wz

Brtnické pověsti a legendy.

                       

            Tak jako ke každému pořádnému městečku, stejně tak i k Brtnici, se vztahují pověsti a zkazky, které se snad staly či přihodily a jsou uchovávány po generace v ústním podání. V průběhu pátrání po brtnické historii jich bylo pár zaznamenáno a tak pro další věky jsou i zde uchovány.

Brtnický hastrman.

            U rybníčka na jihlavské silnici, „Špitálka“ zvaném, nedaleko Příseky prý se často na sluníčku vyhříval „hastrman“. Sedával tam na vrbičce, hlavě před bouřkou, kdy „velkou vodu“ vyhlížel a lidem nikterak neškodil. Byl prý to ten hastrman, co jej tenkrát vozka z Jihlavy vez.

O porybném a pytlákovi.

            Je až spodivem, kolik různých zkazek, pověstí a jiných lidových slovesných útvarů se dochovalo o myslivcích. O porybném však toho je pomálu i když ...jedna přece se našla. Nebo je spíš o vodníkovi?

            Na městečku žil bohatý pekař, snad jej Homolkou nazývali, a ten od mládí rád chytal ryby. Ta vášeň s ním rostla. Měl tolik peněz, že si mohl koupit každého dne ryb, že by je ani nesnědl, ale o to nestál. Chytat a jen chytat byla jeho touha, a čím bedlivěji porybný hlídal, tím bylo to lákavější. To nebezpečí bylo mu nejmilejší při nočním lovu.

            „To jsem zas porybnému vypálil rybník!“ Smál se a ukazoval ženě velikého kapra. „Ten bude zas prskat!“ Ženu moc mrzelo, že její muž je pytlákem a bála se, aby ho nechytili, neboť tehdy byly přísné tresty. Třeba i ruku uťali. Modlila se, aby mu zašla chuť na panské ryby.

            Porybný hlídával mnohdy celou noc a jen občas slyšel, že na druhém konci rybníka voda šplouchá a pytlák utíká. Porybnému nebylo tak o rybičku. „Vždyť jich mají páni dost.“ Jak sám říkával své ženě. Nejvíc ho však žralo, že mu kazí třecí rybník a on nebude pak míti dost potěru. Sobě si v duchu říkával: „A je to nějaké pochutnání na tak starém kapru? Vždyť je to maso jako bláto!“ Marně hlídal celé léto. Věděl, že v rybníce je již jen několik matek, ostatní vychytány. A pytláka ne a ne dostat!

            Tu pomohl mu .... kdo jiný než vodník! Porybný mu nikdy neublížil a nechal ho na pokoji, ač mu také někdy ulovil rybu, když dostal na ni chuť. A když bylo málo ryb, svedla se vina na vodníka. Proto měl vodník zlost na pytláka!

            Jednou o letní v noci se zas ten bohatý pekař kradl tmou k rybníku. Vlezl na mělčinu, rozkročil nohy a čekal, až připlave k němu kapr a bude se mu třít o nohy. Tu slyší na břehu kroky! Pytlák se rychle shýbl, pak i lehl ve vodě, jen hlava mu koukala. Porybný nepoznal nic, šel dál a pytlák se mu v duchu smál. Najednou připlul velký kapr, pytlák ho popadl za skřele .... a kapr sebou mrskl, až pytlák zavrávoral, a vtom již tenounká síť jako z pavučin se mu omotala kolem nohou a pytlák s výkřikem klesá do vody!

            Ráno se lidé z  městečka podivili, když našli Homolku u břehu utopeného. "Tady,  na takové mělčině?" kroutili hlavou. "To není samo sebou!“

            Od té doby se neztratila ani bělička. Lidé měli strach a porybný pokoj.

Co se o nebožcích povídalo.

            To se prý opravdu stalo. Jednomu dědouškovi. Už mu táhlo taky na sedmdesát, umřela sestra. Asi tak týden po smrti, hnedka ten druhý den po pohřbu ho začala chodit strašit do světnice. On s ní v noci viděl tak jasně, jako kdyby sluníčko do seknice svítilo. Mluvil s ní i když věděl, že je nebožka. Bába na posteli spala vedle něj a neviděla a neslyšela nic. Jednou se jí optal: “Tak co, povídej, jak to vypadá na věčnosti!“ Jen to řek, zmizela a neukázala se víc.

 

            Jirků, ten z panského dvora, když jel s fůrou do Jihlavy, tak prý někde po cestě, hnedka tam na kopci, se mu namanul jeho soused a dobrý známý Bousek, aby ho svez. Ale toť se ví s radostí, jen přisedni, povídá Jirků. Když přijeli k Jihlavě, chtěl ho Jirků pohostit a aby s ním přespal. Bousek slíbil, že hnedka přijde. Už se ho nedočkal. Když potom Jirků doma ženě o tom povídá, ta se divila, jak prý jsi mohl Bouzka vést, když už je přesně týden tomu co je nebožtík.

 

            Umřel měšťan Vrána, co hnedka vedle hospody měl dům na náměstí. V té hospodě byla pohřební hostina. No a jak šel hostinský k Šustrovi, to byl řezník opodál, pro uzenky, viděl jít od hřbitova kolem kostela bílou postavu s černým pásem kol beder. Utekl bez uzenek do šenku a povídá o tom hostům. Ty se všichni k oknům nahrnuli a taky tu postavu viděli jak šla do toho domu, co Vrána bydlel a tam umřel. Když se tam šli podívat, dům byl prázdný, jen Vránová byla bledá a něco koktala. To koktání jí už zůstalo. Traduje se, že to měla za to, jak s Vránou zacházela a že teprve až byl nebožtík, se jí mohl vzepřít.

Jak byl zabit sladovník Hanuš.

            Jedna z starších pověstí, snad z počátku 16. století je ta, kterou nám též připomíná křížový kámen se šipkou a málo znatelným textem:“ Memento mori - pamatuj na smrt" poblíž městečka u silnice směrem k Jihlavě. Prý zde byl zabit sladovník Hanuš. Pověst praví, že Hanuš jel z dobrého obchodu v Jihlavě, kde prodal nadúrodu sladu z brtnické chmelnice a ještě půl fůry sladovnického ovsa za dobrou cenu nakoupil. Obchod jaký se povede jednou za život. No zkrátka peněž plná truhlička pod kozlíkem. Tato se mu ale osudná stala. Před městečkem, při posledním lesíku, najednou na silnici vyskočilo pár nerudných mužíčků a vrhli se na něj, zle ho dotloukli, že na tom místě našel smrt.

            Nedobře však tak učinily, neboť tím pádem již nemohli zvěděti, kde penízků ukrývá a bez lupu tak museli odtáhnout, jen soudek kořalky jim byl lupem. Koně pivovarské samy do pivovaru toho večera došly. Zprvu to nezpůsobilo žádného poprasku, až druhého dne, když se Hanuš do práce nedostavil a peníze nedával ni sladu nežádal, vznikla panika. Vůz byl prohlédnut a truhlička, němý svědek události nalezena neporušená. I vydala se čeládka s panem sládkem včele v sedlech po cestě do Jihlavy. Na počátku lesa zjistily tu hrůzu a nedaleko toho místa nalezli zpité do němoty lupiče, vrahy pana Hanuše, a ty bez vzpírání spravedlnosti vydaly.

            Na věčnou paměť této události, kde zbytečná smrt člověka potkala, tam kámen nechaly vsadit. A tento kámen už po staletí nám tuto událost připomíná. Memento mori - pamatuj na smrt člověče, neboť ta jako vystřelený šíp přichází.

Kterak k rvačce v šenkovně došlo.

            To vám bylo, tak někdy před svátkem svatých tří králů, v městské šenkovně na náměstí, když se tam ta první velká rvačka stala.Šenk měl tehdy propachtovaný šenkýř Šimon, zvaný Nechoďzdomu, od hradního pána. Byl tam s ženou svou Annou a sestrou její Rejnou, kteráž jí tam k ruce byla za stravu a nocleh.

            Podlé starobylého obyčeje chystali se hospodář a hospodyně spouštět svíčky na vodu a slévat vosk, (Jak bývalo zvykem dle obyčeje tříkrálového.) k čemuž přisedla i Rejna. Byl již pozdní večer a hostí v šenkovní světnici nebylo, kromě prušáckého zedníka Mülera, který sedě za stolem u kachlových kamen a oddával se po práci tichému požitku z hořkého piva brtnického. Tu vešel místní kantor Ondřej, takový věchýtek slaboučký to byl, a s ním jeho nochsled, Brčko zvaný; o nic větší a snad ještě hubenější. Oba již byli značně „připití“, jak ostatně u nich bývalo na denním rozvrhu, ale každý z nich však s jiným účinkem. Brčko hned lehnuv na lavici u teplých kamen usnul, kdežto kantůrek byl v náladě hašteřivé až hádavé, ba přímo bojovné. Sednuv za stůl k šenkýři, kázal sobě dát za peníz piva dobrého přinést.

            Když mu je milá žena šenkýře Anna přinesla v nádobě cínové, dal poctu nejen jí, ale i Rejně a přihopsav k ní řekl jí potichu: „Toho prušáckého psa přižíravce, který tam u kamen sedí, já dnes pěkně povyvleku." Natož mu Rejna odsekla: „Nedělejte zlé vůle Ondřeji, buďte veselí a dobrého moku si v klidu popijte!" Ale pan kantor právě hledal zlou vůli a spustil na celé kolo divnou, nelichotivou řeč o prušáckých psech a tom jak našincovi práci berou a na místních lidech se přiživují. Zedník Müler byl zticha a snášel ty řeči trpělivě, vypadal spíš jako když spí.

            Potom když pouštěli opět svíčky na vodu, pro každého přítomného jednu, jak si také poručili, zařval kantor z plného hrdla jeho na celou šenkovnu: „Tomu Prušákovi místo svíčky spusťte šibenici a já mu provaz koupím, aby ho oběsili." I hleděla Rejna dát řeči jiný obrat, řkouc: „A co mně koupíte?" Ale zle pochodila. Neb jí kantor odvětil: „Tobě pytel koupím, až stát na pranýřském kameni budeš, aby zima ti nebyla!"

            Za chvíli opět slévali vosk do vody a kantor zase pobízel: „Tomu Prušákovi splejte šibenici a já mu provaz pořádný koupím!" Tu již zedníkovi zašla trpělivost, i ozval se takto: „Již jsem vám dosti snášel ty řeči vaše. Vězte, že žádný pes ani zrádce nejsem!" Tu kantor se vzchopil a šel naň s pohlavkem, ale Müler praštil jej konvicí a to tak, že do hlavy se trefil. I zvolala Anna: „Tak hospodáři, nedej jim se bíti a spokoj je, aby nic zlého se nestalo." Šenkýř otálel, dávaje vinu kantorovi, pak ale vida, jaká mela nastala, rozvedl oba soupeře od sebe. Však již kantor majíc na čele ránu co prst širokou a žádaje pomsty, strhl spícího Brčka za nohy s lavice a krví pomatlán naň zhurta zvolal: „Co ty tu chápeš? Vidíš-li, co mi udělal ten prušácký pes?" Brčko vzchopil se, popadl pánev u kamen a chystal se k boji za svého principála.

            Ale v tom okamžiku již ho jal za ramena šenkýř a volaje: „Poněvadž jsi nepočínal. nedokonávej!" vystrčil jej ze dveří, až letěl po hlavě bláta. Vyhozený odlehčil si ústní odvetou: „Nechť k tobě chodí, jako jsi sám!“ a hodil po něm pánev do dveří. Za ním vyběhl raněný kantor a oba šli do svého bytu na faře. Na cestě kantorovi dal první obvazek zahradník, opařiv koření i něco bylinek a druhý obvazek mu dala děkanova kuchařka Důra. Kantůrek měl oči opuchlé, že na ně neviděl a tak pykal své zášti k prušáckým přivandrovalcům. Šenkýř tímto dílem svým se dobře tak zapsal, že dlouhou dobu tomu hospoda bez rvačky zůstala.

Kterak vozka vodníka svezl.

