wz

Střípky historie Brtnice.

                        Kroniky a zaprášené archivní materiály ukrývají Panoráma městečka Brtnice z kopce Strážka. Jedna z mnoha fotogarfií  autora Ježka brtnického.řadu zajímavých záznamů z dávné historie, často psaných prapodivným českým jazykem, nejčastěji však s ohledem na dobu ozdobným „švabachem“. Kronikáři píší svoje kroniky jazykem suchým, normálnímu člověku nezajímavým a tak často zajímavé a důležité údaje zůstávají ukryty.

            Historie našeho městečka začíná však mnohem dříve, než je stačili kronikáři zaznamenat. Před rokem 1101, se poprvé připomíná u Kosmy komunikace kolem Zašovic na Brtnici a odtud k brodu přes řeku Jihlavu u Luk.

            Lze ovšem usuzovat na osídlení mnohem dřívější. Haberská stezka existovala již od 7. století a zajisté v té době již musela existovat i Brtnice. Ale hmatatelných materiálů o tehdejší existenci nemáme.

            Pojďte a podívejte se na to, co z dob dávno minulých je zaznamenáno pro další pokolení o dění lidu brtnického v povídání alespoň trochu srozumitelnějším a populárnější formou prezentované.       


                                                                                                                                   

Brtnicko v šerém dávnověku.

            Poměrně plochý povrch dnešní Brtnické roviny byl až téměř do středověku pokryt hustým pomezním hvozdem mezi Čechami a Moravou. Je jen málo zvlněn několika vrchy. Jihovýchodně se nachází vrch Strážka, východně Malín, severovýchodně Strážnice a západně Šuberka (Na Kavalce). Poměrně mělká údolí jsou protkána vodními toky - říčkami a potoky s mnohými přítoky zásobenými čistou vodou z hlubokých lesů.

            Husté pomezní hvozdy byly tehdy tvořeny převážně buky, které na území dnešní Brtnické oblasti přecházely v lesy jedlo-bukové a pouze vrcholky okolních kopců byly zalesněny smrko-bukovým porostem. Bříz bylo celkem málo a byly spíše na stráních u potoků ve směsi s vrbami a olšemi.          

            Po pádu římského impéria vedla přes pomezní hvozd mezi Čechami a Moravou trasa dálkové komunikace od Vindobony (dnešní Vídně. Kde ležela posádkou římské legie.) přes Znojemsko, kolem Zašovic k Brtnici a směrem k Lukám, kde byl brod přes řeku Jihlavu a dále směrem do Polabí.

            Je samozřejmé, že mimo města se ještě jednalo o krátkodobý pobyt člověka v oblasti pomezního hvozdu. Ten se touto krajinou spíše pohyboval jako lovec, v pozdějších dobách i za obchodem a v dobách nepokojů byla tato vzpomínaná cesta nevhodná pro vojska, spíše jako ústupová cesta pro postižené osadníky.

            V okolí dnešní Brtnice šlo o stesku s těžkým terénem, nikoliv tedy o veřejnou zemskou cestu, která vedla přes hvozdy s terénem nevhodným pro jakýkoli náklad. Trasy starých dálkových komunikací se různě větvily a často se podle okamžité situace používala ta či ona větev stezky. Některé byly rozšiřovány a jiné zanikly.

            Oblastí dnešní Brtnice tehdy vedla ještě jedna cesta - komunikační stezka z Lovětínského újezdu na hranici Čech a Moravy. Její východo - západní trasa vedla od Třebíče směrem k Jihlavě kopírujíc zhruba dnešní Třebíčsko-Jihlavskou silnici. Byla nazývána Lovětinskou cestou, ale měla spíše místní význam.

            Teprve druhá kolonizační vlna v 11. až 12. století byla nástupištěm hustšího osidlování a s tím i vzniku Haberské stezky a rozkvětu městečka Brtnice, která se stává významnou osadou se zájezdovou hospodou a sídlem místních řemeslníků a obchodníků.

Haberská cesta a vojenská ležení na Brtnicku.

            Haberská cesta, jejíž jedna větev prochází Brtnicí, znamená pro osadu image001nejen spojnici se světem, ale i zvýšen nebezpečí v dobách častých feudálních rozbrojů (při přesunech vojsk), které provázely téměř pravidelně život středověké společnosti. Brtnice se dotkly zejména dvě události.

            Po bitvě u Suchých Krut na Moravském poli v roce 1278, kde nalezl svou smrt Přemysl Otakar II, se Moravy zmocnil vítěz, římský král Rudolf I Habsburský. Ten získal správu nad Moravou na 5 let. Čechy připadly Otovi Braniborskému. Některé akce Oty Braniborského vedly k tažení vojska Rudolfa Habsburského do Čech koncem roku 1280  a v listopadu má vojenské ležení při Brtnici po dobu asi jednoho měsíce.

            O čtvrt století později při vádě Václava II. se synem Rudolfa, Římským králem Albrechtem I. o výnosy z kutnohorských dolů a nároků na polskou a uherskou korunu. Albrecht ustupoval a jeho vojska se koncem října 1304 nacházela v ležení u Brtnice. Znepokojován záškodnickou válkou došlo k rozdělení vojska, Uhři postupovali zpět na východ a Albrecht se přesouval na Jihlavsko.

            Tyto velké válečné události postihovaly nebývalou měrou obyvatelstvo oblastí a to zejména v době, kdy vojska zůstávala v ležení. Nejvíce byli postiženi poddaní, i když obě tato ležení byla až koncem roku, takže polní výnosy nebyly tak moc ohroženy.

            Po většinu doby však Haberská cesta znamenala obchodní přínos a řada malých vojenských přesunů patřilo ke koloritu tehdejší doby.

            Svou funkci plnila samozřejmě i větev vedená přes Brtnici. Z let 1340 až 1343 pochází nařízení markraběte Karla zástavnímu pánovi Brtnice Bohouši ze Starče, aby:“… nebránil placení mýta určeného ke dlažbě městečka Jihlavy v městečku Brtnice a na svých jiných zbožích.“

 

Dřívější zmínka o Brtnici.

            Opisy dřívějších dokumentů z poloviny dvacátých a první poloviny třicátých let 13. století uvádějí, že: Přibyslavickému faráři se dostává výnosů z krčmy a pozemků. Jedná se o listinu, kde jsou stanoveny práva a povinnostmi faráře kladené do roku 1224. Kde řada obcí ( Brancouzy, Brtnice, Čertovec, Číchov, Nová Ves, Petrovice, Přibyslavice, Radonínu a Zašovice) tvořily obvod přibyslavickém fary. Celý zápis s uvedením vesnic však mohou odrážet situaci, kdy opis vznikl.

            Protože tato přibyslavická listina z roku 1224 se dochovala pouze v pozdějších opisech, je jako první písemná zmínka o Brtnici uznávána listina z 31. října 1234 vydaná markrabětem Přemyslem a potvrzená králem Václavem I. v níž se dává Brtnice klášteru cisterciaček.

            Existuje ještě jedna listina, opět ale pouze její opis, kde Brtnice (spolu s jinými obcemi) je jmenována mezi desátkovými vesnicemi kostela ve Staré Jihlavě v listině biskupa Bruna z roku 1233.

            Již i v dřívějších dobách lze vystopovat Brtnici. Před rokem 1101, se poprvé připomíná u Kosmy komunikace kolem Zašovic na Brtnici a odtud k brodu přes řeku Jihlavu u Luk. Z bádání historiků, v minulém století, lze vysledovat, že na ochranu stezky vzniká na území Brtnice hradiště, později přebudované na zeměpanský hrad. Hradiště lze datovat do let 1050 až 1100. (Založení Rokštejna je zařazeno do poloviny 13. století.)

            Osídlení na Brtnicko postupovalo na trase stezky dle „etapových lokalit“ a spojovalo se s dřívějšími osadníky. Lokality byly od sebe vzdáleny na 3 až 4 české dvouhodinové míle (asi tak 20 až 30 km) a byly na trase Moravské Budějovice, Brtnice, Jihlava. Tak se vytvářejí postupně sídelní lokality podél celé Haberské stezky. Že tato stezka existovala od 7. Století, není pochybností. Lze tedy odvodit, že i osada v místech dnešní Brtnice musela existovat v této době, ne-li dříve. Lze se dopárat zápisu z 9. století, že les patřící k Brtnici sahal od „Brancúzské“ stezky až po Třebíčskou cestu. Zde se rovněž připomíná krčma v Brtnici.

            O tom, že v místech dnešní Brtnice byla kupecká stezka (nebo i osídlení) svědčí nález starověké mince římského císaře Kociana. Nález byl učiněn 4.5.1982 na levém břehu Brtničky na zahradě Josefa Birnbauma v domě čís. pop. 195. 

            O osídlení svědčí také nálezy z doby mnohem dřívější, tak zvané sekeromlaty, které se ale nedochovaly, neboť byly velice ceněny ve středověku, kdy se užívaly v lidové magii jako „hromové klíny“ a jejich nálezy jsou známy pouze z vyprávění.

O hradě Rokštýnu.

            Nedaleko místa, kde protékajíc romantickou krajinou říčka Brtnička ústí do řeky Jihlavy, stojí na skalnatém pahrbku zřícenina hradu zahalená neproniknutelným závojem jakéhosi tajemství. Víme celkem málo o hradě Rokštýně, skrývajícím se kdesi v klíně hlubokých lesů. Nevíme kdo jej postavil, ani dobu neznáme, kdy se tak stalo. V dobách dávno minulých přístup k pevnému hradu znesnadňoval Rokštejnrybník se strany severní a západní, a i jinak byl Rokštýn dobře opevněn.

            Pravděpodobně náležel hrad v 13. století klášteru cisterciaček v Tišnově u Brna. Lid doposud říká, že na Rokštýnu byly „jeptišky“. Soudí se, že Rokštýn založil rod Hrutovců.

            První spolehlivá zpráva o hradě je z roku 1325, kdy jest tam pánem Hrut z Rothenštejna.

            Roku1332 táhne jako spojenec krále Jana držitel Rokštýna Ota z Rothenštejna proti rakouskému vévodovi Otovi a při obléhání hradu Kreutzešteinu padá do zajetí a odveden do Vídně.

            Roku 1360 měl Rokštýn markrabě Jan, bratr „otce vlasti“ krále Karla IV.

            Roku 1371 zdědil hrad syn Janův Jan Soběslav, který 1378 vstoupil do kláštera. Pak přišla doba nejistoty, doba loupežných rytířů. Nejedna výprava byla podniknuta z ukrytého Rokštýna.

            Roku 1402 sedí tam Zikmund z Rothenštejna, dobrý to přítel a spojenec loupeživých rytířů Viléma z Pernštýna a Ješka z Vamberka, kterého pro jeho velkou rychlost nazývali „Sokol“ a Hynka Jevišovického z Kunštátu. „Suchého čerta“, jak mu říkali. Tito rytíři byli náčelníci strany Prokopovy, jenž zápolil s bratrem Joštem o správu země Moravy. Když v Jihlavě dali do vězení Heřmana z Bukové, švagra Zikmunda z Rothenštejna, pro různé provinění, sešel se Zikmund se svými spojenci na druhou neděli postní roku 1402 v Třešti, kde ujednali, že Jihlavu přepadnou. To se také stalo hned druhého dne, 19. února, kolem půlnoci, na místě, kde podnes stojí brána v ulici Matky Boží, poslední z pěti jihlavských bran. V minoritském klášteře byli na tlupu rytířů upozorněni snad prý stařenkou, která se v okně modlila a rytíře shlédla. Začali proto zvonit. Jihlavané se zvedli a útok odrazili. Někteří 100_2332-Rokštejn od lesa.JPGz rytířů jim dokonce padli do rukou a byli zajati. Mezi nimi byl i muž obrovské postavy, Havel z Řasné.

            Roku 1409 zemřel pán na Rokštýně Hynek „se železnou kapsou“, který hrad obdržel od markraběte Prokopa ze věrné spojenectví. Soudí se, že nástupcem jeho na hradě byl syn Jindřich z Valdštýna, který koupil od Lva z Hořovic Brtnici a Střížov.  Od těch se vyskytuje dob se v listinách příjmení „Brtnický z Rothenštejna“.

            Roku 1432 byl na hradě Rokštýně pánem Zdeněk Hašek z Valdštýna. Když spolu s Janem z Lichtenberka, purkrabím, tj. správcem hradu v Jemnici, přepadl Jihlavu, odvedl zajatí Jihlavany jako rukojmí na hrad Rokštýn. Ale brzy jej opustil, neboť při této výpravě upadl do jihlavského zajetí jeho spojenec, a tak nastala výměna.

            Roku 1640 vrací Zich a Mikuláš z Jemničky hrad Rokštýn, synu Zdeňka Haška z Valdštýna, neboť jim tento zaplatil sumu, kterou jejich bratří půjčili jeho otci a za kterou byl dán hrad do zástavy.

            Roku 1468 jsou pány na Rokštýně Hynek a Václav z Valdštýna. Syn Hynka si již dle listin jmenných si již nechává říkat Ježek, to na paměť dávného předka Ješka z Vamberka a usazuje se natrvalo i jeho rod na Brtnici.

            Zdá se, že už roku 1471 je Rokštýn pouhou zříceninou. Rozbili a pobořili jej patrně Maďaři, kteří potírali protivníky krále Matyáše Korbona, ke kterým patří též Valdštejnové, stojící věrně při českém králi Jiřím z Poděbrad.

            Nemilosrdně hlodá zub času na zdivu zříceniny hradu, o kterém lid říká, že byl chodbou podzemní, tajnou, spojen se Lhotkou a druhou chodbou dokonce s Brtnicí. Pověst vypravuje, že na Květnou neděli sklep hradu se otevírá a v něm že je plno pokladů.

První písemná zmínka o Brtnici 1234.

            Čechy se staly po zániku Velkomoravské říše politickým centrem česko-moravsko-slezského prostoru a do konce 12. století byly chápány jako jedna země (terra Bohemiae, ducatus Bohemiae), poté jsou chápány nicméně stále jako jedno panství, Království české (regnum Bohemiae). V té době vládl Přemysl Otakar I., který se za své vlády soustředil především na konsolidaci domácích poměrů. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií.

            Zřejmě krátce před smrtí svého manžela krále Přemysla Otakara I. (+ 1230) se rozhodla  královna vdova Konstancie Uherská založit klášter ženské větve cisterciáckého řádu. Původně pro nové založení vybrala kostel sv. Petra v Praze.  Kostel  se však ukázal nevhodným pro zbudování konventu řeholnic vázaných přísnou klauzurou, a tak královna zvolila jiné místo, totiž Tišnov na Moravě, jak vyplývá z její listiny vydané 6. února 1233. Zároveň z této písemnosti plyne, že k vlastnímu založení muselo dojít již v roce předchozím, tj. 1232. 

Královnu v jejím úsilí podporovali oba její synové, český král Václav I., ale především mladší Přemysl, moravský markrabě. Ten také dne 31. října 1234 za pobytu ve Znojmě založení kláštera, k jehož výstavbě on sám věnoval pozemek, potvrdil a vyslovil také souhlas s výměnou místa zvaného „Trebow“, které pro klášter určil již jeho otec, za Jihlavu, Brtnici a další vsi v jejím okolí. (Jednalo se o Smrčné, Lhotu, Jestřebí, Ostejkovice, Dřínovice, Příseka, Doubkov a Malé.) A tak se poprvé v dochovaných a známých písemnostech objevuje Brtnice. Tento dar byl potvrzen roku 1235 i papežem Řehořem IX a znovu králem Václavem I. v roce 1238.

Po nálezu stříbrné rudy (v roce 1238) nebo o něco málo později, vyměnil král Václav I. Jihlavu a Brtnici s okolními vesnicemi za jiné statky a získal tak toto "zboží" do svého vlastnictví. Nastal tak prudký rozvoj předtím nevýznamné osady Jihlava, která se během dvaceti let stala významným městem a „Brtnicko“ tak zůstalo déle než na jeden a půlstoletí v zeměpanském vlastnictví (se všemi výhodami) i když se několikrát městečko dostává do zástavy různým světským feudálům.

            Složitost osudů Brtnice vyplývá především z existence dalších osad podobného názvu v okolí, a to Dlouhé Brtnice a Brtničky. Proto se ve vlastivědné literatuře setkáváme s chybnou identifikací těchto místních jmen v písemných pramenech.  Například bývá uváděno, že roku 1390 získali Brtnici bratři Beneš a Bohunek z Hořovic a také roku 1392 se podle ní psali. Ve skutečnosti koupili Brtničku a psali se po Dlouhé Brtnici, kterou drželi.

Vznik prvních měst navazoval na ekonomické a sídelní předpoklady. Před vznikem měst u nás existovala důležitá centrální místa městům podobná, jejichž povaha se blížila rozvinutým městům. Koncem 11. a počátkem 12. století získávala i jiná místa s centrální funkce, tzv. trhové osady. Ale teprve za vlády Přemysla Otakara I. pocházení první dochovaná privilegia pro města a dochází k zakladatelskému rozmachu měst. Přestože v nově vznikajících městech žil jen zlomek obyvatelstva, města se stávala středisky rozvoje středověké společnosti.

Brtnice, jako městečko, je uváděna (v dnes známých) písemných pramenech poprvé až ve 40. letech 13. století je nepochybné, že byla již tržní osadou hluboce před počátkem 13. století. Tržní městečka, sídlištní útvary, které stály mezi městem a vesnicí, byly centry místního trhu, směny a mnohdy i feudálního panství a kromě zemědělské činnosti se zde objevují i doklady o řemeslné činnosti.  Jak vyplývá z nejstarších zmínek již v tomto období byla Brtnice určitým centrem zeměpanského zboží. O existenci městečka napovídají také jeho stavby – resp. dochované části staveb. Tak například u fary jsou to tříposchoďové sklepy ve skále, nebo to, že některé domy na náměstí nesou zbytky opevnění včetně vlastní studny a v neposlední v řadě bude brtnický hrad - ten je zajisté mnohem starší.

Dávní držitelé Brtnice.

Komu patřila osada, jenž dnes se nazývá Brtnicí, kdo ji založil a komu patřila, jak byla předávána, zabavována jako válečná kořist a opět za zásluhy darována či prodávána - toť tajemství ukryté někde ve starých listinách pergamenových a kronikách dávných, které si své tajemství ukrývají a čekají na jejich znovu objevení.

Nejstarší držitelé obce známé pod jménem „Birdini“ byli Johanité, kteří byli rytířským řádem špitálu sv. Jana Křtitele Jeruzalémského a do Čech byli uvedeni za Vladislava II. v letech 1156-58. Ti zde měli pravděpodobně svoji „kommendu“ – středověké opevněné rytířské sídlo.

Jméno Brtnice, osady ležící v místě dnešního města Brtnice, pokud je dosud známo, není v dostupných archivech uvedeno dříve než roku 1234, kdy se jmenuje „Birdini“ na listině, kterou markrabě moravský Přemysl daroval „Brtnici“, ale ne celou, nově založenému ženskému klášteru v Tišnově u Brna. Klášter ale Trhovou Brtnici a Starou Jihlavu po šesti letech vyměnil králi Václavu I. za Pánov a jiné zboží. Brtnice tak přešla pod správu zemskou, byla zeměpanským zbožím.

Roku 1340 držel Brtnici v zástavě toho času mocný pán – Bohuš ze Starče – člen Brněnského sněmu. Byl ale ohledně mýtného v neustálé při s Jihlavskými, proto zastavil roku 1343 markrabí Karel Brtnici Bohuši Smilkovi z Lichenburka.

Roku 1359 se stává markrabím Jan, bratr krále Karla IV. Hrad Rokštejn se stává centrem zeměpanské správy a někdy kolem roku 1360 kupuje markrabí Jan obec Brtnici, kterou potom odkazuje svému synovi Janu Jindřichovi.

V roce 1366 se dostává hrad Rokštejn a městys Brtnice do zástavy. Téhož roku je městys povýšen na městečko, má vlastní mýto a vlastní hrdelní soud. Válkami husitskými ale Brtnice tak silně utrpěla, že se stala pouhou vesnicí.

