 

Píseň tvorstva

 

Nejvyšší všemohoucí dobrý Pane,
tvé jsou chvály, sláva, čest a všecko požehnání;
jenom tobě patří, Nejvyšší ty,
oslovit tě jménem žádný člověk hoden není.

Chválen buď, můj Pane, mnou a všemi stvořeními,
a především panem bratrem sluncem,
jenž přináší den a jímž nás osvěcuješ;
krásný je a září velikou se skvěje,
Nejvyšší, a tvoje světlo vyjadřuje. 

Chválen buď, můj Pane, skrze sestru lunu, skrze hvězdy;
na nebi stvořils je jasné, jako drahokamy krásné.
Chválen buď, můj Pane, skrze bratra vítr,
skrze vzduch a mraky, jasno, všecka počasí,
kterými všem stvořením svým žíti dáváš.

Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu,
která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá.  

Chválen buď, můj Pane, skrze bratra oheň,
který poskytuješ našim nocem,
a je krásný, radostný a mohutný a silný.

Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru, matku zemi,
která dává život a jež vládne nade všemi
a jež rodí různé plody, trávu a barevné květy.

Chválen buď, můj Pane, skrz ty, kdo z tvé lásky odpouštějí
a snášejí nemoci a protivenství.
Blažení jsou ti, kdo věrně v míru vytrvají,
neboť ty je budeš korunovat v nebi.

Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestřičku – smrt těla,
před níž žádný živý člověk kam utéci nemá.
Běda těm, kdo zemrou ve smrtelných hříších!
Blaze těm, jež ve tvé svaté vůli konec přistih!
Druhá smrt, smrt duše, nic jim zlého neudělá.

Chvalte mého Pána, blahořečte, děkujte mu
a s velikou pokorností sloužete mu!

 

Všimněte si, že píseň zmiňuje pouze Boží výtvory a je zcela pominutá lidská civilizace.

Brtnice a muzeum.

            Brtnice, , městečko s bohatou kulturní historií, se již mnohokrát pokoušelo o zřízení městského muzea v Brtnici, které by připomínalo bohatou a slavnou minulost.

            Na přelomu 19. a 20. století se značně obecně zvýšil zájem o lidové umění. Rakousko-Uhersko podporovalo nejrůznější aktivity které upozorňovaly na kulturní tradice svých jednotlivých národů a snažilo se tak o přínos do kulturní sféry mocnářství. Byla zainteresována mnohá vrchnost a tak se začaly na jejich sídlech objevovat i sbírky z této oblasti. I Akademie výtvarných umění ve Vídni tyto aktivity podporovala a tak i řada umělců – studentů se věnovala shromažďování lidových kulturních památek – krojů, nábytků, předmětů lidových umělců.

            Do této činnosti se zapojil i tehdejší student akademie Josef (František Maria) Hoffmann. Z jeho sbírek jsou známé například textilie až z Indie. Sbíral také lidový nábytek a svoje sbírky prozatím ukládal v domě svých rodičů. Jeho otec - Josef Hoffman zastával v té době úřad brtnického starosty. Starosta Hoffman byl sice Němec, ale jeho rodina žila po několik generací v Brtnici. Hoffman toto české prostředí respektoval a lpěl na českých tradicích. Snažil se podporovat rozmach kulturního a společenského života městečka a měl pro „zálibu“ svého syna plné pochopení.

            Od vzniku samostatného státu se opakovaně snažilo vedení městečka o zřízení městského muzea - kulturní kapličky a snad posledním pokusem, který ještě zapadá okrajově do doby našeho vyprávění je ten, kdy se Brtnice v roce 1940 obrátila na Památkový úřad v Brně. Výsledkem jednání trvajícího až do roku 1941 bylo, že tehdejší muzejní inspektor pro Moravu dr. Jaroslav Helfert navrhl Brtnickým nejdříve vybudování obecního archívu, ke kterému by byly přičleněny i muzejní památky.

            Obec poté vstoupila do jednání se synem zesnulého učitele A. J. Pátka – Emilem Pátkem a odkoupila od něho za 20 000 K sbírku mincí a hmyzu soustředěnou jeho otcem.

            To je asi tak vše, co se v období, kterým se zabývá Ježkovo vyprávění, můžeme říci o snaze vybudovat městské muzeum v Brtnici. A současný stav(?) – to je již jiná kapitola. 

Hoffmann vzpomíná na rodnou Brtnici.

            Trhová Brtnice se nachází v jihlavském okrese, v době Hoffmannova dětství v německé oblasti. Městečko leží v údolí, středem velkého náměstí protéká Brtnice, přičemž tři barokní mosty propojují jeho horní a dolní část. Největší, prostřední most nese na svých poměrně vysokých postranních zídkách po třech barokních postavách svatých v poněkud nadživotní velikosti, které velebně ochraňují městečko. Podél řeky byly tenkrát vysázeny lípy a rozestavěno několik laviček. Na protilehlé straně stojí mohutný knížecí collaltovský zámek. Na hlavním náměstí stojí několik jedno a dvoupodlažních domů s milými barokními fasádami a také radnice se svým osobitým štítem.