            Hastrmana čili vodníka si lid představoval všelisjako. U Brtnických rybníčků se objevoval jako malý mužík v šedém šatě s červeným lemováním sedící na vrbě při břehu. Šel-li někdo kolem, zařehtal jako kůň a skočil do vody či změniv se na malého mužíčka v zeleném kabátci a zelenou čepičkou na hlavě pustil se do darebných řečiček. Své rejdy prováděl vždy v podobě dospělého člověka v zeleném šatě. Povětšinou však přicházel jako mládeneček rusokadeřavý, okrouhlých tváří v zeleném kloboučku na hlavě, to zejména mladým dívčinám u rybníčků nad Žabárnou. Jako myslivec se objevoval u velkých rybníků, chovných, v podobě pašerákově a prodával kořalku. To aby opilých mohl snáze do vody strhnout. Na brtnicku však vodníka vždy jen u rybníků bývalo vidět. Na břehu Brtničky nikdy spatřen nebyl.
            Jednou pocestný žádal vozku jedoucího z Jihlavy ku Brtnici na trh, aby ho svezl. Jakmile si na vůz sedl, přitížilo se mnoho koním, proto počali frkat a napínali veškerou sílu, aby vůz utáhli. Před Brtnicí pocestný slez a pravil vozkovi: "Víš-li kohopak jsi vez?" Vozka všimnul si, že pocestnému kape voda z levého šosu se, ale bál o tom mluvit a tak pomlčel. A tu pocestný odpověděl za něj: "Inu ano přece hastrmana jsi vez, inu ano.“ A ještě pak dodává spíše sobě než jemu: „A za tu službu, i když bude celý den pršet, dobrý odbyt zboží budeš mít."          A tak se také stalo. Všechno zboží prodal a velké chvály se mu dostalo doma dostalo. A tak vždy, když kolem místa, kde před Brtnicí tehdy hastrmana vyložil, vždy zastavil a v mysli mu poděkoval. Již nikdy více jej ale neuviděl a až při své smrti o tom pověděl.

O adjunktu z Brtnického zámku.

            Na  zámku v Brtnici žil jeden adjunkt, který vedl velice špatný život. Více se svému hrdlu v nálevně věnoval, než aby se o své povinnosti staral. A když nevěděl kudy kam, to ho již žena s dětmi opustila, a taky dluhů měl víc, než mohl za zbytek života splatit, vzal pušku a zastřelil se ve svém zámeckém pokoji. Tam jej také nalezli zámečtí sloužící. U hrobníka pak vyprosili, aby jej u hřbitovní zdi bez faráře pohřbil.

            Když přišel den pohřbu a pro tělo samovraha šli, aby na hřbitovní odnesli, tu spatřil lid sloužící i městský, ku svému zděšení, adjunkta v okně zámku, jak vyhlížel ven a pekelně se chechtá.

            Tak pochován nebyl, jeho tělo však ze zámku zmizelo a nikdo dodnes neví, kde spočívá. Proto nenachází klidu a vždy o svatojánské noci se prý v tom okně objevuje zhlížeje ven a pekelně se chechtá.

O bezbožném sedlákovi.

Pověst prví, že:

            Zbožný čeledín svážel seno z louky mezi náhonem ke mlýnu a cestou k Šimanovu rybníku navečer, když už se schylovalo k velké bouřce. V dálce již delší dobu létaly blesky a tak přišel sedlák čeledína popohnat. Seno bylo již naloženo a tak pán si sedl na vůz a bičem popoháněl čeledína i koně k větší rychlosti nedbajíc na rozmočenou louku mezi meandry říčky Brtničky.

            Pojednou zaznělo „klekání“ z brtnického kostela. Čeledín smekl klobouk z hlavy a počal se modlit. Pán se mu však vysmíval a nedbal mírných slov čeledína a jeho varování. Začal nadávat, klít a zlořečit na chásku línou, kterou musí živit a pro samé pánbíčkaření mu i to seno zmokne.

            V tu chvíli, jen co to dořekl, uhodil blesk, země se náhle otevřela pod povozem. Koně, vůz i pán se do ní bezestopy propadnul. Pobožný čeledín zůstal zdráv a bez úrazu. Jen každou bouřku zapaloval dvě „hromničky“ – jednu za pána.

O brtnickém faráři a kaplanovi.

            Jest tomu už dávno, dávno co nepohodnul se místní farář z Brtnice se svým kaplanem. A ještě než byl spor urovnán, farář náhle zemřel, aniž by se smířil se svým spolubratrem. Ten od té doby několikráte viděl mrtvého faráře, jak se k němu snažil  přiblížit. Ale vždy kaplan utekl.

            Když jednoho dne šel kaplan na věž, objevil se mu farář tváře se, jakoby jej prosil o odpuštění. Ani z věže dolů jej pustit nechtěl,  zastoupiv mu schody dolů.

            Jindy šel kaplan procházkou kolem hřbitovů a zase se tu farář objevil a pln smutku mu podával ruku ku smíření. Kaplan, jenž dlouho již nechoval hněv, pouze strachu majíc plno z mrtvému faráře, přemýšlel stále, jak by mu zjednal klidu. Začal se proto  vroucně zaňho modlit a mši svatou obětoval na uklidnění duše jeho. Pak již  farář nalezl klid a více se mu neobjevil.

O brtnickém posvícení.

            Další zajímavá pověst se na brtnicku traduje. Ta se vztahuje k roku 1679, kdy tehdejší císař přeložil týdenní trh ze soboty na úterý, poněvadž sobota je proto nepříležitostná, jelikož se každý ku svěcení neděle připravuje.

            Tou dobou také povolil hrabě Claudius Collalto obci brtnické čepovat v trhové dny po 14 dní a o posvícení 8 dní a to v hospodě na radnici.

            Mládež v tomto  roce připravila takovou oslavu posvícení, jakou městečko ještě nezažilo. To když se rozjařená mládež táhnoucí v maškarách průvodem městečkem, zastavila před hřbitovem, který tenkrát byl ještě kolem farního kostela, na Trhovém náměstí.

            Tam zatroubil opilý vůdce celého průvodu na svou trumpetu a vyzývavě zavolal otevřenou branou na hřbitov ať mrtví nejsou líní a rychle vstávají, vždyť je přece posvícení. Košťat, že je ve městě ještě dost, ať na ně naskočí a jedou s nimi. Za stálého smíchu došel průvod až hospody pivovarské na Horním městě, kde se všichni vydatně posilnili na zpáteční cestu.   

            U brány zámku si však najednou všimli neznámého jezdce, o kterém předpokládali, že je to šlechtic z Jihlavy, nebo snad z města královského, který ze zámku odjíždí. Působil dost strašidelně - černý od hlavy až k patě, mával černou korouhví s umrlčí lebkou. Na pravém rameni mu visel černý štít s kostlivcem a ze žerď korouhve se zle blýskala, jako by blesky vrhala. Rozhlížel se na všechny strany a stále jako by počítal nejhlučnější účastníky průvodu. Při pohledu na něj dostávali mnozí strach.         

            Úplnému zděšení však tehdy propadli všichni u hřbitova, tam kde opilý trubač mrtvé vyzval, kde se teď černý jezdec zastavil. Vzal svého souseda za rameno - byl to ten trubač, který zval mrtvé k účasti na veselici - a vyzval jej: "Teď pojď se mnou zase ty, ostatní přijdou za námi!" Pak se obrátil k maškarám v průvodu a oznámil jim, že letos byl on jejich hostem a o příštím posvícení, že budou mnozí zase na oplátku jeho hosty. V nastalém zmatku zmizel ve tmě.

            Po počátečním zděšení to však ostatní začali považovat za další žertů posvícení a pokračovali v zábavě. Příští den však náhle zemřel vedoucí trubač maškarního průvodu a po něm měsíc po měsíci umírali další. Tak to trvalo prý celý rok až do příštího posvícení, kdy počet zemřelých již dosáhl počtu 13.

            Brtničtí byli zoufalí a nevěděli si rady. Pak jim poradil jihlavský kněz, aby zase připravili posvícenský průvod, ale tentokrát ne pro zábavu, ale pro pokání. Všichni účastníci tehdejší bujaré oslavy posvícení a jejich rodiny se tedy vypravili ve smutečních šatech nebo pytlovině, s hlavou posypanou popelem na ten hřbitov a tam se dali do usedavého pláče a nářku. V kostele zatím sloužil farář smuteční mši. Mrtví se zřejmě usmířili, protože od toho dne již nikdo tak záhadně nezemřel. Od těch dob se prý již maškarní průvody osvícenecké ve městečku nekonají.

            Zlí jazykové však tvrdí, že mladí byli nakaženi černou smrtí – morem. Kdo ví?

O brtnických klíčnicích.

            Je ještě jedna legenda o brtnickém pokladu ukrytém někde hluboko v nepřístupných komnatách bývalého hradu.

            To když byl brtnický zámek ještě hradem. Hradní pán neměl valné pověsti. Jeho pověst jako prolhaného lstivého a zkaženého se nesla daleko. Že manželky neměl, dělala mu na hradě společnost čtveřice neméně zkažených klíčnic. Ty tu sloužili a nejen na příkaz pána své intriky tropily. A že si byly všichni duchem podobní jako vejce vejci, dali se dohromady. Ač ženštiny vzhledem krásné a každá jiná, uvnitř to byly ženské prašivé a vychytralé. To se hradnímu pánu tuze hodilo.Všechny našly zálibu v pomluvách, hanebných činech, pokoutných krádežích a intrikách. Ta s havraními vlasy nejlíp kradla, rudovlasá měla hubu plnou zlostných řečí, žena kaštanových vlasů hověla pomlouvání a ta s vlasy jako zářivé slunce milovala pletichy.

            Na všecky čtyři však došla spravedlnost. Hradní pán byl za své činy na hrdle potrestán  a proradné ty ženštiny z hradních komnat prý v ten okamžik, kdy hlava jejich pána od těla byla oddělena, odnesl sám ďábel rovnou do pekla. Jejich duše prý těžko najdou klidu. To ale ještě před tím stačily svůj poklad ve zlatě a drahých kameních dobře uložit do temného hradního sklepení.

            Od té doby se prý toulají se po hradu, oděny ve svůj tehdejší šat, a úpí. Ani ne tak za ztracenou svobodou, jako za poklad, který někde ve sklepení zůstal. Zjevují se prý vždy v sudém počtu, buď po dvou nebo po čtyřech. Spatřit je můžete jen dvakrát do roka. V ten samý den co jejich pán byl katem po zásluze sťat, se zjeví v poledne a pak ještě o půlnoci. Zjevovat se prý budou do té doby, než poklad naleznou, nebo něž někdo jiný ten poklad najde. Samotný poklad však prokletý je a jeho kletba bude jen tehdy překonána, když pro dobro použit bude.

O čertově uličce.

            Místu, kde od Lipartovy ulice odbočuje úzká ulička po schodech nahoru, se říká Čertova zahrádka. Bývala tam zahrádka s ovocnými stromy. A stalo se, že si někdo tajně vyšel na ovoce, a aby nebyl v pádu dopadení poznán, začernil si obličej. Neušel však pozornosti sousedů, a ti spatřivše člověka tak podobného samému ďáblu, nazvali zahrádku Čertovou a uličce této zůstal název Čertova ulička.

            Podle jiné verze má Čertova zahrádka název od toho, že jeden muž postrašil ženu, která byla zlá a sužovala ho, čertovou hlavou, z řepy přistrojenou a vstrčenou do okna za večera.

O Četovce.

            Povídá se, že se to stalo v době, kdy na zámku dlel návštěvou Jihlavský prelát. Ten šel tou uličkou jedné noci sám s lucernou zpět na zámek a potkal tam myslivce, kterak si při měsíčku nějaký list prohlíží. Světla bylo málo a tak požádal onen myslivec o posvícení. Prelát rád posloužil, a jen se kouknul, hned věděl co je to za list, že je to dlužní úpis jednoho občana brtnického a podepsaný krví že je. I otevřel lucerničku, to aby prý více světla bylo a na onen úpis tak „nešikovně“ posvítil, že shořel. V ten moment se myslivec na čerta změnil, lucernu vytrhl, ale že prelát byl sluha boží, tak moc na něj neměl. Tak prelát zachránil jednoho měšťana a v té uličce prý pod dlouhý čas bylo nocí často viděli myslivce, kterak s lucerničkou bloudí po té uličce. Od těch dob se jí začalo říkat Čertovka. Je to ta ulička z podzámčí nahoru k zámecké zahradě, končí vlastně ve Valdštejnské pod zdí zámecké zahrady.