Listiny z roku 1411 jmenují majitelem Brtnice Lva z Hořovic, který ji obratem prodává s obcí  Střížov Jindřichovi z Valdštýna, který se přejmenovává na „Brtnický z Rothštejna a od roku 1450 se jeho rod nazývé Brtničtí z Valštýna a pro Brtnici nastává nová lepší doba. Vlády nad Brtnicí se ujímají na více než dvě století Valdštejnové a budují zde rozsáhlé a hospodářsky prosperující feudální dominium. Pod jejich zlatomodrým znakem se lvy městečko začalo vzkvétat a přestalo mít krátkodobé majitele. 

Historie zámku.

            Brtnice bývala od nepaměti křižovatkou cest. Proto zde vznikl na strategickém místě snad už před 13. stoletím hrad, aby ji střežil. V roce 1224 se stal zeměpanským a zůstal jím až do roku 1384. Původní sklepení - loch brtnického hraduRoku 1423 obléhala jihlavská katolická hotovost hrad Rokštejn a přinutila jeho majitele Zdeňka z Valdštejna k odchodu. Náhradou za ztracený hrad si Zdeněk na ostrožně v Brtnici začal upravovat na starý brtnický hrad. Jednoduchý hrad zaujal nejzazší konec ostrožny, kterou přeťal šíjový příkop. Za ním stál na východ od vstupní brány malý obdélný palác. To je také jediná známá stavba této fáze hradu. V držení Valdštejnů zůstala Brtnice až do třicetileté války.

            Přestavba ve druhé třetině 15. století, za Hynka z Valdštejna, zdvojnásobila plochu hradu. Původní palác jádra byl rozšířen o další trakt na východě, který měl dvojnásobnou délku. Před šíjovým příkopem byla postavena nová obdélná část kolem dnešního druhého nádvoří. Od zbytku ostrožny ji odděloval další šíjový příkop nad nímž se tyčila mohutná hranolová věž chránící vstupní bránu , takže se v r. 1430 připomíná jako bezpečné sídlo s rozsáhlým opevněním a hlubokým vodním příkopem. Vjezd do hradu střežila brána s cimbuřím. která byla později renesančně upravena. Část zdiva, včetně portálků, se však dochovalo v přízemí třetího nádvoří.

            V té době byl čilý stavební ruch a to nejen na městečku, ale zejména na sídle. Pokračovalo se v nákladné a náročné renesanční přestavbě celého sídla. Hynek Brtnický z Valdštejna, který byl hejtmanem moravského markrabství. Protože panství leželo na důležité obchodní cestě, vedoucí z Vídně do Prahy, jeho rozsah se neustále rozšiřoval, takže k Brtnici náležely vesnice i městečka širého okolí a bylo třeba nejen reprezentačního sídla, ale i okázalejšího podhradí. Bohatství Valdštejnů se zaskvělo zvláště při okázalém sňatku Hynka Brtnického z Valdštejna s Kateřinou Zajímačkou z Kunštátu v roce 1573 na brtnickém hradě. Hynek byl výborným hospodářem a tvrdým zeměpánem. Zemřel r. 1595.

            V další již gotické fázi přestavby byl hrad k severu prodloužen i původní palác jádra, který tak vytvořil kompaktní obdélnou budovu. Celou západní stranu 2. nádvoří zaplnila Brtnice - vývojová analýza zámkudlouhá budova. Kolem celého hradu byl postaven parkán, který v nárožích kolem druhého nádvoří zpevňovaly čtyři mohutné dělostřelecké bašty (tři z nich dosud stojí).

            Po smrti Kateřiny Zajímačky (1601) zdědil panství Zdeněk z Valdštejna. Dostalo se mu velmi pečlivého vychování a vzdělání Hlásil se sice k luterství, ale udržoval i styky s vůdčími osobnostmi kalvínského světa. Horlivě se zúčastnil stavovského povstání v l. 1618 - 1620 kdy byl i členem zemského direktoria. Po bělohorské bitvě byl v Jihlavě zatčen a uvězněn. Původně měl být popraven, ale císař mu změnil trest v doživotní žalář na Špilberku. Tuhé vězení a útrapy podkopaly jeho zdraví, takže ve vězení 24. června 1623 zemřel. Zdeňkův majetek byl odhadnut na 206 857 tolarů, dluhy činily 28 930 tolarů.

            Po bitvě na Bílé hoře bylo panství Zdeňku z Valdštejna zkonfiskováno. O konfiskovanou Brtnici měl zájem generál Rombald Collalto a císař poslal jeho supliku k vyjádření kardinálu Františku Ditrichštejnovi; ten projevoval rozpaky, poněvadž šlo o fideikomis, o který se hlásila i vdova po Adamu starším z Valdštejna pro své syny. Císař však její nároky neuznal a daroval brtnické panství hraběti Rombaldu Collaltovi za jeho válečné zásluhy. Jen nádherný nábytek z brtnického zámku byl převezen do císařského hradu ve Vídni.  

            Rombald Collalto byl typem kořistníků, kteří využívali porážky stavů k svému obohacení. Pocházel ze starého benátského rodu, avšak z politických důvodů musel Benátky opustit a vstoupil do vojenských služeb císaře Rudolfa II., který jej r. 1610 povýšil do stavu říšských hrabat. Osvědčil se nejenom jako voják, ale i jako diplomat. Zúčastnil se pak v císařských službách vojenských tažení v různých částech střední Evropy. Jeho nejslavnějším činem bylo dobytí Mantovy (toto město bylo rodištěm Collaltů); z ukořistěných děl dal zhotovit svícny do brtnického kostela a klíče od bran Mantovy byly dlouho chovány na brtnickém zámku. Pro neshody s Valštejnem opustil vojenskou službu, ale později se stal prezidentem dvorské válečné rady. Dvakrát byl jeho hostem na Brtnici císař Ferdinand II. Při jedné návštěvě onemocněl a uzdravil prý se vodou ze studny v zámeckém stromořadí (odtud název Císařská studně). Collalto zemřel 18. listopadu 1630 ve švýcarském Churu. S Moravou nikdy nesrostl a zůstal v zemi cizincem. V r. 1627 povolal Collalto do Brtnice pavlány a usadil je v novém klášteře, vybudovaném při zámeckém kostele z r. 1588, který dal zároveň přestavět. Práce svěřil stavitelům Piciovi a Pieronimu (v r. 1627 - 1629).

            V 1. polovině 17. století si zpustošení způsobené třicetiletou válkou vyžádalo úpravy a již byly barokní. V druhé polovině šestnáctého a na počátku 17. století byl celý objekt přestavěn na renesanční zámek.Všechny stávající budovy dostaly renesanční háv. Oblouk hradby a parkánu v severozápadní části jádra byl ubourán a na jeho místě byla kolem roku 1690 postavena renesanční budova s třípodlažní arkádou. Druhé nádvoří bylo na východní straně uzavřeno dalším křídlem, zbořeným po požáru roku 1760. V čele hradu vzniklo nové renesanční nádvoří s věžovitou bránou na jihu. Autorem rozsáhlé úpravy, z níž zvláště vyniká dvoupatrová lodžie ve třetím nádvoří, byl italský architekt Baltazar Maio da Ronio, činný Brtnice - rytina podle Fv jižních Čechách především u Rožmberků a pánů z Hradce. Třetí nádvoří je zdobené renesančními arkádami.

            O něco později, patrně ve druhé čtvrtině 17. století, došlo také k barokním úpravám zámku, které rovněž provedl císařský architekt Giovanni Battista Pieroni, rodák ze San Miniata u Florencie. Přesto však zůstal renesanční charakter zámku uchován. Od té doby se přes první a druhé nádvoří vchází na třetí nádvoří, zdobené zmíněnou barokní kašnou s kovanou mříží z poloviny 17. století, kde stojí zámecký palác s arkádami.

            Do zámku vede majestátní schodiště s renesanční rustikou. V klenutém sále se štukovým stropem jsou nástěnné obrazy s místními historickými motivy, v sále předků obrazy předků rodu; ty vytvořil v l. 1723 - 1724 malíř Karel Töpper (1682 - 1738) stejně jako obrazy v císařském sále – celkem 11 obrazů, představujících vjezdy habsburských panovníků do Brtnice. Obrazy byly instalovány ve zvlášť upraveném sále, zvaném pak sál vjezdů. V sále předků zde Collaltové shromáždili rozsáhlou rodovou obrazárnu podobizen, v níž viselo začátkem 18. století na 200 obrazů. Rozsáhlé opravy byly nutné také po požáru roku 1760. Tehdy byla přestavěna patra budov prvního nádvoří a teprve nyní ztratila Brtnice svůj pevnostní charakter - byly zasypány některé příkopy, zbývající byly překlenuty stálými kamennými mosty, věže a bašty byly sníženy.

            Stavební činnost neustala ani v prvních desetiletích 19. století. Na zámku po rozsáhlých stavebních úpravách provedených po požáru docházelo po dobu téměř celých sedmdesát let k dílčím změnám. Z velkého množství změn bylo snad  nejvýznamnější zaklenutí schodiště u zámeckého rybníka, oprava bašty na východní straně zámku v roce 1818, zaklenutí krytých spojovacích chodeb v roce 1835 také snesení jednoho z rondelů v roce 1837. V té době byly zhotoveny pseudogotické fasády budov ve druhém nádvoří a upraveny interiéry.

            Nad hlavním schodištěm, na zdech zámku i v průčelí byly umístěny historické nápisy – zdobené renesanční rustikou – o postupu přestavby zámeckých budov. Brtnický zámekNejpodstatnější změnu však prodělal zámecký park. Ten byl v roce 1817 založen v anglickém stylu a byl v něm postaven Dianin chrámek. Celý park byl osázen vzácnými stromy.

            Nová fáze obnovy a výstavby zámeckých budov nastala až v roce 1842. Bylo postaveno patro nad do té doby přízemním traktem západního křídla středního nádvoří. Budova byla prodloužena a zastavěn někdejší příkop. S použitím romantických novogotických architektonických detailů bylo také upravena vstupní věž a budovy na 2. nádvoří, v 2. polovině 19. století pseudorenesančně upraveny fasády. Tím se vlastně vývoj podoby brtnického zámku uzavřel.

            Od těch dob byl zámek pouze využíván a postupně chátral. Pozdní úpravy (mj. snížení věží, výstavba stálých kamenných mostů, dílčí likvidace příkopů) naštěstí zbavily objekt pevnostního vzhledu jen částečně.

            Collaltové zůstali majiteli zámku a velkostatku až do konce druhé světové války. Kanceláře centrálního ředitelství Collaltovských statků byly až do té doby v zámku mezi prvním a druhým nádvořím.

            Pravděpodobně nevyjasněné majetkové poměry po r. 1990 bohužel zapříčinily, že objekt je nejen veřejnosti celý nepřístupný, i když některé z jeho nádvoří občas slouží ke kulturním akcím. V současné době i značně zdevastovaný. Přesto by se u něj, jakožto u dominanty nad údolím Brtnice, měl zastavit každý návštěvník.

            A jeho další osud …???

Historie farního kostela sv. Jakuba Většího v Brtnici.

            Brtnice byla již od dávných dob střediskem farního obvodu. Farní kostel sv. Jakuba Většího se dochoval  ve své podobě jednoduché barokní stavby z let 1776 - 1784. Stavěn byl po částech v místě, kde již ve 13. stolení stál gotický kostel, zasvěcený též sv. Jakubu Apoštolu.

Farní kostel v Brtnici - jeden ze souborů fotografií Ježka Brtnického.            Kostel sám je nesporně starého, středověkého založení, na gotických základech. což dokládá jak je zachycen na Tepperových malbách v sále „Vjezdu císařů“ na zámku. Tvoří dominantu historické zástavby městečka. O objektu kostela najdeme řadu záznamů již v 17. století. Do roku 1680 byl kostel po požáru v roce 1657 pustý a chátral. Mnoho nepomáhaly ani relace brtnického panského úředníka Förcha hraběti Collaltovi aby mohly být zahájeny alespoň takové práce, které by umožnily konání bohoslužeb. Hrabě nechtěl dělat úpravy, které by zasáhly do jeho v podstatě gotické podoby. Stavební práce proto započaly až v roce 1723 které už daly farnímu kostelu barokní vzhled. Dokončen byl koncem roku 1727 včetně základů kostelní věže. Věž byla dostavěna jen po první římsu, v lodi kúr a část stěn po  první pilíře.Architektura dnešní podoby kostela je již dána jeho přestavbou z let 1776 až 1784.

            Nově postavený barokní kostel byl při požáru, který zachvátil téměř celé městečko roku 1760 natolik poškozen, zřítila se gotická klenba, že musela být provedena téměř novostavba. Nyní má  40 m na délku, v lodi 15 m výšky a 13 m šířky. Ale již v roce 1768 byl pro nový kostel odlit nový zvon. Exteriér kostela je zcela prostý stejně jako čelní průčelí vedle věže. Boční vstup chrání představená předsíň. Vnitřek kostela je stejně prostý jako jeho vnějšek. 17. října 1784 byl posvěcen farářem Františkem Josefem Stejskalem.

            Působí-li jeho architektura prostě, jeho vnitřní vybavení patří mezi umělecké skvosty. Patří sem zajisté pozdně gotická dřevěná skupina „Kladení do hrobu“ umístěná na levém bočním oltáři. Mezi další skvosty 100_2607-Křtitelnice.JPGpatří i dva předměty, které pocházejí z doby, kdy Brtnici drželi páni z Valdštejnů a byly darovány brtnické náboženské obci v roce 1598. Měděná, uvnitř pocínovaná a na povrchu pozlacená křtitelnice ve tvaru jablka na větvi se znaky Hynka Brtnického z Valdštejnů a Kateřiny Najímačky z Kunštátu a kovová lampa věčného světla s bohatým ornamentálním dekorem, zlacenými medailonky a polodrahokamy.  Významné jsou také kostelní obrazy a sochy, zejména Pieta z roku 1718 i Anděl Strážce z roku 1715, řezbářské práce brtnického sochaře Davida Liparta.

            Hlavní oltář pochází ze zrušeného dominikánského kláštera v Jihlavě a do kostela byl přenesen v roce 1784. Obraz nad oltářem představuje oslavu sv. Jakuba Apoštola při vstupu do nebe po mučednické smrti v roce 42 v Jeruzalémě. Pod deskou oltářního stolu je položena dřevěná rakev se skleněnými stěnami. V ní jsou uloženy v masce ostatky neznámého prvokřesťanského  mučeníka z římských katakomb. Býval tam nápis: FIDELIS MARTYR, to je: VĚRNÝ MUČEDNÍK (omylem nazýván sv. Fideliem). Ostatky daroval papež Klement XII. v roce 1730 Antonínu Rombaldu Collaltovi pro zámecký kostel - při jeho zrušení v roce 1784 byly přeneseny do farního kostela.

            Před vítězným obloukem stojí velký svícen (a druhý je v Zámeckém kostele). Oba svícny jsou ulité z děl pevnosti Mantova, již dobyl generál Rombald XII. de Collalto v roce 1629. Na levém bočním oltáři je obraz 100_2611-Svícen odlitý z bronzu děla.JPGsv. Eduarda, pod obrazem je mramorový Kříž. Na pravém bočním oltáři je obraz sv. Cecílie, obrázek Panny Marie se sepjatýma rukama a Milostné Pražské Jezulátko. Z pravé strany tohoto oltáře v rohu chrámové lodi je zavěšena socha sv. Anděla Strážce, jak vede za ruku dítě. (Nosí se o pouti v průvodu.)  V levém výklenku je socha Panny Marie Bolestné a pod ní je Kladení Pána Ježíše do hrobu. V pravém výklenku je křtitelnice.

            Na pilířích uprostřed lodi kostela jsou sochy sv. Petra a sv. Pavla. U bočního vchodu je mramorová kropenka s bronzovou mušlí. U severního vchodu je oltář Panny Marie Lurdské. Na kůrových sloupech jsou sochy sv. Cyrila a sv. Metoděje patronů Moravy a celé Evropy. Pod kůrem u zpovědnic je socha sv. Františky Římské - vzor křesťanky činu a sv. Jana Evangelisty - uchváceného tajemstvími života Božího. Na levé straně nad zpovědnicí je obraz sv. Anny a nad pravou zpovědnicí obraz Panny Marie Pomocné - do farního kostela přenesený z kaple nad městečkem.

            Na stěnách lodi je 14 obrazů křížové cesty. Provedeny jsou v pálené hlíně podle návrhu Josefa Čermáka sochaře v Pelhřimově, z roku 1940.  Nad hlavním vchodem z venkovní části je letopočetný nápis: Porta aedes extructa Deo: Vidoque Iacobo - v překladu: Tato brána a příbytek postaven Bohu a Svatému Jakubovi - součet písmen zde dá položení základu 1727.

Historie náměstí v Brtnici.

      Kolem náměstí se dochovala řada renesančních a barokních domů, na nichž lze vysledovat vývoj stavitelství a jeho zdobných prvků od počátku 17. století až do nástupu empíru. Nejvýraznější průčelí má radnice, postavená koncem 16. století.

            Středověké stavební detaily.

Námšstí v Brtnici - ze souboru fotografií Ježka Brtnického            Středověkého původu se dopátráme i při bližší prohlídce četných měšťanských domů na náměstí. Gotické základy lze nalézt u domu č. 74 na náměstí. Tento objekt, který v dnešní podobě zabírá plochu dvou středověkých stavebních parcel má zachovalé středověké sklepy, hlavní vertikální konstrukce a také zcela neporušený gotický tunelový prostor v mezipatře křídla budovy.  U č. 75 se zachovaly pouze dílčí stavební gotické části – pravý sklep a detaily vertikálních konstrukcí. Gotické sklepy se dochovaly ve vedlejším objektu č. 76, který prodělal celý renesanční přestavbu.

            Vůbec celý prostor náměstí byl zřejmě ve své původní půdorysné podobě zformován již ve středověké fázi vývoje osídlení Brtnice. Kromě již uvedených tří domů lze totiž v tomto prostoru nalézt ještě nejméně osm objektů, u nichž je možné položit dobu vzniku do gotické stavební periody. Jedním z nich je i budova radnice. (Viz samostatný komentář.) Středověké stavební detaily lze objevit i v domech sousedících s radnicí. U domu č. 380, stojícího hned vedle radnice, to jsou sklepy situované pod přední polovinu objektu blíže k pravému okraji parcely, z nich vybíhá níže položená valená klenba, jejíž vyvedení do sklepa sousedního domu je v současnosti zazděné.  Chodba vyúsťovala v dosud dochované nice ve sklepeních domu č. 381, která je nepochybně také středověkého původu a dnes již je jediným pozůstatkem již zaniklého gotického objektu.

            Také vedlejší dům č. 382 si snad zachoval některé středověké detaily. Patří k nim mohutná střední zeď v průjezdu a prostor valené zaklenuté střední komory. Středověký původ nelze vyloučit ani u některých částí obvodového zdiva domu č. 239, jehož půdorysná podoba je z roku 1835, kdy byl zakreslen do klasicistního katastru města.

            Dnešní budova bývalé Snahy, která se tak výrazně uplatňuje v organismu náměstí, v sobě také obsahuje zbytky vertikálních středověkých konstrukcí, které umožňují specifikovat tu skutečnost, že objekt,  barokně přestavený ve druhé polovině 18. století vznikl na parcelách minimálně dvou samostatných středověkých domů.

            Výrazné gotické detaily se dochovaly rovněž na domě č. 263 na tak zvaném „Hoffmannově domě“.  (Viz samostatný komentář.) Kamenný polokruhovitý gotický portálek se skosenou vnitřní hranou se dochoval i u rohového objektu na rohu s Rokštejnskou ulicí a nese č. 368. Otvorem, který rámuje, se vchází do sníženého přízemí pravého traktu domu osvětlovaného dvěma střílnovitými gotickými okénky, z nichž levé je zhruba trojlisté a pravé má Dům na Horním náměstí č.77.jpglomivý tvar.

            Tím je zhruba tak vyčerpán přehled nejvýznamnějších středověkých stavebních detailů, které se zachovaly v brtnických domech.

            Vlně stojící dům č. 384 situovaný na svažité parcele ve významné pozici v blízkosti fary a farního kostela lze považovat v podstatě za renesanční objekt, který má dochované renesanční křížové klenby s vysokými hřebínky na hranách v prostorách sníženého přízemí při ulici.

            Jádro domu č. 385 má klenutou síň ve sníženém přízemí s období přelomu baroka a renesance.