            V těch větších domech bydlelo několik německy mluvících měšťanů: lékárník, obchodník, pekař. Dva hostince nesměly chybět, protože ve dnech trhů se náměstí naplnilo spoustou lidí. Hoffmannova rodina vlastnila tři velké domy: dva na horním náměstí a na dolním třetí, který sama obývala.

            Tenkrát, tedy kolem šedesátých a sedmdesátých let 19. století bylo v obci přibližně čtyřicet až padesát německých rodin, z nichž většina byla ve službách knížete Collalta jako ředitelé statků, důchodní, hospodářští správci, inspektoři, komorníci, lesmistři a adjunkti. Dále zámecký lékař a několik již penzionovaných úředníků. Dílny řemeslníků (truhlářů, čalouníků, výrobců kočárů, kovářů) byly seskupeny kolem velikého nádvoří s krásným mariánským sloupem před zámkem.

            Dále Hoffmann vzpomíná: „Ze spodní části velkého náměstí vedla silnice do kopce kolem kostela a barokní fary, po pravé straně ohraničená mohutnou budovou zámeckého typu, postavenou na příkré skále, prastarou továrnou, ve které pod vedením mého pradědečka byly potiskovány látky, což bylo tenkrát za dávných časů od pozdního baroka až po biedermeier důležité a výnosné výrobní odvětví. Bez toho by bylo nepředstavitelné, jak jinak by se mohla naše rodina před třemi sty lety uchytit, čile se rozvíjet a nabýt značného majetku se všemi příslušnými budovami, poli, loukami a lesy, rybníky a potoky…
            Jak žádalo hospodaření na dobře vedeném statku, mohl jsem se od šesti až osmi let všeho zúčastňovat, uzavírat s koňmi, kravami a ostatními živými tvory na dvoře a ve stáji upřímná přátelství a všude přikládat ruku k dílu. Všechny tajemné svátky, události a zážitky během měsíců byly naším obzvláštním potěšením a probouzely naši aktivitu. Také naše služebnictvo, které se vždy považovalo za naprosto náležející k domu a často v něm prožilo celý život, patřilo k našemu okruhu přátel. Především kočímu patřila naše obzvláštní láska.
            Bylo to patriarchální společenství, ve kterém každý až do konce života mohl plnit jemu zvlášť vymezené poslání. Jarmarky a pouti byly zvláštními příležitostmi a událostmi, které nás dlouhé týdny udržovaly v napětí a kterých jsme si užívali s takovou blažeností, jakou jsme pak znovu nezažili po celý život. O náležitý pořádek se staral náš obecní policajt v uniformě se šavlí. Měl především povinnost po krátkém zabubnování na všech náměstích a ulicích úředně vyhlásit nařízení a oznámení úřadů, při kteréžto ceremonii byl obklopen vesnickou mládeží. Bylo totiž tenkrát ještě mnoho negramotných, kteří byli tímto způsobem informováni. Jak plný událostí, jak šťastný život to byl, který pozdější čas bohužel navždy zničil.“

Z pamětí Josefa Hoffmanna.

            Josef Hoffmann ve svých pamětech mimo takto vzpomíná na své dětství:  „Byla to tvrdá doba pro mne, venkovana, a bylo skličující přestát dennodenně všechna nebezpečí stále nových zkoušek. Cítil jsem se v každém směru zastrašený a opuštěný. Moje paměť nebyla pro tehdy tak oblíbené biflování zpaměti dost silná a při nejlepší vůli udělat mým milovaným rodičům radost nemohl jsem dosáhnout toho, abych jakkoli vynikl. Patřil jsem bohužel od počátku k průměrně nadaným žákům. Měl jsem sice o všechny předměty velký zájem, pokud podněcovaly mou fantazii nebo zvědavost, ale při zkouškách prokazovala moje nesmělost opak.

            Tak to šlo líp nebo hůř až do páté třídy. Ta mi ale připravila nepřekonatelné potíže. Propadl jsem ve třech předmětech a musel jsem k nesmírnému zděšení mých rodičů kvintu opakovat. Moje vážnost tím nesmírně utrpěla a začalo se mně a mým schopnostem všeobecně nedůvěřovat.

