wz

;MOTTO: Pokud neznáme historii, nemáme si čeho vážit.

O Brtnici.

            Brtnice leží v okrese Jihlava na silnici z Jihlavy do Třebíče. Městečko Brtnice, ležící 11 km jihovýchodně od Jihlavy v údolí říčky Brtničky. Je městečkobranou do Českomoravské vrchoviny. Terén v okolí Brtnice je zvlněn. Vrcholy dosahujícími 600 – 650  metrů nad mořem a má malebná údolí menších vodních toků. Oblast se vyznačuje drsnějšími klimatickými poměry. Celý kraj byl až do středověku pokryt pomezním pralesem. 

            Název Brtnice vznikl pravděpodobně příponou – ice ke slovu brtná, tj. ves, v nichž stávaly brti ( dutiny stromů, ve kterých žily včely a shromažďovaly tam med ).  Dříve se také odvozovalo také někdy od slova „brdo“, kterým Slované označovali rozličná lesnatá pohoří a pahorkatou krajinu vůbec. Ale kdo ví...          

            Kdo vlastně Brtnici (dříve se nazývala Trhová Brtnice) založil přesně nevíme, ale má se za to, že to byl některý markrabě moravský, snad kolem roku 799, kdy vzniká i blízká Jihlava. Do němčiny bylo jméno přijato jako Pürnitz, později Pirnitz. V historických pramenech je ale doložen název také Purnicz a Pirnitz, ale také je jmenována jako Birdini.

            V písemných pramenech se poprvé připomíná zeměpanská osada (Pirnitz) na Haberské stezce v roce 1234, kdy král Václav I. daroval obec s právem trhu cisterciákům v Předklášteří u Tišnova. O šest let později ji však výměnou získal zpět.

            V Brtnici jsou dodnes zbytky značného rozsahu středověké zástavby kolem dvou významných městských prostorů.  Jedním z nich je nynější náměstí, rozdělené říčkou Brtničkou na vlastní náměstí a Horní náměstí. Druhý významný prostor bylo tak zvané Tržiště, na kterém byl situován i městský farní kostel, jehož gotickou podobu najdeme na vyobrazení v sále „Vjezdu císařů“ na zámku. Je zřejmé, že zde existovaly kamenné domy ještě před husitskými válkami, ale převažovala zde zástavba dřevěná.

            Faktem nesporně zůstává, že poloha městečka na staré severojižní obchodní trase ze Znojma na Jihlavu umožňuje klást vznik osady hluboko do středověku o čemž svědčí i mnoho písemných pramenů.  Nejstarší z roku 1234, kdy nese jméno Birdini, to byla Brtnice (ale ne celá) darována klášteru cisterciaček v Tišnově. V roce 1240 ji společně s Jihlavou získává zpět mezi zeměpanské statky, kde zůstává až do druhého desetiletí 15. století. Z archivních materiálů je zcela zřejmé, že Brtnice byla městečkem s mýtem a soudem již ve 14. století. Vinou husitských válek však její význam mírně poklesl, ne však nadlouho.

            Největší stavební a hospodářský rozmach lze datovat do období po husitských válkách, kdy jsou městu udělována různá privilegia. V roce 1466 na konání dvou výročních trhů a v roce 1493 osvobození odúmrtí. Tato doba také souvisí i s výstavbou hradu jako pevného sídla. Tehdy také vzniká hradní fortifikační systém, z něhož dosud existují nesouvislé úseky hradeb a tří rondelů. Rozšiřuje se rovněž i městská zástavba podél říčky v podhradí a i na parcelách za náměstím a i na stráních v jeho okruhu.

            Od roku 1410 se Brtnice stává majetkem významného rodu pánů z Valdštejna , začali se po ní zvát Brtničtí. Pod jejich zlatomodrým znakem se lvy městečko vzkvétalo plná dvě století. Na návrší nad městem byl vybudován v roce 1430  mohutný opevněný gotický hrad, který při pozdějších přestavbách zcela zanikl přestavbou na zámek.

            Pod jejich vládou městečko na křižovatce obchodních cest vzkvétalo a již jako město Trhová Brtnice získala v obnoveném výnosu z roku 1486 městská práva. Až do třicetileté války (1618-1648) byla Brtnice jedním z nejbohatších městeček na Jihlavsku s kvetoucím obchodem a řemesly.     

Brtnický hrad byl přestavěn (po kolikáté již?) ve druhé polovině 16. století zásluhou Hynka Brtnického z Valdštejna, který byl hejtmanem moravského markrabství.  Na hradě bývalo za starých časů velmi hlučno. Sjížděli se sem šlechtici z daleka a široka, dokonce císařové se tu rádi zdrželi na svých cestách. Jejich přítomnost, byť krátká, měla za následek značný příliv lidu do Brtnice. Tehdy padl nejeden paprsek lesku na tu dnes jakousi zapomenutou Brtnici, jistě snící o dobách slávy.

            Kolem roku 1588 vyrostl v sousedství zámeckého areálu - zámecký - renesanční kostel sv. Matouše zasvěcený blahoslavené Juliáně z rodu Collaltů. V Brtnici se nalézají dva kostely. Druhý původně středověký farní kostel sv. Jakuba Většího, barokně přestavěný v letech 1776-1784, je zasvěcený apoštolu Jakubovi.  Zde jsou dodnes zachovány cenné dřevěné varhany, jež jsou vyhledávány pro svůj osobitý zvuk.

            stary znakMěstečko užívalo v minulosti pozdně gotickou pečeť s trůnící královnou – zřejmě zakladatelkou tišnovského kláštera Konstancií – a se štítkem s českým lvem.

            Poslední z brtnických Valdštejnů, Zdeněk, se během stavovského povstání (1618 – 1620) přidal na stranu direktoria, a to se mu stalo osudným. Po porážce stavů na Bílé hoře musel město opustit, jeho majetek byl císařskou komorou zkonfiskován a v roce 1623 prodán novému majiteli a česká šlechta byla vystřídána italským rodem z Collalto et San Salvatore. Držitelem panství se stal se císařský generál hrabě Rombald z Collalta et San Salvatore.

            Také noví majitelé se starali o architektonické povznesení svého sídla. Tehdy byly zámku vtisknuty přibližně dnešní rysy. Je přetvořil interiér kostela a vybudován přilehlý klášter Z collaltovského období pochází atmosféra městečka, které si dodnes zachovalo původní rozložení. 