            Z toho lze vyvodit značný plošný rozsah středověké zástavby, která byla situována kolem dvou významných městských prostorů – nynějšího náměstí, které je rozděleno tokem Brtničky a druhého, menšího prostoru, tržiště, na němž byl situován i městský farní kostel, jehož starou podobu, ještě s gotickými rezidui zachycují Tepperova vyobrazení v sále „Vjezdů císařů“ na zámku.

            Dalším významným faktem je zjištění, že v Brtnici, pravděpodobně již před husitskými válkami, existovaly kamenné domy, i když zřejmě převažovala zástavba dřevěná. Faktem však nesporně zůstává, že poloha městečka na staré severojižní trase ze Znojma na Jihlavu umožňuje klást vznik osady hluboko do středověku.

            Renesance a náměstí.

            Renesance se uplatnila i při budování městských domů. Mnoho z nich lze najít ve Valdštejnské ulici. V domě č. 38 se dochovaly křížové hřebínkové klenby středního traktu, které vznikly pravděpodobně počátkem 17. století.

Dům na náměstí č. p. 380.jpg            Renesanční původ nelze také vyloučit u domu č. 39 také u domu č. 41, který byl v té době přestavován. Svědčí o tom jiné hřebínkové klenby pravého zadního traktu.

            Renesanční dům je i dům č. 45, jehož levý trakt je oddělený od pravého mohutnou střední zdí, která obsahuje valenou zaklenutou „Černou kuchyni“ a při dvoře renesanční komoru s valenou klenbou s křížovými lunetami. Hodnotným renesančním detailem je také vstupní portál sklepa.

            U vedlejších dům č. 46 i u č. 47 lze předpokládat renesanční úseky zdiva, které však při později při necitlivých úpravách zcela ztratily svůj charakter. Mnohem významnější je volně stojící dům č. 49. Výrazně se u něj uplatňují renesanční úseky a stavebně je zajímavá klenba polosuteréního prostoru. Sousední dům č. 50 má zbytky renesančního zdiva, stejně jako samostatně stojící dům č. 53 již ve Valdštejnské ulici.

            Zajímavý po stavební stránce je rovněž dům v této ulici č. 72. Renesance se uplatnila i u domu č. 74. (Viz samostatný komentář.) Vedlejší objekt č. 75 je zřejmě na renesančních základech pouze barokní. Renesanční detaily jsou zachovány ve vedlejším domě č. 76. Je to polokruhová valená klenba průjezdu s mohutnými hřebínky a klenby v patře.

            Dům č. 78 stojí nejméně na dvou středověkých parcelách. Barokní  přestavba i zde učinila své. Za zmínku ještě zajisté stojí vedle radnice situovaný dům č. 380, který si zachoval zbytky renesančních prostorů.

            Baroko a náměstí.

Dominanta náměstí dům č. 263.jpg            Barokní přestavba domu na západní frontě horního náměstí č. 78 provedená kolem roku 1723 smazala u tohoto domu všechny dřívější vývojové fáze. Dům byl přestaven ze dvou sousedních domů, ale lze dokázat, že již tehdy šlo o patrový dům. O tom svědčí klenutý prostor v zadní části přední budovy. Zajímavá je také místnost s cihelnou klenbou situovanou při pravém nároží. Mnoho domů bylo také zajisté po obvodu městečka, ale povětšině dřevěných které z velké většiny zničily požáry. Zejména požár v roce 1760. Collaltovská stavební činnost se soustředila zejména na zámek, klášter a také panské hospody.

            Klasicistická zástavba a náměstí.

            Klasicistická zástavba se začíná na náměstí projevovat posledních letech 18. století u mnoha domů které byly buď přestavěny na starých základech, nebo vznikly jako nové. Je to například dům č. 34, dům č. 76 prodělal přestavbu průčelí, přestavěny byly také domy č. 82 a č. 97. Někdy kolem roku 1800 vznikl dům č. 184. Klasicistní je také řešení domů č. 193, č. 210 a č. 215, který má dochované plackové klenby v průjezdu.

            Stavební činnost nestanula ani v prvních desetiletích 19. století. Zde došlo k dílčím stavebním úpravám, nesoucí rukopis počátku 19. století, u domů č. 259 (dům bývalé Snahy), č. 263, č. 384, také č. 385.

            Od přelomu devatenáctého a dvacátého století se začaly stavět domy severně od historického náměstí.

            V období druhé poloviny 60. let velké množství fasád zcela změnilo svým historickým vývojem vzniklou podobu a mnohé fasády dostaly „elektrický“ charakter“ razítko té doby.

Historie zámeckého kostela v Brtnici.

(Modlitebna sv. Matouše, kostel Nanebevzetí Panny Marie, kostel blahoslavené Juliány a kostel sv. Karla Boromejského a blahoslavené. Juliány).

100_2621-Věž zámeckého kostela.jpg            Za dob panování Hynka Brtnického z Valdštejna v Brtnici panoval čilý stavební ruch. Hynek se nespokojil jen s přestavbou zámku. V roce 1588 byl také stavebníkem původní evangelické modlitebny situované na jižní konec ostrožny se zámkem, zasvěcené sv. Matoušovi, s hrobkou Valdštejnů. Nejstarší Valdštejni byli pohřbeni v klášteře sv. Kříže v Jihlavě. Od výstavby zámeckého kostela byli pohřbívání v Brtnici.

            O stavbě kostela s hrobkou se zmiňuje ve své závěti  z 28. srpna 1589 Jindřich Brtnický z Valdštejna na Sládku a Meziříčí: „Jakž sme se pak my všickni čtyři bratři na onen čas na tom usnesli, abychom kostel novej a pohřeb pro poctivost a památku rodu našeho v městečku Brtnici udělali a vystavěti dali, a poněvadž já s dítkami svejmi pohřeb svůj při předcích mejch v témže kostele míti a odpočívati žádám a již v základu synáčka jednoho mám, k dotčenému kostelu a pohřebu k dokonání téhož stavení čtrnácte set zlatech odkazuji a poroučím. Kteréžto peníze páni poručníci moji z statku po mně pozůstalého, když toho potřeba ukazovati bude, vydati a spraviti mají.“

            Kostel – bratrská modlitebna - byl stavěn v renesančních formách, ve kterých se ještě uplatňovaly gotické prvky (systém opěráků, kružby oken). Tvořil ho jednoduchý sálový prostor, jehož kněžiště bylo polygonálně uzavřeno a opatřeno stejně jako obdélná loď opěrnými pilíři. Interiér lodě zaklenuly křížové klenby s lomenými čely. Tomuto kostelu Hynek Brtnický z Valdštejna se svou manželkou Kateřinou věnovali tři renesanční skvosty: křtitelnici, bohatě pozlacenou, krásně zdobenou, ciborium – rovněž mistrovská práce a lampu pro věčné světlo.

kaple            Nový vlastní brtnického panství hrabě Rombald z Collalta et San Salvatore disponuje jako svým vlastnictvím Brtnicí již od 28. ledna 1623. Podle pokynů císařského architekta Giovanni Batisty Pieroniho bylo v roce 1629 bylo započato s přestavbou bratrské modlitebny na zámecký kostel Nanebevzetí P. Marie.

            K původnímu evangelickému kostelu sv. Matouše připojil boční kaple, takže vzniklo řešení ne nepodobné půdorysu řeckého kříže. Do průčelí byla vkomponována věž s otevřenou předsíní v přízemí.

            V západním průčelí lze ještě nalézt základy dvojice věží. Nelze zjistit, zda vůbec byly někdy dokončeny. Kněžiště bylo upraveno v raně barokním slohovém pojetí, ve kterém dominují štukové kazety stropu. Štuková výzdoba také dotvořila klenbu hlavní lodi. Klenba v presbytáři je valená, zdobena štukovaným zrcadlem a ornamentální dekorem. Po stranách zrcadla jsou štukové rozety s motivem růžic a andílčích hlav. Kocha presbytáře opakuje stříbrný závěr presbytáře a je dělena třemi vpadlými výplněmi, které jsou lemovány plastickými vegetabilním dekorem. V jednotlivých výplních je jemný geometrický dekor. Hlavice pilastrů jsou rovněž štukové, tvořené masivními volutami – spojeny festovy, na kterých sedí drobní puti.

            22. srpna 1629,  v pondělí, na den sv. Bernarda, hraběnka položila první kámen do základů stavby nového kostela. Při této příležitosti byla zpívána s muzikou slavnostní mše, andílcibylo uspořádáno procesí a do Brtnice se sjelo spousta lidí. Do základního kamene byla vložena dvojitá schránka, zapečetěná olovem. Hraběnka tam přidala zlatou a stříbrnou minci, šperk a relikvii, a byl tam vložen na pergamenu psaný zápis. Stavební práce pokračovaly i po smrti Rombald Collalta v roce 1631. K vysvěcení kostela a jeho předání mnichům pavlánům došlo až 19. srpna 1641. Svěcení provedl uherský biskup Jakub Boncarpi a rekatolizační akt byl zdůrazněn nejen novým zasvěcením kostela Nanebevzetí Panny Marie, ale i zasvěcením oltářů, z nichž hlavní byl stejného jména jako celý kostel a dva boční byly zasvěceny Zvěstování Panny Marie a Narození Panny Marie.

            Pavláni byli v Brtnici zrušeni v roce 1784 rovněž v témže roce byl zrušen i kostel Nanebevzetí Panny Marie. Zatímco přilehlý pavlánský klášter byl zcela přebudován, kostel, který v těch dobách sloužil již delší dobu jako skladiště, byl v roce 1831 znovu obnoven a vysvěcen. Tentokráte jako kostel by zasvěcen blahoslavené Juliáně z rodu Collalto. Práce na obnovení varhanykostela ke svému původnímu účelu naštěstí nijak nezasáhly do interiéru ani exteriéru stavby. Z té doby jsou pravděpodobně krycí desky polopilířů které otvírající triumfální oblouk. Ten je osazen dvěmi andílky s přilbou na hlavě a praporem v rukou. Ve středu archivolty vítězného oblouku je umístěn erb Collaltů, který přidržují dva andílci.

            O to výrazněji však do ní zasáhly opravy kostela prováděné v období těsně před první světovou válkou. Dotkly se hlavně interiéru, z něhož byl odstraněn barokní oltář a nahrazen novým. Opravována byla i kazatelna, varhaní skříň, štuková výzdoba, okna a dlažba.

            Současnou podobu kostela tak tvoří výsledky složitého stavebního vývoje, které jsou také poznamenány opravami z poloviny i konce 20. století, které se nejvíce dotkly střešních plášťů a fasád. V současnosti je tento „zámecký chrám“ je zasvěcen sv. Karlu Boromejskému a blahosl. Juliáně.

 

 

Brtnice za držby rodiny Brtnických z Valdštejna. 

            Přesný rok jejich příchodu na Brtnici neznáme, lze ale odvodit, že když Hynek z Valdštejna se od roku 1359 se píše jako Hynek Brtnický z Valdštejna, je rok 1359 rokem začátku držení Brtnice v rukách rodu Valdštejnů. 

            Roku 1406 nám spolehlivě listiny praví, že pány na Brtnici jsou Hynek a Václav z Valštýna. Tomu prodal Václav z Marejce, kromě jiných statků i osady Knežice a Rychlov.

            V té době hraje Rokštejn ještě významnou nejen vojenskou úlohu, ale také jako hlavní sídlo Brtnických Valdštejnů. Činnost jeho držitelů má převážně vojenský ráz a tak je zadlužen. Dochází k dobytí hradu a hospodářským středem Valdštejnů  se stává Brtnice (asi od roku 1409). V knihách „půchodných“ se  již mluví v roce 1409 o Hynkovi jako o nebožtíku a panství spravuje jeho syn Jindřich.

            Jindřich zemřel v roce 1422 když zanechal dva syny , Václava a Jana řečeného Jindřicha. Václav zemřel v roce 1444 potom Jindřich drží Brtnici (rozuměj hrad Brtnici a k tomu městečko otevřené s plným panstvím) a ostatní majetek po otci spolu se svým strýcem Zdeňkem. Zuří válka. Brtnickému panství zůstaly jako památka na válečná léta 1468 až 1478 zpustošené vesnice a nový majitel, syn Jana – Hynek.

            V zápisech v deskách zemských již jen Hynek Brtnický z Valdštejna veden jakožto jediný držitel. Byl přísedícím zemského soudu a královským radou.

            Rok 1468 má pro Brtnici velký význam. Toho roku totiž král Matyáš povýšil Brtnici na městečko a povolil dva trhy. V duchu doby zkupoval od zchudlé šlechty okolní statky a vesnice a tak zvětšoval svoje panství. Roku 1480 koupeny Komárovice, kde byly stříbrné doly, od Margarety z Budče, pak Opatov a Stará Říše.

            V Brtnici, kde měl Hynek své sídlo – hrad. Ten byl za válek českorakouských stavebně upravenější.

            Rok 1493, to má již Brtnice opět nové majitele, syny Hynka, bratry Zdeňka a Buriana Brtnické z Valdštejna. I tento rok je významný pro brtnické panství, Privilegium Zdeňka a Buriana z roku 1493městečko a jeho obyvatele. Bratři vlastní a nedílní osvobozují své poddané od ustanovení, že jejich majetek, který nepřipadá ani testamentním ani zákonným dědicům mohou odkázati komu chtějí, jen né osobám duchovním.

            Brtnické panství mělo v té době již dva pivovary, z toho jeden přímo v Brtnici. K městečku příslušel také Velký černý les (od Lhotských polí až k Brancouzské cestě), který spravoval a dřevo prodával hajný ze Lhoty. Další černý les se prostíral od Brancouzské cesty až k Třebíčské silnici a spravoval jej hajný přímo z Brtnice. Na Poušti - kde býval Štěpán poustevníkem - byl také za vodou černý les - který celý příslušel k Brtnici. Panství mělo také již několik rybníků. Panské byly také dva vápencové lomy ,vápenka, dva mlýny a vodní pila.

            Městečko Brtnice za držby Buriana z Valdštejna i v tak pohnuté době díky dobrému hospodářství vzkvétalo. Celé panství se ještě zcela nevzpamatovalo z ničivých Uherských nájezdů. I přes tyto pohnuté události někdy v letech 1535 - 6 byla v městečku založena škola. Na panství byl stále 15 vsí pustých a velká spousta pustých gruntů.

            Tak i Burianův syn Zdeněk (Jan zemřel ještě za života otce Buriana) se musel vhodně otáčet, aby dědictví zachoval. Zdeněk měl za manželku Annu, dceru nejvyššího kancléře království českého Volfa Krajíře z Krajku. S ní měl syny Hynka (nar. 1545), Václava (nar. 1546), Jana řečeného Lhoše (nar. 1548) a Jindřicha (nar. 1555) a několik dcer. Když Zdeněk roku 1561 zemřel, děti byly neplnoleté.

            Zdeněk brtnický z Valdštejna byl rovněž přísedícím zemského soudu a zasedal na zemském sněmu. V roce 1557 dosáhl nejvyšší hodnosti v markrabství moravském – stal se zemským hejtmanem a byl jím až do své smrti roku 1561. Byl dobrým hospodářem na celém jeho pozemkovém celku, do kterého patřilo mimo jiné i zboží rokštejnské.

Z jeho období se zachovala pouze jedna listina. Je z 23. března 1559 kdy zřídil u vsi Komárovic  obory Šamonínské. Jméno její dosud žije. (Název pochází od slova samonín – samota.)

            Za doby jeho držby obce Brtnice nedošlo v samotné obci k výrazným změnám. Jeho hlavní činností byla přestavba sídelního hradu na zámek. Tato činnost přilákala do obce řadu řemeslných rodin, z nichž některé se usadily a0tak se počet domů zvýšil na 111.

            Zdeněk Brtnický z Valdštejna měl dva syny Hynka (ten se narodil v roce 1548) a Jindřicha (ten se narodil v roce 1555). Synům Zdeňka Brtnického z Valdštejna se dostalo poctivé a pečlivé výchovy Náhrobek Valdštejnůa značného vzdělání.

            Hynek jakožto nejstarší z bratrů se po smrti otce ujal správy statků které byly rozděleny mezi bratry takto: Hynek drží panství brtnické, mladší Jan Moravské Budějovice a Starou říši a Opatovice a nejmladší Jindřich panství Sladek (Václav již byl mrtev).

            Po otcově 4. října 1561 smrti byl Hynek u dvora císaře Ferdinanda I. se kterým jezdil na sněm do Frankfurtu. Zúčastnil se také poselství k papeži Pipovi IV. a po smrti Ferdinanda I. (1564) se Hynek vrací do vlasti. Slouží i císaři Maxmiliánu II. a provází jeho dcery do nové vlasti. Pak ještě zajíždí do Anglie, kde byl přijat královnou Alžbětou. Hynek tento byl ze všech Valdštýnů nejproslulejší. On se zasadil u císaře Ferdinanda I. o potvrzení trhů brtnických.

            V roce 1564 vydává povolení k usazení se řemeslníků v Brtnici. Hynek se ujímá vlády nad panstvím natrvalo až v roce 1565. Kdy se vrací na své statky a v roce 1573 se žení s Kateřinou Zajímačkou z Kunštátu. Slaví hlučnou svatbu na kterou se sjelo mnoho šlechty, jen však tak, která mohla dokázat 16 předků.

            V roce 1580 je vyhlášen nejvyšším sudím markrabství moravského a po dvou letech se stává hejtmanem moravským. Pro svůj špatný zdravotní stav (na vlastní žádost) je propuštěn po několika letech, ale zůstává mu nejvyšší komorním markrabství moravského. 

            Hynkovo manželství je bez dědiců (dcera Anna ve 4 letech zemřela a jiných potomků nemají). Z toho důvodu mu císař Maxmilián II. uděluje Mocný list, kterým se mu povolovalo všechen majetek movitý i nemovitý, dědičný i zápisný komukoliv poručiti. Dědičkou ze závěti byla manželka Kateřina a té také poručil všechny své statky, a to až do její smrti nebo opětovného provdání. Pak veškerý majetek měl připadnouti Zdeňkovi Brtnickému z Valdštejna, synu Hynkova bratra Jindřicha. 

            Hynek zemřel v roce 1596, Nemajíce dětí byla dědičkou všeho majetku movitého i nemovitého jeho manželka Kateřina. Mnoho klenotů a drahých kovů vdově zanechal, cenná knihovna avšak beze stopy zmizela, zbraně a zbroj se však později objevily na zámku ve Velkém Mezeřící.

            O jejím čtyřletém krátkém čtyřletém období držení Brtnice se nedochovaly žádné podrobnější záznamy. Její činnost tedy není dobře postihnutelná, správa a výkon se neliší od toho co doposud známe. Řeší pouze problémy s nedostatkem pracovních sil. 

            Po smrti Kateřiny v r. 1600 přechází Brtnické panství na Zdeňka Brtnického z Valdštejna.

            Za jeho držby je významné potvrzení řádu literáckého v Brtnici z roku 1611, který tím měl také dovoleno vytáčeti jednou do roka víno.

            Zdeněk z Valdštýna, jehož manželkou byla Magdalena z rodu Thurnů, byl poslední z Valdštejnů na Brtnici. Za účast na stavovské vzpouře byl odsouzen k smrti, trest mu byl však změněn na doživotní žalář. Zemřel roku 1623 na Špilberku v Brně počátkem měsíce září a na náklad města Brna pochován

Povolení k usazení řemeslníků.

            Stalo se to v roce 1564 za držení Brtnice Hynkem Brtnickým z Valdštejna. Toho významného roku dáno povolení k usazení se pekařů, zámečníků, kovářů, bednářů a jiných řemeslníků v Brtnici.

            V té době byla Brtnice střediskem řemeslné výroby, kterou v minulosti podpořilo konání dvou výročních trhů a proto zde kvetl i obchod. Hynek Brtnický z Valdštejna měl pochopitelně zájem na hospodářském povznešení městečka. Proto získali Brtničtí privilegium od císaře Ferdinanda I., jímž potvrzuje obyvatelům městečka Brtnice a dává jim na věčné časy právo, že: se v něm řemeslnící, totiž pekaři, řezníci, soukeníci, sukna krejčí, zámečníci, kováři, bednáři a jiní obchodníci usazovati a řemesla svá provozovati a těch užívati mají a moci budou bez překážky.