O divožence z Brtnického kopce.

         Na Brtnickém kopci sirotek, pacholek Hamma,  oral s kravkou u lesa a hvízdaly mu tuze kolečka. Tu k němu přišla, v čase poledním, divoženka. Povídala mu takovým zpěvným divným hlasem: „Ty seš ták hodnéj, ty jsi jí pěkně dneská tak zpíval. Ona má malý dítě, to že jí dobře spálo. A tak že jému dá koláč, kterýž sáma pékla a pák když prála košile, že její dítě pořád ještě spálo, to z tóho důvodu,  když ták pěkně zpíval“.

            Pacholek jí sotva rozuměl, ale pochopil co pochopil a pověděl jí, že má-li moc košil, jestli by jenom jednu nedala, že má košili jen jedinou a to vetchou starou. I ona mu povídá: “ Když budéš do véčera ták zpívat. ták mu dá i tu kóšelu“.

            A tak on oral až do klekání a k tomu si zpíval pořád. Tak mu navečer přinesla košili a k tomu ještě koláč, za to zpívání, a povídala mu: Když tu košélu učérníš jak učerníš, nikdá ju nedávej prát, jen ju dycinky dáj do trůhle a ten koláč nikdá celéj nájednou nesněz, kousek si z něho néchaj, aspoň ždíbec. Ryskám až tám k němu záse přindéš, budé zás celéj celičkéj.

            Tak on dbal jejích rad. Nocoval na hůře statku a tak nikdo jeho tajemství neviděl.  Ale na statku mněli děvečku. Ta by ho byla moc ráda chtěla, jen jí to bylo divný, kdo že mu to pere košili, že si ji nikdy nedá jí vyprat, a v neděli ji mněl zase tuze bílou. A taky nikdy tuze o jídlo nestál. To on vždycky přišel domů, šel do truhle a vzal si koláče. Tak nikdy hlad nemněl. Kdyby byl šel desetkrát za hodinu, koláč byl vždycky celý.

            Jedenkrát ale byli spolu u muziky a tak tu košili tuze zpotil. Tak hnedka děvečka, že ona mu ji musí vyprat, kdyby bylo nevím co, že ji s ní tu košili propotil. Ale on nechtěl. Jel ale ráno jel orat, a ona šla k zámečníkovy a vyptala si tam klíče a truhlu jedním odemkla. A on tam mněl celý koláč. Tak proto ona hned věděla, proč on moc nejí, když tam má celý koláč. Tak mu koláč vzala a snědla. Košili taky vzala a namočila ji do necek se svým prádlem. A jak tu košili strčila do vody, košile se rozsypala a nezbylo z ní nic, jen si prádlo zašpinila víc. A koláč mu snědla úplně celičký, tak a on nemněl taky nic.

            No zajisté z té svatby už nikdy nic nebylo a chudák sirotek Hamma se samou lítostí z toho dal na vojnu.

O chalupě v Oboře.

            Pověst praví, že: Sedlák Poster z Komárovic šel jedné letní noci nemocné ženě pro léky do Brtnice. Na zpáteční cestě uviděl v Oboře chalupu, které se říká „Spálená“ osvětlenou. Hrála tam také hudba. Byl převelice zvědavý a chtěl viděti, co se tam děje. Vešel dovnitř. Kupodivu viděl tam tančiti dávno mrtvé své kamarády s pohlednými ženštinami. Ti jej obklopili, naléhavě prosíc, aby u nich zůstal.

            On však spěchal s léky domů a slíbil, že se k nim hnedle vrátí. Doma pak vyprávěl, co viděl a mermomocí chtěl zpět. S velkou námahou ho udrželi. Když přešla hodina duchů, sedlák se uklidnil. Ráno, když se šel podívat do Obory chalupa byla prázdná a nic nenasvědčovalo tomu, že tam kdy kdo byl.

            Teprve po týdnu zjistily, že do chalupy vstoupil té noci jiný chasník, nějaký potulný povaleč a ten svou duší zachránil duše těch žen, které se tam před bouřkou schovaly a uhořely a každou noc tancovati musely.

O Josefovi, kterak pití zanechal.

            Traduje se, že jednou domkař Stloukal, co býval tom malém domečku Za hospodou, co furt býval sám a o žádnou nezavadil. A že znal každou sukni v okolí. Marně se snažil o nějakou, ale žádná s ním pro to jeho pití nevydržela. Často chodíval i na tancovačky do okolí. Vždy nějaký ten pohárek vypil a pak ta cesta domů bývala hodně dlouhá.

            To šel tak jednou po cestě od Kněžic a u první chalupy městečka spatřil pohlednou ženskou postavu, kterou nikterak blíže neznal. Tak se dívá na tu ženštinu, jak si svoje dlouhé vlasy pročesává a že měl popito, usnul tam kde byl. Ráno na to celá zapomněl a až večer cestou do hospody si na ni vzpomněl, ale mávl rukou, že ta neuteče. No nějak mu to nevyšlo a tak až když šel zase z nějaké té strany od zábavy opět u té chalupy opět při měsíčku onu ženštinu uviděl. Nemajíce tentokrát tolik popito dal se s ní do řeči. Byla celá uplakaná a mnohem starší, nějak sešlejší vypadala. Povídaly aby řeč nestála a když měsíček zašel, někam se mu ztratila.

            Od té doby ji tam každý den po práci hledal, vyptával se sousedů, ale nikdo o ní nevěděl. I nějakou tu zábavu samým trápením vynechal. O brtnické tancovačce, co po svatbě Matúše byla v panské hospodě, se samým soužením pořádně zpil. Jak se domů dostal neví. Ale jakmile usnul, tu ta hledaná ženština se u něj v cimřičce objevila, že prý ji tuze hledal a tak ji tu má. Byla ještě více ztrápená a nějaká hubenější. A že prý za to může on, že tak moc pije.  Ráno, když s pořádnou kocovinou se probudil, v domku uklizeno měl, ale nikoho nenašel. Po práci se chtěl opět v hospodě stavit, ale nikdo neví proč, měli zavříno. Tak šel domů a brzo na kutě. Usnul, ale jen tak na půl oka. Tu se mu opět ta ženština zjevila, mnohem veselejší, půvabnější a povídá mu: “Nepij Josef, nepi a bude dobře, nepij!!“ A opět zmizela.

            Pověděl o této příhodě chlapům v hospodě, ale to znáte – pivní řeči – prý nějaký duch či co, ať si od žádné ženské nenechá poroučet. A tak se zase „naslopal“, že cesta domů byla dlouhá. Tentokrát ale už zdaleka před svým domkem viděl onu ženštinu, velice uplakanou a když chtěl k ní přijít, zmizela. Vyspav se z opičky, počal ji všude hledat, ale nikde ji nenalez. Když to trvalo tak týden a za celou tu dobu se neopil, zase se mu zjevila a domek poklidila.

            Jak pamětníci tradují, od té doby již do hospody nechodil, zábavám a tancovačkám se vyhýbal a domů z práce vždy chvátal. Když se ho ptali co to že s ním je, že doma nějakou práci má. Onu ženštinu nikdy nikdo neviděl, ale Pepík byl jako vyměněný. Po krátkém čase si lepší místo našel, prý někde v Lukách a tam spokojně žil s pohlednou mladou ženou a fůrou dětí.

O kamenném kříži za Přísekou.

            Když pocestný do Jihlavy jdoucí prošel lesem za Přísekou, spatřuje vpravo kamenný kříž. Vypravuje se, že na tom místě skonal bohatý pán prchající před morem do Jihlavy.

            Jiná pověst však praví, že zbožný čeledín vezl kolem pána, když pojednou zaznělo „klekání“ z nedaleké vesnice. Čeledín smekl klobouk z hlavy a modlil se. Pán se mu vysmíval a nedbal mírných slov čeledínových, kterými jej napomínal ku konání křesťanské povinnosti. Dokonce začal pán klnout a zlořečit, a tu pojednou se otevřela země pod vozem, a vůz i s pánem do ní se propadnul. Pobožný čeledín však zůstal bez úrazu a zdráv. Kamenný kříž ukazuje na jedné straně propadající se vůz, na druhé straně hrozícího Boha Otce.

O kovářce.

            Kovářský tovaryš Wayger šel na vandr dědinu od dědiny, kam ho nohy nesly od Brna dále až k Jihlavě. K Brtnici to léto přišel navečer. Do jednoho stavení, hned na kraji městečka, v chalupě u silnice, kde kovárna byla, tam vždy pochodil, žádal o nocleh. I když povídal, co mu slina na jazyk přinesla, lidi tam byli furt nějak zamlklí. Dali mu večeři a nocleh ve stodole.

            Wayger s večera usnul. Po chvíli se probudil. Byla jasná letní hvězdná noc. Přemítal, proč zde zůstával, proč raději nešel dál a nesložil hlavu někde v kopce sena. Najednou se otevřely vrata, a do stodoly vešla selka čisté oblečená jako v neděli odpoledne. Na nohách měla jen punčochy. Dívala se chvíli na něj, potom ho obešla a vznesla se na patro. To už viděl, že to není záteň (sen) a vlasy se mu začaly ježit. Potom skočila jinam a házela otýpky na mlat, až ho zarovnala slámou, ale na něj nehodila žádnou. Potom sešla k němu na slámu, prohlídla ho zase dobře a začala házet otýpky zpátky na hůr tak čerstva, jako když prší. Když byla hotova, obešla ho kolem a šla pryč. Vrata se zavřela sama a nebylo nic, jen měsíc svítil jak ve dne.

            Wayger neusnul strachem až k ránu, a spal do bílého dne. Domácí lidi už byli téměř po práci. Strachem ani nesnídalo mu chystali. Šel rovnou do hospody a povídá, co viděl. Tam mu řekli, to že je selka z toho stavení, že umřela po dítěti, nežli šla k polívání (křtu), a nyní že tam chodí a všude to dítě hledá. Chasa a všichni ji vidí, jen hospodář (její muž) ne, proto jsou tak zamlklí. A tak se bez řečí zvedl, pivo nedopil a šel k Jihlavě dál.

O kováři a zvonění proti mrakům.

            To bylo v době kdy v jedné uličce, poblíž kostela, stávala kovárna široko daleko vyhlášená. Nejen tím, že tam dobrý kovář, řečený Vítámvás byl, co spravedlivě účty vedl, ale jak o kování koní si tento kovář vedl zvláštní „dřevěný“ účet – prý od toho vzniklo tvrzení „plať na dřevo“.

            S tím účtem to bylo tak: Sřízl dvě prkénka, která k sobě přesně přiléhala, až byla naprosto shodná. Každé prkénko mělo vypálené číslo domu hospodáře. Pak když okoval-li koně, přiložil prkénko k prkénku a žhavým železem vypálil na ně tolik vrubů, kolik podkov přikoval. Jedno prkénko si ponechal kovář a druhé si odnesl hospodář, kterému koně okoval. A tak to šlo dál, až byla prkénka planá vrypů. Pak se zaplatilo – na prkénko! Prkénka se přiložila na sebe, zhoblovala a vrubilo se dál. Účty tak byly správné anžto připisování nebylo možné.

            K tomuto kováři se váže jedna příhoda. Byl totiž také „Zvoníkem proti mračnům“.