            Kolem náměstí se dochovala řada renesančních a barokních domů, na nichž lze vysledovat vývoj stavitelství a jeho zdobných prvků o počátku 17. století až do nástupu empíru.  Nejvýraznější průčelí má radnice, postavená koncem 16. století. Renesanční budova je z dob Valdštejnů. Radnice měla původně uprostřed vysokou věž.  Na pravé straně je kulatý kámen – bývalý pranýř. V horní části průčelí je zabudován malý zvon, tzv. robotníček, který svolával poddané na pravidelnou robotu.

            Zajímavě je po městě rozptýlených šest (z materiálů je ale zřejmé, že jich bylo mnohem více) raně barokních votivní sloupů se sochami svatých i s postavami světců, což dodává tichým zákoutím Brtnice jedinečný ráz. Nesmíme opomenout také jihovýchodní okraj městečka kde jsou staré židovské hřbitovy.

            Dominantní je v Brtnici říčka Brtnička, která vytváří zvláštní podobu města a k ní patří i mosty. Během času bylo v Brtnici zrušeno několik dřevěných mostů a i některé kamenné mosty byly nahrazeny mosty a můstky modernějšími kovové konstrukce. Zatímco Praha má Karlův most jen jeden, Brtnice má nad říčkou Brtničkou podobné mosty se sochami hned dva. První se klene v blízkosti radnice, druhý, „hradčanský“, před ohybem říčního koryta pod zámkem. Autoři a doba vzniku šesti soch na mostě u radnice známi nejsou, autorem šesti soch z let 1715-1718 na mostě pod zámkem je zdejší sochař David Lipart. Po něm je pojmenována také jedna zdejší ulice.

            Collaltům zdejší panství patřilo až do roku 1945 a město jim vděčí za svůj půdorys, celkový renesančně - barokní ráz. Pěkné výhledy na město a lesnatou krajinu poskytují kopce Strážka, Malín a Brtnický vrch. Na tak malé městečko má Brtnice, která za své jméno vděčí brtím - včelínům, překvapivě mnoho historických památek. Vypínající se zámek, viditelný z dálky ze všech stran, věže kostelů, zvláštní ráz stavby domů, mnoho sousoší a starožitných památek jsou důkazy slavné minulosti města. Nejvzácnější architektonický klenot - zámek je ale uzavřen a stále chátrá.

            K zámku náleží zámecký park s anglickou zahradou, kde roste vzácný liliovník (pouze dva stromy v celé republice ), zámecký rybník a dvě studny. Sály s bohatou štukovou výzdobou a rozměrnými plátny představujícími habsburské panovníky, kteří bývali častými hosty brtnických Collaltů, a dokládají tak důležitost a význam Brtnice v minulých staletích, dnešní návštěvník Brtnice je ale nespatří.

            Brtnický zámek stojí  na vysokém ostrohu nad řekou. Podle legend byl vystavěn v 8. století.  Díky několika přestavbám dospěl k velkému rozsahu. Byl chráněn hradbami, částečně dnes ještě zachovalými,  hlubokým příkopem, kam asi byla vpouštěna voda a dvěma branami. Zámek má celkem tři nádvoří a 110 místností. Po druhé světové válce byl zámek znárodněn a došlo ke značnému poškození interiéru i venkovních budov. Sloužil převážně jako skladiště. Vybavení bylo odvezeno nebo zničeno. Pro město představuje uzavření zámku a jeho expozic nenahraditelnou ztrátu a pro občany města je zdrojem pocitu hořkosti.

            Ve městě ještě narazíte na bývalou drobnou barokní kapli Panny Marii Pomocné (dnes byty). Brtnice má mnoho významných rodáků. Připomíná se zejména významný vídeňský architekt Josef Hoffmann (1870-1956), který má zde stálou muzejní expozice.

            znakNový oficiální znak a současně i prapor má Brtnice od 27. března roku 2000. Brtnice byla rovněž v tomto povýšena na město s 2300 obyvateli. Zlato-modře polcená horní část děleného štítu s dvojicí přivrácených lvů opačných barev s červenou zbrojí byla převzata z erbu Valdštejnů. Lvi mezi sebou drží symbol kožedělného průmyslu – červenou useň. V dolním modrém poli je nad stříbrno-modře třikrát vlnitě dělenou patou k dělící linii přiléhající stříbrný most se dvěmi oblouky, připomínka přechodu přes říčku Brtnici (tzv. Židovský most). Vypínající se zámek, viditelný z dálky ze všech stran, věže kostelů, zvláštní ráz stavby domů, mnoho sousoší a starožitných památek jsou důkazy slavné minulosti města. Chcete-li proto poznat sympatické městečko v půvabné krajině Českomoravské vysočiny v plné jeho kráse - pospěšte si.

 

Brtnice a mapy.

Součástí historie městečka jsou i jeho mapy.  Brtnice byla poměrně významné městečko a to nejen po stránce obchodní a řemeslné. I když nebyla městem královským na starých mapách je často zakreslována. Leželo na křižovatce významných obchodních stezek mezi zeměmi českými a moravskými

Podívejme se nejdříve na historické mapy Moravy a potom na jejich výřezy s Brtnicí.

Historické mapy Moravy

 

Klaudiánova mapa

(též psaná jako Klaudyánova mapa) je nejstarší tištěná mapa Čech, vydaná roku 1518 mladoboleslavským lékařem a nakladatelem Mikulášem Klaudiánem. Mapa byla koncipována jako pomůcka pro poutníky cestující do Říma, proto je z praktických důvodů orientovaná (v souladu s tehdejšími zvyklostmi) na jih.

Nejvrchnější část mapy tvoří erby Slezského knížectví, Moravského markrabství, Dalmáckého království, Uherského království, českého království, Chorvatského království, Lucemburského knížectví a Lužického markrabství (na stříbrném poli červený býk).

Uprostřed těchto erbů trůní jejich panovník Ludvík Jagellonský (resp. u Chorvatska, Dalmácie a Lucemburska pouze titulární panovník). Pod panovníkem jsou rovnoramenné váhy, symbolizující spravedlnost, na pyramidě, kde jsou vyjmenovány druhy spravedlnosti.

Ve zbylém místě okolo pyramidy je čtrnáct moralizujících ilustrací z Písma svatého. Nižší část listu je zaplněna erby významných šlechticů, zástupců zemského a komorního soudu a dalších. Nejspodnější tři erby patří Kutné Hoře, Praze a Žatci. V části nad mapou jsou dvě umě vyvedené grafiky – obsazený vůz, do kterého je zapřaženo z obou stran (což zřejmě symbolizuje buď náboženské rozdělení země na dvě vyznání nebo rozhárané vnitropolitické poměry) a přepadení obchodního vozu lupiči. Zde je také zmínka o autorovi a datu („Mikulass Claudian. Letha Božieho Tisycziho pietisteho Sedmnaczteho“).