 

Brtnická hudební historie za Valdštejnů.

            Nepřímé zprávy o pěstování hudby v Brtnici máme z druhé poloviny 16. století, kdy zde působil luteránský farář Jan Adelf Městecký, autor písně „Jak nesnadný nám a nebezpečný boj“ - písnička pro prosté zpěváky a fejfary.

            Zřetelněji můžeme nahlédnout do brtnického hudebního života až v době předbělohorské, kdy Zdeněk brtnický z Valdštejna potvrzuje měšťanům stanovy literátského kůru v roce 1611 v sobotu po sv. Kateřině. Tehdejší hudební život byl určen zámkem, odkud vycházely impulzy k pěstování hudby v obou kostelích i k rozvoji světské hudby. Nemálo poddaných tak našlo své uplatnění.

            Tehdejší zámecká kapela se skládala jen z několika profesionálních panských hudebníků. Většinu souboru zámecké kapely se skládala ze služebníků a zaměstnanců hraběcího dvora a k jednotlivým vystoupením byli přizváváni i místní lidoví hudebníci, kteří byli zdatnými hráči.

Historie Brtnických trhů.

            Brtnické trhy se v první polovině 19. století konaly na „Trhovém rynku“, v prostoru před farním kostelem s kašnou, nebo na „Horním rynku“ na náměstí, dobytčí trh pak venku v ohradě u Jihlavské silnice.

            Trh na zboží a trh na dobytek spadají vždy na týž den. Všechny trhy se konají vždy v pondělí. V pondělí po Novém roku, první pondělí v březnu, první pondělí v květnu, první pondělí po sv. Vítu, 15. června, v pondělí po Andělu Strážci a konečně v pondělí po Všech Svatých.

            Trhy jsou zavedeny již od dávných dob. Právo to obdržela obec od císařů.

            V roce 1468 markrabě moravský Matyáš Korvin povyšuje obec Brtnice, na žádost a prosbu Hynka Brtnického z Valdštejna, na městečko.  „Aby již předřečená Brtnice městečko slouti na budoucí časy se mohlo a uděluje mu listina.JPGprávo dvou trhů ročně. Jeden na den sv. Filipa a Jakuba a druhý na den sv. Václava a pravidelně o sobotách městský trh.“ S povýšením na městečko získává obec i právo pečeti. Udělení práva bylo v té době důležitým činitelem podporujícím domácí řemeslo a obchod. Nemalou měrou k tomu také přispěli židé usazení v Brtnici od 20. let (Židé byli v r. 1425 vypuzeni z Jihlavy a snažili se najít nový domov. Část z nich ho našla v Brtnici.).

            Za Hynka Brtnického také císař Ferdinand I. potvrzuje konání trhů brtnických a zavádí trh sobotní.

            U císaře Leopolda vyprosil Antonín František Collalto dva trhy pro Brtnici: na den sv. Silvestra a sv. Cyrila a Metoděje. Prosbu svou podepřel poukazem na škodu, kterou Brtnice utrpěla požárem. Žádosti bylo vyhověno 12. února 1671.

            Roku 1679 přeložil císař trh týdenní ze soboty na úterek, poněvadž „sobota je proto nepříležitostná, jelikož každý se ke svěcení neděle připravuje“.

Dne 1. dubna 1784 potvrdil císař Josef II. Privilegia obce Brtnice s poznámkou, že každý trh se musí konati v den všední.

            Za panování Antonína Oktaviána knížete z Collalta (asi v roce 1823) udělil císař Ferdinand Dobrotivý obci Brtnici vlastnoručně privilegium, jenž obsahovalo: potvrzení již povolených trhů výročních a povolení dvou nových na 1. července a 31. října, mimo dobytčí a týdenní trh.

            V polovině 19. století se v Brtnici již konalo šest výročních a šest dobytčích trhů a trhy týdenní s povolením se skutečně konanými 115 tržními dny.

            Trhy se konaly na Horním náměstí, zejména na „Rynku“ (náměstí u farního kostela), dobytčí trh pak venku v ohradě, na jihlavské silnici. Trh na zboží a trh na dobytek spadají vždy na týž den. Trhy se začínaly konat vždy v pondělí po Novém roku, první pondělí v březnu, první pondělí v květnu, první pondělí po Sv. Vítu (15. června), v pondělí po Andělu Strážci a konečně v pondělí po Všech Svatých.

Školní výchova šlechtických školáků.

            O školní výchově šlechtických rodin se nezachovalo mnoho podrobných písemných materiálů.  Všeobecně lze říci, že bylo obvyklé, aby mladí pánové šlechtických rodin měli své soukromé učitele, kde prošli důkladnou výchovou ve všech směrech. Tato praxe byla dodržována vlastně až do začátku dvacátého století. Byl-li to rod, který měl současně více chlapců (dívkám byla tato „kratochvíle“ odepřena), byla na sídle zřízena „zámecká škola“. Co bylo předmětem výchovy?

            Zpravidla se museli naučit obstojně několik jazyků. Evropským jazykem té doby byla španělština, ale čeští šlechtici se učili i latinu a také byli vyučováni v němčině a češtině. Dále bylo na programu zvládnutí zeměpisu, něco ze základů počtů, důkladné vzdělání bylo v náboženství.

            Museli zvládnout také základy práva, učili se rétoriku a vyučováni byli také v hudbě a společenském tanci. K dobrému vzdělání mladého šlechtice patřila rovněž znalost jízdy na koni, základy šermu, zápasu a znalost lovu zvěře.  Učebnic v našem slova smyslu v té době nebylo, nebo bylo pomálo a tak se k výuce většinou využívala zámecká knihovna, případně knihovna šlechty. Jen náboženství se vyučovalo z Bible.

            Mladý šlechtic to neměl snadné a už v raném věku. Někdy kolem 12 až 14 roků byli posláni do „pážecí služby“ k nějakému významnému šlechtici. Po zvládnutí těchto společenských základů přicházela „kavalírská cesta“ někam na univerzitu v cizině. Její výběr zpravidla záležel na náboženské orientaci rodiny – rodu.

            Za zmínku také například stojí to, že vzdělaní šlechtici, zejména v mladším věku, si psávali deníky. Byly většinou dost podrobné a obsáhlé.

            O čem se v denících dočteme? To si necháme na další kapitolu.

Z deníku Adama.

            Vzdělaní velmožové v 16. století i mnohem později si mezi sebou hojně korespondovali či dokonce si psali obsáhlé deníky. Je dobře že i Adam z Valdštejna (*1569 – 1638) si takové deník psal.

            Ve svých denících nám zanechává český šlechtic, strýc slavnějšího Albrechta, nejvyšší purkrabí Českého království, poznámky rovněž o různých šlechtických kratochvílích. Z rytířů - válečníků se koncem 16. a počátkem 17. století stali diplomati a úředníci, proto jejich zábavy ztrácely na tvrdosti. 

            A je také štěstím, že Doc. Mgr. Marie Koldinská, Ph.D., si právě jeho deníky vybrala ke studiu a v roce 1996 je připravila k vydání jako „Deník rudolfínského dvořana“. Právě z této knihy se dovídáme střípky ze života Valdštejnů. 

            Dávné zápisky před staletími zesnulého šlechtice nás zpravují o mnoha drobných příhodách, o lásce ke koním a psům, hrách a lovu, hostinách, ale i o kariéře. I Adam z Valdštejna, si ve svém deníku pravidelně zapisoval především, u koho jedl, a teprve potom a jaksi na okraj, co jiného se ten den stalo.

            Mnozí šlechtici si zapisovali do deníků, které byly mnohdy koncipovány jako památka pro potomky, s kým významným obědvali, večeřeli nebo přímo pili, aby tak dokumentovali svůj význam.

            Pan Adam si asi také zapisoval „rytířské“ zápolení poctivě do svého deníku a tak si můžeme přečíst, že například v roce 1607 "běhal ke kroužku" hned sedmnáctkrát a nikdy neopomněl poznamenat, kdy byl vyhlášen nejlepším borcem soutěže. To byl ovšem v tomto ohledu velmi vydařený rok. Soutěž se mnohdy konala jen mezi dvěma šlechtici a sloužila k ukrácení dlouhé chvíle, někdy se ale i souboje zúčastnila větší společnost. Ceny pro vítěze byly symbolické. Nejzdatnější jezdec obvykle dostal od některé z přihlížejících dam věnec, někdy navrch prsten nebo koflík.

            Místo sportovního souboje se také někdy vyjelo odpoledne na lov se psy nebo sokoly, následovala večeře a poté třeba hra v pikety nebo vrchcáby.

            Deník Adama mladšího z Valdštejna se však nedochoval úplný, a tak nevíme, do kolika let se šlechtic této zábavě „běhání ke kroužku“ či „běhání ke kvintáně věnoval“, ale ještě v roce 1617, tedy v době kdy mu už bylo 48 let, se zúčastnil hned několika soutěží. Výhodou běhání ke kroužku byla jednoduchá pravidla a nenáročnost na rekvizity. Jezdec měl za úkol v trysku na své kopí navléct zavěšený kroužek. Z toho vyplývá, že se dalo provozovat prakticky kdekoliv a kdykoliv. Tedy žádná nákladná zbroj, žádné tribuny pro diváky, stačil kůň, kopí a kroužek.

            Obdobou „běhání ke kroužku“ bylo „běhání ke quintaně“. Jezdec na koni musel kopím zasáhnout v trysku daný cíl. Kvintanu představovalo většinou jednoduché zařízení tvořené otočným břevnem. Na jednom rameni byl upevněn štít, který měl jezdec za úkol trefit, na druhém konci visel těžký pytel nebo obušek, jímž byl neopatrný borec udeřen do zad, pokud se při průjezdu včas nesehnul. O této hře píše pan Adam v deníku jen 16x, o kroužku celkem 60x. Obě hry se hrávaly většinou na svatbách a jiných slavnostech.

            Ještě v roce 1629 v deníku běhání "ke kroužku a ke kvintáně" zmiňuje, ale už jen jako divák. S pasivní úlohou se ale úplně nespokojil, osobně vybíral koně k slavnostem a alespoň jako rozhodčí se roku 1631 účastnil "běhání k nedvědu a k jelenu“. Co přesně bylo úkolem této hry nám bohužel nedochovalo.

            Nejen sportem, ale i hazardními hrami trávili šlechtici volný čas.

            Podle deníku Adama z Valdštejna hrál tento český velmož často vrhcáby, hrával je dobře a o nemalé částky. Jeho častým spoluhráčem byl prezident říšské dvorské rady landkrabě Jiří Ludvík z Leuchtenberka.

            Ze záznamů pana Adama vyplývá, že spolu zasedali k vrhcábnici nejčastěji v letech 1602 - 1603. Od prvního záznamu do konce roku 1605 pan Adam vyhrál v hazardu obecně 20 358 tolarů a 870 dukátů. Za stejné období prohrál jen 4 680 tolarů a 1176 dukátů. Za toto období zasedl k hráčskému stolu v 92 dnech a byla období, kdy hrál i několik dní za sebou. Pan Adam byl tedy hráč úspěšný a vyhrával hodně.

            Z deníků se také dozvídáme o jeho lásce ke psům. Adam např. 19. března 1633 píše: „Dnes byla tři kázání, pan Adam Trčka včera večer sem přijel a přinesl od starýho pána pěknýho psíčka“.

            Ještě větší radost měl Valdštejn o pár měsíců později – do deníku zapsal narození štěňat, jež přivedla na svět právě chrtice červená, kterou dostal darem od hraběte Trčky. „Ta chrtice červená od pana Trčky se oštěnila a má jich osm“. Zapsal si spokojený Valdštejn do deníku v červnu téhož roku.

            V jiných dnech se zmiňuje Valdštejn o účasti na bohoslužbách, stolování s přáteli, sledování veřejné popravy, o lovech, ale také si stýskal na bolesti zubů či na dnu.

            Pisatel deníku nezanedbával však ani události celoevropského dosahu. O měsíc dříve, než se zmínil o psíčkovi, jehož mu věnoval hrabě Trčka, psal o chystaném pohřbu svého syna Pertolta, který padl v listopadu roku 1632 v bitvě císařských se Švédy u Lützenu. Padlého čekaly honosné pohřební obřady s vojenskými poctami a jeho památka byla zvěčněna v podobě nákladného náhrobku.

            Z deníků Adama vyčteme i čilý diplomatický ruch jaký byl u dvora císaře Ferdinanda II. Adam, který stál jakožto nejvyšší purkrabí v čele české zemské vlády a nacházel se tak ve svých třiašedesáti letech na vrcholu kariéry, nemohl politiku pominout. Svět jeho osobních zálib a všednodenních starostí i radostí se prolínal se světem vysoké politiky a dvorské diplomacie bez ohledu na jeho přání, přibývající léta a zhoršující se zdravotní stav. Do deníku psával pan Adam také o lovech, které se konaly u panovníkova dvora ve Vídni a jichž se zúčastnili jeho oblíbení chrti.

Zdeňkův deník.

            Jeden z nejznámějších deníků brtnické šlechty je „Zdeňkův deník“. (Zdeněk Brtnický z Valdštejna se stává po smrti Kateřiny Zajímačky z Kunštátu v roce 1600 dědicem brtnického panství.)

            Zdeněk své vzdělání ukončil, jak bývalo tehdy zvykem, cestou po Evropě v letech 1599 až 1602. Z této cesty pochází výše jmenovaný Zdeňkův deník.

            Deník Zdeňka Brtnického je zajímavý nejen svým obsahem, ale i svou formou. Popisuje v něm živým a poutavým způsobem svoji cestu za vzdělaností. V deníku barvitě přibližuje jednotlivá města, místa kterými projížděl, kde se zdržel delší dobu, pamětihodnosti, historické památky, zkrátka vše, co na své cestě viděl a s čím nebo s kým se setkal.

            Začal Francií – Paříží, pak odcestoval do Belgie – Antverp, odtud zajel do Orleansu. Zde se zdržel několik měsíců a studoval matematiku a vojenství.

            Z Francie odjel do Anglie, 26. června 1600 byl v Doveru. V Londýně byl přijat anglickou královnou Alžbětou. Při návštěvě Londýna shlédl mimo jiné i dvě Shakespearovy hry v divadle The Globe. Pak zavítal do Oxfordu, kde se zajímal o organizaci univerzit, o hodnosti a funkce členů univerzity. Navštívil také univerzitní koleje a hlavně jejich knihovny a kaple. Jeho zájem o vysoké školy a univerzity nebyl v jeho době obvyklý a jen lze předpokládat, že o školy a učitele se bude zajímat i po svém návratu do vlasti.

            Dalším cílem jeho „kavalírské cesty“, jak se v tehdejších dobách toto cestování za vzděláním šlechtických synků nazývalo, byla opět Francie a Švýcarsko. Zde se zastavil v Lausanne. Navštívil Bern, Zug, v Kostnici si prohlédl budovu ve které byl vězněn Jeroným Pražský, vezení Jana Husa a dům, ve kterém se v roce 1415 konal známý kostnický koncil.

            Potom cestoval do Benátek, kam přijel koncem listopadu. Zde věnoval svoji pozornost také zbrojnici a sklárně v Muranu. Delší dobu – od 6. prosince do 25. května 1601 – se zdržel ve Veroně. Zde studoval římské klasiky. Studoval především Vergilia. Věnoval se také studiu italštinu, aritmetiku a dějiny. Přes Benátky, Padovu a Bologneu zajel do Florencie. Ve Florencii po čtyři měsíce studoval jezdecké umění a zejména hudbu.

Jeho cesta dále pokračovala, po Florencii následoval Řím, Neapol, Capua, Gaeta a opět se vrací zpět do Říma. Dále cestuje do Lorety, navštěvuje Pisu, Raventu a ve Francii se zdrží několik měsíců.  Zde se opět procvičuje v jezdeckém umění a také tanci.

            V dubnu nastupuje zpáteční cestu s celý doprovodem - 4 vozy a všech 35 koní – jede řadou italských měst, projíždí Tyroly a do Vídně přijíždí 1. června 1602. Dále cestuje přes Znojmo a do Třebíče doráží 5. června.

            Z jeho deníku se dovídáme, že kromě společenského života a společenského dění se začal zajímat i o chod svých panství, která až do 31. října 1603 byla pod správou jeho poručníků.

            Zdeňkův deník končí rokem 1603. Lze jen pouze předpokládat, že v psaní pokračoval i nadále, buďto sám, nebo jeho písař, a že časem se někde podaří objevit další, tak jako se to podařilo u deníku jeho strýce Adama z Valdštejna, syna Alžběty Brtnické.

            Deník po Zdeňkově zatčení a konfiskaci jeho majetku se dostal do mikulovského zámku, který patřil kardinálovi z Diechětejna a potom složitými cestami až do Vatikánu, kde je dodnes uložen ve Vatikánské knihovně.

Historie moru v Brtnici.

            Brtnice a její okolí bylo několikrát navštíveno morem. Prudce probíhající nakažlivá nemoc - mor dýmějový - se projevuje vysokými horečkami, zduřením mízních uzlin a jejich zhnisáním. Nemocní trpí zimnicí, závratěmi, bolestmi v kloubech a končetinách. Zrychluje se dech i puls. Při plicní formě moru je vykašlávaný hlen často s příměsí krve. Vznikají četné krevní výrony do sliznice, ty tmavějí až černají - proto též "černá smrt". Přenos infekce zprostředkovaly hlavně blechy.

mor.jpg            Ve středověku lidé, aby čelili moru, modlili se a obecně konali pobožnosti k jeho odvrácení. Kromě toho již tenkráte tušili na mnohých místech, že moru lze čelit, když se zabrání přístup lidem přicházejících z krajů morem zamořených. K tomu účelu sloužily morové šibenice. Taková šibenice stávala před městem jako výstraha, aby nikdo nešel do města, kdo nemá důkazů, že posledních 40 dní dlel v kraji moru prostém – dokladem k tomu byly tak zvané „morové pasy“. Ten, u koho bylo dokázáno, že přichází z místa, kde zuří mor, byl ihned pověšen.

            První písemná zmínka o moru v našem městečku pochází z roku 1483, kdy byl mor nejen v Brtnici, ale řádil zejména v Jihlavě, kde prý umíralo denně až 50 osob. Dle tehdejšího podvědomí, další mor byl způsoben objevením komety, roku 1689, kdy „panovalo velké umírání, které v okolí Jihlavy pohltilo na 590 obětí“ a zasáhlo i Brtnici. Hlavním výskytem moru byla ale Jihlava. Na památku jeho obětí postavili Jihlavané Mariánský sloup na náměstí (v místech kde býval pranýř).

            V roce 1623 decimují jihlavský kraj a sním i Brtnici excesy a bezohledné vymáhání kontribuce vojáků plukovníka hraběte Šika při jejich „kvartýrování“. (To jsou Švédové i na Brtnicku.) Dne 22. října 1623 si stěžuje důchodní panství hraběti, že: „… morové šibenice nepomáhají. Raději by nyní do Brtnice neměl jezdit, neboť na mor zde zemřeli již dva lidé. Kvůli vojsku nařizuji, všechen dobytek brtnického panství zahnat na zámek a na pastvu jej vyhánět jen do zámeckého příkopu.“ (Ve stájích je stále ještě 69 koní, které patří k nejlepším na Moravě. Čtyři koně již vojáci odvedli z pastvy do Jihlavy.)

            20. prosince morová nákaza pominula. Vyžádala si ale ještě jednu oběť, zemřel zdejší bývalý rychtář.

            Výrazně Brtnici "černá nemoc" zasáhla v letech 1679 - 1680. Tehdy na cestě z Vídně do Prahy zanechal císař Leopold I. v brtnickém špitále dvořana nakaženého morem. V Brtnici vypukl mor a mnoho lidí na něj pomřelo. Tenkrát sloužilo vysoké stavení na cestě k Malému, po pravé straně cesty, za lazaret pro nemocné. (Později z něho udělali „bělidlo“ a doposud se tu říká „Na bleichu“ – Na plajchu).

            Velké ztráty způsobila městečku další morová rána v roce 1713. Ovšem nejhorší epidemie této hrůzné nemoci zasáhla městečko v roce 1715.       