            Ukázala-li se někde na kopci kolem městečka černá mračna, vyburcoval jej některý hospodář, aby šel proti nim zvonit. To bylo v dobách, kdy lidé ještě měli velkou důvěru ve zvonění a troubení proti zlým mračnům. To se přihodilo, jak se povídá takto: Jednoho letního dne vyvstaly nad kopcem Brtnickým zlé černé mraky a blížily se k městečku. Jeden obzvlášť bojný hospodář spatřiv tyto mračna ihned s tou novinou utíkal k druhému sousedu poukazujíc na mračna již z dálky křičí: “Co ten Vítámvás dělá, že proti těm mrakům nezvoní?“ Odpovědí mu byla ale sousedova poznámka: “Asi je Vítámvás vítá!“ A tak neotáleje, pospíšil si bojný hospodář ke kováři a při cestě poslal holomka za pastýřem. Kovář tedy práce nechal a ihned začal zvonit. Pastýř vzal troubu, která k tomu troubení na mračna sloužila, postavil se na mez, směrem k mračnům obrácenou, zaměřil troubu proti mračnům a troubil a troubil. Traduje se, že toho léta po dva měsíce potom na městečko ani nekáplo, i když v okolí bylo vody dosti.

            Téhož roku se stala ještě jedna příhoda, to bylo někdy kolem podzimka když už deště bylo dosti a bylo na polích nutno v suchu pracovati. To se zase přišlo zvonit a troubit. Pastýř přesto že troubil to svoje húút – hút – húút! mraky se nehýbaly a naň troubícího důkladný déšť se snášel. Vylez tedy na půdu, vikýřem vystrčil tu svoji troubu a stále troubil to svoje húút-hút-húút. Ale zvonění se stále neozývalo. To proto, že kováři přišlo v ten čas zvonit na hranu utopenému. A to proti mračnům stejným zvonem zvonit  se nesmí, neboť by zajisté se mračna strhla a bylo by zle. Obec ale nový zvon pořídit nechtěla a tak bylo rozhodnuto, že zvonění proti mračnům musilo ustat.

            Tím kovář přišel o svůj pravidelný příjem za úřad zvoníka, s nimž spojen byl roční plat 6 zlatých od hodinky za mračna, za hrany zvláště mu bylo placeno. Jak doba šla i pastýř přestával se svým hút a makům nebylo – bylo poručeno.

O lesmistru z Brnického polesí.

            Před dávným časem, v dobách Hynka z Valdštejna, u něj sloužil  v Brtnickém polesí jeden lesmistr, který s lidem poddaným - obecným ukrutně krutě zacházel. Nepřál nikomu trochu dřeva z lesa na podpal a klestí. Každé, podle něho těžké to provinění, trestal trestem krutým tělesným, přesto že pán toto svým poddaným povolil.

            Proto sám, když zemřel, za trest v hrobě nenalezl klidu. Chodil v zámeckém stromořadí, pokřikoval a znepokojoval lid. Někdy se také přidružil k chodcům a doprovázel je beze slova cestou. Jednou tak šel s knězem až do fary, služku doprovázel ze zámku ke sklepu pod Strážní kopec, a stále dával najevo, že nemá v hrobě žádného klidu a pokoje.

            Konečně pokoje nalezl, když kněz jej při další cestě na faru z kostela zažehnal.

            Lid také tvrdí, že tělo (nebo jen hlava jeho, jak jiní praví) nyní odpočívá u kapličky stojící v lese na cestě ke Stonařovu, kam prý jej po zažehnání zakopaly, když je pod farními schody našly. Jeho tělo teď je tam, kde nejčastěji sám lidu škodil a zde již klidu má.

O našich strašidlech.

            Taky se prý stalo, že v domku pod klášterem strašit z čista jasna začalo, že prý tam nemohl žádný vydržet. Když už to trvalo tak půl měsíce a nikdo se  pořádně vyspat nemohl, tak před Všemi Svatými šla hospodářka ke knězi a povídá mu to, jak u nich na baráku straší, jak okna svítí samy do dvora ale nikdo v místech těch není.

            On se sní tam navečer šel podívat a když to zhlédl povídá: “Napečte panímámo božího daru a dejte ho chudým.“ A když to udělala a dceruška se z rozdávání u kostela vracela vidí mámu ve vratech a povídá: „Matinko, podívejte, proč nám okénka do cesty tak všechna září?“ No a jen jak se matinka podívala, světýlka prskla a zhasla a již nebylo nic. Žádné strašení ani svícení.

            Tak to hned za tepla šla povědět knězi. Ten spokojeně pokývá hlavou a praví: „No vidíte panímámo, jakou tu moc měl ten váš boží dar. Pomohl vysvobodit jednu zbloudilou duši.“

 

            Jiné strašidlo snad prý pobývalo v aleji za hřbitovem. Tak tam bloudila jedna duše co neměla pokoj. Ta ale něco těžkého na zádech nosila a proto furt naříkala a skučela: „Kam to dám, kam já to dám?“ Bylo to tak zlý, že navečír tam tudy nikdo nechodil. Až jednou jeden opilec zapomněl na to a šel jako obvykle tudy domů. Když ji z dálky slyšel skučet, opilecky odpověděl bez rozmyšlení: „Dej to tam, kdes to vzala!“  Tu se před ním objevila postava a povídá: Díky tobě dobrý muži, tys mě vysvobodil.“ Pak se rozplynula jako ranní opar. Od té doby tam byl klid.

O písmáku a Jihlavském doktorusu.

            Do dob, kdy pátrání od úřadů po tajných protestantech bylo běžné se traduje náš případ v Brtnici, tedy kol roku 1749.

            To zde prý vyšetřovali jakéhos Jiříka. Nemohouce však zmatených řečí jeho pochopiti, vyžádali si doktorusa z Jihlavy, učeného pana doktora Eotlera , aby vězně shlédl. Zpráva doktora Eotlera není ostatně ani v originále zachována. Eotler zemřel již na počátku roku následujícího; zprávy své pánům neposlal, až z konceptu jeho dal relaci přepsati písař brtnický Tomáš, když páni brtničtí o ni naléhali.

            Zde celá jest, v žalostné češtině tehdejší věrně ponechaná, nechť si laskavý čtenář udělá sám představu.

            „Mocí mé přísažené jihlavsko-lékařské funkce tímto veřejně vůbec „oznamuji a zjevné činím“, kterak na uctivé požádání magistratualní instance totiž pana purkmistra a raddy města Brtnice, dne 28. a 29. Decembris tohoto léta ku konci se nachylujícího při právě brtnickém zadrženého zjistěnce, jména majíce toliko Jiříka snad 30 letům starého, u přítomnosti z prostředku raddy k tomu deputirovaných dvouch comisařův, jakožto pana Václava, jednoho a druhého Červíře zovucího, též s přitažením zdejšího rychtáře, v příčině namítání, jakoby on spachatel v rozumu svém zmatený, a nezdravé mysle bejti měl, ve vazbě schovaného jsem navštívil a vynašel, že:„On svrchu jmenovaný Jiřík pouta na obou dvou nohách majíce růženec mariánský v rukouch držel, též knihu katolicko-křesťanské a církevního naučení. Blíž jeho za ním jsem vynašel, ano i taky jsem od pánův komisařův, jakož i od něho samého delinquenta slyšel, že ten den před tím na den sv. Jana Evangelisty katolicky se zpovídati a velebnou svátosť přijímati měl. Když tehdy na to mezi jinejma řeči a tak jsem se jeho tázal, jestli pod obojím nebo jen pod jedním spůsobem lepší šmakuje, tehdy on hned na to mně texty z písma však zmateně vykládal, ačkoliv že jedno neb druhé opakoval, předce znal, proč evangelicií a katolíci přijímají, přiložíce příčinu, že dle katolíkův krev Kristova při tělu jeho taky jest připojena a tak že žádnou víru nelze hanit ani chválit. Načež já, fingirujíce bejti lékařem jihlavským, skrze Brtnici passirujícím, proti tomu jsem navrhl, proč by byl evangelické chrámy tupil, že taky tam již u nich svíce rozsvěcují, a že juž taky ta víra sfalšována jest, by byl povídal. Pročež že jest to k velebnému. p. faráři brtnickému pravil, dobře pamatoval a k tomu se znal, však ale že, kdyby ven přišel, že by se z toho v Brtnici vyvésti chtě, z které tehdy příčiny mně tam přijíti on souditi mohl. Seznajíce já jeho obchody a consuetis moribus, tak jsem znamenal, že on někdy v mládí všetečným duchem hnut bejti a tajemství víry katolické zkoumati, do velikého čtení, jak našich, tak evangelických zákouův, též obojích katechismusův, jakož i také snad nějakých českých controversistův se zaplésti, z něj se pak vyvédsti neuměti, nýbrž ale v stálém zkoumání zákonův ustavičně vězeti musel, z které tohdy příčiny hypocondiista učiněný jsouce prostředkem velkého čtení primům gradům ad stultitiam jest obdržel, neboť se sám přiznal, že on někdy mnoho kněh měl, že je proto všechny v hlavě míti nemůže a protož taky že mdlou hlavu má, povídal i jenž to dozajista. To potvrzuje jeho facies cachectica, oculi valde concavi, frons rugosa et pallida, constitutio hypocondriaca, confusi saepius sermones, které vždy všelikýma bláznivýma řeči a pohádkama o proroctví Sybillovém, o vojnách, o budoucím panování a že on taky králem býti měl, zmíchané jsou, takže o něm nic jiného dobrým svědomím řícti nemohu, nežli že on zjištěný Jiřík zcela jistotně dementiam hebetilem cum intermixtis claris Idaeis na sobě má a dozajista zpouha sprostě hloupý blázen jest, takže proto demens aut potius hypocondriaco- delirus hebetilis svobodně řečen býti může. Však ale z příčin, aby v onej samospasitelnej katolicko-římské víře tím jistěji setrval a také skonal, též s jeho bláznivýma navyklýma spůsoby in scandalum religionis jinejm katolicko nábožnejm ovčičkám nebyl, podobně, aby in illo squallido et angusto carcere víceji na oné zvyklé objecta suae lecturae stále nemyslil a tím v ce do většího bláznění někdy ještě neupadl, nam demens satis ex se ipso sua dementia punitur, k vinšováni by. bylo, v ochrauě takový, ku příkladu jako v brtnickým špinhauze, kde by bez tíže poutův uzavřený jsouce, prací sobě možnou, jako dříví, vody, též jiných věcí nošení a jiné posloužení, též taky každodenní katolické náboženství ustavičně konati musel, až do smrti své zachovaný a zadržený ostal. Ze tomu všemu zde postavenému samá bohumilá pravda jest, nejen dle Josephino-Carolinský criminalni partikulární instrukce, na mou přísažní povinnost dobrým svědomím to beru, ale k potvrzení také toho mou vlastní rukou jsem se podepsal a pečeť přitiskl.“

            No a brtnický rychtář rozhodl, že onen zadržený Jiří, jsouc sice ducha chabého, pořádku v obci metením dělat může, jakožto i husy pásat by mohl a i jinak k ruce konšelům nápomocen může být. A byl a dlouho a dobře…

            A již nikdy více přeučené doktorusy z města Jihlavy k vyšetření zváni nebyli, neboť selský rozum nad učené rozumy vždy jest.

            Zda vůbec a kolik vyplaceno z obecní pokladny Brtnice bylo, se dnes již nedozvíme, ale to není důležité.

O podivném mnichovi a strašidelné kočce.

            Bude to pomalu teď už na dvě a půl století, co se v Brtnici objevil neznámý poutník. Oděn byl v rouše řeholníka, s růžencem kolem pasu a s mošnou přes rameno. Usadil se na zpustlém dvoru u Doubkova a začal to místo nazývat „poustevna“. Hned prvního večera zašel do Malého, aby se seznámil se svými novými sousedy. Představil se jim podivným jménem, které nikdo neuměl vyslovit. Tak mu začali říkat Žihovej.

            Muž mluvil tlumeným, podmanivým hlasem, s očima mírně přivřenýma a hlavou zakloněnou, jako by hleděl kamsi do dáli. Vypravoval, že prchl z daleké říše, kde křesťané trpí pod útiskem, jenž jim tam řežou uši a nosy. Netrvalo dlouho a lidé si Žihoveje, který nešťastným pohledem vzbuzoval soucit, zamilovali. Chodil po jednotlivých vesnicích, staveních a hlavně do brtnické hospody. Dávali mu jídlo po staveních, nosili mu ho i do hospody, kde hojně pobýval. Jídlo a pití, kterého se jim samým nedostávalo, které si od úst museli utrhnout. A náš milý mnich zlenivěl a břicho se mu zakulatilo, až hábit praskal ve švech.