Vlastní mapa Čech tvoří pouze dolní třetinu listu. V levém horním rohu je druhá zmínka o datu a autorech – znaky „И.C.V.K.“ jsou nejspíš převrácené monogramy Klaudiána (Nicolaus Claudianus, přičemž písmeno N je vodorovně převrácené) a rytce Andrea Kaschauera, pod monogramy jsou jejich erby a pod nimi rok vydání 1518. Měřítko mapy se pohybuje mezi 1 : 637 000 – 1 : 685 000. Krom názvů v mapě nechal Klaudián vyřezat speciální symboly: u měst koruny nebo náznaky erbů pro odlišení panských a královských měst a kalichy nebo zkřížené klíče pro odlišení utrakvistických a katolických měst. Hrady byli odlišeny věžičkami a vísky prostými kolečky

 Helwigova mapa

 Martin Helwig zpracoval a roku 1561 vydal obsahově bohatou a výtvarně hodnotnou mapu, která zobrazuje území Horního a Dolního Slezska a Kladska, tehdy součástí českého státu, i sousední pohraniční oblasti Čech a Moravy.
            Mapa má asi měřítko 1 : 550 000 o, je kolorovaná a rovněž orientovaná k jihu, aby podle Helwigova vyjádření Horní Slezsko mohlo být zakresleno skutečně v horní části mapového listu. Mapu zdobí 28 znaků slezských knížectví a jejich hlavních měst, znak Českého království a Polska a další dobové motivy. Na úpatí největší ze zobrazených hor, Sněžky, označené názvem Riesenberg, umístil autor drobný obrázek Krakonoše, pojmenovaného Rubezahl, v podobě gryfa s jeleními parohy, kozlíma nohama, ocasem s chvostem a silnou větví v pazourech. Jde pravděpodobně o nejstarší vypodobnění bájného obyvatele a pána Krkonoš.

Fabriciova mapa

Na Falbrichově mapě z roku 1569 je Morava a část Dolních Rakous až po Dunaj.

Pavel Fabricius byl vídeňský lékař, matematik a kartograf. Mapa ale obsahuje zkomolené názvy měst. Měřítko je přibližně 1:288 888

 

 

 

 

 

 

Bohemiae Rosa

Mapu Čech v podobě růže  - Bohemiae Rosa - nakreslil Kristián Vetter  v roce 1668.

Rozvitý květ růže, ozářené sluncem s královskou korunou, vyjadřuje rozkvět země, mapu zdobí také heslo rakouského císaře Leopolda I. "Iustitia et Pietate" (Spravedlností a úctou) a český lev.

Ve spodní části mapového listu je vypsáno 18 tehdejších správních celků (14 krajů, pražská města a Loketsko, Chebsko a HIadsko jako území s výjimečným právním postavením). Latinský text v překladu zní: ,.Vyrostla v hercynském hvozdu tam velespanilá Růže, stojí tu vedle ní blíž ve zbroji na stráži lev. Růže ta, z Martovy krve, ne z krve Venuše vzrostla. Zde Rhod, zde je i skok a hned je stvořena zem. Krásná, neboj se, Růže! Pod zmlklou Růží ať zbraň utichne strašlivých střel! Růže Čechie po všechna staletí zkrvavená, v níž více než 80 bitev bylo svedeno. Nyní poprvé v této podobě vyhotovená."

Mapa o rozměrech 390x260 mm patří mezi kartografické kuriozity, které vznikaly v Evropě již od konce 13. století. V mnoha z nich se zrcadlí citovost a imaginace tvůrců, smysl pro humor, ale i pro politickou a společenskou satiru.

Komenského mapa  

Jan Amos Komenský pro mapu Moravy z dlouho shromažďoval materiál. Komenský se snažil především opravit chyby a omyly Fabriciovy mapy Moravy (1569) a doplnit ji o své vlastní poznatky a svědectví vrstevníků.

V latinském věnování Ladislavu Velenovi ze Žerotína uvedl: "Početné jsou a rozličně vydané místopisné mapy naší vlasti, nejjasnější pane, ale všecky jsou plny chyb." Nejstarší výtisk mapy Moravy, tištěné z mědirytiny, pochází asi z roku 1624.

Komenského mapa Moravy tak byla vydávána více než 150 let. Mapa Moravy je v měřítku 1 : 520 000.

Kromě schematického reliéfu, vodstva a sídel zaznamenal Komenský na mapě také vinice, výběr léčivých pramenů a lázní. sklárny a železnorudné, zlaté i stříbrné doly.

 Noua totius regni Bohemiae tabula

 Jan Jiří Vogt řeholním jménem Mořic (Mauritius) z cisterciáckého kláštera v Plaseeh, je autorem mapy Čech Noua totius regni Bohemiae tabula... z počátku 18. století.

Mapa v měrítku 1 : 400 000 je zdobená alegoriemi českých řek a zemědělství.

Vogt na mapě znázornil kulturní, hospodářské i zeměpisné zajímavosti (města a městečka, kláštery, hrady, naleziště zlata. stříbra i perlorodek aj. silniční síť, poštovní a celní stanice.

Podobně jako Helwig na mapě Slezska připomněl i Vogt v oblasti Krkonoš (das Riesengebirge, Riphaei montes) Krakonošův revír (Rubezahl Revier).

 

Mullerova mapa Moravy
z roku 1716 byla po celé 18. století základem všech mapových děl, zobrazujících České království.

Mapa Moravy v měřítku cca 1 : 500 zobrazuje zemi rozdělenou do šesti krajů (Brněnský, Hradišťský, Jihlavský, Olomoucký, Přerovský a Znojemský), města, městečka i menší lokality, vodstvo a schematicky zeleň a reliéf.

Mapu zdobí moravský znak, alegorie lovu a hojnosti.

 

 

 

 

Majerova mapa

pochází z roku 1747

 

 

 

 

 

 

Seutterova mapa 

Rovněž mapa Moravy z roku 1716 se stala předlohou a pramenem po celé 18. století pro mapy Moravského markrabství.