            Školní rok skončil a já jsem místo ve třech neprospěl v šesti předmětech a s tímto vysvědčením byl jsem nucen vrátit se domů. Byla to ostuda v obci, kde byl můj ubohý tatínek starostou, a to mi způsobilo strastiplný život a trýzeň, která mi ztrpčila mladý život natolik, že mne jistý pocit méněcennosti neopustil do dnešního dne… Tehdy mi vzali housle, a nikdo nevěděl, co si teď mají s nepodařeným dítětem počít. Jediný přítel, který při mně stál, byl Hochsommer, syn našeho místního stavitele. S ním jsem byl denně na různých malých staveništích, směli jsme se zedníky lézt po lešení a vykonávat různé pomocné práce. Stavitelství se všemi jeho tajuplnými možnostmi nejen podněcovalo moji fantazii, ale také mne svou cílevědomou činorodostí přímo táhlo na tuto dráhu.
Myslel jsem na to zvolit si toto povolání, ale nevěděl jsem, co by tomu můj těžce zklamaný otec řekl.“ Potud Hoffmannova vzpomínka.
            „Těžce zklamaný“ otec se dožil synova úspěchu, i když si jeho dráhu představoval jinak. Na vídeňské Akademii výtvarných umění u svobodného pána Karla fon Hasenauera, rektora školy, a od druhého ročníku u Otto Wagnera patřil k nejlepším studentům. Studia zakončil odměněn Státní Římskou cenou, která obnášela roční stipendium v Itálii.

            Rok po návratu z Itálie (1897) stál spolu s malířem Gustavem Klimtem a dalšími u založení tehdy revoltujícího spolku rakouských umělců Secesion, v roce 1899 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy ve Vídni, kde působil až do roku 1936. V roce 1903, kdy Hoffmannův otec umírá, je už jeho syn žádaným architektem, který právě zakládá proslulou měleckoprůmyslovou dílnu Wiener Werkstätte. Pro ni vytvořil Josef Hoffmann nepřebernou řadu návrhů od vzorů pro dekorační tkaniny přes stolní náčiní, keramiku, sklo, svítidla, módní doplňky, pohlednice až po nábytek.

            Nejslavnější Hoffmannovou stavbou je Palais Stoclet v Bruselu. Stavěl ji v letech 1905 – 1911 pro uměnímilovného bankéře, který si nechal navrhnout sídlo reprezentující bohatství a vybraný vkus sběratele umění. Palác je obložen norským bílým mramorem, na hranách jsou pozlacené železné profily. Ve vybavení vily nechybí malé divadlo a všechny detaily, včetně uměleckých děl, jsou dílem Josefa Hoffmanna a jeho spolupracovníků z Wiener Werkstätte, kde se všechno zařízení také vyrábělo. Palác stojí v Bruselu dodnes v neporušeném stavu. Za vrcholné dílo architekta Josefa Hoffmanna je ale považováno sanatorium v Purkersdorfu u Vídně z roku 1904. Bylo to rané, puristické období jeho tvorby. Budova dodnes vzrušuje moderním pojetím a elegancí, jednoduchou kvádrovou formou, plochou střechou, světlými, jemně strukturovanými vnějšími omítkami. Modré a bílé kachlíky, lemující okna a nároží, fajánsové vlysy a plastiky u vstupu a supraporta broušených dveří jsou jedinými ozdobami. Jedinečné dílo 20. let, kdy Hoffmann prožíval nejšťastnější a nejplodnější období svého života, představuje vila pro Sonju Knips v Nusswaldgasse ve Vídni. Jednoduché výrazové prostředky, například různá hloubka ostění oken nebo geometrický ornament na fasádě, vedly historika k výroku o „předměstské vile nadčasové krásy“.
            Klasické cítění a mistrné zvládnutí formy lze obdivovat i na drobnějších pracích, jako je například náhrobek Gustava Mahlera ve Vídni. V roce 1925 byl za rakouský pavilon a expozici na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži Josef Hoffmann odměněn titulem Rytíř čestné legie.

Vídeňská secese v bukolické Brtnici – úpravy Hoffmannova domu.

            Po smrti svých rodičů podnikl Josef Hoffmann úpravu svého rodného domu. Inspiroval se bohatou historií budovy; gotické zdivo je dodnes patrné v přízemí a místy bylo zjištěno až do výše prvního patra. Barokní domy nebyly na českém a moravském venkově ničím výjimečným, ale hluboký osobní vztah k místu přispěl k výjimečnému výsledku úprav, které byly komentovány dokonce v tehdejším odborném tisku: „…až prof. Hoffmann… dal interiéru půvabný vzhled kulturního domova“. (Peter Leim v časopise Das Interieur v roce 1911.)
            Hoffmann navrhl výmalbu a zařízení místností prvního patra, dřevěné obložení a zařízení své pracovny a ložnice v přízemí, také nové vydláždění průjezdu, úpravy tvaru nárožních bosáží hlavního průčelí, přístavbu dřevěné verandy dvorní fasády, úpravy schodišťového prostoru, nátěr fasád; altán ve dvoře a hospodářský dvůr přeměnil v zahradu. Navrhl i zahradní nábytek, dveřní kování, dveře do svého pokoje s kruhovým oknem a šablony vzorů pro výmalbu místností. Byt byl zařízen historickým nábytkem, předměty z rodinného majetku, novým nábytkem a doplňky zhotovenými v Hoffmannově Wiener Werkstätte. Po požáru v polovině 30. let nahradil Hoffmann mansardovou střechu střechou valbovou. Po druhé světové válce z toho všeho nezůstalo téměř nic. V květnu roku 1945 byl dům převeden do majetku místní organizace KSČ a jeho vybavení se během let většinou ztratilo, pouze menší část nábytku a obrazů byla uskladněna na brtnickém zámku, část – zejména „moderní“ nábytek z Wiener Werkstätte – spálena.