            Jednoho dne, když byl zrovna Žihovej ve městečku a oblažoval sousedy vyprávěním jak udatně přemohl cizí armádu, jak vychytrale prchl do hor a jak dlouho putoval, než našel klidu ve zdejší komunitě...

            Zřejmě tou dobou, nebo tam již byla delší dobu, kdo ví, vloudila se do jeho seknice kde spával, divoká velká šedá kočka. V domě plném zbytků potravin, kde pec byla pěkně vytopená, se jí zalíbilo. Uvelebila za pecí a probírala se až pozdě večer. To se vždycky kočky vydávají na toulky. To bylo v době, když se z pitky v hospodě po svém barvitém vyprávění, vracel podivný řeholník Žihovej do své poustevny. Zatopil v peci a že notně znaven byl, ulehl do postele.Ale hned byl zas na nohou. Co je to za podivné škrábání, vrzání a křoupání tam v rohu místnosti? Co to tam svítí za podivná dvě žlutá světýlka? Jak byl na celém dvoře u lesa sám, pojala ho hrůza. Vyběhl z domu a běžel vzbudil téměř všechny lidi z vedlejší vsi - z Malého. „Straší! V mé poustevně straší!“ křičel na celé kolo, až se okolní stromy chvěly.
            I vydali se vesničané do mnichovy poustevny, do toho opuštěného dvorce s ním. Nikdy předtím je tam nepustil. Cestou se ale náš Žihovej  opožďoval, až zůstal sám daleko vzadu. Tak se prý bál.

            A nasmáli se vydatně, když uviděli, že to stará velká kočka vyděsila Žihoveje. Zabouchl totiž dveře, když utíkal a tak kočka nemohla ven. Vyrazila ven plná strachu a už se asi nevrátila, když lidi hlučíc do domu vstoupili. Ale náš mnich se už do této své poustevny také nevrátil. Nebyl zdejší a dobře věděl co by a jak by bylo dál.

            Když prohlédli poustevnu, zvenku nevalné stavení, tak, jak zpustlé a opuštěné zde bylo po dlouhý čas, tak naopak uvnitř našli téměř palác. Došlo jim, že si mnich, že na jejich účet si zde žil jako pán. Spíž byla nacpaná jídlem, že by celé rodině vystačilo na týdny. Té zvěřiny z lesa co tam bylo pověšené a naložené, těch šrůtek uzeného a klobásků. Dobře uskladněným soudkům vína přestával sklep stačit. A na kachlových kamnech, která do dálky sálala příjemným teplem, ležela měkoučká péřová peřina.

            I vydali se vesničané Žihoveje hledat, aby ho potrestali. Mnich však vycítil nebezpečí včas a zmizel tak najednou, jako se prve objevil, ani brtničtí jej nenašli. Zbyla po něm jen spousta dobrého jídla a tato pověst.

            Jídlo se rychle snědlo, ale pověst, ta zůstává. Chtějí-li brtnické matičky varovat děti, aby nechodily za humna, napomínají je: „Nechoďte tam, straší tam Žihovej!“

O pokladu na Rokštýně.

                O Rokštýně vypravuje lid v okolí tuto legendu:

            Na hradě je prý dobře ukrytý sklep, do kterého jest chodba otevřena jen na Květnou neděli, když v kostelích se čítají pašije. Ve sklepě jest bohatý poklad stříbra a zlata, který střeží velký černý pes. Kdo by se jen ke sklepu otevřenému přiblížil, byl by napaden tímto strážcem, jehož pohled vzbuzuje strach.

            Jistý brtnický hospodář měl hodnou a pobožnou služku, která se ničeho nebála. Vždyť měla svědomí čisté. Jmenovala se Boženka. Jednou na Květnou neděli slyšela od hospodáře, že na Rokštýně se otevírá v ten den sklepení, chovající v sobě mnoho bohatství. Měla rodiče chudé, kterým by ráda byla pomohla v nouzi. Proto se odebrala na Rokštýn a po delším hledání prošla rezavými dveřmi – vchodem to do prostory sklepení. Uviděla tam mnoho stříbra a zlatých peněz a nabrala si jich do klína pospíchajíc domů. Co bylo v sudech také ve sklepě stojících nevěděla, vypadalo to jako zmrzlá voda a Boženka si myslila, že jest to led.

            Ale hospodář, který pln údivu ji vyslechnul, řekl jí, že rytíři vodu do sklepení nedávali, že to jistě je staré víno. I prosil ji, aby tam ještě šla a donesla do klína žlutých peněz a nabrala tekutiny ve sklepě. Sám se bál tam jít, slyšel vždy o černém psu, strážci poklad. Boženka přinesla domů víno, zlaté peníze a několik prutů, které měla za železné, a myslila, že by snad hospodář si z nich mohl něco ukovat. Ale pruty byly ryzí zlato.

            Hospodář nyní chtěl odvést poklad domů a vypravil tam povoz, vzal sebou syna a čeledína a také se ozbrojil. Ale dvéře do hradu již nalézt nemohli. Za to je však postrašil velký černý kocour, který měl kolovrat a přeslici a předl pilně. Zasvítil na ně očima a z huby mu šlehal oheň. Všichni se dali na útěk, jen Boženka vzala kocourovi přeslici a zahnala jej. Doma se ukázalo, že přeslice je z ryzího stříbra. Aby hospodáři, který s ní vždy dobře zacházel, nebylo líto a aby mu poděkovala, dala mu Boženka polovici doneseného pokladu, a on vděčně ji přijal, ačkoliv se dříve zdráhal.

            Když za rok jiný sedlák, který byl velmi lakomý, se vypravil na hrad, aby se obohatil – zvěst o Božence se totiž roznesla po celém panství – se zlou se potázal. Zahnal jej odtud hrozný černý pes a černý kozel a sedlák sotva domů přišel ulehl a za nedlouho zemřel.

            Od těch dob nikdo již nešel už na Rokštýn pro poklad.

O prachárně a ruce lidské.   

            Na lesnatém pahorku „Vejrovice“ zvaném, nalézá se někde kámen a v něm vytesaná lidská ruka. Ta sem přišla na památku brtnické prachárny, kdy ruka jednoho člověka, jenž při výbuchu prachárny tam o život přišel, jako mnoho ostatních, doletěla dle pověsti lidu až v tato místa. Prachárna již nikdy obnovena nebyla a zůstal po ní jen tento kámen a místní název „Na Prachárně“.

            Prachárna bývala tam, kde se dnes říká „U Andělových“. Vyráběl se tehdy v Brtnici i střelný prach. Toto právo ale přináleželo jen státu a tak výbuch prý byl trest Boží. Na začátku 19. století mluví se již jen o zaniklé prachárně. Památku její udržuje jen název: pole „nad prachovnou“.

O rytíři jak chytil Davida na hruškách.

            Tento příběh se stal v dobách, kdy zámek byl ještě plný života a zámecký park s přilehlou zámeckou zahradou byl plný ovoce. Ovoce vždy lákalo místní kluky. To nejlepší ovoce je vždycky přímo ze stromu, když parta kluků si je sama natrhá, bez ohledu na to, že stromy hlídá zahradník. To je na tom to nejkrásnější.        K této době se vztahuje řada příběhů. Nejtajemnější ze všech je příběh mladého Davida, který prý na zdi zámecké zahrady spatřil středověkého rytíře. Dosud nikdo nedovedl vysvětlit – ani bájná lidová tvořivost – o koho by se mohlo jednat. Snad o bojovníka, který v Brtnici zahynul při jednom z obléhání?

To vám bylo tak.

            Mladý David, který bydlel kousek v podzámčí, dobře věděl, kdy v zámeckém sadu dozrává které ovoce. Při svých výpravách s partou tak věděl, kdy je ovoce pěkně vybarvené, zralé a kdy že se bude moct s kamarády vydat na hostinu. Tento rok byly hrušky, které v sadu vzadu  rostly, byly velké, skoro jako jejich brambory v chalupě. A tak když nastal den „D“ a ovoce dozrálo, svolal David podzámeckou partu k domu aby se vydali do sadu za zámek.

            David čekal u chalupy na chlapce. Tu mu najednou přišlo hrušek líto. Jak tak želel, že chlapcům vyzradil, že jsou hrušky tak akorát, rozhodl se nepočkat na kamarády a vydal se na do sadu za zámeckou zeď sám. Zídku překonal jednoduše, věděl o každé vymleté skulince a v okamžiku byl již v sadě. Jako veverka vyšplhal na strom, nacpal do kapes i pod košilku  sladké plody a smál se kolem dokola, že kamarádi teprve zdolávají strmý kopec.

            Náhle mu však zmrzl úsměv na rtech. Kde se vzal, tu se vzal, stanul na zdi mohutný rytíř. Na sobě měl dlouhý modrý plášť, velký klobouk s pérem a přes rameno řemen s blýskavou přezkou a těžkým kordem. Koukal na Davida zamračeně a už se chystal mu vynadat za jeho hrabivost, když chlapec vyděšeně vykřikl“Já se rozdělím!“ , seskočil ze stromu a uháněl ke svým kamarádům. Svědomí ho pálilo. Všechny hruštičky pak chlapcům honem rozdal, žádnou si nenechal. Od party utekl se do rodné chaloupky a že byl pořád malé děcko, stulil se mámě v náručí.

            Příběh mu nikdo nikdy neuvěřil. Tím spíš, že chlapci, kteří se za slunných podzimních dní vraceli ze sadu, nikdy o žádném rytíři nepovídali, maximálně o starém „Voklešťku, se kterým se rozdělili o jeho svačinu. Dodnes ale maminky dětem říkají: „Nechoď do cizí zahrady, ať tě nechytí na hruškách!“

O řezníku.

            Pověst prví, že: Za starých dob měli v Brtnici hřbitov kolem kostela. Toho kostela, co za velkého požáru zcela vyhořel. Zbyl tam dosud jen starý kámen, jenž nesl letopočet 1639 a obraz dvou seker. Pod ním prý odpočívá tělo jednoho nepoctivého řezníka a jest dosud neporušeno.

O soše P. Marie na mostě.

            V dnešní Legionářské ulici stojí starý kamenný most. Uprostřed něho je socha P. Marie plna bolu drží na klíně mrtvé tělo Pána Ježíše. Přes obličej Páně jde hluboká jizva.

            Ta prý pochází od té doby, kdy toto cestou jel čeledín s těžkým nákladem a koně jej nemohli utáhnout. Čeledín, místo aby jim zjednal pomoc, nebo alespoň oddechu popřál, jal se je nemilosrdně bičovat, ale ubohá němá tvář již nemohla kupředu. Tu strašně surový vozka zaklel a udeřil do sochy P. Marie za hrozného zlořečení, proč ona mu nepomáhá. Ale trest následoval ihned :

            Vůz proměněn v ohnivý kočár, který s vozkou jest odsouzen uhánět vždy o půlnoci ulicemi brtnickými, zatím co z něho oheň srší a vítr duje. Není radno vyčkat jeho příjezdu.

            Kdysi stará paní zvědavá,  pozdě v noci, nemohouc nalézt spánku, seděla u okna a shlížela co kde a jak. Z nenadání se objevil ohnivý vůz, a ona ochromená na údech a na jazyku, klesla zpět. Již více nepromluvila a že kočár v tu noc viděla, jen nakreslit mohla.

O tom jak padl jeden mýtus.

            Začalo to někdy v dětství. Dodnes si vzpomínám jak babička Stázi mi vyprávěla, ať nechodíme daleko, že v Černých lesích jsou velké kameny. Jsou to prý pozůstatky obětních kamenů, kde byly stínány hlavy mladých dívek a jejich krev byla obětována pohanským bohům. No jako dítko začínajíc chodit do školy mě z toho jímal děs a to víte, daleko od chalupy jsem se nepouštěl. Co kdy ještě teď...