 

 

 

 

Brtnice na historických mapách

 

Aretinova mapa

 

 

uvádí Brtnici jako Biebirieze

 

 

 

 

Crigingerova mapa

 

 

 

uvádí Brtnici jako Pirnitz

 

 

 

 

Fabricova mapa

 

 

 

uvádí Brtnici jako Marchtpirnitz

 

 

Kaeriova mapa

 

 

 uvádí Brtnici jako Marchtpirnitz

 

 

 

 

 

Komenského mapa

 

 

 

uvádí Brtnici jako Birnitz Brtnice

 

 

 

Mülerova mapa

 

 

 

uvádí Brtnici jako Pirnitz

 

 

 

Palackého mapa

 

 

 

uvádí Brtnici jako Brtnice

 

 

 

Vogtova mapa – uvádí Brtnici jako Pirnitz

 

uvádí Brtnici jako Pirnitz

 

Historická mapa Brtnice  a jejího okolí asi z roku 1860.

 


mapa3

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mapka Brtnice, někdy z přelomu 18. a 19. století

 

 

(Z archivních materiálů

velkostatku Collaltů.)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Současné mapy

 

Základní mapa okolí z roku 2005.

 

základní

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Turistická mapa a jejího okolí je plná zajímavých odkazů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud potřebujete v mapě Brtnice hledat, klikněte na odkaz MAPY.

 

Letecký pohled – mapa Brtnice a okolí mnohdy napoví víc než obyčejná mapa.

 

 

letecká

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zemské stezky na brtnicku.

            Nejdříve trocha suché teorie ohledně druhů spojnic mezi osadami a městy:

Cesta – nejspíš od slovesa „cěstiti“= čistit, klestit – dráha vyčištěná od překážek – široká tak akorát pro pěšího s tornou či nůší.

Stezka – nejspíš od slovesa „stíhat“ = kráčet, jít – široká tak akorát pro mezka s nákladem a vedle kráčejícího.

Silnice = silná zpevněná cesta – cesta vhodná pro povozy – široká tak akorát pro oplachtovaný povoz, často s vyjetými hlubokými kolejemi v pokud možno přímém směru (staré povozy neměly rejd).

..            Území v dobách prvního osídlování naší země bývalo patrně vymezováno přirozenými mezníky – skálou,stromem, řekou, jezerem, ... později se začaly používat kamenů jako symbolů mezníků. Na kamenech byly neumně hrubě otesány a proto zřejmě dostaly lidové označení „baby“.  Také mnohdy měly souvislost s vymezením okruhu mílového práva - s povinností zaplatit mýtný poplatek. Při starých obchodních cestách byly na některých takových kamenech vytesány upozornění pro kočí – stoupání/klesání, zatáčka, bažinu/mokřadlo, brod, …

Z pozdějších let pocházejí na rozcestích či u studánek  boží muka, pomníčky (k mnohým z nich se váže místní pověst). Kaplena, jak byla dříve označována malá kaplička na kraji obce, zpravidla ukazovala křižovatku, kostelní věž v obci byl zase zdálky viditelný orientační brod.

Již ve starověku zřejmě vedly v blízkém okolí Brtnice významné obchodní stezky: Haberská, která vedla přes Čáslavice, Kojetice, Stařeč, Přibyslavice a Brtnici. V Brtnici se křížila se stezkou Lovětínskou, později zvanou i Třebíčská stezka, ta vedla od starého Brna, přes Zastávku u Brna, Vladislav, Trnavu a končila v Lovětíně. Haberská stezka bývala ve středověku jedinou spojnicí jihozápadní Moravy a Čech.

Další důležitou křižovatkou stezek byl tehdejší „Brod“, ten se nacházel na místě, kde se nachází dnešní Vladislav, zde se křížily stezky Libická a Lovětínská.

Z úzké cesty, jako byla Haberská stezka, která kdysi vedla pohraničním hvozdem, vytvořily věky širokou obchodní cestu. Z malé osady na křižovatce těchto obchodních cest vzniklo časem významné městečko - Brtnice. Jeho význam podtrhovalo nejen křížení stezek, ale je více než pravděpodobné, že zde vládl i čilý obchodní život. Rozhodně zde byla významná zájezdní hospoda, kde tehdejší formani nalezli nejen dobré jídlo a pití, ale mohli zde i přepřáhnout, napojit a nakrmit své koně. Musela zde být tedy i řada dalších řemeslníků, kteří zde našli příležitost k obživě.

            Na trase stezky vznikají postupně tak zvané „etapové lokality“ vzdálené od sebe dvě až čtyři dvouhodinové míle. A právě Trhová Brtnice a Stará Jihlava, osady založené v pomezním hvozdu, se stávají zárodky sídelních komor, kolem nichž se rozvíjí další osídlení. Původně lesnatý povrch a terén pomezního hvozdu dokládá i řada pomístních jmen Jestřebí, Příseka, Smrčné…

Stav stezek býval natolik katastrofální, že zemský sněm pravidelně musel nabádat k opravě cest "špatných, marastných,  zvratlivých, vejvratných, zarostlých a zabahněných, po nichž jezditi bylo životu lidí a koní nebezpečné." Cesty byly úzké a blátivé a při déle trvajících deštích na mnoha místech dlouhodobě neprůjezdné. Neměly tvrdý podklad, jen na močálovitých místech je zpevňovaly laťové trámce, jež se musely pravidelně vyměňovat, aby cesta byla vůbec sjízdná. Mosty bývaly dřevěné, někdy kryté stříškou. Mnohdy vůbec chyběly, strženy jarním přívalem vody. Udržování cest a opravy mostů byly až do 18. století povinností vrchnosti, na jejímž panství se cesta nacházela. Výlohy spojené s opravami cest měly být hrazeny mýtnými poplatky. Vrchnost sice mýto vybírala, ale povinnosti opravy silnic plnila jen liknavě.

Zlatokorunská škola, učební pomůcka z 18. století, vyobrazení poutníků Zemské stezky měly značný vliv na kolonizaci území. Od 10. století na nich vznikala královská i poddanská města, která do svých bran sváděla příjmy z mýta a také jinak těžila z dobrého obchodního spojení. Výběrčí je přijímali na takzvaných "hostinských", tedy povolených cestách, kterým nebylo dovoleno se vyhnout. Pokud někdo celní stanici obešel a byl dopaden, byl mu zabaven povoz i přepravované zboží. Jedna polovina zabaveného majetku připadla králi a druhá městu, jež provinilec chtěl o poplatek připravit. Přes tyto vysoké sankce se stále více rozmáhalo používání "postranních" , panovníkem zakazovaných směrů cest. Jejich užíváním kdysi neprostupný hraniční hvozd řídl, což škodilo bezpečnosti země.