            Před vypuknutím této morové epidemie, která potom v městečku ochromila život na řadu měsíců, vyhlásila vrchnost, podle nařízení a z příkazu jihlavského hejtmana opatření. Tehdy nesměl bez jejího svolení žádný z poddaných brtnického panství přijmout do podružství cizí poddané nebo jiné neznámé osoby nepatřící na panství, obzvláště ty, které neměly dostatečné pasy. Pocestným lidem byly vykázány hospody, ve kterých mohli podle svých pasů přenocovat.

            Počátkem dubna vypukl mor přímo v Brtnici. Bylo vydáno nařízení, kdy mohl jeden s druhým mluvit mezi sebou pouze na 20 kroků. Kdykoliv se v domě někdo rozstonal, byl ihned odnesen do lazaretu (zřízeného pro ty účely), peřiny a šaty byly ihned spáleny a ostatní domácí museli odejít do zvláštních baráků, k tomu účelu vojskem zbudovaných, kde měli karanténu.

            Collaltové pro ten účel poskytly stavební dřevo a další materiál pro stavbu vojenských baráků v ceně 276 zlatých českých, palivového dříví, dle potřeby, zdarma. Městečko bylo obklíčeno kordonem Schönborských dragounů a nikdo za tento kordon nesměl. Byla zřízena klášterní pavlánská lékárna a i provoz lazaretu zajišťovali většinou pavláni.

            Uzavřené město navíc sužoval hlad a nezmírnily ho ani potraviny, kterými zdejší vrchnost, musela na příkaz jihlavského krajského hejtmana Brtnici zásobovat. V době nákazy vrchnost poskytovala poddaným zejména ocet, pivo, víno, sůl, prádlo, mýdlo, chléb, postele, polštáře a prostěradla, ručníky, sádlo, máslo, vejce, obilí, kroupy, hrách, zelí a mouku.

            Byla určena zvláštní odběrní místa pro vodu, nebyly to studny, ale pouze prameny, kde voda stále odtékala a tak nemohla být nákaza dále šířena. Léky dodával jihlavský apotékář Johan Ernst Kautzmann a od 26. dubna do 7. října jich bylo odebráno za 322 zl. 52  kr a 3 d. jak je uvedeno v knize výdajů Collaltovců.

            Traduje se, že mor tu skončil - jakkoli se to zdá neuvěřitelné - na den svatého Rocha čili 16. srpna. To byl do lazaretu odvezen poslední nakažený.

            Když mor přestal, všichni byli z lazaretu vyvedeni do baráků, kde museli po jistou dobu držet karanténu. Do svých příbytků se mohli vrátit až po otevření městečka 11. prosince.

            Morové nákazy však měly pro Brtnici dalekosáhlé následky pro její další rozkvět. Již císař Karel VI. ve své době dal stavět silnici z Vídně do Prahy. Sinice měla vést původně Brtnicí. Že však Brtnice byla často stižena morem, byla silnice přeložena do Stonařova. Tím Brtnice mnoho ztratila pro svůj další hospodářský rozvoj.

Švédové v Brtnici.

            Poslední období třicetileté války (po roce 1635) je charakteristické mohutnou protihabsburskou aktivitou Francie a Švédska. Toto období přineslo Brtnici a celému kraji nesmírné utrpení a bídu. 

            Rok 1639 - Barénova švédská vojska pronikají do Čech a při jejich pokusu o vpád na Moravu jim čelí moravská zemská vojenská hotovost na hranicích u Jihlavy. Obyvatelstvo trpělo rabováním jak od švédských vojsk, tak i od domácích vojáků stejnou měrou.

švédští dragouni.jpg            Rok 1645 - Vítězná bitva u Janova v Čechách (6. března 1635) otevřela Švédům cestu na Moravu a již 16. března se nepřítel zmocňuje zámku v Brtnici. Zle plundroval a vyžadoval 900 tolarů výpalného. Švédové zde pobývali 14 dní, kdy rabovali, zajímali dobytek a v ležení jídlo a víno požadovali. Za každou lípu, se skrze kteréž se do zámku jde, požadovali jeden dukát, jináč že dají všechny postínat a posekat.

            Rok 1645 -12. prosince navštívili švédové Brtnici znovu. Dorazilo sem na 200 dragounů. Nejprve odvezli ze zámku na vozech a saních všechen proviant, zejména pivo, mouku, maso a chleba. Potom se dali do rabování zámku a města. Nakonec zapálili zámek od kuchařova bytu a stájí. Pod pohrůžkou zastřelení zakázali hasit. Ve městě zapálili pivovar, pekárnu, věž na které byly hodiny a kde byl byt důchodního a písaře. Zámek vyhořel až na dolní pochodí a spáleno bylo zcela i opevnění městečka. Na celém panství zůstalo v rozvalinách 114 domů.

            Rok 1646 - Již 1. února toho roku přepadli Švédové o 150 dragounech Brtnici opět. Za čtyři hodiny vyplnily zámecké sklepy a Brtnice jim musela vydávat týdně 900 lib. masa, 1800 bochníků chleba, 1800 mázů piva, 100 měřic ovsa, 75         centýřů sena a 360             centýřů slámy. K tomu jednorázově 2250 zlatých. Nepřítel vyraboval všechny panské dvory a mnoho vesnic. Pobral koně, sádlo, dobytek. Skoro všechen lid poddaný se rozutek do okolních lesů kde velice strádal.

            Rok 1646 - 22. června jsou Švédové v Brtnici znovu. Opět 200 dragounů. Ze zámku na ně stříleli a zahnali je na útěk. Spotřebovali na nepřítele všechen střelný prach (170 lib.). Švédové při ústupu zapálili 3 nové domy na náměstí. 

            Rok 1646 - 1. srpna vpadli Švédové do městečka znovu. Dobili zámek, vyhodili jeho hradby do povětří, zničili zámecké budovy a vše zpustošili.         Z císařských špýcharů odvezli 1200 měřic mouky. Ze zámku odvezli všechny židle a stoly, 300 sáhů dříví a všechny tabulky okenního skla. Švédové v Brtnici takto hospodařily po dva týdny. Spálili městské brány, nové domy pro soukeníky a zapálili i soukenku. Vyrabovali            pivovar, jen pivní vany už nechali na náměstí.

            Rok 1647 - Císařští obléhají Jihlavu, ale Švédové je střelbou zahánějí.

rabující švédové.jpg            Rok 1647 - 16. dubna jsou Švédové opět v Brtnici. Žebříky se snaží stéct zámek, ale se ztrátou 3 mrtvých byli odraženi. Tak se vrhli na městečko, sebrali ubohým lidem všechen dobytek a co se dalo vydrancovali.

            Rok 1648 - Útrapy brtnických nekončí ani v tomto posledním roce války.

            Rok 164828. června se stává důchodní Martin novým správcem Brtnického panství. Stará se o obnovení městské rady. Vojáci z Brtnice sice odtáhli, ale panství musí přispívat na čtyři císařské regimenty v kraji.

            Rok 1648 - 1. říjen také přinesl velké zlo – pobýval zde se svými 800 jízdních bez jakéhokoliv pořádku regiment plukovníka Hesseho a připojil se k němu ještě plukovník Schneider se 400 jezdců. I když se jednalo o královské vojsko, sebrali v městečku všechny zásoby obilí, lámali se do sýpek, sebrali i všechnu píci pro koně a dobytek. Spíše tato vojska pomáhala k záhubě než k obnově.

            Rok 1648 - 18. října živila Brtnice 130 rejtarů plukovníka Cardovy a opět platilo, že kdo má sílu a moc, toho je nutné poslouchat, neboť plukovník se svými vozataji zabral nejlepší pokoje na zámku a nechal se živit se zámecké kuchyně vybranými jídly a rejtary museli živit občané.  

            I přes tyto krušné chvíle šel život v městečku dál. Pomalu se v Brtnici rozvíjel i stavební ruch přerušený válkou. Opravoval se panský pivovar, dokončovala se výstavba Pavlánského kláštera, kostela, zejména zastřešení střech a další ohněm poškozené budovy – panské i měšťanské dostávaly nejprve střechy, pak okna a fasády. Byl napuštěn panský rybník a bylo v něm vysazeno 20 kop kaprů a štičí násady. Život na městečku se vracel do svých kolejí ale pomalu. 

Brtnice za držby rodu Collaltovců.

            Prvním pánem na Brtnici byl Rombald XIII. – hrabě Rombald z Collalta et San Salvatore - do jehož rukou odevzdal za obnos 111 000 moravských tolarů císař Ferdinand II. Panství brtnické, když poslední Rombaldo XIII, hrabě Collalto.jpgValdštýn  - luterán Zdeněk Brtnický - je pozbyl pro účast na stavovské vzpouře.

            Plukovník císařského vojska než vstoupil do služeb císaře, žil v republice benátské, kde se však pro svoje smýšlení stal neoblíbeným a musel odejít za hranice. Narodil se roku 1575 v Mantově. Vstoupil do služeb Ferdinanda II. Jako šestnáctiletý jinoch při útěku do Uher. Byl časem jmenován jako vyslancem v Báňské Bystřici. V roce 1610 byl Rombald povýšen do svazu hrabat říšských. Zvláště cenných služeb poskytuje Ferdinandovi II. Obzvláštní obliby nalezl u arciknížete Matyáše, pozdějšího císaře. V roce 1617 se žení s hraběnkou Blankou Polyxenou, rozenou z Thurnu. To již byl plukovníkem ve vojsku císařském. Osvědčuje se zejména ve třetím roce třicetileté války v Uhrách při nebezpečném povstání a také při povstání na východní Moravě, kde se vzbouřili Valaši. Brtnice se tyto události nějak významně nedotkly i když ji císař zpočátku určil jako jedno z míst, kde měly přezimovat španělské vojenské regimenty, známé širo daleko svojí nevázaností a brutalitou. Díky svým diplomatickým schopnostem, zejména jeho přímluva císaři, že Brtnice představuje dosti otevřené místo, kde ani pro další vojáky není místa. Bylo to zejména také z toho důvodu, že si vybral Brtnici jako majetek, jehož prostřednictvím se mu měl císař odměnit za jeho věrné služby. Roku 1625 byl polním maršálem , později dosáhl předsednictví dvorní vojenské rady.

            Zúčastnil se také války o dědictví mantovské a při této příležitosti dobyl města Mantovy. To se stalo roku 1630. V roce 1624 zakládá klášter mnichů Pavlánů v Brtnici. V roce 1627 začínají vlašští mistři Piconi a Petráčci přestavovat „Horní kostel“ sv. Matouše. V roce 1630 spojil Rombald XIII. všechno zboží brtnické a rudolecké panství trvale co fideikomiss čili svěřenectví, při kterém mělo panství přecházet jen na členy rodiny určené určitým řádem. V roce 1631 Erb Collalto 2zemřel Rombald v cizině, na cestě z Itálie do Řezna v městě Churu v Grenbündtenu.

            Nástupcem se stal jeho syn Claudius III. Ten daroval cechu soukenickému privilegie.

            Claudius zemřel v roce 1661, jeho bratr jeho zbožný Antonín František se stal jeho nástupcem. On vystavěl „kapličku“ naproti zámku, ke které dříve vedl dřevěný most. U císaře Leopolda vyprosil pro Brtnici dva trhy – na den sv. Silvestra a sv. Cyrila a Metoděje. Žádosti bylo vyhověno 12. února 1671. Antonín zemřel v roce 1696.

            Nástupce jeho Antonín Rombald zemřel za dva roky.

            Jeho nástupcem se v roce 1698 stal Leopold Adolf Rombald, který také jen krátce působil. Padl v souboji roku 1707.

            Od roku 1708 spravoval brtnické panství soudem ustanovený administrátor Karel Ludvík z Rogendorfu.

            Pak nastoupil na panství Antonín Rombald, syn hraběte Vinciguery V. z Collalta. Tento byl C.k. plnomocníkem při volbě papeže Clementa XII. A obdržel od něj vzácné dary.

            Roku 1740 zemřel Antonín Rombald, následoval pak prvorozený syn Tomáš Vinciguerra VI.

            Pak na brtnické panství nastoupil jeho syn Jan, který velmi mlád zemřel.

Erb Collalto 3            Roku 1772 byl nástupcem Antonín Oktavián. Roku 1793 zemřel tento hrabě, aniž by zanechal dědice.

Svěřenecké zboží Brtnické tehdy vzniklo ze čtyřech městeček: Trhové Brtnice, Opatova, Předína a Staré Říše, pak z 31 vesnic: Bransud, Brodců, Brtničky, Brtnice Nové, Bítovčic, Číchova, Heraldic, Hrotova, Hvězdoňovic, Chlístova, Jestřebí, Kněžic, Komárovic, Krahulova, Lhoty Panské, Malého, Markvartic, Nepomuka, Petrovic, Přibyslavic, Přímělkova, Příseky, Radonína, Rychlova, Dolního Smrčného, Střížova, Dřínovic, Vísky, Zašovic. A po koupi roku 1741 To, Vin. Collaltem Okřížky a Pokojovice. Mimo zboží Brtnické náleželo ještě ke statku panství Uherčické a Německorudolecké.

            Celé panství přešlo na Eduarda I. knížete z rodu Collaltů et San Salvatore. Povýšen byl do stavu knížecího – sv. římské říše – dle prvorozenectví v rodině Collaltův císařem Františkem I. roku 1822. Dne 5. února 1833 zemřel v Brtnici.     

            Nástupcem se stal Antonín Oktavián, kníže z Collalta. Zemřel v Brtnici 23. listopadu 1854.

            Po něm pak nastoupil Eduard kníže z Collalta et San Salvatore, C.k. skutečný komoří, dědičný člen říšské rady, rytíř řádu Maltézského, narozen 17. října 1810. Zemřel 24. března 1864.

            Nástupcem se stal Emanuel Josef Antonín, dříve kníže Collaltů a San Salvatore, dědičný šlen říšské rady. Narodil se 24. prosince 1854 v Brtnici, sídlem ve Vídni a v Paříži. Za jeho života zpravoval panství v Německém Rudolci, Černé, Uherčicích, Okříškách a Brtnici. Zemřel ve Vídni 11. prosince 1924.

            Posledním majitelem brtnického panství byl Oktavián z rodu Collalto et San Salvatore(* 1906, + 1973), jemuž byl veškerý majetek na našem území zkonfiskován. (Více o konfiskaci zde.)

            Kníže Oktavián de Collalto et San Salvatore se odstěhoval v roce 1947 i se svou rodinou do Benátek v Itálii.

Brtnická pečeť.

            Pečeť je velmi starým lidským vynálezem a její počátky sahají do doby před vynálezem písma. Vedle pečetí soukromých osob se uplatňovaly i pečeti úřední, které symbolizovaly autoritu a moc.

            Poměrně častým zjevem je užití autentické pečeti v případě, že vydavatel listiny nevlastnil osobní pečeť. K přerývání a změnám na pečetidle mohlo vést nejen zdědění pečeti, ale také změna v postavení majitele. Velký význam měly znaky na voskových pečetích, které sloužily jako prostředek k ověřování pravosti a správnosti obsahu vydaných listin a písemností.       

            Od 13. stol. význam pečetí stoupl a staly se kritériem pravosti listin. V pozdním Brtnická pečeť - pozdně gotická pečeť kterou užívalo městečko.středověku zpečetění písemnosti přestávalo být slavnostním aktem a stávalo se běžným administrativním úkonem. Pečetě jednotlivých obcí vznikaly z ekonomických důvodů. Aby obec nemusela svá písemná pořízení nechávat pečetit v sousedních městečcích či městech, udělovala vrchnost právo na vlastní pečeť.

            Městečko Brtnice užívalo v minulosti pozdně gotickou pečeť s trůnící královnou – zřejmě zakladatelkou tišnovského kláštera Konstancií – a se štítkem s českým lvem.

            V novověku rostl význam podpisu jako ověřovacího prostředku. Pečeť znovu plnila funkci uzavírající korespondenci a předměty jako garance jejích neporušenosti. Od 17. stol. se pečeť používá spolu s podpisem vydavatele jako nové ověřovací prostředky. S tím, jak se rozrostla písemná agenda místních orgánů, rozšířilo se i používání pečetí tak, že vlastní pečeť získaly prakticky všechny vesnice.

 

Popis pečetidla obecního úřadu Brtnice:

Celé jméno majitele: Obecní správa, obec; Úřad obecní

Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, erbovní figura v pečetním poli

Brtnické pečetidloMajitel: Obecní správa, obec
Specifikace právnické osoby: Úřad obecní
Místo působení:
Brtnice
Tvar pečetní plochy: oválný
Velikost pečetidla (mm): 27:29 (plocha); 80 (výška)
Forma pečetidla: pečetní deska
Materiál pečetidla: mosaz
Držadlo: kuželka
Opis:
GEMEINDE MARKT PIRNITZ.
Písmo: kapitála Jazyk: němčina
Typ pečetního obrazu: Pečeť znaková, erbovní figura v pečetním poli
Popis pečetidla: V pravé části pečetního pole královna sedící na trůnu, držící v levé ruce žezlo. Po obou stranách trůnu ratolest. V levé části pečetního pole ve výši hlavy štít s českým lvem.

Archiv: Státní okresní archiv Jihlava, Sbírka: SOkA Jihlava, Archiv obce Brtnice Typ záznamu: Pečetidla

(Více o pečetích na brtnickém panství v kapitole „Co se nevešlo do historie“.)

Historie roboty.

Robota na panství Brtnickém pro všechny poddané trvala ročně:

40.028 dnů s potahem

23.764 dny práce ruční

  9.992 dny ruční práce robotní o svatém Janě.

            Ze 13 větších domků sekli louky, ječmeny, oves a museli je svést do stodol. Z velkých domů, kdykoli kam vrchnost jela, museli dát k dispozici koně. Obdobně tomu bylo na rozvážení ryb, to obec musela dát na „Rychnovský rybník“ 24 fůr, na „Štičí rybník“ 6 fůr a pro výlov rybníka v „Oboře“ pod zámkem zajistit 10 fůr. Pro výlov dávali z malých domů na „Rychnovský rybník“ 24 lovců, na „Štičí“ 10 a pod zámek do „Obory 20 a pokud se prováděl výlov v Čihadlech“ tak dávali 6 lovců – tahačů sítí.

            Další povinností poddaných bylo navozit kuchyňské dříví do zámku. Podsedníci všichni bez rozdílu museli nadělat po 4 sáhách a všichni chalupníci po 2 sáhách dříví suchého kuchyňského. Také museli „udělat“ sena na „Šamoníně“ za špitálem na rybníce a na dvou panských „Zákopech“ a také je odvést z velkých domů do panské ovčírny a do dvora.

            Mimo tyto robotní práce byli i jiné roboty, jako třeba: hlídat panské zelí, potom je krouhat a šlapat; na panských sýpkách přehazovat a přesýpat obilí; zedníkům při panském díle podávat vždy dle potřeby; do Panské zahrady robotovat dle potřeb zahradníka; mládež pak při každém honu musela nadhánět a ti zkušenější psy vodit; …

Historie brtnických tratí.

            Trati se tehdy jmenovali: Na hradišti, V hliništích, Panská niva, Nad stezkou Stonařovskou, V lísku, Ve štepařích, Nad Šamonínem, U Černého lesa, U Jindrova křoví, Ve mníšku, Na čihadlech, U stezky Lhotské, Na Strenči, V lánech, Na hlubokém žlabě, Chmelnice vedle nivy panské, U Radonínské cesty, Rolí  „přičiňse“, U chmelnice pod rybníkem, Pahorky, U Kamenného vrchu, Ve zmolách, Rolí „jelitovské“, U struhy mlejnské, Ve Skalce, U cesty Bransuzké, Vedle „hobzí“, Pod lipou, V „březí“, U Jihlavské cesty, V kroužku, Na „lipové stráni“, Na „strážce“, Na „kabelci“, V Prantech, Za doubím.

Historie Kapličky v Brtnici.

            V panoramatu Brtnice se vedle zámku, bývalého pavlánského kláštera a farního kostela výrazně uplatňuje také stavba drobné barokní stavby situované na vrcholku vyvýšeniny proti zámku. Byl kdysi cílem velmi četných poutníků a až za Josefa II. Byl zrušen a přestal být domem motlitby. Je to bývalý kostelík Panny Marie Pomocné.