            V průběhu 50. – 80. let byla provedena vnitřní vestavba do hospodářského dvorního křídla, zbořen Hoffmannův dřevěný altán, zrušena zahrada a místo ní postavena zděná hala pro zemní stroje, zmizela mříž na okně v patře bočního průčelí. Při opravě domu kolem roku 1980 byly strženy zbytky historické zděné verandy dvorního průčelí, částečně odstraněna Hoffmannova dřevěná veranda na jižní straně téhož průčelí, zvětšena okna v soklu uličního průčelí. Původní barokní kastlová okna v patře hlavního průčelí, osazená v líci fasády, byla vyměněna za zdvojená, osazená hluboko ve fasádě, původní barokní štuková výzdoba fasád byla změněna na hrubou betonovou, odstraněna byla Hoffmannova keramická dlažba průjezdu (vše s vědomím a dohledem orgánů památkové péče). Roku 1992 – pro instalaci výstavy Barokní Hoffmann Rakouského muzea užitých umění – byla odstraněna původní povrchová úprava dřevěné podlahy a místnosti bíle „přelíčeny“ další vrstvou výmalby.

Jaká byla Brtnice v roce 1900.

            I když víme, že městečko Brtnice se věnovalo vzdělanosti svých obyvatel poctivě, vzdělanost jeho obyvatel z dnešního pohledu nebyla na vysoké úrovni i když na tehdejší dobu byla na výši. Stejně tak co do počtu obyvatel se jistě řadila na přední místo.

            Nejsou známy přesné statistiky, určitý obraz o městečku na přelomu století nám říká záznam z roku 1900 kde měla Brtnice 481 domů s 3003 obyvateli. Mužů bylo v té době 1423 a žen 1580.

            Národnostní rozložení obyvatel bylo v tomto roce: 2092 Čechů, 77 Němců a 4 obyvatelé byli jiné národnosti.

            O rozdělení obyvatel podle náboženského vyznání z toho roku se dovídáme, že v Brtnici bylo 2834 občanů katolického vyznání, 46 bylo evangelíků a 123 židů.

            O rozloze půdy se bohužel nedozvídáme, zda šlo o půdu obhospodařovanou, ale její rozloha je uváděna že byla 1925 ha.

            Poslední zajímavá skutečnost je počet negramotných obyvatel. Těch mělo městečko v roce 1900 na 649.

            I tyto údaje nám dávají určitý obraz o kulturní historii malého městečka na Vysočině.

Sportovní organizace.

            O založení Sokola si povíme dále, na jiném místě. Teď si povězme něco málo o sportovních organizacích v městečku v období „první republiky“ – v období kdy zemi zmítala hospodářská krize a kdy se zápasilo o politickou moc.

            Jak ze záznamů plyne, že ve školním roce 1928/29, kdy školu navštěvovalo 300 dětí, jich cvičí v Sokole 47, V Orle 33 a v DTJ 26.

            Teprve v roce 1922 se podařilo založit v Brtnici Orel a v polovině 30. let vznikl Sportovní klub Brtnice pod předsednictvím Hynka Tůny. Duší však byl učitel Vladimír Peňáz, který získal na 80 chlapců a dívek hlavně z řad dělníků a studentů. Roku 1938 si Sportovní klub zbudoval vlastní hřiště. Jeho podniky byly hojně navštěvované. Hrála se kopaná a házená a každým rokem se pořádal kulturní a sportovní den s průvodem.

            Teprve v roce 1937 byla zde obnovena DTJ. Dělnická tělocvičná jednota se původně ustanovila 30. listopadu 1919. Její starostou byl Jan Fuchs a jednatelem Oldřich Vlk. V roce 1926 se změnil název na JPT – Jednota proletářské tělovýchovy. Ta založila Klub dělnických cyklistů, jehož kapitánem byl Boh. Hrnčíř, místokapitánem Josef Jordán a jednatelem Jaroslav Vlk a později také klub Spartakových skautů práce. Ten organizoval například setkání na Rokštýně. Byl také zřízen fotbalový klub Rudá hvězda. Působila však hlavně v oblasti kulturní činnosti – hrála divadelní představení. Její činnost byla celostátně zastavena roku 1933.

            Roku 1935 byl založen chlapecký oddíl skautů-junáků a roku 1936 i dívčí oddíl. Oba oddíly měly roku 1937 celkem 82 členů a provozovaly tábornictví, turistiku, spojařství, poznávaly přírodu a rozvíjely obecně kulturní zájmy. Každoročně provozovaly stálý nebo putovní tábor. Duší byl učitel František Lichka, Bedřich Adam a Miroslav Drštička.

            Všechny organizace byly po vytvoření protektorátu (1939) zrušeny. 

O Sokole v Brtnici.