Obchodní stezky musely být střeženy, a také udržovány průchodné, protože procházely hustým lesem s noha houštinami, ale též bažinami a rašeliništi. Panovníci země jednak šetřili hraniční hvozd před devastací jako přirozenou ochranou bariéru své země, jednak k ostraze obchodních stezek zřizovali v jejich průběhu ve hvozdu strážní útvary. O jejich existenci dodnes svědčí řada zeměpisných názvů kopců, rybníků a osad. Jména Strážka, Varta, Ostrážka, ale i jména vsí Střítež a Střížov jsou od těchto útvarů odvozena. Tato sídla byla ve svých počátcích velmi malá, pouhé dvorce či statky a lidé v nich (dobově nazývaní ztras) měli tu své povinnosti i určitá privilegia. Povinností bylo hlídat, aby touto cestou do země nevešel nikdo bez zvláštního povolení knížete, stráže měly hlídat hranici a konat hlídky po krajině. Kdyby se blížil nepřítel, měly ho zdržovat zákopy a záseky a zdaleka viditelnými ohni na výšinách signalizovat blížící se nebezpečí. Také měly chránit kupce s náklady a doprovázet je . Za to byly tito lidé zproštěni všech robot a dávek, nesměli být potahováni k stavění hradů či hotovosti zemské a směli výsadně pobírat užitek z celé pohraniční krajiny s výhradou, že budou šetřit lesů, nebudou je mýtit a dělat z nich pole.
     Strážní sídla, jejichž obyvatelé se původně živili jen lovem a chovem dobytka, se postupně rozšiřovala a získávala charakter vesnic. Stavěly se v nich kaple a kostely, zpočátku dřevěné, později zděné. Tyto kostely bývaly opevněné, aby v případě nebezpečí skýtaly útočiště veškerému obyvatelstvu vesnice. I samo slovo kostel vzniklo ze slova castellum, znamenající totéž co pevnost či tvrz.

Pocestní bývali na cestách ohroženi od lapků, "lotrovstva, škůdců, zhoubců zemských, Petrovských, zákeřníků, lidu poběžného a lehkovážného". Pro zabezpečení silnic měla být v jejich okolí vysekána křoviska a lesy, a to například podle nařízení z roku 1578 do šíře 32 metrů.

Je tedy zřejmé, že staré obchodní stezky byly prvotní příčinnou většího osídlení brtnické pahorkatiny řadou osad, byť již v dávných dobách pustých, zavátých zapomněním. Z úzké cesty, zvané Haberská stezka, která kdysi vedla pohraničním hvozdem, vytvořily věky širokou obchodní cestu, cestu kudy plynuli nejen noví osadníci, ale také nové pracovní příležitosti a bohatství pro místní.

Ještě ve středověku nebylo cestování nic jednoduchého. Cesty byly většinou nezpevněné a jejich hustota se s tou dnešní nedá srovnat ani v nejmenším. Mapy byly nepřesné, orientace v terénu složitá, každý kopec představoval překážku, jejíž překonání stálo nemalé úsilí a přesto byly tyto cesty základem rozvoje měst.

Brtnická pahorkatina.

            Černý Pomezní prales pokrýval v dávných dobách téměř celé území Brtnické pahorkatiny. Velká prahorní Českomoravská vysočina zasahuje do celého jihlavského okresu svými výběžky s vrcholy poměrně vysokými jako je např. nejvyšší bod okresu Rovina – jižně od Nové vsi – na jihozápadních hranicích, která dosahuje výšky 762 m; pak zajisté Špičák – severovýchodně od Třeště – s výškou 732 m. Na východě okresu je to Šuberka s 646 m a na jihovýchodě Bukovec s pouhými 678 m.  V celém okrese lze snadno vypozorovat, že směr hřbetů hor v jihozápadní části okresu jde jiho-severním směrem, kdežto v severo-západní části jsou údolí směřována více jižněji.

            V jižní části Jihlavského okresu se kolem městečka Brtnice rozkládá Brtnická Pahorkatina. Tu můžeme situovat do oblasti za západní straně ohraničenou údolím se silnicí mezi Jihlavou a Želetavou, na jihu zhruba konci horských hřbetů při spojnici obcí  Opatov, Heraldice a Okříšky,  severní a východní stranu tvoří údolí řeky Jihlavy.

Tato část pahorkatiny je povětšinou tvořena žulou protkanou žíly obsahující rudy jako je stříbro, olovo, cín a zinek. V okrajových svazích pahorkatiny se nacházejí  vápencovité útvary promíchané rulou, která je na celém území dominující.

            Krajinný ráz této části pahorkatiny býval v dobách prvního většího pronikání osadníků zajisté porostlý mnohdy neproniknutelným pralesem s půdou hojně bahnitou, tedy chladnou a neúrodnou. Krajina byla hojně protkána rybníčky, potůčky a říčkami napájející hraniční řeku Jihlavu případně i Dyji z lesů Stonařovských. Tak jak postupně pronikalo osídlení, značná část rybníků bylo vysušeno, řada vlivem zanedbané péče se sami zanesly a změnily na louky. Mnoho lesů bylo vykáceno a vymíceno, leč přece část jich zůstala do dnešních dob.

            Vrcholky pahorkatiny, které se vyvyšují nad ostatní krajinu na západě  Suchá 632m, Brtnický vrch – 646 m, na jihu potom Bukovec – 678 a Kobylí hlava – 687 m, na východě potom Salátův kopec 661 m a Haškův kopec – 560 m, na severovýchodě jsou to Šindelářův vrch – 569 m, Strážnice 602 m a  Borový vrch 572 m.

            Nejvýznamnějším krajinotvorným prvkem této oblasti je zajisté říčka Brtnička, která svým tokem vytvořila velice malebné údolí s příkrými stráněmi po obou stranách toku a na ní leží osada, která dala celé této krajině jméno Brtnice. (Zpočátku Brtnice Trhová.) Žádní jiná osada této části pahorkatiny není tak malebně posazena do blízkých a značně vysokých kopců jako je na jihovýchodním směrem kopec zvaný Strážka s 607 m na východě Prosekaná s 654 m a Malin s 633 m a na západě Šuberka, která vystupuje do výše 646 m nad moře. Na severu potom Výrova skála s 585 m a Vlčkovo březí s 647 m a také Katova hora s 635 m.