            Dříve, než hrabě Antonín František z Collalta kostelíček postavil, nazýval se pahorek „kopečkem“ a měli tam občané brtničtí své zahrady. K výstavbě „Kapličky“ se odhodlal zbožný hrabě Antonín proto, že vyváznul z nebezpečné choroby. Obraz na zámku ukazuje, že byl pahorek spojen se zámkem dlouhým dřevěným mostkem.

            Hlavní průčelí kaple je završeno vysokým konklávně vybraným trojúhelníkovým štítem a na nárožích ho člení velký řád toskánských pilastrů. Tyto pilastry člení i boční fasády. Na ně dosedá mohutná, bohatě profilovaná oběžná hlavní římsa. Exteriér stavby je tedy dne zcela prostý.  O jejich tehdejším výtvarném řešení svědčí snad jedině polokruhově valeně zaklenutý prostor bývalého presbytáře s pětibokými lunetami.

Kaple.jpg            O výstavbě kostelíka - kaple se zachovalo poměrně dosti podkladů. Se stavbou bylo započato v roce 1672  ale teprve v dubnu  roku 1674 byly dokončeny hrubé stavební práce. V té době patřily ke kostelíku také rohové kapličky – sv. Rozálie, sv. Františka, sv. Maří Magdalény a sv. Františka Serafínského, které stály v rozích téměř pravoúhlého prostoru ohraničené zdí kolem kostelíka a každá z nich měla střechu zakončenou korouhvičkou. Sám kostelík měl věž se zvonkem.

            V roce 1680 byl kostelík kompletně po všech stranách dokončen včetně ohradních zdí. Celou stavbu financoval hrabě, jen oltář v hlavním prostoru kostelíčka hradila obec Brtnice. V kostelíčku byly pozlacené a postříbřené dřevořezby a řada postranních oltářů s výmalbami. Za zmínku také stojí pěkná kovaná brána s kamenným ostěním v ohradní zdi o kamenicky krásně zpracované ostění oken kapliček.

            O vysvěcení požádal hrabě Collalto olomouckého biskupa až v roce 1684, současně poukázal 200 zlotých na konání jedné mše v měsíci brtnickým farářem. K vysvěcení došlo ale až v roce 1685 brtnickým farářem Joachimem Stanislavem Vejvodou. Vysoký votivní sloup co stojí před kapličkou se sousoším sv. Josefa snad z roku 1661.

            Archiv obecní brtnický chová zajímavou listinu, pojednávající o zázraku, který se stal na pahorku právě na tom místě, kde stojí zrušený kostelík.

            Kostelík byl r. 1784 odsvěcen, přeměněn ve špitál kterému sloužili i dvě přilehlé budovy. Po zrušení špitálu sloužil kostelík za obydlí zestárlým služebníkům velkostatku brtnického. V současnosti je celý areál přeměněn na byty, včetně souvisejících dvou špitálských budov. V interiérech, změněných na byty, se nezachovalo téměř nic z architektonických pokladů z doby vzniku stavby.

Historie Pavlánů v Brtnici.

            Řád mnichů Pavlánů založil sv. František z Pauly v Neapolsku, který zemřel roku 1507. Byl to dobročinný řád. Živil se sbírkami, staral se o bohoslužbu a duchovní správu a kromě toho pěstoval lásku k bližnímu – charitas.

z_pavl.gifPavláni nosili černý (původně nebarvený) hábit (vlněný) s velkou dlouhou kapucí (chaperon), který je převázán černým cingulem s pěti uzly. V jejich znaku se objevuje zlatý nápis Charitas v modrém poli, nápis, který je i řádovou devizou, obklopují paprsky. Na Moravě měli Pavláni dva kláštery: V Brtnici a na Vranově. Po bitvě na Bílé Hoře byl jim odevzdán kostel zámecký sv. Matouše.

            První Pavlány přivedl hrabě Rombald XIII. Z Itálie. Když kostel zámecký byl zprvu kostelem evangelickým. V době, kdy Pavláni přišli do Brtnice, byl kostel restaurován a udělána přístavba. Hrabě Rombald XIII. založil pro mnichy také klášter, který z nějaké příčiny v roce 1727 vyhořel, takže byl dostavěn až po jeho smrti manželkou jeho Blankou Polyxenou, rozenou hraběnkou z Thurnů.

            Pavláni byli v Brtnici až do roku 1784, kdy byl klášter "vyzdvižen“ a učiněna z něho továrna. (Odtud také „flusárna“ za horním městem, tj. drásána. Později byly v těchto místech zvaném lidově „Na flusce“ zahrady panských úředníků.) Nová fabrika byla zbudována na kartouny. Kostel zámecký pak sloužil od roku 1784 až do roku 1831 za skladiště. Brtničtí Pavláni posluhovali poutníkům v Přibyslavicích a hrabata z Collalta jim proto zřídila první poschodí v panském hostinci přibyslavickém. Farní bohoslužby vykonávali kněží z Heraldic, kde byli dva kaplani. V Brtnici bylo deset Pavlánů – kněží a dva laici.

Brtnická hudební historie za Collaltovců.

            Brtnický zámek už nám o svém rušném hudebním životě sotva co prozradí. Vzácné hudební nástroje, často pořizované od předních houslařských mistrů často pořizované za velký peníz i notové materiály, většinou v originále, se nenávratně ztratily.(?)

            Zbyl jen někdejší hudební sál s výtvarnou výzdobou, upravený na Sál vjezdů císařů. Z původní výzdoby zůstala pouze na stropě dvojice obrazů na plechu s múzami a andílky, z nichž jeden zpívá a druhý hraje z not na gambu.

            Jaká hudba asi zaznívala v brtnickém podzámčí? Místní kantoři, kteří usedali za kostelní varhany se zdatně oháněli i smyčci na „chóře“ obou kostelů si našli i cestičku do hospod, kde si tak přilepšovali ke svému skrovnému platu. A nemívali to snadné, jak dosvědčuje zachovaná příhoda faráře Jana Palečka, psaná latinsky s rozkošnými českými interpolacemi, brtnickému hospodářskému správci Antonínu Královi která se udála na počátku osmdesátých let 18. století.

            Den před Nanebevzetím Panny Marie (před 15. srpnem) v době žní zakázal duchovní ve své farnosti zábavy. Krčmář V Opatově, Veverka, ho však nakonec přece jen uprosil tím, že slíbil zakončit muziku o půl dvanácté v noci před slavným svátkem, aby tak na svátek nedošlo k výtržnostem. Nedůvěřivý farář ale poslal do krčmy kantora na předzvědy. Chasníci ale byli horkokrevní a muzikanti jim k tanci hráli i potom. Když kantor chtěl protestovat vyprovodili jej z hospody opravdu důkladně – vysvlékli jej z šatů.

            Kantoři vyhrávali v Brtnici o svatbách i o pohřbech. Hudba zaznívala v městečku při různých příležitostech, rozveselovala i utěšovala a lidé ji s požitkem naslouchali.

            Z dochovaných historických matriálů se také dovídáme, že i obec a stavy měly své trubače. Z 22. června 1683 se zachoval zápis, kde se uvádí, že za vysazování májí a vyhrávání při slavnostní hraběcí tabuli obdrželi každý z přítomných hudebníků po dvou zlatých.

            Domácí hudbu mohli v té době pěstovat jen sporadicky rodiny z vyšších vrstev. I v pozdější době tomu nebylo jinak. Architekt Josef Hoffmann při vzpomínání na své dětství v Brtnici uvádí, že hrával při domácích dýchánkách na housle. Ve svých vzpomínkách uvádí, že: „ Brtnice je městečko, kde se hospodaří tradičním způsobem, se selskými obyčeji, lidovým uměním, kroji a lidovou hudbou vysoké úrovně“.

            Vraťme se ale k hudbě na zámku. Svou hudební epizodu zahajuje v té době pravděpodobně již v době založení kláštera pavlánů, kde byli mezi mnichy povolanými z Itálie i zdatní hudebníci. A.F. Collalto přál hudbě. V soupise jeho pozůstalosti se nachází 13 houslí, 2 violy, viola da gamba, kontrabas, křídlo a pozitiv. Na cestách doprovázeli pána trubači a tympánisté. Ti ohlašovali jeho příjezd a krátili mu dlouhou chvíli i hrou na jiné nástroje.

            Hudbu pěstovala celá hraběcí rodina po všechny generace a vždy bylo dbáno, na dobrou výuku v hudbě.

            Neobyčejný rozkvět hudby nastává na brtnickém zámku v 18. století, za držby hraběte Thomase Vinciguerra Collalta (1710 – 1769) za něhož rodové panství dosáhlo svůj vrchol. Jedinečným zdrojem pro historii hudby je Brtnický hudební inventář, který byl pořizován postupně v letech 1752 – 1769. Obsahuje celkem 1221 tematických záznamů - o 866 světských a 355 chrámových skladbách.

            Hudební inventář obsahuje značné množství tematických záznamů. Těžko je vypisovat všechna jména, mnohdy proslulých skladatelů té doby, zastavme se ale u skupiny záznamů, jenž se vztahuje Kopie fotografie notového záznamuk jménu Weltz. Ze záznamů vyplývá, že se jedná o místního hudebníka ( nebo hudebníky), pravděpodobně i maestra kapely. Tímto maestrem byl pravděpodobně Karel Welzt. Počet jeho děl, zachovaných v inventáři je zcela mimořádný. Potíž je v tom, že se jménem Weltz se setkáváme nejméně u dvou hudebníků. Počet zaznamenaných skladeb si lze vysvětlit i tak, že maestrové zámeckých kapel byly také příležitostnými komponisty a tak byli nesrovnatelně víc zaměstnáni interpretací než skladbou.

            Ze záznamů lze usoudit, že autor byl poměrně nadaný a vzdělaný hudebník. Z jeho témat zaznívá líbezné tóny baroka a ranného klacisismu. Kterému z bratrů však toto hodnocení přiřknout, lze dnes již těžko říci. Oba „soupeřili“ nejen v hodnostech a hudebních schopnostech, ale také jako skladatelé. Za zamínku ještě stojí unukátní záznam z Brtnického hudebního inventáře u jména Weltz, vztahující se bez bližšího upřesnění, ke koncertu pro kontrabasový nástroj: „Concerto a Viologato obligato“ s poznámkou za tématem:“Contra Basso obligato“. Podle Theodory Strakové, zasvěcené historičky brtnické hudby, kdyby se skladby dochovala, měli bychom vzácné opus, patrně první koncert českého komponisty pro tento nástroj.

            Obecně lze říci, že nedostatek záznamů o památkách hudebního umění a zejména lidového vyžití občanů Brtnice, nevylučuje, že v dřívějších dobách hrávala kapela při zábavách, zastaveníčkách, v předvečer svátků významných církevních i světských osobností. Záznam o svěcení kapličky sv. Františka v Hliništích (1828) je prvním záznamem o dechovce v Brtnici.

            V 19. století se již rozšířilo v Brtnici amatérské pěstování hudby i do nejširších vrstev obyvatelstva. V čele toho ruchu stáli profesionálně školení hudebníci, ředitelé kůru, kapelníci, učitelé hudby a zejména učitelé obecně vzdělávacích škol. To vše vznikalo na dobře vytvořeném základě, který tvořili místní usedlíci, kde se hudební kultura pěstovala z pokolení na pokolení. Ale o tom až někdy příště.

Historie brtnické fary.

            O brtnické faře toho ve světských materiálech mnoho zachováno není. Poprvé se připomíná při příležitosti sporu o desátky s Drslavem z Opatova.

Kopie fotografie brtnické fary            V 16. století byla v Brtnici Jednota českých bratří, kteří měli bohoslužbu velmi jednoduchou. Jejich kněží byli, dle záznamů z roku 1580, Ladislav Korvin, Samuel Sixtinský a Jan Adelfus, který byl v Prostějově pro pobuřování žalářován.

            Roku 1594 přišel, zavolán Hynkem z Valdštejna, Matyáš Chytraeus, a ten hlásal v Brtnici víru Lutherovu a Melanchthonovu.

            Prvním katolickým farářem byl Jan Chytraeus, jenž ve svém úřadě neměl na růžích ustláno. Zemřel 28. srpna 1623.

            Zbožná manželka hraběte Rombalda, Blanka Polyxena, zavolala do Brtnice jesuity z Jihlavy, kteří spolu s Pavlány brtnickými se starali o bohoslužbu.  Z jen jezuitů se zachovala tato jména: Jan Albert, Petr Stephanides, Jan Brachovius, Jan Antalius a Jiří Nigrinus. Jezuité konali mise až do roku 1634, ve kterém katolicismus v Brtnici úplně zvítězil.

            Roku 1655 byl farářem dominikán Vincenc Steglitz.

Fara Valdštejnská č. 49.jpg            V roce 1657 zcela shořel kostel i fara. Ve velkém ohni roku 1760 podlehl červenému kohoutu nejen kostel, ale i farní archiv, což bylo pro Brtnici nenahraditelnou ztrátou.

            Za faráře Josefa Stejskala, který v roce 1784 posvětil nově vystavený farní chrám, se odloučily Kněžice a Střížav a staly se samostatnými.

            Dobrodincem kostela byl farář Michael Král, který jej značně okrášlil na vlastní útraty.

            Dne 26. prosince 1888 zemřel místní farář Jan Italy z Velkého Meziříčí, velmi oblíbený u chudiny pro svou dobročinnost.

            V Brtnici působil 6 roků - do roku 1860 - jako kaplan Ignáz Berger z Měřína, který si získal velkých zásluh založením jihlavského sirotčince.

            Hudbu chrámovou v Brtnici velmi povznesl a zvelebil řídící učitel Emanuel Binko který zemřel v roce 1893.

 

Historie škol v Brtnici.

            Protože Burian z Valdštejnů byl člověk vzdělaný, hlavně v literatuře a hudbě, přál kultuře a vzdělanosti. Jeho záměrem bylo zřídit při zdejší farnosti školu obecnou neboť kněz a kaplan dalšího vzdělání pro kněží zajišťují.

            Od let 1535-6 byla z toho důvodu zřízena škola obecná na faře a jmenován byl Mikuláš za rektora této školy.

            Roku 1585 byl pro "zlé chování" Tomšovi Mrázovi vzat grunt a z něho škola udělána (jak stojí v zápise brtnických konšelů). Od jeho roli, louky a zahrady do vůle panské jest puštěno a to vše knězi Matoušovi zvanému Chytroušovi dáno. Inspekcí nad novou obecní školou je tedy pověřen kněz Chytrouš, jakožto rektor budiž ustanoven kostelník Matěj a též kantor ustanoven jest volbou měšťanstva Brtnice.

            Na základě zakládací listiny Buriana z Valdštejnů byl plat rektorův a kantorův a jejich povinnosti stanoveny takto: Rektorovi i kantorovi každého roku 30 zlatých (zl.) dáti chci a dám, mimo to Domek na nároží č. 53.jpgrektorovi každého kvartálu 3 zl. a kantorovi 2 zl. Také rektor dva mládence a dvé pacholat při sobě chovati povinen bude, na kteréž já rektorovi a on jim každéhož téhož dne na maso a chléb 10 grejcarů vydávati bude. K tomu též zadního piva na každej tejden 1 vědro z mého pivovaru míti budou. Rektor pak v svobodném umění je i jinou mládež povinen vzdělávati učením i příkladným životem spolu s kantorem nápomocníkem svým. Jimž oběma na ten konec jistý plat odemne dávati se bude, aby koledami a jinými rekordaciemi poddaných mých neobtěžovali. Rektor s kantorem ničím více poddaných mých nemají strany učení jejich dětí obtěžovati mimo 5      grejcary, kteříž mocnější by byli, od chudších pak 2 grejcarech na kvartál se vyměřuje. A tímto nařízením jak rektor, tak učitel i žáci spokojeni jsouce, každý z nich povolání svého práce se vší pilností konati povinen jest. Tak bylo psáno, tak bylo dáno tak Škola obecná v Brtnici vznikla.

            Podle zachovalé tradice se za starodávna nalézala škola v Brtnici proti farnímu kostelu v domě č. 53.

            Pak v domě Na nábřeží č. 82 a konečně také v domě „U pulmistrů“ na rynku v domě č. 267.

            V roce 1785 zbořena byla kaple sv. Jana Nepomuckého na Horním městě a postavena tam obecná škola.

            V roce 1768 byl rektorem školy a také ředitelem kůru Matěj Rambousek a jeho pomocníky Václav Svoboda a Michal Philipp.

            V roce 1788 je jmenován znamenitý učitel Josef Novák. Pomocníkem mu je Matěj Čajzl.

            V roce 1827 spravuje školu Ignát Bezstarosti, vzorný učitel, básník a hudební skladatel. Zemřel ve Zbraslavi r. 1862.

            Později je jako správce školy uváděn Alois Josef Pátek. Mimo jiné se čile zúčastnil zalesňování Brtnice. Největší zásluhu si získal vydáním první monografie Brtnice tiskem r. 1887, kterou probudil zájem o dějiny starého tohoto městyse.

            Od revoluce 1848 došlo ve školství k důležitým změnám. V roce 1855 byl uzavřen konkordát mezi státem a církví a tak se školství opět dostalo do područnictví církve. Na konci 60. let byl tento stav odstraněn liberálními školskými zákony a dozor nad školami vykonávaly obecní místní školské rady.

            V roce 1871 zvolil obecní výbor v Brtnici první místní školskou radu, tím bylo také odstraněno nedůstojné postavení učitelů, které tak začal platit stát. 

Stará škola naproti klášterní budově            V roce 1882 se ale teprve v Brtnici začaly protokoly a školní kroniky psát česky. Brtnická škola byla stále přeplněna.

            V roce 1884 bylo nutno umístit třídy i v soukromých domech.

            V roce 1886 bylo teprve dvojjazyčné školské razítko nahrazeno českým s nápisem „Národní škola v Brtnici“.

            V roce 1887 rozhodl obecní výbor o stavbě školní budovy. Nová škola tak byla postavena tak, že původní zdivo školy bylo opraveno a budova navýšena o jedno poschodí. Touto přestavbou v ní mohlo být 7 učeben, 2 byty pro mladší učitele a kabinet se sborovnou.

            V roce 1892 v listopadu byla slavnostně otevřena škola, to již byla čtyřtřídní. I tato větší škola přestala brzy stačit (na jednu třídu připadalo 95 žáků). Proto bylo nutné sborovnu a kabinet předělat na učebny, ale přesto se od roku 1894 vyučovalo i na radnici.

            V roce 1898 se podařilo, zejména zásluhou lékárníka Ph. Mr. Václava Houkala zaslat žádost o povolení „měšťanky“ k Zemské školní radě.

            V roce 1900  se po dlouhém vyjednávání, když Brtnice usilovala o lepší výuku a výchovu učňů se podařilo zahájit vyučování v nově zřízené Průmyslové pokračovací škole. Škola byla spojena s národní školou a skládala se tak z přípravného kurzu a dvou ročníků. Škola byla zrušena až těsně před okupací Německem.  

            V roce 1907 Zemská školní rada povolila zřízení, po dlouhých tahanicích a prosbách, trojtřídní měšťanské školy chlapecké (děvčata mohla být přijímána pouze jako hospitantky) s vyučovacím jazykem českým.

            V roce 1907 byla v Brtnici zřízena i mateřská škola, říkalo se jí „opatrovna“, kterou městečku věnoval hrabě Collalto. Spor o to, aby nebyla dvojjazyčná, ale pouze česká se s ohledem Emanuel Binkona dárce školy táhl dlouhou dobu a jako čistě česká byla až za několik let.

            V roce 1908 – 16. září otevřena první třída měšťanské školy.

            Jako provizorium byla vybrána budova bývalého Špitálu, která byla rozšířena a nadstavena. Toto „provizorium“ sloužilo 76 let.

            V roce 1910 se podařilo upravit samostatnou budovu pro tuto školu. Byl to dům č. 203.

            V Brtnici působili vzorní učitelé a hudebníci, mimo jiné také Emanuel Binko (zemřel r. 1893) a dlouhodobý ředitel kůru František Novotný (zemřel v roce 1922).

            Pro úplnost nutno ještě připomenout, že obec židovská měla v Brtnici také svoji jednotřídní školu. V ní se učilo jazykem německým všem předmětům. Nalézala se v domě na náměstí vedle synagogy (měl č.p. 236). Schválena byla úřady v roce 1872. Po smrti posledního učitele v květnu 1918 škola zanikla.