            Sokol vznikl jako první česká tělocvičná organizace v Rakousku-Uhersku v době politické uvolnění šedesátých let 19. století z iniciativy dr. Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera.

            První sokolský prapor namaloval Josef Mánes a při jeho rozvinutí 1. června 1862 se stala matkou praporu Karolina Světlá. Náčelník M. Tyrš vytvořil tělocvičnou soustavu a názvosloví (Základové tělocviku).

            Vlastenecké zaměření Sokola se projevovalo od začátku a jeho vystupování - výlety v krojích, účast na národních slavnostech, veřejná cvičení aj. - povzbuzovalo národní sebevědomí. Za 1. světové války měli sokolové velký podíl na vzniku československých legií a ve dnech převratu v říjnu 1918 udržovali pořádek ve městech. Často byli nazýváni naším národním vojskem.

            Když byla v Brtnici roku 1896 založena Jednota katolických tovaryšů vznikla ve studentských řadách kolem Knihovního a zábavního spolku myšlenka na založení Sokola v Brtnici. K její realizaci došlo hned v roce 1897 za pomoci Sokolů z Třebíče a Jihlavy. U jeho zrodu a jeho prvním starostou byl především Arnošt Kába a další vážení místní občané – dr. Tomáš Peňáz, Karel Dobrovolný a Václav Houkal. Hnací silou však byli studenti prezentovaní především Janem Vetchým a mladí dělníci, jako například Čeněk Vlk.

            Sokol sdružoval pokrokové, vlastenecky a protirakušácky smýšlející dělníky, řemeslníky a učitele. Zpočátku měl 40 členů. Již v roce 1898 uspořádal první veřejné vystoupení a projevoval velkou životaschopnost. Na přelomu století byli členy Sokola až na jednoho všichni učitelé základní školy a po zřízení měšťanské školy poskytl Sokol nářadí do její tělocvičny. Za to mu bylo povoleno její bezplatné užívání na 12 roků.

            Tělovýchovná jednota „Sokol“ měla svoji spolkovou místnost v hotelu „U černého orla“. Zde působilo i řada ochotníků, kteří pod hlavičkou Sokola hráli představení nejen v hostinci hotelu, ale také jinde. Brtnice dlouho usilovala o kino. Až 10. května 1920 se obecní zastupitelstvo usneslo doporučit žádost Sokola o kinematografickou licenci. Toho roku se stal ředitelem školy Adolf Ptáček, dlouholetý starosta Sokola, který pro svoje protiklerikální smýšlení nezůstal ušetřen útoků a nevzpomíná na léta strávená v Brtnici zrovna v dobrém.

            Sokol měl svoje spolkové místnosti v hostinci Arnošta Káby, odkud však byl vypovězen a teprve po 28 letech trvání se mu podařilo zakoupit od továrníka Löwyho za 80 000 Kč továrnu na obuv, původní škrobárnu a při okrskovém veřejném cvičení 6. června 1926 ji otevřít po přebudování na sokolovnu. Ačkoliv Sokol uvažoval o kině již od roku 1920, zřídil jej teprve po získání vlastní budovy. V dubnu 1926 byla sokolovna schválena k provozování filmových představení. A v září  1929 byla Sokolu udělena kinematografická licence. Sál měl tehdy 136 sedadel a první představení bylo v Brtnici 1. ledna 1929. V roce 1938 byla povolena přestavba sálu a počet sedadel se zvýšil na 192. V tom roce se uskutečnilo 42 představení. Zřízení kina mělo za následek, že Sokol zaměřil svou činnost na ně a divadelní činnost ochabla.

            Na X. všesokolský slet do Prahy (roku 1938) odjela z Brtnice 79 členná výprava. Český národní život byl ihned po 15. březnu oslabován. Muselo být odstraněno vše, co připomínalo období svobody a mimo jiné spolky byl především zrušen Sokol.

Brtnické včeličky.

             Bylo by velkým prohřeškem, nevzpomenout brtnických včelařů, zvláště když Brtnice dostala jméno téměř po včelách.

            Patronem včelařů se stal Sv. Ambrož. Narodil se v roce 339 v Itálii v Trevíru. Z jeho života toho známo moc není. Ví se, že vystudoval právo v Římě a stal se místodržitelem Milánské oblasti. Později se přiklonil ke křesťanství a byl vysvěcen na biskupa. Všechen svůj majetek rozdal chudým, otcovsky se o ně staral a bránil je proti bezpráví. Zemřel roku 397 ve velké úctě a vážnosti.

            Ke Svatému Ambrožovi se váže stará legenda, kde se praví: Když malý Ambrož spal, snesl se prý nad ním roj včel a do otevřených úst mu nanesl med. To prý bylo symbolem jeho píle, výmluvnosti a sladkosti řeči.

            Kult Sv. Ambrože se rozšířil zejména ve středověku. Včelaři jej přijali jako ochránce úlů a zejména lidovými umělci byl na nich často znázorňován.