Brtnická pahorkatina a její osídlování.

            Ráz krajiny na pomezí Čech a Moravy nelákal zpočátku nijak k osídlování. Krajinou vedlo pár úzkých obchodních stezek, které si klestili své místo v poměrně hustém pralesním porostu s půdou spíše více než méně bahnitou, mokrou a studenou, neúrodnou. Proto zpočátku tuto krajinu spíše příležitostně navštívili lovci a dobrodruzi všech kalibrů. První osadníci sem pronikali sporadicky a pronikali do hlubokého hvozdu spíše podél řek a jejich přítoků.

            Zpočátku byly zakládány osady spíše rodové a kolem obchodních stezek ochranné tvrze. Můžeme říci, že teprve kolem 10. století a později, když se začaly území jednotlivých rodů sbližovat odlučují se jednotlivé rodiny a osídlují postupně podhorská údolí a stráně. Tak vznikají osady které mají buď jméno svého zakladatele, nebo označují polohu, porost půdy nebo jiný obecný úkaz.

Místní kraj, Brtnická Pahorkatina, nevydávala osadníkům obživu snadno. Přesto však vydrželi a  uchytili se tu natrvalo. Založení vsi se odehrálo v průběhu vnitřní kolonizace tohoto území, které bylo původně zeměpanským majetkem Dobývat obživu ze země jejím obděláváním nebyl vždy nejjistější způsob obživy. Sedláky ohrožovala divočina, bojující vojska jejich pánů a z toho mála, co získali z primitivních polí, ještě odváděli desátek. Přesto bylo zemědělství velkým krokem vpřed, tehdy však představovalo především velmi těžkou práci.

Postupně vznikaly větší a větší sídelní celky, až se z nich vznikla jednotlivá panství, ke kterým příslušely jednotlivé obce a samoty. Nejinak tomu bylo i u panství Brtnice Trhové. Dle hospodářských poměrů a politické moci majitelů panství byl počet obcí v průběhu značně odlišný. Jednotlivé osady zboží brtnického byly dávány do zástavy, poničeny bojem, darovány věnem atd.

Ale i v dnešní době patří k městečku Brtnice řada osad. DOLNÍ SMRČNÉ; JESTŘEBÍ; KOMÁROVICE; MALÉ; PANSKÁ LHOTA; PŘÍMĚLKOV; PŘÍSEKA; STŘÍŽOV a UHŘÍNOVICE.  Zkusme si přiblížit jejich pravděpodobný vznik

Dolní Smrčné

Těžko proniknutelné lesní porosty s nevýraznými vyvýšeninami charakterizují naši část Českomoravské vysočiny. Prales byl nepochybně příčinou pozdní systematické kolonizace tohoto území člověkem. V prehistorických dobách o trvalém osídlení nelze vůbec hovořit, a tak první dlouhodobá přítomnost lidí v krajině je zde vázána na budování a provoz prvních stezek někdy v průběhu století pátého, kdy nastává první kolonizace území.

Podhorské, snadněji přístupné, oblasti Vysočiny byly kolonizovány zakládáním vesnic, a to několikerým způsobem. Buď se tak dělo plánovitě s určitým, předem zamýšleným uspořádáním domů, nebo rozrůstáním osamocených dvorců do řad či shluků stavení. Různé typy vesnic byly též charakteristické pro určitá národnostní etnika jejich budovatelů.

Vzhled vsí však dlouho nebyl stabilní, neboť po vyčerpání zemědělské půdy lidé vesnici přemístili dále, až se často po několika stěhováních ocitali na místě původním, které jim po odpočinku zemědělské půdy bylo schopné opět dát úspěšnou úrodu.

Asi tak v počátcích 10. století můžeme předpokládat založení a rozvinutí vsí při stezce Haberské, či jiných steskách - Humpolecké, Lovětínské, …. Další cestou pronikání lidí do Brtnické Pahorkatiny porostlé hvozdem byly vodní toky, především dnešní řeka Jihlava, menší říčky jako je Brtnička a potoky napájené z hustého lesa.

Původní osídlení v Brtnické Pahorkatině lze klást do doby vzniku Haberské stezky, kdy podél její trasy vznikaly ochranné tvrze – osady. Tak zde vzniká i Smrčné. Jedná se pravděpodobně o trasu směrem do prostoru dnešních Luk nad Jihlavou. První osada ležící při toku řeky Jihlavy dostala s největší pravděpodobností jméno dle hojného výskytu stromů smrků jako Smrčné. Vzniká v době, kdy ještě nebylo povoleno zakládat sídliště a osady v Pomezním hvozdu jinde, než u obchodní stezky. Vlivem různého využívání jednotlivých větví obchodní stezky vedoucí pomezním pralesem vznikají na různých větvích stesky v těsné blízkosti dvě osady stejného jména ale rozdílné národnosti obyvatel -  Smrčné a Fichtelgebirge. K rozlišení pravděpodobně dochází až někdy začátkem 15. století, kdy v těchto oblastech operují Husité, na Horní a Dolní Smrčné.  

Kolonizaci řídili, nebo alespoň schvalovali, svrchovaní majitelé a vládcové území, kterými v oněch letech byla Přemyslovská knížata. Panovník však mohl naložit s majetkem různě, mohl ho darovat či zastavit svým oddaným služebníkům z řad šlechty, nebo jím obdarovat církev či klášter.

            Roku 1234 je Brtnice spolu s dalšími obcemi - se Smrčným, Lhotou, … - darována markrabětem Přemyslem nově založenému klášteru Cisterciaček v Předklášteří u Tišnova.  Rod Hrutovců – majitelů mimo jiné i hradu Rukštejna a dalšího zboží jakož i obce Smrčné postupují toto zboží roku 1360 markraběti Janu Jindřichovi. Potom přináleží obec Lvu z Hořovic, který ji v krátkém čase prodává Jindřichu z Valdštýna, který pánům se odváděl desátek ze vší úrody, na což dohlíželi pánovi úředníci, další poplatek vymáhali z obdělávání půdy podle výměry. Od roku 1415 se již píše jako Valdštýn z Brtnice a obec Dolní Smrčné se nadále stává součástí brtnického panství.

Z jakého důvodu je v roce 1869 uváděno D. Smrčné jako Dolní Smrčina a proč od roku 1880 je obec  uváděna jako Dolní Smrčiny, dnes již těžko zjistíme. Od roku od 1989 je Dolní Smrčné částí města Brtnice.