Historie vzniku cechů v Brtnici.     

            Brtnice za držení Zdeňka Brtnického z Valdštejna (*1584?až+1623) byla sice převážně městečkem zemědělským, ale obchod a zejména řemeslná výroba zde měla odedávna důležité místo.

            Řemeslníci (bednáři, tkalci, kováři, tesaři, řezníci, koželuzi, pekaři, mlynáři a perníkáři, koláři, hrnčíři a další bez nichž by se městečko nemohlo obejít) se sdružovaly v cechy. Buď jedno řemeslo mělo svůj samostatný cech, nebo se sloučilo více řemesel v cech sdružený (např. pekaři, mlynáři a perníkáři).

            Cechy se spravovaly podle artikulí, které se dávaly potvrdit vrchnosti. Nejstarší brtnická cechovní listina je z roku 1604 kde Zdeněk Brtnický z Valdštejna dává kovářům, bednářům, kolářům a zámečníkům Cechovní řád na žádost mistrů uvedených řemesel z městečka Brtnice trhové, z městečka Opatova a vesnic k panství brtnickému náležících, poněvadž na panství brtnickém “řádných pořádků a cechů uvedených řemesel není, a on proto trpěti musejí různé překážky od domácích nebo i přespolních, kteří se týmž řemeslům řádně nevyučily“. Později byly tyto artikule – cechovní řády vydány pro sdružení cechu pekařského, mlynářského a perníkářského; mistrům řemesla řeznického; tkalcům, ševcům a koželuhům a dalším.

            Cechovní řád míval 25 artikulí, ve kterých se předepisuje jak se mají členové tohoto cechu  (sdružení cechů) chovat ke svým spolumistrům, jak mají žít. Cechmistři se volili každý rok při památce seslání sv. Ducha a nově zvolení měli od starších převzít Počet. Mistrem mohly být jen ten, kdo byl z Brtnice, vlastnil dům (mistr z brtnického panství na vesnicích dům mít nemusel). Cechy měly na svá řemesla monopol.  Artikule vždy obsahuje kapitolu o názvu „Článek proti řemeslníkům necechovním – nepořádným.“

            Nejstarším cechem Trhové Brtnice a celého brtnického panství byl cech tkalcovský. Založen byl již v roce 1587 a pečeť nad znakem tkalců má letopočet 1588. Kolem pečetě je nápis:“Pečeť tkalcovská Trhové Brtnice“.

Mladším cechem byl cech řeznický, který v roce 1607 dosáhl artikuli řezníků třebíčských. Ti byli pak jejich „otcové“ a oni jejich „synové“.

Pravděpodobně někdy kolem roku 1800 se mnohá řemesla začala spolčovat v cechy a tvořila tak jedno družstvo. Tak například cech mlynářský, pekařský a perníkářský trval od pradávna a jeho artikule obnovil a potvrdil hrabě Antonín Rombald roku 1720. Cech kovářský a zámečnický – rok 1763. Cech spojených řemesel tesařského, zednického a kamenického – rok 1780. Cech truhlářů a sklenářů – rok 1782.

            Značného rozkvětu doznalo v Brtnici soukenictví. Soukeníci dostali privilegium od hraběte Claudia III. V roce 1656, jímž se jim poskytla zvláštní vrchnostenská ochrana a osvobození od robot s výjimkou při žních a sklizni obilí. Nástupce Claudiův zbožný Antonín František sice privilegium v roce 1665 potvrdil, ale s výhradou, že se nevztahuje na ty soukeníky, kteří do cechu vstoupili nebo se vkoupí, zvláště pak na ty, kteří mají velké domy nebo pozemky. S touto podmínkou potvrdil tuto výsadu v roce 1689 i další držitel Brtnice Leopold Rombald Collalto. Brtničtí soukeníci měli valchu, která byla organizována v brtnickém cechu a odváděla vrchnosti daň z množství vyrobeného materiálu.

Brtnice a řemeslná výroba. 

            Brtnice byla po revoluci 1848 třetím největším městečkem na Moravě a přesto zde nebylo většího továrního podniku. Byly zde pouze malé nebo střední živnostenské provozovny.

            V roce 1859 byly zrušeny cechy a nebyla vytvořena žádná náhradní organizace. Teprve v roce 1882 vzniklo Živnostenské řadové společenstvo pro Brtnici a okolí.

            V té době měla Brtnice nejvíce obuvníků (36 živností), tkalců a krejčích (po 25 živnostech), stolařů (9 živností), zámečníci a pekaři (po 4 živnostech) a pouze 2 mlynáři. Vedle živností potravinářských jako byli řezníci(7), uzenáři(2) byl v obci rovněž barvíř, koželuh, lékárník, poštmistr, hostinský, obvodní lékař a řada dalších často na krátkou dobu vznikajících a zanikajících živností dle hospodářské potřeby a situace v obci a okolí. Velmi rozšířenou živností živíce obyvatelstvo ve městečku bylo „verglařství“ - kolovrátkářů rekrutujících se z veteránského spolku se sídlem v Brtnici. Jeho členové byli odměňováni licencemi umožňující jim tento „lepší“ způsob obživy vykonávat všude mimo královská města.

            V Brtnici se i v těchto dobách konalo ročně vždy šest výročních a šest dobytčích trhů a také trhy týdenní s povolenými a skutečně konanými 115 tržními dny. Živnostníci, obchodníci i rolníci získávaly potřebný úvěr většinou od dvou místních záložen. První občanská záložna vznikla v roce 1865 o něco později vznikla Vzájemná záložna v Brtnici.

Následky zrušení roboty v Brtnici.

            Revoluce v roce 1848 řešila také rolnické otázky zrušením poddanstvím, tj. závislosti obyvatel na vrchnosti. Zejména zrušením největšího břemene – zrušením roboty. Za zrušení poddanského svazku byli nuceni poddaní dát někdejší vrchnosti náhradu (a to rovněž i obce), jen některé dávky se rušily bez náhrady. Za mírnou náhradu byla regulována pozemková činže, kterou obec Brtnice platila a rovněž činže z obecních polí a luk. Robota byla již dříve finančně regulována (soukeníci na základě přiznaného privilegia byli osvobozeni).

            I když náhrada za zrušení poddanských povinnosti nebyla nijak vysoká a byla splácena několik desetiletí ( v malém objemu se na náhradě podílel také stát a země), přesto jenom v oblasti s tak nepříznivými půdními a klimatickými podmínkami, jako má Brtnice, byla počátkem zadlužování selských usedlostí a některé statky museli být i pro předluženost prodány.

            Všeobecně se ale projevoval hlad po půdě a tak docházelo k prodeji půdy zejména domkařům, kteří do té doby byli bezzemci. V Brtnici byla obecní půda zcela rozprodána a v roce 1881 byly prodány i obecní pastviny. V této souvislosti zanikl i obecní pasáček – jako placená obecní nájemná síla – a z pastoušky byl vybírán nájem. Později byla prodána pastouška ševci a příštipkáři. Tím obec přišla i o obecního býka a kozla.

            Rolnické hospodářství bylo na Brtnicku málo výnosné. V 80. letech i sem dolehla agrární krize. Život byl zde velmi krutý. Obvyklou stravou v poslední čtvrtině 19. století byl černý kysaný chléb a k němu polévky s příkrmem brambor a mléko, večer řepa, řepná polévka a pod. Boty se nosily jen o svátcích a v neděli, jinak se chodilo bosky, v dřevácích, pantoflích a sandálech. A to naboso, v zimě se nazouvaly vlněné ponožky podšité plátnem nebo filcem.

Kterak to bylo s lékárníky a lékaři.

Za starých časů nebylo lékáren dnešního slova smyslu. Léčivé prostředky – mastičky to bylo zejména doména babek kořenářek a mastičkářů. Též kláštery byly v tom smyslu k tomu přizpůsobeny a poskytovaly léčebné prostředky kolemjdoucím. V pozdějších dobách, kdy se obchod více rozvinul prodávali různé léčivé prostředky obchodníci v obchodech, kde měli i jiné zboží. Zvláštního vzdělání, jakého jest dnes třeba, se nevyžadovalo. Většinu léků si připravovali ranhojiči, či lékaři, sami. Výhodou Brtnice bylo dobré napojení na Itálii, odkud bylo výhodné toto zboží dovážet.

            Jako jedna z prvních v Jihlavském kraji byla v Brtnici zřízena lékárna. Byla to klášterní pavlánská lékárna a není vyloučeno, že vznikla v souvislosti s morem z roku 1715, kdy byl zřízen lazaret, jehož provoz pavláni zajišťovali.

            Znovu získala Brtnice lékárnu dvorským dekretem z 10. listopadu 1833. Lékárníkem se stal František Hönig pocházející z Třeboně, který 4. října 1834 uzavřel sňatek s dcerou tehdejšího brtnického purkmistra Vincence Kravského.

            Lékárna „U sv. Ducha“ v Brtnici byla založena v roce 1835. Vystřídalo se zde několik lékárníků, neboť zpočátku nešla skvěle. Nalézala se v domě č. 73 v Lipartově ulici „Na staré poště“. Později byla přestěhována a byla v hotelu „U černého orla“. Magistr Ph. Václav Houkal, později starosta, koupil lékárnu, později dům č. 75 „Na rynku“ a lékárnu přestěhoval do tohoto domu, jehož starodávný ráz touto přestavbou zcela zanikl. Od těch dob ale brtnická lékárna vzkvétala.

            O brtnických lékařích toho ve starých dobách víme velmi málo.

Roku 1706 již mělo městečko svého prvního lékaře. Byl jím lazebník a ranhojič František Karel Josef Schmidt.

Rok 1715 je lékařem Johan Georg Sambler.

V roce 1758 znají matriky i jméno brtnického chirurga, byl jím Šebestián Graneger a v roce 1794, po jeho úmrtí nastupuje Josef Krama.

Od roku 1794 do roku 1834 působí také pro Brtnici vrchnostenský lékař, ranhojič a pomocník při porodech František Lika, který zemřel ve věku 64. roků.

V roce 1843 se v Brtnici objevuje první doktor medicíny Dr. Jan Nepomuk Černý.

V letech 1845 1862 byl v Brtnici ranhojič Dr. Jan Kozák.

V roce 1890 víme, že zemřel panský a obvodní lékař Dr. František Heller, který zde po mnoho jar působil. Byl pilným sběratelem rostlin z nichž uspořádal cenné herbáře a též byl náruživým malířem.

Od roku 1890 obvodní lékař Dr. Peňáz a od roku 1922 má Brtnice i druhého lékaře Dr. Josefa Weissensteina.

 Hostince a pivovary v Brtnici.

            Za starodávna bývaly hostince jen u silnic (zájezdní hostince s ubytováním a stravou, které měly velké stáje a kde se koně přepřahaly) a to zejména v místech, kde se silnice křižovaly. Měly tedy úlohu sloužit jen skutečné potřebě.

            Z archivních matriálů víme, že první panskou hospodu měla Brtnice na náměstí. Rovněž na radnici byl krčma, ta ovšem byla obecní. Nálevny byly ovšem i u pivovarů. Od roku 1727, měla Brtnice dva pivovary.  První podle tradice v čísle popisném 368 v ulici Široké v domě Karla Vrzala. Kolem roku 1790 byla činnost tohoto pivovaru zastavena.  Druhý pivovar velkostatku stával „Ve hradě“ . Ten byl značně poničen požárem, který vypukl 14. června 1760 a zničil značnou část Brtnice. Po ohni byl vystavěn jiný, za zámkem u dolního parku knížetem Collaltem Eduardem I. roku 1803, jehož budovy dodnes stojí. Posvětil jej roku 1804 farář Michael Král za sládka Jana Matuly.

Až do roku 1945 měla Brtnice své Brtnické pivo.

            K pivovaru rovněž samozřejmě patří i chmelnice. Na přelomu 18. století jsou zaznamenány dvě tratě chmelnic – Pod rybníkem a vedle Nivy panské.

            Hostinců počátkem 20. století má Brtnice mimo pivovaru, kde v letních měsících je provozována i kuželna, hned několik. Ve všech možno obdržet i lihuprosté nápoje, jak praví dobové upoutávky.

            Hotel „U černého orla“ byl na jaře 1924 důkladně restaurován. Sál, kde se konaly divadelní představení místního „Sokola“ a většina místních zábav, byl současně značně rozšířen.

            Hostinec „U modré hvězdy“ na náměstí, starodávný oblíbený hostinec.

            Hostinec „U zlatého soudku“ na Nábřeží.

            Hostinec „U zlaté hvězdy“ v Legionářské ulici.

            Hostinec „U zlatého jelena“ rovněž v Legionářské ulici.

            Hostinec, spíše jen nálevna, „Na zastávce“ také v Legionářské ulici.

            Hostinec „Na kopečku

            Hostinec „Radniční“ obecní v radnici na náměstí.

            I když na tak malé městečko je hostinců několik, neobsahují policejní záznamy té doby nějak zvlášť mnoho záznamů o výtržnostech a porušování obecního pořádku způsobeného návštěvníky těchto míst. Jen zcela vynímečně a spíše o svatbách či poutích se sem tam objeví nějaká ta stížnost, ale většinou na přespolní. Každý nájemce si totiž zakládal na dobrých mravech, neboť tím je podmíněno prodloužení jeho smlouvy nájemní.

 

Brtnice a povodně.

            O povodních jsou zprávy ze starých dob, kdy řečiště Brtničky v Brtnici nebylo ještě tolik blátem a kamením zaneseno a kdy ještě nebyla provedena regulace.

            Starší lidé pamatují jistě plavení koní u mostu v Legionářské ulici, nebo na Podmoklí, kde k tomu byla dostatečná hloubka.

            Původně tekla asi říčka Brtnička ulicí „Pod strání“,  jak tradice se uchovala.

            Před provedením regulace povodně často zaviňoval most v Židovské nyní Legionářské ulici. Nejvíce povodněmi trpěla ulice Pod zámkem, ač i na rynk (náměstí) se voda rozlévala a silnici pak značně poškozovala. Regulace říčky Brtničky, která v létě málo vody nosí, ale na jaře rozvodněna, stává se nebezpečnou dravou říčkou byla pro městys velkým dobrodiním.

            V roce 1750 stoupla voda na půl druhého sáhu, strhla hráze, zbořila stodoly a i chalupy. Obličej vytesaný ve zdi stodoly vedle radnice, má snad býti památkou na povodeň a znamením, jak daleko voda stoupla (Dle jiných záznamů to byla hlava ze zbořeného jednoho votivního sloupu a lid ji pojmenoval „hlava Bradáče vodoteče“.)

            V roce 1860 se strhly náporem vod hráze rybníka Rychnovského.

            Po velké povodni r. 1860 pravidelně říčka Brtnička skoro každoročně příbytky chudých zaplavuje a jim velkých škod způsobuje a studny znečišťuje, stejně tak jako cholera, zavlečená sem za Prusko – Rakouské války pruskou armádou v roce 1866 a také časté epidemie tyfu. Při epidemii v roce 1905 muselo být zasypáno několik studní a tak obyvatelstvo donášelo většinou pitnou vodu z velké Povodeň na náměstí v Brtnicidálky. Nové zdroje pitné vody             zůstaly pouze u projektu a rozpočtu. Obecní výbor proto rozhodl, aby se přistoupilo neprodleně k zavedení pitné vody zřízením prozatímního vodovodu a přivedení pitné vody do kašny na náměstí. I když byly tak částečně zažehnány problémy s pitnou vodou, říčka Brtnička stále hrozila záplavami.

            V roce 1888 a to 11. března byla rovněž velká povodeň.

            V roce 1908 byla opravdu velká povodeň, která způsobila nemálo škod .

            V roce 1909 se jarní povodeň téměř opakovala jako roku minulého.

            V roce 1925 dne 11. května se nad Brtnicí rozpoutala strašná bouře s průtrží mračen a trvala celou hodinu. Strhla se hráz rybníka : “Fluskovny“ a prolomen splav u Rychlova. Protrhány byly silnice do hloubky několika metrů. Do četných domů, zejména v ulicích Legionářské a Rokštýnské vnikla voda do výšky až 110 cm. Blesk zapálil současně tři domky v Rokštýnské ulici. Povodeň způsobila i na polnostech velkých škod.

Starostové a Brtnice.

            Rok 1848 znamenal velké změny v obecní správě. Byla zrušena závislost obcí na někdejší vrchnosti (i když vrchnost měla i nadále nemalý hospodářský a politický vliv) a vznikly prozatímní (r.1849) a později i definitivní obecní zřízení. Od roku 1864 jsou zavedeny volené orgány obecní samosprávy. Volební řád ale vycházel z výše přijímané daně (právo nebylo rovné) určené zákonem a z volby představitelů inteligence – farář a učitelé.

            V roce 1849 byl zvolen první starosta V Brtnici. Josef Kment - hostinský.

            V roce 1861 pak byl starostou Václav Leixner – obchodník.

            V roce 1867 byl zvolen starosta obce, který měl největší zásluhu na rozvoji městečka. Byl jím majitel realit Josef Hoffman, syn někdejšího purkmistra Františka Hoffmana. Zastával tuto volenou funkci plných 35 let až do své smrti (1903). Zemřel jako osmašedesátiletý, když se nastudil při návštěvě svého syna prof. arch. Josefa Hoffmana ve Vídni. Hoffman byl Němec, ale jeho rodina žila po několik generací v českém prostředí (v Brtnici). Hoffman toto české prostředí respektoval a již jeho první zápis ze schůze obecního výboruje veden jen v češtině. Lpěl na tradicích a ke svému podpisu přidával označení „Měšťanosta“. V důsledku své přirozené autority zastával i řadu funkcí mimo Brtnici. Byl např. dlouholetým předsedou okresního silničního výboru, členem okresní školní rady a j. Do doby jeho působení spadají četná           usnesení samosprávy, jimiž Brtnice drží krok s ostatními městečky, ale mnohé předbíhají i svou dobu. Jako starosta se snaží o získání železnice, zasazuje se o založení hasičů, staví se nová školní budova, vede jednání o opětovné získání okresního soudu, prosazuje zalesňování okolí městečka, zasazuje se o otevření nových zdrojů pitné vody. Za jeho starostování se staví nový chudobinec (r.1881), prosazuje stavbu nové okresní silnice 2. třídy do Brancouz (r.1893).

            Velkým přínosem starosty Hoffmana je nová organizace prací na radnici schválená obecním výborem již v roce 1873. Vytváří se užší a širší výbor a obecní výbor ustanovoval „obecního účetvedoucího“, který dělal výplaty peněz jen na příkaz starosty a jednoho příslušného člena užšího výboru. Dále pak vytváří „Obecní pořádek“ přijatý a schválený v roce 1897. Podle něho obecní výbor volil hospodářský odbor, policejní výbor, smírčí odbor - pro narovnání sporů a projednávání polních škod, výběrčího daní, tržního komisaře, zdravotní odbor a obecního výběrčího a výplatce. Obecní výbor za jeho starostování zasahoval i do politických otázek. Starostovi Hoffmanovi se rovněž podařilo získat ze státních orgánů alespoň  v roce 1873 četnickou stanici, obsazenou zpočátku jen jedním mužem, později čtyřmi.

            V roce 1903 byl zvolen starostou Arnošt Kába – statkář.

            V roce 1910 byl starostou zvolen PhMr. Václav Houkal – lékárník. Měl pro městečko nemalý význam. Byl iniciátorem zřízení měšťanské školy, zalesňování a uspořádání hřbitovů, usiloval o regulaci říčky Brtničky a o zřízení vodovodů. Návrh na zřízení obecní pamětní knihy byl sice schválen, ale nikdy nebyl proveden. Starosta Houkol uchránil před dalším poškozením obecní archiv a za války ukryl před rekvizicí „Robotní“ radniční zvon. V roce 1909 byl na jeho návrh zřízen obecní ústav chudých a v roce 1917 bylo docíleno telefonní spojení s Jihlavou.

            V roce 1919 byl zvolen starostou Jaroslav Coufal – rolník, agrárník.

            V roce 1923 byl zvolen Josef Birnbaum – knihař a majitel papírnictví.

            V roce 1931 byl zvolen starostou Josef Hos – kovář. Svoji funkci zastával až do roku 1938.

Četnictvo a Brtnice.