            Jak jsem rozum bral a škola něco přidala přestal jsem těmto povídačkám věřit a okruh prázdninového toulání se stále rozšiřoval. A tak přišel na mne děda Josef s další povídačkou. O hradě Rokštýně, kam jsme s oblibou chodívaly na celodenní výlet. Že tam bývali loupeživý rytíři, to jsem věděl. Ale on přišel zcela s něčím jiným. Prý tam někde v lese je plno velkých žulových balvanů. A na několika těch balvanech je prý vytesaná půlmetrová mísa se žlábkem. To mělo být proto, že se ti loupežníci báli trestu a pekla a že čert si žádá pro jejich vykoupení lidskou krev. Na těch kamenech prý stínaly hlavy a tu krev chytali do vaků a dávali ji do toho nejhlubšího hradního sklepení, kde se prý vždy přes noc ztratila.

            No kolem Rokštýna panuje řada legend, kdo ví??? Na nějaký čas to pomohlo a na výlety a na houby jsme se netoulali. Ve víru jiných událostí mi tato vzpomínka zcela zapadla v zapomnění. Ale ouha, ve věku „mládeneckém“, kdy bylo radno se před dívkami blýsknout, se tato příhoda znovu vynořila. Nebylo to sice již u Rokštýna, ale někde na Tasovsku. Ale od začátku.

            Krajina mezi Jihlavou, Třebíčí a Náměští je mnohde posetá roztroušenými balvany. To jak dochází k odvětrávání půdy a jejímu splavování vystupují na povrch žulová jádra a ty potom tvoří typický ráz krajiny. Matně si třeba vzpomínám, že na Oslavce, tam někde byla i „Býčí skála“ a pod ní bylo nádherné koupání. A tak při prázdninových toulkách jsme pochopitelně i na takové „kultovní kameny“ narazili. Nezapomenu na ten horký podvečer, sluníčko pomalu zapadalo, doba jako stvořená pro nějakou tu pověst. Tak jsem nelenil a povzpomínal si na dědovo vyprávění o loupeživých rytířích. Ale ouha. Tvrdě jsem narazil.

            Byl jsem sice pozorně vyslechnut, ale místo mírného mrazení v zádech se ozval nefalšovaný radostný smích. Pak se mi dostalo vysvětlení. Je sice pravdou, že tato krajina měla místy v dávných dobách sem tam nějakého toho lapku a loupeživý rytíř by se asi také našel, ale ty kameny a čerti – babské povídačky.

            V dobách dávných se táhly hraniční lesy mezi Čechy a Moravou, byly to lesy hluboké, tmavé, ... Ale ty kameny?

Ty mají zcela jiný původ. Ty se používaly, snad prý ještě v 18. století, na vypalování pryskyřice na výrobu kolomazi. V tu ránu se mi růžová krev nevinných obětí, odtékající žlábkem z obětního lavóru pro smazání hříchů lotrů proměnila v černou kolomaz.

Jsem tomu ale rád? Na jedné straně ano, naši předci byli rozumní, ale na druhou stranu – ta pověst byla přece jenom krásná.

A pak pozvěte historičku na rande. 

O třech ženách v ulici Hřbitovní.

            Pověst praví, že: Jednoho večera šli cestou kolem hřbitova tři muži, hovoříce mezi sebou cestou. Cesta z nálevny bývá daleká a temná. Jeden z nich pojednou spatřil tři ženy, které od hřbitova šly proti němu. Ostatní muži jich však neuhlídali. Když ženy přišly na několik kroků k mužům, zmizely. Ten, co jich spatřil, pak zemřel třetího dne.

            Pověst praví, že poté jej vídali se třemi ženami chodit po cestě hřbitovní.

O věčnosti a dvou kamarádech.

             „V hliništích“ na cestě do Kněžic, stojí kaplička sv. Františka Serafínského, snad již co paměť sahá. V těch místech bývá duši lidské smutno, jako kdybychom dleli daleko od příbytků lidských v kaji pustém a nevlídném. Ale vždyť přec nedaleko vyhlíží z doliny osada Rychlov. Osada plná lidí a lidiček zbožných a boha bojných. I ti však raději do kroku přidají, míjíc tuto kapličku.

            Kdysi, tak vypravuje pověst, žili v Brtnici dva přátelé – sousedé. Jeden, jmenoval se František, druhého Toníka volali. Ti sobě si za živa slíbili, že kdo z nich dříve zemře, dá druhému zprávu, jak to na věčnosti vyhlíží. A stalo se, že František svého druha Toníka přežil a jednou pohřížen v myšlenky, šel večer kolem kapličky. Tu zjevil se mu zemřelý druh a řekl jemu :  „Františku, žij správně a modli se, věčnost jest!“  Pak zmizel.

O vejměnku na Podmoklí.

            Pověst praví, že Sedlák z Podmoklí bydlel v chalupě se stařečky. To se mu však moc nezamlouvalo a proto vedle statku postavil malý vejměník pro ně. Nedbajíc na to, že tudy vede potůček do Brtničky. Při stavbě tam udělal malou studnu, přímo v komoře, která vodu odváděla.

            Když bylo vše hotové, tak se sousedům chlubil, jak to se starými vykoumal. Také se něco pojedlo a hlavně popilo a jeden ze sousedů se ve studni utopil.  I když byla nehluboká, jeho tělo se nikdy nenašlo. Stařečci v domě dlouho nepobyly, prý klidu neměli. A tak oba brzy odešly na věčnost a domek zůstával prázdný a chátral.

            Při přestavbě, kdy jej téměř zadarmo, koupil jeden z městečka, stále si naříkal, že v domě straší a jsou tam mokré šlápoty. Místní bába kořenářka mu poradila, aby za souseda, co se v té studni utopil, dal sloužit bohatou, velkou mši. Když tak udělal od té doby je v domku klid, útulno a sucho.

O Vrzalově poli.

            Na některém z „Vrzalových“ pozemků je zakopán poklad. Ten tam prý starý Vrzal před velkým požárem v městečku ukryl a než stačil o tom kohokoli spraviti, zemřel. Doba šla dál, pole a role měnila majitele, ale poklad prý zůstává a pole nadále chrání. Kdyby někdo neprávem o pole se soudil, poklad prý právoplatný majitel snadno najde a tak nálezem pokladu dokáže, že je z rodiny Vrzalů, a že na pole má právo.

 

O zámeckém kostelu.

            Pověst praví, že: Když vyzdvižen ze základů klášter v Brtnici za pomoci Jezuitů byl, tak k znesvěcení kostela zámeckého prý údajně došlo. Později dokonce prý kostel za skladiště různých věcí , na stavbě potřebných i odložených a haraburdí. Panští ponocní, kteří tam v aleji hlídali, však zažili divnou věc. Kdykoliv šli okolo pustého kostela, slyšeli tam hraní varhan a zpěv lidu, jakoby se tam mše svatá sloužila. Když se to stále častěji dělo, byl kostel vrácen ke svému účelu a slavnostně posvěcen. Od té doby již noční zpěv se neozývá.

O záložně ve Valdštejnské ulici.

            Pověst praví, že: Kletba lidu prý spočívá na budově ve Valdštejnské ulici, kde za starých dob byl hostinec, ze kterého později vznikla jakási obecní záložna. Nepoctivostí majitelů nastal úpadek a mnoho lidí i těch nejchudších, přišlo o své úspory. Když zemřela osoba, nesoucí největší vinu na úpadku, lid při pohřbu naříkal, ale ne z lítostí nad úmrtí toho muže, ale nad vlastním neštěstím, které on zavinil tím, že o peníze se nestaral a v kartách je prohrál. Zlořečili mu zle.

            Od té doby prý štěstí všechno zmizlo z toho domu. Kromě toho tam strašilo. Nepoctivý bankéř každé noci o peníze hlučně hrál. Vzájemná záložna byla zrušena a v domě byla zřízena škola obecná, kde i zpěv kostelní se vyučoval.

            Učitelka hudby jakás z neznámé příčiny jednou tam nocovala. Ulekla se velmi, neboť kol půlnoci spatřila v pokoji stát rakev s mrtvolou a kolem matně svítily svíce. Kol rakve mnoho mužů v karty hrálo a hlasitě hlučelo. Hned ráno se učitelka vystěhovala a nechtěla o Brtnici ani slyšet.

Svědectví mrtvého.

            V dobách minulých byl příšerný zvyk k ordaliím (Boží soudy neboli ordalije - které byly v období do poloviny 13. století velmi v těchto končinách ještě časté i když nepovolené.) se poněkud připodobňující, že:

            Za nebytí očitých svědkův, ani jinačích světlých průkazů, vrah domnělý nebo podezřelý veden byl k márám, na nichž ležel zavražděná. Tu všelijakými obřadnostmi pobízena byla mrtvola k vydání svědectví nebo znamení, zda přítomný člověk opravdu je vrahem nebo ne. Dotčeným znamením byla krev. Vytryskla-li z mrtvoly za přítomnosti podezřelého člověka sebe nepatrnější krůpěj krve, položen za vinného; pakli se neukázala, nevinen.
            Nám jde o tu zajímavou věc, že dotčený zvyk jakožto právní přežitek udržel se u nás v městečku až do roku 1764! V Tom roce obžalován byl Kolomazník z úkladné vraždy družky své.

            Tedy pro důkaz byl domnělý vrah veden k zavražděné a kladeny jemu v ránu dva prsty jeho, jakoby přísahal, vybízejíc mrtvolu: „Ve jménu Otce, Syna, i Ducha svatého Amen. Vydej znamení, jsem-li já příčinou tvé smrti!"

            Ruku jeho vedl rychtář před tváří konšelů obžalovaného ruku k mrtvole, aby sáhl do řádně. Snadno se mohlo přihoditi, že obžalovaný, chvějíce se, rozjizvili prstem smrtelnou ránu tak, že při vnoření konečně krev se přece ukázala. Rychtář pak ihned šátkem čili facalitem krev utřeli a facalit položen na právo čili soud za důkaz, proti vrahovi svědčící. Leč na předmětnou vraždu se přišlo až po dvou dnech a předmětné vnoření ničehož neukázalo a „domnělý“ vrah byl předán vrchnostenské spravedlnosti do Jihlavy.

            Zda se zmínil o této kruté zkoušce, či nikoli, se již nikdo nedozví. Jak se ale traduje, do roka a do dne byl ze žaláře propuštěn a nikdo více jej v těchto končinách již nespatřil. Faktem však zůstává, že od těch dob již nikdy více, nebylo k ordaliím přikročeno a tento krutý způsob vymáhání přiznání použit.

Pověst o zámeckém pokladu ve Valdštejnské ulici.

            V ulici Valdštejnské stojí jistý dům a tam bydlel jistý tkadlec, kterých Brtnice za rozkvětu tohoto řemesla měla mnoho. Když jednou v noci za svitu měsíce tovaryš se vracel domů, spatřil tam na dvoře dva mnichy stát vedle velkého sudu. Kývali naň, aby k nim přišel, ale on strachem se vzdálil.

            Ráno o tom řekl svému mistru a ten, každou noc kol půlnoci sám na dvoře vartoval, zda ony mnichy neuvidí. Přesně po roce půl mistr zmizel a již nikdy více se domů nevrátil. Lid soudil pak, že mniši mu ukázali skrytý poklad zámecký a že zmizel i tímto pokladem. Ten prý směl být jen na dobro použit, jinak že k prokletí nálezce dojde.

Pověst o pasáčkovi.

            K běžnému chudinskému životu na brtnicku  se váže pověst o pasáčkovi....

            Mladý chlapec pásl poklidně na kopci své stádo až najednou objevil díru, z které stoupal kouř. Byl to chlapec odvážný a tak neváhal a vlezl do díry dolů. Na samém dnu pak nestačil žasnout. Uviděl vousatého, vlasatého loupežníka, který přepočítával hromadu peněz. Oba se trochu polekali, ale brzy se domluvili. Loupežník dal pasáčkovi hrst mincí a pasáček mu na oplátku slíbil, že to nikomu neprozradí. Jenže, jak vylezl ven, hned utíkal do městečka a tam všechno vyzvonil.