Jestřebí

Brtnická pahorkatina nevynikala ani ve středověku nějak výraznými horami, zato byla celá pokrytá hustým lesem. Poměrně mělká údolí byla protkána mnohými přítoky zásobenými čistou vodou z hlubokých lesů. Do tohoto pralesa pronikal pravěký člověk Brzdný kámen na Haberské cestě.zřídka, ale přesto u Jestřebí zanechal zbytky kamenných nástrojů z mladší doby kamenné. Kus země mezi dnešními Čechami a Moravou byl celý zarostlý pralesem, kde za každým stromem v příšeří číhalo nebezpečí a který bylo nutno po cestách necestách co nejrychleji překonat. Tento kraj neměl na úsvitu lidských dějin ani dlouho později své jméno. První kolonisté jenom pomalu pronikali údolími řek až k jejich pramenům v srdci hvozdu. Přicházeli často váhavě z české i z moravské strany. Místní kraj nevydával osadníkům obživu tak snadno jako vlídné  prosluněné kraje, odkud přicházeli. Přesto však vydrželi a  uchytili se tu natrvalo. 

            Začátkem našeho letopočtu procházela místy, kde se dnes říká Příčky, jedna z větví Haberské stezky. Bylo to v době, kdy Oldřich svěřil Moravu do správy synu Břetislavovi a naše území Moravy sloužilo jako pohraniční nárazníkové pásmo proti Uhrám. Tato vzpomínaná cesta, byla spíše ústupovou cestou pro postižené osadníky. Šlo o stesku s těžkým terénem, nevhodnou pro vojska, nikoliv tedy o veřejnou zemskou cestu, která by vedla přes hvozdy s terénem vhodným pro jakýkoli náklad. V těchto místech stávala osada – spíše tvrz s několika přisedlými domky.  Proč a kdy se to stalo, nikdo dnes neví, ale celá osada byla vypálena do základů a postupně zarostla do vegetace, tak jako ta cesta.

            Trasy dálkových cest se různě větvily a často se podle okamžité situace používala ta či ona větev stezky. Některé byly rozšiřovány a jiné zanikly a s nimi i osady – tvrze zakládané pro jejich ochranu.

Mladý nižší šlechtic - oblečení z té doby.            V začátcích druhé kolonizační vlny vznikají při trase dálkové komunikace nová osídlení a s nimi tvrze. Jedna taková ves kolem tvrze vzniká více východně, asi o 500 m od vyhořelé osady, na mírné vyvýšenině (v severní části dnešní obce) . Její význam roste a postupně se stává osadou nesoucí dnešní jméno Jestřebí.

Kdo byl prvním zakladatelem této tvrze se dnes již nedozvíme. Vznik tvrze byl podmíněn tím, že její majitel, nižší šlechtic, dostal od místodržícího pozemek k jejímu zbudování. A co za to? Musí se starat o úsek stesky, udržovat ji a případně opravit a především musí chránit povozy a poutníky - musí stesku střežit. Na některých místech bylo nutné osadit kameny, které označovaly zatáčku, stoupání, brod či jinou překážku. Základní úkol, proč tato osada vzniká – JE STŘEŽIT – stezku. A název sídliště je potom odvozen od střežit je třeba = Jestřebit = Jestřebí.

Naskýtá se ale druhá možnost - další verze pro jméno této osady – své jméno dostala podle ptáka, který zde sídlil – jestřába = Jestřebí. 

Ať už to bylo tak, nebo tak  osada nabývá stále většího významu a prosperuje. Kdy se osada stává zeměpanským zbožím a ztrácí svou nezávislost nevíme, lze pouze předpokládat, že jak ztrácí význam Haberská stezka, ztrácí také svoji úlohu její obrané tvrze a stávají se z nich sídlištní útvary. Obec  je tak významná, že již v roce 1234 ji vyjmenovává markrabě Přemysl spolu s městečkem Brtnicí a ostatními obcemi v darovací listině nově založenému klášteru cisterciaček v Podklášteří u Tišnova. Ostatní drobné sídlištní útvary v jejím okolí, (Jenž si povětšinou zachovaly jména po svých zakladatelích.) zanikají. Další osudy jsou již úzce spojeny s městečkem Brtnice, neboť ves kupuje jako brtnické zboží Hynek z Valdštejna. 

Komárovice

Již ve starověku vedly Brtnickou pahorkatinou významné obchodní stezky: Haberská, která vedla přes Brtnici, dále přes Komárovice do Luk a k Jihlavě. Haberská stezka se při Brtnici křížila se stezkou Lovětínskou, později zvanou i Třebíčská stezka, ta vedla od starého Brna a končila v Lovětíně. 

Pouze při těchto stezkách bylo tehdy povoleno zakládat osady a sídlištní celky.  Lze tedy s jistotou předpokládat, že když byla v té době Brtnice významnou obchodní křižovatkou, vznikaly v její bezprostřední blízkosti chráněné osady a jednou z nich byla i osada ležící asi 3 km severně od městečka. 

Haberská zemská stezka, vedoucí od Prahy procházela pohraničním hvozdem na Moravu. Roku 1101 po ní táhl kníže Oldřich se svým vojskem. A do této doby je možné klást založení ochranné osady severně od Brtnice v pomezním pralese. Pro ochranu a zabezpečení poutníků přikázal Oldřich zde zbudovat osadu.  

Založenou osadu nedobře spravoval jistý jihlavský nižší šlechtic Janowitz Komarowitz.  Jeho potomci někdy kolem roku 1230 zakládají při této osadě stříbrný důl. Protože mají mnohem větší zájem o výnosy z dolu a o stezku se přestávají starat, stezka v těchto místech značně chátrá. Osada se stává někdy kolem roku 1232 zeměpanským zbožím a v roce 1234 společně s Birdini (Brtnicí) získává osadu Komarowitz klášter v Tišnově u Brna.

Osada má poté postupně řadu krátkodobých majitelů a dostává se často do zástavy. Listiny z roku 1415 jmenují majitelem Brtnice Lva z Hořovic, který téhož roku prodává Brtnici a okolní obce Jindřichu z Valdštýna. Od těch dob se vyskytuje v listinách příjmení „Brtnický“. Existuje archivní záznam o majetkové při z roku 1430 mezi Zdeňkem Brtnickým a jakousi Esther Richtherovou z Jihlavy. Zdeněk při vyhrál a Komárovice připojil ke zboží brtnickému. Po krátký čas je zde ještě v provozu stříbrný důl. Po vytěžení stříbrné žíly v šachtě někde v nynějším lese „Obora“, na straně jihozápadní, již těžba nebyla obnovena a přesné místo upadlo v zapomnění.