            V Českých zemích bylo hojně lesů, a tak arci i včelařství takto přirozeně a pak i uměle pěstované kvetlo, a brtnictví za zvláštní živnost se považovalo. Poněvadž pak lesy náležely větším dílem zeměpánům, tedy [Brtníci] za užívání lesů musili platit jim naturální dávky (hrnce medu atd.), a zeměpánové ustanovovali nad nimi zvláštní dozorce zvané „brtné“, též brtníky a podřizovali je v soudních i politických věcech svým úřadům a soudům.      Kromě toho (Brtníci), kteří sídlili při královských hvozdech, považováni jsou za autonomní korporaci, která se svými dávnými obyčeji právními spravovala a jejíž práva od držitelů lesů nebo jejich úředníků jsou upravována a potvrzována. Tak víme, že v některých krajinách Čech, jako na Domažlicku a v Chebsku atd., jakož i na Moravě a jmenovitě i na Jihlavsku přehojně lidí brtnictvím se živilo a také potvrzení svých práv obdrželo. Dle tamější zemské knihy žili v druhé polovici 12. stol.

            V minulosti tedy včelařství patřilo k tradičnímu rolnickému hospodaření. První písemné zmínky o včelařství pocházejí z 9. století. To se český med již vyvážel do Německa. Brtný způsob včelaření byl v našich krajích postupně nahrazován chovem v úlech a tento způsob byl již jediný od 16. století. Od tohoto století se rozšířily úly pletené ze žitné slámy zvané „košnice“.  Obrovským pokrokem bylo zavedení truhlíkových dělitelných úlů v druhé polovině 18. století.

            Již v roce 1862 byl ustanoven Český spolek včelařů a v roce 1868 pak došlo k založení Moravského spolku. V Brtnici byl založen včelařský spolek 4. dubna 1904 (na Velikonoční pondělí). Ze zakládacího protokolu se dovídáme, že: „ Shromážděné včelaře v počtu 23 pan nadučitel Fr. Novotný z Brtnice přivítal. Tentýž zvolen předsedou schůze...“ Na schůzi bylo vzpomenuto důležitosti včelařství, jeho potřeba pro Brtnici, kde již její jméno připomíná úl – brť, jakožto i městečko cechu medařského, kterému bude zajisté spolek slušet.

            Tak v Brtnici byly založeny Brtnické včelky a začaly pilně pracovat. Stále se však dodržuje dávná tradice, která praví, že: „Koupíš-li včely, máš dát almužnu, či jiný dobrý skutek udělat, pak budou se ti dařiti.“

Historie českého školství.     

            První školy, které na našem území vznikly na počátku 10. století, byly to školy církevní - klášterní, katedrální a farní.

            Farní škola byla při každé faře. Učilo se náboženství, psaní a čtení. Za školu se platilo a učili se zde měšťané. V klášterních školách se vzdělávali šlechtici a budoucí příslušníci řádu, kterému škola patřila. Šlechtici pouze docházeli, byly to jakési předchůdkyně univerzit.

            K nim ve 13. století přibyly školy městské – partikulární. Ty zřizovaly a financovaly města a byly hlavně „přípravkou“ pro městské úředníky. Vyučoval klérus, později absolventi nižších univerzitních  fakult. Tyto školy - světské, poskytovaly částečné vzdělání. Měly tři třídy kde se učilo číst a psát, základy latiny a filosofie.

            Zásadní změna českého školství nastala v poslední třetině 18. století. Školských věcí se ujal stát a byla zavedena všeobecná vzdělávací povinnost pro děti poddaných. Roku 1774 byl vydán zákon - Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařsko - královských dědičných zemích. Tímto byly zavedeny 3 typy škol:

            Škola triviální byla u místní fary, v ostatních obcích jako školy filiální. Tyto školy byly jedno až dvou třídní. Vyučovaly se předměty: trivium, základy hospodářství, ve městě znalosti potřebné pro  průmysl a náboženství.  Děvčata pletení a šití. Většinou byly školy samostatné pro dívky. Vyuč. jazykem mateřština (čeština a němčina). Náklady na školu nesla obec a šlechta. Dozorem nad školou byl vikář nebo děkan, který byl povinen podávat zprávy zemské studijní komisy. Na těchto školách se platilo školné.

            Školy hlavní byly zřizovány v krajských městech. Tyto školy již měly tři třídy. Vyučovalo se totéž co na triviální škole + reálie a latina, sloh, kreslení a geometrie. Připravovaly pro práci v zemědělství a řemeslech, eventuelně vojenskou dráhu. Vyučovací jazyk byl v 1. třídě mateřština, ve 2. částečně němčina a ve třetí pouze a důsledně němčina. Náklady nesl stát, přesto se ale platilo se školné.

            Normální školy vznikaly v zemských městech. Tyto školy byly 4 třídní + preparanda. V každé zemi mocnářství  byla jedna tato škola. Připravovaly pro gymnázium jako jediné, v poslední třídě, kladly důraz na praktický život. Platilo se školné.

            Všechny tyto školy byly školy elementární a měly poskytnout pouze základní vzdělání, nenavazovaly na sebe, přesto úroveň ani perspektivy absolventů nebyly stejné.