            No a ostatní také chtěli peníze a tak vzali vidle, hrábě, kosy, cepy a pospíchali s pasáčkem na kopec. Jenže ouha, díra nebyla k nalezení. A tak pasáčkovi natloukli a peníze mu vzali.

            Z toho plyne ponaučení, že každý by měl dané slovo dodržet, jinak by na to mohl doplatit jako pasáček.

Pověst o bílé paní.

            Bílá paní žije v pověstech žije na mnohých hradech a také na brtnickém zámku. Obraz její prý můžete spatřiti na chodbě zámecké. Pověst vypravuje, že bílá paní v nočních hodinách kráčí chodbami zámeckými. Tak chůva vyprávěla, že spatřila ji, jak pozoruje ji a dítko péči jí svěřené. Usmívá-li se bílá paní, pak jest to událost, která rodinu čeká, radostná.

            Pověst o bílé paní jest velmi stará. Kořeny její jsou v daleké Itálii, odkud rod Collaltů pochází.

            Mezi rodinou Collaltovskou a šlechtickou rodinou Caminovskou, které měly stejný původ z Langobardů, panovalo za starých dob kruté nepřátelství. Konečně, když nepřátelství trvalo již několik set let, pomýšlely obě rodiny na ukončení sporu uzavřením manželství mezi dvěma příslušníky rodin dosud se nenavádějících. Mladý hrabě Tolberto Collalto pojal za choť sličnou Chiavu z rodu Camino. Manželství bylo zpočátku šťastné, ačkoliv mladá manželka často žárlila na svého manžela. A stalo se, že mladý hrabě musil do boje se odebrati. V družině jeho choti byla Bianka, dcera rytíře stojícího ve službách Collaltovských, která vychována byla spolu s dětmi hraběcími. Bianka byla společnicí mladé hraběnky Chiavy a starala se o její obsluhu. Když nadešel okamžik loučení se s chotěm odcházejícím do boje, česala právě Bianka svou velitelku. Gilbert políbil na rozloučenou svoji choť a obrátil se u dveří, aby mávnutím ruky rozloučil se také s Biankou. Tato jej tajně milovala a prozradila se zblednutím a pláčem. Mladá hraběnka vzplanula hněvem a dala Bianku uvrhnouti do strašného vězení. Marné byly prosby, marné přísahy uvězněné, že jest nevinná. Hraběnka plná hněvu poručila, aby uvězněná byla za živa zazděna. To se také stalo. Hrabě Gilbert se šťastně vrátil, ale zanevřel na svou choť, jakmile se dověděl, co strašného se stalo. Duch Bianky ale častěji se zjevil, kdykoliv rodinu Collaltovskou měla potkati nějaká událost, radostná nebo smutná.

            Viděl ji prý v Brtnici také princ Ferdinand ze Solms-Lichu, když žádal o ruku své nevěsty. V Brtnici prý byla také viděna při úmrtí členů rodiny Collaltovská, dle sdělení hraběnky Marie Terezie z Collalta v dubnu 1925.

Pověst o odvážné dívce z Ostejkovic.

            Po bitvě na Bílé hoře nastaly zlé časy. Plných třicet let zuřila válka. Nepřátelská vojska hubila zemi. Švédové přitáhli až ku Jihlavě. Cestou vyjídali a drancovali obce. Nakonec obec zapálili, aby jim plameny ukazovaly cestu. Lidé se před nimi ukrývali v lesích. V těch dobách, za vlády Collolaltů na Brtnickém panství k němu patřila, dnes již zaniklá vesnička Ostejkovice. K ní se váže tato pověst z doby dlení švédských vojsk na brtnicku:
            Jednou nastal v Ostejkovicích velký poplach. Přiběhl udýchaný a vyděšený posel z Brtnice, že Švédové ji právě napadli. Táhnou od Jihlavy k Brtnici a chystají se pokračovat dál přes Ostrejkovice na Jestřebí. "Zachraňte se včas, než vás pobijí jako se to stalo u nás," radil posel. Vesničané se rychle seběhli na poradu do statku Pohodných. Starý sedlák Pohodný požíval v obci všeobecné vážnosti. Po dlouhá léta se s ním chodili všichni radit, co a jak podniknout. Teď však ležel nemocný.
            "Vystěhovat se do lesů? Odejděte sami, já už to tu musím nějak přečkat," řekl smutným hlasem. "Možná, že by bylo vhodnější, než utíkat do lesů, vyjít vojsku vstříc a přemluvit velitele, aby naši obec ušetřil," uvažoval starý sedlák dále.
            "To je pravda, mohli by se naší obci vyhnout a jet kratší cestou přes lesy, ale kdo se odváží jít k nepřátelům? Tady jde o život. Jakmile se přiblížíme, lapí nás a zabijí. A naše oběť bude marná," uvažoval mladý hospodář.
            "Kdo z vás by byl ochoten jít vyjednávat se Švédy?" ptal se starý Pohodný. Muži mlčeli. Nikdo neměl v sobě tolik odvahy, nasadit svůj život za ostatní. Rozpačitě klopili hlavy. Do ticha se najednou ozval klidný, jasný dívčí hlas.
            "Já se dědečku nebojím a pokusím se přemluvit velitele, aby naší vísku nechal na pokoji." Překvapeně se ohlédli. Ani si nevšimli, že v koutě stojí sedlákova vnučka Bětuška. Bylo to děvče nad obyčej sličné a při tom skromné. Jako malé děvčátko ráda poslouchala svého děda, když vyprávěl o statečných rytířích, jak dovedli chránit svou vlast. Jako větší dívka prolezla kdekterý kout a na koni projela celý širý kraj. Milovala jej z celého srdce a přála si, také jednou pomáhat proti nepřátelům jako ti stateční rytíři. V kraji platila za nejkrásnější děvče. Dlouhé tmavé vlasy jí padaly až k patám. Nosila je stočené, spletené v copy a ovinuté kolem hlavy jako korunu.
            "Cože, ty bys chtěla za nás jít prosit?" Udiveně a zahanbeně promluvili muži. "Proč ne, za pokus to stojí," řekla klidně Bětuška. "Ublíží ti, nechoď! Prchněme raději do lesů," ozývaly se hlasy.
            I starý sedlák natáhl své ruce k vnučce. "Dobře ti rozumím, Bětuško, ale to není práce pro tebe, děvče, k tomu se lépe hodí muži." "Ba ne, mýlíte se, muže by zabili, ale mne snad vyslechnou. Pokusím se o to," řekla statečná dívka. Marně jí to vymlouvali a prosili, aby nechodila. Oblékla se co nejpěkněji do svátečního a klidně vyšla ze statku. "Kéž bys dobře pořídila," volali za ní. Usmála se vesele, zamávala vyšívaným šátečkem a pružně vykročila po silnici k Brtnici.
            V čele švédského oddílu klusal na koni mladý velitel v sametovém kabátci a v širáku s vlajícím perem. Byl to statný chlapík, proslulý svou odvahou. Najednou se na silnici cosi zapestřilo. Proti jezdcům si klidně vykračovalo vesnické děvče svátečně oblečené. Jak vojáci přijížděli blíže, viděli, že je to velmi hezké děvče a nebojácné. Nijak se neskrývala, klidně přicházela jezdcům vstříc. Mladý velitel u ní zarazil svého koně. Prohlížel si ji s nelíčeným obdivem. Pestrý šat jí velice slušel.            "Čípak jsi děvče, že si tak bezstarostně vykračuješ silnicí? Copak se nebojíš vojáků?" Bětuška se na něho usmála svým krásným úsměvem. "Vojáků se nebojím a jdu k vám, veliteli." "Cože, ty jdeš ke mně, copak si přeješ?" udiveně se ptal velitel. "Jdu vás poprosit, abyste ušetřil naši ves, všichni se obávají, že vaši lidé budou ve vsi drancovat a pálit."
            "No, když tak rozkošná dívka prosí, musíme jí vyhovět," řekl galantně velitel a rozkázal oddílu, aby zarazili v polích a odpočinuli si. "Děkuji vám z celého srdce, pane, všichni budeme na vás s vděčností vzpomínat," řekla radostně Bětuška a chtěla odejít. "Docela zadarmo to ale nebude," řekl rozjařený velitel a prohlížel si ji s čím dál větším zalíbením. "Ušetřím tvoji rodnou obec, když ty, krásné děvče, pojedeš se mnou a zůstaneš u mne."
            Bětuška na okamžik zbledla, srdce se jí sevřelo, ale potom souhlasila. "Dobře, pojedu tedy s vámi, dáte-li mi dobrého koně. Ráda jezdím na koni." Velitel rozradostněn poručil, aby jí přivedli krásného bělouše. Bětuška se na něho vyšvihla a všichni na ní mohli oči nechat, jak jí to slušelo. Ptala se, kam hodlají jet. "Znáš dobře cestu přes lesy směrem k Jestřebí?" "Jistěže znám, povedu vás," řekl a Bětuška vyjela v čele průvodu. Šeřilo se a mlha padala na kraj. "Převedu vás přes lesy, za chvíli bude svítit měsíc. Na noc budeme v Jestřebí."
            Nejela však přímou cestou. Protože dobře znala každou cestičku, nepozorovaně odvedla oddíl do Falknova k velké propasti. Když dojeli až ke srázu, Bětuška pobídla svého koně ke skoku. Kůň se vzepjal a propast přeskočil. Velitel, který jel za dívkou v slepé důvěře, nepochopil včas, že je tam propast a zřítil se i s koněm dolů. Zůstal na dně ležet mrtvý. Totéž se stalo i části oddílu. Ostatní se v úleku rozprchli po lesích a trvalo dlouho, než nalezli pravou cestu a octli se v Jestřebí. Vybrali ze svého středu jiného velitele a odtáhli dál....
            Do Ostejkovic se vrátila Bětuška na krásném bělouši. Všichni statečnou dívku radostně vítali a objímali a děkovali jí, že zachránila obec před nepřáteli. Ušlechtilý kůň jí zůstal na památku a stal se jejím miláčkem....

Pověst o řezníkovi a paní z Reitzensteinu.

            Stalo se to prý rok před  smrtí  císaře Karla VI. Příčinou všeho prý byla paní z Reitzensteinu. Ta doprovázejíc potajmu císařského šlechtice po jeho cestách, které ho přivály i do Brtnice na pozvání Collalta. Šlechtic nebyl ale ubytován na zámku, jak předpokládala, ale se zámeckým pánem odjel do loveckého zámečku v Alejích. Tam již se ubytovat nemohla. V městečku proto pro sebe hledala útulek, kde by si mohla sama odpočinout i se svou družinou, přenocovat nějaký ten den a se svým milým se zde i sejít.

            Když bezmyšlenkovitě zavítala do radniční šenkovny, neboť chladná noc listopadová se kvapem blížila. Dověděla se od radničního hostinského, že ví o soukromém domě, který je neobydlen, ale to že má svoji důležitou příčinu: strašívá prý tam od nějaké doby a nikdo si tam netroufá přenocovat. Paní z Reitzensteinu byla dáma velmi moudrá a nábožná a hned se rozhodla do tajemného domu se nastěhovat a pokušení duchů přemáhat pobožným cvičením.

            Opuštěný dům býval majetkem místního řezníka, o němž bylo známo, že nedávno ovdověl a chystal pro nejbližší dobu novou veselku. Paní z Reitzensteinu se ubytovala se svou komornou v někdejší ložnici řezníkově. Poručila tam zapálit mnoho svíček a za zpěvu pobožných písní očekávala hodinu duchů. Sotvaže odbila jedenáctá, otevřely se s rachotem dveře z vedlejší síně a k užaslým ženám se blížila ženská postava s ovázanou hlavou. První se vzpamatovala urozená paní a tázala se příchozí rozechvělým hlasem: "Kdo jsi a čeho žádáš?"