            Do roku 1873 neměla Brtnice četnickou stanici. Službu zde konalo četnictvo jihlavské, které docházelo do Brtnice.

            Roku 1873 za starostování „Měšťanosty“ Hoffmana žádalo obecní zastupitelstvo o zřízení četnické stanice v místě. V žádosti je uvedeno, že se množí případy požárů a krádeží. Žádosti bylo vyhověno a téhož roku již má Brtnice četnickou stanici, obsazenou zpočátku jen jedním mužem, později čtyřmi.

            První četníci byli ubytováni v domě čís. 223 v Židovské ulici (dnešní Legionářské). Pak na řadu let byla stanice přemístěna do domu čís. 80 do domu „u Křižíků“ v ulici Masné krámy (dnešní Nábřeží).

            Od roku 1921 bylo četnictvo umístěno v počtu několika mužů v bývalém klášteře u zámku - ve „fabrice“ jak tento objekt lid tehdy nazýval, protože tam po zrušení kláštera byla továrna na kartouny. Bělidlo té továrny pak bylo na silnici k Malému. Dosud se těm místům říká „Na Bleichu“.

            V těch dobách měla obec také obecního strážníka (záznam z roku 1925 mluví o Ludvíku Bartošovi), který vykonával také dozor v chudobinci a obecních lesích.  Za vybubnování soukromých záležitostí dostával 2 Kč a náležel mu rovněž „štandgeld“, poplatek za umístění stánků trhovců o brtnické pouti. Od velkostatku dostával otop.

            Vybubnovávání náleželo ke zvukovému koloritu obce až do padesátých let, kdy nahradil tento tradiční způsob místní rozhlas.

Hasiči a Brtnice.  

            K zakládání sborů dobrovolných hasičů vedly velmi časté požáry, které se velice rychle šířily, protože převážná většina domů mělo stále ještě hořlavou krytinu (šindele a došky).

            Jako nejstarší jednotka v Jihlavském okrese a jako jedna z prvních na Moravě vůbec vznikl již v roce 1874 Sbor dobrovolných hasičů v Brtnici. V témže roce obecní výbor schválil „Hasičský pořádek“ a byla na náměstí postavena hasičská zbrojnice. Až do konce 19. století měl spolek německý ráz z důvodů velkého vlivu Kollolatových úředníků. Teprve valná hromada v březnu 1899 se usnesla na změně německých stanov podle návrhu Českého ústředí jednot hasičských.

            Na hasičské nářadí vynaložila obec 2 000 zlotých a rovněž stejnou sumou přispěla i na hasičské skladiště. V roce 1890 byla zakoupena obcí na úvěr první stříkačka, za 670 zlatých.

Patronem hasičů je sv. Florián.

sv            Kdo byl sv. Florián? Traduje se, že byl velitel pluku propuštěný ze římských legií. Narodil se v Cetii (dnes Zeiselmauer u Vídně) a za vlády císaře Diokleciána byl jednou z obětí jeho zásahů prostřednictvím čtyř protikřesťanských ediktů z let 303 a 304. Dnešní území Rakouska do té doby patřilo římské provincii Noricum a císař Dioklecián tuto provincii připojil k Pannonii. V okolí dnešní Lince, v městě Lauriacum (neboli Lorch)  u soutoku Enže s Dunajem, dal jeho místodržitel Aquilinus pozavírat a usmrtit mnoho zdejších křesťanů.

            Když se to Florián dozvěděl, spěchal křesťanům na pomoc. Nebyl však dostatečně opatrný a po několika dnech byl zatčen a pod neustálým týráním měl zapřít Krista. Protože se nechtěl za žádnou cenu víry zříct a soud nevzal ohledy na jeho zásluhy v armádě, jeho bezúhonný, vydal ho do rukou katů. Ti mu přivázali na krk mlýnský kámen  a hodili  ho do řeky Enže.

            Ostatky sv.Floriána byly v 11.stol. rozděleny,část z nich byla převezena do Říma, část do Krakova (stal se jedním z polských patronů) a z Polska byla za Karla IV. malá část převezena do chrámu sv.Víta v Praze. Relikviář má však rovněž katedrála v Olomouci, kostely na Kladně, v Jaroměři, v Havlíčkově Brodě a jinde. Tyto maličké kousky Floriánových ostatků měly ve středověku chránit města před požáry, poněvadž Florián umučený ve vodě se stal patronem hasičů.

            Obraz sv.Floriána se objevoval na obecních pečetidlech, městských branách, kostelních věží, na zvoničkách a jeho sochy se stavěly na návsích a náměstích.

Spolky v Brtnici. 

            Výrazný projevem českého národního hnutí bylo zakládání spolků nejrůznějších typů.

            V roce 1870 potvrdilo místodržitelství zřízení mužského pěveckého spolku „Sušil“. Spolek však nepřežil perzekuci českého národního hnutí a po roce 1872, takže se v roce 1876 rozpadl.

            V roce 1875 byl založen „Krejcarový spolek pro školu v Brtnici“.

            V roce 1880 zde byl rovněž založen čtenářský spolek „Svatopluk“, který fungoval až do roku 1884, kdy byl jeho majetek – knihovna s řadou českých knih – prodán škole v Brtnici.

            V roce 1886 byl založen Brtnický divadelní spolek. Národní – český život se projevoval zvláště mezi studenty, kteří – zejména v době prázdnin –sehráli řadu divadelních představení. Od roku 1887 do roku 1910 bylo dle „Ochotnické knihy“ sehráno 174 her. Studenti z výtěžků divadel podporovali místní školu, která měla nemalou zásluhu na jejich činnosti.

            V roce 1896 byl zřízen „Knihovní a zábavný spolek“ za účelem vydržovat knihovnu a pořádat zábavy.

            V roce 1896 byla také založena „Jednota katolických tovaryšů“ („Spolek katolických tovaryšů“) a to nejen jako podpůrný spolek, nýbrž i v vzdělávací s vyhraněnou náboženskou tendencí. Spolkovou místnost měli ve vlastním domě v Široké ulici, kde rovněž v zimním období dávaly četná divadelní představení.

            V roce 1897 byl založen „SOKOL“ za podpory Soklů z Třebíče a Jihlavy. Sokol sdružoval pokrokové, vlastenecky smýšlející studenty, dělníky, řemeslníky a učitele. Spolek byl natolik aktivní, že se mu podařilo zbudovat i vlastní budovu - sokolovnu z hotelu „U černého orla“ u mlýna a cvičiště na ulici Jihlavské.

            V roce 1874 vznikl spolek „Dobrovolných hasičů“ a jest to nejstarší spolek hasičů na okrese. Hasičské skladiště postaveno bylo Na nábřeží již v roce 1873.

            V roce 1904 vznikl „Včelařský spolek v Brtnici“. Sdružoval i včelaře z okolí a v roce 1906 měl již 66 členů.

            V roce 1914 jest založen „Okrašlovací spolek“ – spolek pro okrašlování a ochranu domoviny. Své sídlo měl na radnici a zanikl teprve s okupací němci.

Jak to bylo s poštou v Brtnici.

            Ve středověku dála se doprava pomocí soumarů, kterým musela stačit stezka. V okolí Brtnice máme ještě stopy po takové stezce, která vedla z Třebíče podél řeky Jihlavy k Jihlavě a dále do Čech. Cesta vedle ze Želiva přes Humpolec, Štoky, Kamenici, Vladislavu a Rajhrad do Brna a nazývána byla cestou uherskou. Od té cesty odbočovala jiná a ta vedla přes Třebíč, Brtnici, Jihlavu, Humpolec do Ledče a dále na jihozápad.

            V první světové válce bylo objeveno místo, při stavbě silnice, kde stará tato cesta ústila v Jihlavě. Bylo nalezeno její dláždění za jihlavskými domy v Havířské ulici č. 39 až 45.

            Císař Karel VI. Ve své době dal stavět silnici z Vídně do Prahy, která vedla Brtnicí. Že však Brtnice často byla stižena morem, byla silnice přeložena do Stonařova. Tím Brtnice mnoho ztratila pro svůj další hospodářský rozvoj.

            Od 12. století byla doprava prováděna pomocí těžkých vozů – plaustrum zvaných – které táhlo několik párů koní. Od roku 1750 jezdila tímto způsobem pravidelná pošta spojující Vídeň, Brno a Prahu. Rok před tím, od roku 1749 byla již ale pravidelná pošta mezi Jihlavou a Brnem. V neděli přijížděl vůz do Jihlavy a v pondělí odjížděl do Brna.

            K udržování poštovních šest v pořádku musili poddaní v okruhu dvou mil dodati potahy a pracovati. Kromě toho byla přirážka na víně a vybíralo se mýto. Ublížení poštovskému se trestalo těžkou prací v Brně na Špilberku. Ve Stonařově měla v té době Brtnice poštovní stanici.

            Roku 1841 mluví se již o „K.K.Breiefsammlung“ v Brtnici. V pozdějších dobách zastával úřad poštmistra lékárník Hoenig. Teprve později zřízena byla poštovní kancelář v domě č. 73 v Lipartově ulici, kde dosud pamětníci říkají „U pošty“.

            V roce 1913 přesídlila pošta na náměstí do domu č. 256. Nová doba přinesla Brtnici telegraf a od roku 1917 je zavedeno i telefonní spojení. V té době bylo i poštovní spojení s drahou a to dvakrát denně do Brancouz.

Železnice a Brtnice.

            V polovině 19. století – na přelomu 60. a 70. let byla dovršena průmyslová revoluce. Brtnice však z toho téměř nic nezískala. Jedním z hlavních důvodů byla komunikační odlehlost jižní části Českomoravské vrchoviny, zejména poté, co svoji důležitost začala hrát železnice.

            Brtničtí mnohokrát usilovali o napojení městečka na vytvářející se síť „železné tratě“. Už v roce 1870 s udělením koncese na stavbu tratě z Rosic do Jihlavy pověřil obecní výbor starostu vyjednáváním, aby trasa vedla přes Brtnici. Obec se zavázala dát na stavbu zdarma pozemky a kámen. I přes deputaci r. 1871 k císaři, k ministrovy obchodu a živnostenské komoře v Brně byly snahy neúspěšné. Je pravděpodobné, že značnou roli zde sehrál zamítavý postoj hraběte Collalta, který se proti železnici postavil z obavy, že by železničním spojením s Jihlavou ztratil levnou pracovní sílu.

            A tak se železnice Brtnici vyhnula, i když měl řídící štáb své sídlo v Brtnici a denně několik kočárů vozilo ouředníky do Okřížek, Luk a Brancouz a několik povozů zásobovalo dělnictvo na stavbě pivem z brtnického pivovaru a řada lidí na stavbě pracovala.

            Nepomohla ani pozdější jednání při projektované stavbě transverzální dráhy Okřížky – Kněžice – Brtnice – Jihlava. Brtnice nadále zůstává vzdálena od železnice šest a půl kilometru a na věci nic nezměnilo, že stanice v Brancouzích byla r. 1897 přejmenována na Brancouze – Brtnice.

Elektrifikace Brtnice.

            V Brtnici se až do roku 1885 na veřejné osvětlení městečka vůbec nepomýšlelo. V tomto roce podal V. Plavec návrh na veřejné osvětlení.

            V roce 1894 zakoupila obec několik petrolejových lamp, ale byly nepravidelně rozsvěcovány. Jednání o obecní elektrárně roku 1919 bylo bez úspěchu.

            V roce 1920 zřídil velkostatek pro svoje budovy elektrické osvětlení a dvě žárovky byly umístěny i v ulicích. Elektrické osvětlení pro sebe, Legionářskou ulici a náměstí zavedl také jirchář Karel Figlar a na druhé straně byl zásobován proudem malý úsek obce ze mlýna Karla Dobrovolného. Vše bylo ale závislé na stavu vody v Brtničce.

            Teprve v říjnu 1927 byly podniknuty přípravy k elektrifikaci a elektrická energie zazářila v obecních žárovkách poprvé 28. února 1928 kolem 14. hodiny a večer potom i v četných příbytcích.

Místní podniky v Brtnici.

            Po vzniku Československé republiky bylo pro Brtnici a přilehlé obce brtnického panství typické drobné a nanejvýš středně velké výrobní podnikání.

 

Brusírna skla – firma V. Anděly a synové, později Václava Anděla – v Dolním      Smrčném vznikla v roce 1906 na místě Bučkovy perleťárny. Brousilo se     zde hlavně olovnaté sklo a to na export do Anglie.

Dřevosoustružnictví – A. Jeřábek – v Brtnici.

Jirchárna – Karel Figar – od roku 1922 již měl ve své dílně elektrické           osvětlení a dodával proud také sousedům. Povoz byl v poschoďové budově, v přízemí byla strojírna, sušárna a mokrá dílny, v poschodí přípravna a sušárna.V roce 1938 jirchárnu přestavěl a rozšířil o kotelnu s továrním komínem vysokým 25 metrů.

Jirchárna – Josef Kopřiva – dílnu měl ve svém přízemním domě. V polovině       20. let koupil samotu Bažantnici patřící k Uhřínovicím, která sloužila do      roku 1916 velkostatku k chovu bažantů. V roce 1927 koupil také část sousedního pozemku a na něm provozoval jirchárnu s pohonem benzínového motoru. Firma byla téměř zrušena v listopadu 1931, prakticky v následujícím roce.

Jirchárna – František Mareš – výroba v roce 1934 přemístěna do        novostavby, která již plně vyhovovala požadavkům tovární výroby. Byla to poschoďová budova, v přízemí byla mokrá dílna a sušárna, v poschodí pak přípravna, sušírna, sklad vlny a kůže. Půdy se využívalo jako vzduchové sušárny.

Koželužna – firma Figar-Mareš – v Brtnici na silnici k Malému.

Koželužna – Josef Kopřiva – v Brtnici v ulici Rokštýnské.

Lihovar rolnický – v Brtnici v ulici Spravedlnosti. Založen v roce 1912.

Mechanická továrna na pletené zboží – firmy Gabriel Käger z Jihlavy – faktor továrny kde se vyráběly punčochy, rukavice a pletené zboží. Ještě v roce 1938 byla továrna v provozu.

Mlýn – Ota Dobrovolný – později byl v majetku Marie Dobrovolné. Byl         poschoďový, jehož celé vybavení bylo dřevěné a starodávné.

Perleťárna – Buček – v Dolním Smrčném při řece Jihlavě.

Pivovar - - Patřil k těm malým. Výstav piva byl v roce 1925 1120 hl a do roku 1934 se snížil na 334 hl.

Pletárna – Šimečková – ???

Pletárna – faktora Vlka – ???

Soustružnictví – František Dlouhý – v Brtnici ve vlastní jednopatrové budově.

Strojní truhlářství – Josef Toufar – v Brtnici v ulici Lipartově. Zde se          zhotovoval zejména nábytek.

Škrobárna – Sigmund Köhn - v Brtnici u mlýna v ulici Spravedlnosti. Firma         zanikla v roce 1919.

Továrna na kuřácké a psací potřeby – firma Antonína Zimy – v Brtnici na Nábřeží.

Zimova továrna na NábřežíSoustružnická dílna na kuřácké potřeby byla zřízena v roce 1913.

Vyráběly se zde cigaretové a doutníkové špičky

z juvelitu a galatinu, kokosu, rohu, slonové kosti,

pravé bádenské višně a z tuzemských i cizozemských dřev.

Výrobky se vyvážely do zahraničí. 

 

Továrna na obuv a výkroj koží – Jan Rubeš – v Brtnici v ulici Lipartově.

Továrna na obuv – Ignác Schulhof – v Brtnici. Firma byla v provozu do války, kdy zastavila činnost.

Továrna na obuv – firma ARCO – v Brtnici u mlýna v ulici Spravedlnosti. Firma vznikla v prostorách  dřívější škrobárny. Majitelem byli Samuel a Derzider Löwy. Vyráběla byla ruční a obuv se dohotovovala v mechanickém oddělení ve Žďáře. V Roce 1924 byla firma zrušena.

Výrobna krabiček na zápalky – František Noha – Byla to výrobna zápalkových krabiček a švédské masy, sloužící k zapalování sirek a potíraly se jí krabičky. Poslední záznam o této firmě je z roku 1910.

Výroba obuvi – Josef Kružík - v Brtnici u mlýna v ulici Spravedlnosti. Od roku 1924 pokračování ve stejných prostorách po firmě ARKO.

Výrobna sodovek a limonád – Rudolf Bretschneider – v Brtnici v Legionářské ulici.

 

            Tento výčet zřejmě není vyčerpávající. Pomozte prosím jej doplit vlastními informacemi, případně dobovými fotografiemi a tak přiblížit obraz té doby i ostatním.

            Předem děkuji Ježek Brtnický

Brtnice do druhé světové války.

            V předmnichovské republice bylo celkově hospodaření obcí v krizi. Zatížení poplatníků bylo téměř neúnosné. Vysoké přirážky doléhaly také na obyvatele Brtnice a všechny sousední obce. Přes tyto skutečnosti se díky dobrému obecnímu vedení podařilo zrealizovat některé významné investiční projekty. Hlavně díky tomu, že byly zaměřeny na zabezpečení práce pro nezaměstnané.

            12. ledna 1919 byla zahájena jako nouzová stavba – projekt pro nezaměstnané – silnice do Malého.

            Roku 1920 odsouhlasilo obecní zastupitelstvo, aby obec poskytovala všem dětem zdarma školní pomůcky. Značné zatížení obecní pokladny představovala v té době připravovaná elektrifikace městečka. Ta byla schválena v roce 1920. Elektrifikace si vyžádala 997 tis. Kč. V témže roce převzala obec od Knihovního a zábavního spolku knihovnu, která se stala základem obecní knihovny, jak přikazoval obcím zákon o zřízení obecních knihoven. V roce 1936 měla již obecní knihovna 1400 svazků a 239 registrovaných čtenářů.

            Od roku 1923 byla v Brtnici otevřena benzínová stanice, novou si zřídil roku 1928 lékárník V. Havlák a od roku 1929 postavila společnost Vakuum Copany benzínové čerpadlo před hostincem U černého orla.

            Brtnice dlouho usilovala o kino. Dne 10. května 1920 doporučilo obecní zastupitelstvo žádost Sokola o kinematografickou licenci a v dubnu 1926 byla sokolovna (bývalá škrobárna Löwyho) schválena k provozování filmových představení. Teprve ale v září 1929 byly odstraněny závady a první filmové představení bylo v Brtnici 1. ledna 1929. První zvukový film byl v Brtnici promítán  až 26.dubna 1936.

            Dne 13. března 1925 bylo slyšet poprvé v Brtnici rádio. Zavedl si je hostinský Rudolf Brettschneider. Počátkem roku 1926 byly již v Brtnici uděleny čtyři koncese pro poslech rozhlasu a ke konci roku již bylo v Brtnici 10 radiopřijímačů.

            Zdlouhavá jednání ohledně autobusového spojení s Jihlavou byla konečně v roce 1926 zakončena úspěšně a začala fungovat soukromé autobusové spojení. Byl rovněž nahrazen starý nevyhovující autobus novým.

            V dubnu 1927 byla zakoupena obecní motorová stříkačka. (Další stříkačka byla zakoupena až v roce 1943.)

            Záslužnou činnost v tomto období vyvíjel Okrašlovací spolek, jehož agenda později přešla na Okrašlovací spolek. Ten koupil železné lavice na náměstí a zasloužil se zejména o nové přejmenování brtnických ulic a pořídil nové plechové tabulky

            V srpnu 1930 bylo započato se stavbou silnice do Brancouz.

            Rok 1933 byl rokem, kdy byly konečně zahájeny opravy obecních cest v městečku.

            V roce 1936 se opět dostala na pořad jednání regulace Brtničky, ale s ohledem na obecní finance a odpor ministerstva financí, opět nebyla regulace. Regulace byla slavnostně zahájena až 21. června 1941 ale již před tím, se obec rozhodla, že po jejím dokončení přistoupí ke stavbě vodovodu a kanalizace. V témže roce byla rovněž zahájena výstavba obecního nájemního domu pro chudší obyvatele. Při stavbě kanalizační sítě byla vybudována vodní nádrž a upraveno náměstí.

            V roce 1937 byla zahájena autobusová doprava k železnici do Brancouz po nové silnici.

            V září 1940 bylo zrušeno vyhlašování bubnováním a místo toho bylo umístěno 12 úředních skříněk.