            V té době panoval názor, že všeobecně vzdělávací povinnost není povinná školní docházka. Netrvalo se na pravidelné celoroční docházce, děti chodily do školy převážně v zimě. Učitel je musel naučit za krátkou dobu všemu, co měly předvést při závěrečných vizitačních zkouškách za účasti církevního dozorce.

            Porážka revoluce 1848 zmařila naději na národnostní snahy i ve školství. Struktura elementárního školství zůstala pro celé Rakousko zachována, výrazně bylo reformováno pouze střední školství.

            Učitel měl podle řádu milovat ctnost, nenávidět neřesti a žít v klidu a počestnosti, aby všem dával dobrý příklad. Teprve třetí bod se vztahoval k výuce. Učitel byl povinen vzdělávat mládež nejen v psaní a počítání, ale i v dobrých mravech a ctnostech.

            Od května 1869 platil nový školský zákon. Ten zavedl školu obecnou, měšťanskou, učitelské ústavy pro vzdělávání učitelů škol obecných a měšťanských, uvažoval o formách učitelského vzdělávání, stanovil ekonomické a sociální zabezpečení učitelů.

            Obecné školy dále dělil na:

            obyčejné obecné - úkolem vychovat děti k mravnosti a zbožnosti, rozvíjet jejich poznání. Tyto školy byly buď veřejné ( zřizované státem, zemí, obcí ) nebo soukromé a nebo tovární.

            Obsahem výuky bylo: náboženství, mateřský jazyk, počty, reálie, psaní, nauka o formách geografických, zpěv a tělocvik. Děvčata měla navíc ženské práce a nauku o domácím hospodaření.

            V továrních školách bylo uloženo zákonem 12 vyuč. hodin týdně vyučovat řemeslu. Mohly být při nich zřizovány školky k opatrování, vychovávání a vyučování dětí ne školou povinných.též mohly být zřizovány kurzy ( pro polní hospodářství a zvláštní řemesla). Byly hlavně pro děti městské a venkovské chudiny. Ze zákona bylo původně 80 žáků na třídu, později byl zvýšen počet na 100 žáků. Vyučovali absolventi učitelských ústavů.

            Školy měšťanské byly pro děti, které nenavštěvovaly střední školu. Dostalo se jim vyššího vzdělání než na obyčejné obecné škole. Obsahem výuky bylo: náboženství, jazyky, přírodopis, přírodozpyt, aritmetika aj. Dívky měly stejné předměty navíc jako na obecné škole ženské práce a nauku o domácím hospodaření. Na německých školách se vyučovalo německy, mohl být vyučován i další jazyk. Charakter a délka školy byla ponechána na zřizovatelích. Mohla být osmiletá, nebo tříletá navazující na 5. ročník obecné školy. V tříletých a posledních třech ročnících měšťanky byli žáci odděleni podle pohlaví. Tyto školy byly také pro děti městské a venkovské chudiny. Vyučovala se také příprava pro studium na učitelských ústavech, příprava pro odborné školy nevyžadující přípravu ze střední školy, příprava pro průmysl a zemědělství.Vyučovali se zde také učni, kteří končili studium specielní závěrečnou učňovskou zkouškou.

            Dále se zákon zabýval povinností chodit do školy od dokončeného šestého roku do dokončeného čtrnáctého roku života. Pokud žáci zvládli nejpotřebnější učivo, na obecných školách - číst, psát, počítat dříve, mohli vystoupit.  Z povinnosti školní docházky byly vyjmuti - tělesně a duševně postižení, děti vyučované soukromě a ty co chodily do vyšších škol.

Povídání o škole.

            Když Bůh stvořil svět, tak si chtěl odpočinout. Ale nemohl nadlouho. Bylo to jako když se postaví dům. Také je prázdný a i svět byl nezařízený. Bylo potřeba provést výstavbu světového hospodářství a úřadů. Tak byly vytvořeny andělské úřady a komise s andělskými komisariáty, inspektoráty a ministerstva. Anděl Gabriel organizoval finance, Michael vojenství a Scholastikus měl na starost školství.

            Andělé – archandělé - sestoupili na zem a dali se s Božím požehnáním do práce. Ze začátku vše fungovalo k Boží spokojenosti, ale časem se vyskytly problémy zaviněné neschopností, lajdáctvím, nepoctivostí a úplatkářstvím lidí, přednostů úřadů, kteří byli pověřeni jejich vedením. Zejména Scholastikus, který  pořádal bankety za úřadní peníze a svými špatnými metodami přivedl školství do zuboženého stavu. Tenkrát se učilo místo v krásných světlých učebnách v zatuchlých jeskyních a psalo se hrudkou na skálu! I knihy byly kamenné a školáci byli vyčerpaní jen jejich nošením.