            Hrozné to zjevení odpovědělo: "Já sem paní tohoto domu. Nepodařilo se mi ani mládím ani krásou ani bohatstvím trvale k sobě připoutat manžela. Oblíbil si jinou, a aby ji mohl pojmout za choť, zavraždil mě tajně řeznickou sekerou. Lidem namluvil, že jsem spadla z okna a tak se zabila. Ušel všelikému podezření v nynějším všeobecném zmatku víry, takže jsem byla spěšně pochována a nikdo o zločinu neví. Já však nemám klidu v hrobě, dokud nebude viník potrestán. Proto jsem přišla žádat vás, šlechetná paní, abyste o vraždě zpravila zdejší vrchnost." Poté sáhl duch zavražděné po zlatém prstenu paní z Reitzensteinu, sňal obvazek s hlavy a vloživ klenot do rány dodal ještě: "Dejte můj hrob otevřít, tam prsten naleznete."

            Časně ráno druhého dne požádala paní z Reitzensteinu rychtáře Pallase a městskou radu za tajný výslech. Pallas, Dufek, Pekař i starší obce nechtěli s počátku věřit paní z Reitzensteinu vyprávění, neboť bohatý řezník, který byl obviňován z vraždy, byl jeden z nejváženějších měšťanů brtnických. Přes to se však usnesli na naléhání urozené paní dát alespoň hrob nešťastné oběti řezníkovy otevřít a prozkoumat. A vskutku: k úžasu všech přítomných nalezen v hluboké ráně nebožčiny hlavy skvostný prsten se znakem paní z Reitzensteinu.

            Pak již jednáno bez dalších průtahů. Biřici dostali rozkaz přivést řezníka před soud. Přistihli ho právě na cestě do chrámu páně se svobodnou nevěstou. Když spatřili svatební hosté a hudebníci, jak pochopové jímají ženicha jménem práva, nastalo zděšení, hudba přestala v pronikavých nezvucích a příbuzní se rozutekli na všechny strany.

            Viník před soudem zprvu zapíral, ale ne dlouho. Rychtář pokynul biřicům, aby přinesli rakev s nebožkou, a když vražedník spatřil svoji oběť, klesl bez sebe na zem a potom vzpamatovav se sám žádal soudce, aby vlastní krví mohl smířit krev nevinně prolitou. Jen to však vyřkl, kapička krve mu z úst ukápla do rakve na nebožku, skácel se mrtev k zemi. Dalšího práva již nebylo zapotřebí. Jak dopadla paní z Reitzensteinu a její zálety již pověst neříká.

Pověst o klášteře na brtnickém rynku.

            Pověst tato prví, že: Když za svého času zbožný hrabě Antonín dal stavět klášter mnichům Pavlátům v Brtnici, započalo bylo se stavbou na rynku v místě vedle dnešního hostince. Postavili šťastně základy a stavbu vedli již vzhůru do prvního poschodí, když tu náhle, bez jakékoliv příčiny stavba se zhroutila.

            To považováno bylo za zlé znamení. Proto upuštěno od stavby na náměstí a klášter byl postaven vedle zámeckého kostela.

 

Vartovací kámen ze Strážního kopce.

            Městečko Brtnice ležící v uzavřené kotlině kopečků po obou stranách říčky Brtničky. Na jihovýchodě městečka se tyčí Strážný vrch lidově zvaný již po staletí Strážka. Strážný kopec dosahuje výše 609 metrů a v dobách minulých nebyly jeho stráně nikdy zalesněny. Byl to jeden z významných ochranných bodů, z něhož ohněm dávali daleko do okolí zprávy o blížícím se nepříteli. K tomuto kopci se váže tato hrůzný příběh ústně předávaný z pokolení na pokolení.
            Na tomto na strážním kopci byl odedávna jeho vrch, kde ohně strážní se vždy pálily, označen vartovacím kamenem s templářským křížem. Podle pověsti jej daroval v roce 1168 panovník Jindřich zdejším bratrům Brtnickým - Templářům, nechť střeží zdejší kraj a ohněm zprávy podávají dále. Dlouhá staletí tento kámen byl v místech kde poprvé byl poprvé uložen. Ale v době převeliké stavební horlivosti po velkém místním požáru městečka, kdy kamenů vhodných ke stavbě zdí se pomalu nedostávalo, použil tento kámen i místní radní a měšťan Koudelík na svůj dům na náměstí. Tento vartovací kámen zazdil na jižní straně svého domu. Leč divné věci se dály. Každým rokem v tu dobu, kdy kámen byl do zdi vsazen, stavení na tom místě hořeti počalo. Okolním domům se však nikdy nic nestalo. A ani třetím rokem, kdy dům měšťana do základů vyhořel, sousední domy zůstaly bez újmy. Ve spáleništi našel svou smrt pouze měšťan Koudelík, který si tento vartovací kámen do zdi domu svého vsadil. Po tomto požáru, na tomto místě již nikdo stavěti nechtěl a tak kamenné zdi domu byly postupně rozebrány na jiné stavby, ale nikdo již vartovací kámen Templářský nikdy neviděl. Tolik praví místní chiméra o vartovacím kameni ze Strážky.

Zázračný obraz Bohorodičky v kapli hřbitovní.

            Kaple sv. Floriána má kromě jiných zajímavých věcí, dřevěný obraz Bohorodičky s Ježíškem. Na čele má Panna Marie hlubokou krvácející ránu. Obraz nese letopočet 1674. Má nápis „Adam Dubyl, trumperer.

            O tomto zajímavém obraze vypravuje pověst, že: „ Za dávných dob visel někde v lese v okolí brtnickém. Lid chodil se na toto místo modlit a měl obraz ve velké úctě. Mnozí dávaly k němu dary, velmi často drahocenné. Ale jednoho dne se stalo, že vojín jakýs se vracel z vojny domů a cesta jej vedla lesem kolem obrazu. Vojín zatoužil po skvostném řetězu, který tam byl obětován a chtěl jej uloupit. A když po něm napřáhl ruku, obraz prý obživnul. Panna Maria uchopila ruku vojína a nepustila ji více. Nezbylo nic jiného, než smělému lupiči ruku odříznout.

Kterak Kašník ke koni přišel.

            K brtnickému Kašníkovi kterak ke svému koni přišel, se mezi lidem brtnickým povídá tato příhoda: Stalo se to někdy na přelomu století, kdy kašny byly ještě nové a Brtnici vládl zámecký pán. Mezi povinnosti kašníka mimo jiné také patřilo, aby hlídal, aby žádný kůň, či jiný dobytek z kašen napájen nebyl.     Stalo se to toho roku co bylo to náramné sucho. To práce měl práce nadhlaví a nohy si mohl uběhat. Tak někdy kolem žní shledal u kašny na Tržišti mladé hříbě, kterak se hojně napájí. Zahnal ho a šel se podívat na náměstí. A co nevidí. Opět je u kašny to hříbě a svou hubu si v ní máčí.  I řádně se namích a holí jej přetáh. Hříbě odběhlo. Při odpolední obchůzce opět hříbě bylo u kašny. To ho rozzlobilo.

            Stěžovat si nebylo komu a tak se rozhod, že hříbě chytí a podle značky vypátrá nepořádného hospodáře, kterému stále utíkalo. Špatně však pochodil. Hříbě si pamatovalo, jak jej uhodil a na tři kroky před ním utíkalo, nikdy však o moc víc. Jako by si s ním hrálo.  Tak se dostaly až na Plach, kde kašník bydlel. Teprve tam, za pomoci sousedů mu hodily ohlávku na krk a koníka chytli. Nikde však žádné značky nebylo. Ohlásil tedy tento nález na radnici s dotazem, kdo se bude o koně starat. „No kdo, do té doby než se majitel přihlásí a škodu a náklady na píci zaplatí přece ty“ se mu odpovědi dostalo. Leč nikdo se nepřihlásil.

            Od té doby jezdil na neosedlaném koni brtnický kašník hodně let.

Brtnický pecivál - Prskař.

            Traduje se, že v dnešní ulici K Volejně (dříve zvanou „Nad olejnou“) poblíž hrobky rodiny brtnického mlynáře Karla Dobrovolného, v domku ke stráni přilepeném, bydlela jedna pozoruhodná brtnická bytost  - pecivál.

            Celý umouněný po většinu roku od vesnice k vesnici putoval a pece opravoval. Byl největším potěšením mládeže koncem 18. století, tento náš pecivál „Prskař“ zvaný. Výrostek to ještě byl, zakrnělé postavy a rovněž obmezených smyslů - sirotek, dítě opuštěné, odstrkované a přitom dobrák.           Úlohou jeho bylo vlést do tehdejších velikých, zvenčí vytápěných kamen (»do prsku«) a vymést saze a popel, případně ohniště jílem či kamnářskou hlínou vymazat. Malá postava činila ho k zaměstnání tomu zcela způsobilým. Za celou tu práci pak honorář jeho pak byl velice skrovný. Většinou něco k snědku, nocleh někde v maštali a krajíček na cestu dál.

            V ruce míval kosinku a uzlíček svých chudobných „hábí“, umouněný (odtud případný příměr) a neúpravný zevnějšek činil jej hned z daleka známým. Jak se objevil na ulici, tu chlapci naň doráželi jako ptactvo na spoutaného výra. »Prskař! Hele prskař!« ozývalo se ze všech stran, a ubožák nejlépe pochodil, pakli si ničeho nevšímal. Měli do něj kuráž, že byl malý. Vysokého věku se nedožil, jedno dne se do chaloupky nevrátil.

U Vlčí jámy.

Jak místní pověst z roku 1780 říká:
            Lidé, kteří žili v obci Uhřínovice, zpozorovali výskyt zvířat, o kterých někteří tvrdili, že to jsou vlci. Bylo to z místech, kde my nyní říkáme ve "Vlčích jamách". V zimě zde dokonce spatřili i jejich stopy ve sněhu a i u krajních chalup ve vesnici. Tajemné návštěvy byly čím dál tím víc dotěrnější. Stávalo se, že lidé zaměstnaní večer vyprávěním či draním peří, byli vyrušeni šramotem u okna. spatřily oči svítily jako uhlíky. Bylo neklamným znamením, že domky jsou obléhány vlky.

            Vlci byli často pozorováni za měsíčních nocích, jak slídí po zbytcích potravy, na dvorku. Zpráva se rychle roznesla, ale nepřikládala se jí žádná vážnost, jelikož vlci v našem kraji byli již dávno vyhynulí. Až konečně věc vyvrcholila případem, který málem stál lidský život.
            Sestra majitele Dohnalovy chaloupky chodila jako mnohé jiné ženy vždy večer po chalupách drát peří. Osudného večera, sotvaže vyšla před dům na cestu, vyřítil se náhle na cestu ze stráně, tenkrát hustě trnkovým křovím porostlé vlk. Jeho náhlému výpadu se žena ubránila jen díky své duchapřítomnosti. Tenkrát byly všechny části obleku našich předků tkány z lněných nití, které si lidé vyráběli sami z pěstovaného lnu. Tak i vlkem napadená měla přes svou lněnou suknici zástěru z této látky. Rozvázala tkaloun zástěry a hodila ji na hlavu vlka. Zatímco se šelma nemohla zbavit nenadálé přikrývky, utekla vyděšená žena do chléva, který se nalézal pod byty domu, zavřela dveře a tím se zachránila.

            Rozervaná zástěra a pravdivé vyprávění té, jež zažila chvíle opravdové hrůzy konečně přesvědčilo všechny ostatní o tom, že řeči o vlcích nejsou výtvorem pouhé obrazotvornosti.
            Úřední správa brtnického nadlesního v roce 1781 říká, že lesní adjunkt vystopoval pět vlčat a za těch pět chycených vlčků dostal i zaplaceno. Kromě želez(kapkan), byli hojně budované vlčí jámy. V témže roce dostali obyvatelé instrukce k vybudování vlčích jam v každé vesnici. Jako návnada sloužila domácí zvířata (husa,podsvinče,...).

            Ale ejhle:"Kdo jinému jámu kopá,..."v jamách se nacházeli nejen vlci ale i jiná zvěř a i lesní a tak byly jámy zasypány a zůstala jen tato pověst.