            Bůh tedy udělal mezi archanděly čistku, neschopné degradoval a Scholastikuse odvolal a školství si ponechal sám. Tím okamžikem nastala v pravdě božská doba učení. Žáci si hráli pod vedením laskavých pánů profesorů, hráli si na trávníku a učili se hrou. Tuto skutečnost nelibě nesl Scholastikus a chtěl se Bohu pomstít. To již bylo v době, kdy se někteří profesoři začali vyvyšovat nad Boha a mnozí žáci začali zneužívat svobody, přestali se učit, spoléhajíce na to, že jim Pán Bůh bez práce naleje vědomosti do hlavy. A tak přetekla číše boží trpělivosti a rozhněvaný Pán Bůh přenechal samotným lidem starost o školu.

            Na tento okamžik čekal zlý Scholastikus, ovládl mysl učitelů a kantorů a učinil z nich postrach žáků. Ti začali využívat černou magii jako je známkování, zejména Sardele, Pumy, Koule, Čtverce, postupky, poznámky, reparáty a k tomu jim ještě pomáhali duši temna – Osnovy. Vida tu spoušť Hospodin, seslal na zemi učence – k nám poslal Komenského – aby to napravili. Ale Scholastikus byl mocný a za vydatné pomoci lidí vytvořil různé katalogy, třídnice, vysvědčení a různá lejstra, které museli učitelé vyplňovat co by „Hlášení nahoru“.

            Teprve v době osvícení začali pomáhat žáčkům hodní duchové v podobě Ampérů, Voltů, Wattů, Iontů, Kalorií, Bacilů, Atomů a ostatních hodných duchů jako jsou Mocniny, Silokřivky, Infinitivy, Koeficienty, Podnět a Přísudek, Čitatelé a ostatní. Pokud si s nimi rozumíte, tak vždy vám rádi pomáhají dosud. 

O domě na rohu Nábřeží a Židovské ulice.

            Na rohu ulice „Legionářská“ a Nábřeží jsou dva domy - každý jiný, přesto mají společnou zajímavou historii, která stojí za připomenutí.

            Původně se jednalo o jeden velký rohový obchodní dům, s určitostí židovského majitele.

            Dům byl postaven tak, jako všechny ostatní tehdejší domy, s jedním  

vstupem středem domu, z ulice (Židovské) a v přízemních prostorách po obou stranách chodby s velkými místnosti s krásnými klenutými stropy. Zřejmě to byla původně židovská nálevnu.V patře toho domu bývaly byty se společnou kuchyní, kde prý bydleli dva bratři s rodinami.

            Pravděpodobně kolem roku 1815 vznikl nešťastnou náhodou požár v levé části pata domu v ulici, kde bývala v zadní části velká společná kuchyň. Tato část domu byla velmi poškozena a oprava vedla k rozepři mezi bratry tak daleko, že si opravil každý svou část. Tehdy tedy došlo k rozdělení domu do dnešní podoby – na dvě parcelní čísla.

            Původní vzhled zůstal zachován pouze u rohové části domu na Nábřeží i když i zde byl posléze zbudován kvelb s novým vchodem. Tento dům dostal číslo popisné 222.

            Druhá polovina domu - druhý dům, v ulici Židovské, byl po tomto požáru opraven tak, že dostal zcela novou, jinou střechu a nový vchod do krámu. Byt v poschodí zůstal ale zachován. Tento dům pak dostal číslo popisné 223. Ale to už je jiná kapitolka.

 

Urbánkův palouk

Urbánkův palouk - přírodní památkaPřírodní památka – Urbánkův palouk je chráněné území o rozloze 1,28 ha při silnici Brtnice - Okříšky. Jedná se o menší luční enklávu, mokřadní louku, obklopenou smrkovým lesem v pramenné oblasti Pístoveckého a Víseckého potoka, v mělkém údolíčku asi kilometr od Nové Brtnice, v nadmořské výšce okolo 620 m.  Zachoval se zde zbytek přirozeně vyvinutých vlhkomilných porostů podhorských pcháčovitých  a rašelinných luk, jaké bývávaly hojné v našem regionu. Autor: Ondřej Zicha
Text ID: 2194
Text Type: 14
Page: 0
Založeno: 03.09.2005 23:28:36 - Uživatel Ondřej Zicha
Language: CZ

Z ohrožených druhů tu roste prstnatec májový, z běžných mokřadních druhů např. blatouch bahenní, kozlík dvoudomý, metlice trstnatá, ostřice obecná, ostřice prosová, sasanka hajní, tužebník jilmový a jiné. Je zde hojný výskyt bledule jarní. Louka je domovem i zajímavé zvířeny. Vyskytuje se a dokonce hnízdí linduška luční, bramborníček hnědý, hýl rudý a některé další. Tato přirozená vlhká louka je hnízdištěm ptačích druhů, které jsou vázány na mokřadní typy biotopů. Mezi ohrožené patří bekasina otavní, bramborníček hnědý, hýl rudý a strnad luční. Vhodné stanoviště zde našla ještěrka živorodá. Tato podmáčená louka s výskytem rašeliništní květeny je biotopem hraboše mokřadního a myšky drobné.