Komárovice tedy od roku 1430 sdílejí stejný osud jako ostatní obce brtnického panství a to až do roku 1945.

Poté vesnice Komárovice byla do roku 1954 osadou obce Příseky, pak existovala samostatně, nyní patří opět pod Brtnici.

Malé

Kraj na říčce Brtnici je typickou ukázkou kolonizace lesního kraje v dobách začátkem 13. století za panování Přemysla Otakara I. Tehdy byly zakládány osady většinou drobnými feudály v okrajových částech katastrů existujících vesnic s feudálním osídlením. Jejich zakládání bylo spojeno s obtížnými kultivačními pracemi a náleží do poslední fáze osídlovacího procesu. Tímto způsobem využívala drobná šlechta racionálněji dosud nevyužitou půdu v okrajových částech katastru a tím si zvyšovala i své důchody. V těchto malých sídlištních útvarech zpravidla neexistovala feudální sídla a nebyla zde ani centra farní správy.

Zřejmě proto, že se jednalo již dříve o osadu hodně malou, dostala tak své jméno - MALÉ. Malé leží 5 km severovýchodně od města Brtnice, pod které vždy náleželo, ať už se jednalo o brtnické panství, nebo o městečko Brtnice.

Založení tohoto sídlištního útvaru, zpočátku jistě jenom malé opevněné vesničky, sevřené okolními kopci, je s největší pravděpodobností spojeno se založením Panské Lhoty. Další trvání osídlení Malého zajistila výstavba hradu Rokštejna. V Malém byla nejen stravovací základna, ale také odtud pocházela řada řemeslníků, zejména kameníků pracujících na výstavbě hradu. A nejen na výstavbě hradu, bylo v té době třeba vystavět řadu nových cest a to bylo spousta práce.

První písemná zmínka o osadě pochází ze dne 31. října 1234 z darovací listiny klášteru Cisterciánek v Tišnově zároveň s osadou Doubkov, Vyhnanov, Brtnicí a okolními vesnicemi. Osadu Vyhnanov jihozápadně nad osadou Malé čas dění vymazal z map a osada upadla v zapomnění a z Doubkova se do dnešní doby zachoval jen mlýn (Viďourkův mlýn na řece Brtničce ve kterém se ještě ve 30. letech minulého století mlelo.) a jedno stavení.

Panská Lhota

Česka kotlina byla od pradávna obklopena hlubokými lesy - pralesy přirozeného původu. Lidská sídla byla dlouho jen v příhodných nížinách, na úrodných půdách a původní lesy, ve vyšších polohách, nebyly ovlivněny osídlováním. Teprve za Přemysla Otakara I. začaly být, v souvislosti s kolonizaci, dosud neosídlená území osídlována. Byly mýceny panské lesy a také Pomezní hvozd, v němž bylo do té doby zakázáno zakládat jakékoliv osady a sídliště.

Teprve s hospodářským vzestupem západní Evropy a českých zemí, vzrůstal i počet obyvatelstva. Jeho důsledkem bylo osídlování rozsáhlých ploch a jejich přeměna v zemědělskou půdu. To byl i důvod k povolení osidlování Pomezního hvozdu, mimo hlavní obchodní trasy. Do této doby se obecně klade také vznik všech LHOT.

Opěrnými body kolonizace organizované světskými a církevními feudály byly četné hrádky a tvrze budované k zajištění, obraně a správě kolonizovaného území. Osídlenci stáli před pionýrskou úlohou odlesnit půdu dosud porostlou pralesem, zúrodnit ji a vybudovat na ní trvalá sídla. Proto byli feudálními vlastníky nadáni právem dědičné držby získaných pozemků a osvobozeni na dlouhou dobu od naturálních dávek a peněžních platů.

Lhoty byly zakládány většinou drobnými feudály v okrajových částech katastrů existujících sídel s feudálním osídlením. Jsou dílem kolonizace, osazované domácím obyvatelstvem. Jejich zakládání bylo spojeno s obtížnými kultivačními pracemi a náleží do poslední fáze osídlovacího procesu na lesní půdě, kterou museli vymýtit a za tyto práce byli obyvatelé osvobozeni na přesně stanovený počet let od dávek daní a poplatků. Jednalo se o tzv. "lhóty" polehčení, od čehož dostávaly jména. Tímto způsobem využívala drobná šlechta racionálněji dosud nevyužitou půdu v okrajových částech katastru a tím si zvyšovala i své důchody.

V Brtnické pahorkatině vznikají v té době nejméně dvě Lhoty.

Naše první Lhota – Panská Lhota – vzniká nedaleko hradu Rokštejna. Je víc než pravděpodobné, že ji zakládá některý z nižších šlechticů ze Staré Jihlavy. Má to pro něho řadu výhod. Získává zdarma velký pozemek, který pronajímá i když téměř bezplatně novým přistěhovalcům. Po vymýcení části zeměpanského lesa a zbudování osady je téměř jisté, že v nejbližším okolí se bude stavět hrádek čí panské sídlo. To nejenže přitahuje řadu řemeslníků, ale také naskýtá možnost výhodně zpeněžit vykácené lesní porosty. Tím vlastně dochází k vytěžení lesů až k osadě Malé.

Jméno Panské Lhoty se objevuje ve tvaru Elhota resp. Helhota již v listině olomouckého biskupa Roberta z roku 1233 v níž potvrzuje prodej jihlavského statku řádu německých želivskému klášteru. O rok později je zmiňována společně s Brtnicí a dalšími obcemi v darovací listině markraběte Přemysla klášteru Cisterciaček v Podklášteří u Tišnova jako Lhota prope Iglú – první Lhota na Moravě. Obec se rozrůstá a nabývá na významu i když šlo o sídliště stranou od hlavních komunikací přináší svému držiteli tučný důchod.

Druhá – dnes již zaniklá – Lhota byla asi 1/5  Staročeské míle (asi 1,5 km) severozápadně od dnešního Jestřebí.

Další zmínka o Panské Lhotě je z 13. století, kde je připomínána již jako příslušenství hradu Rokštejna. Z toho tedy můžeme usuzovat, že tou dobou již vypršela „lhóta polehčení“ a Panská Lhota již jako sídlo řemeslníků připadá k hradu. Blízký hrad Rokštejn má v té době postupně řadu majitelů a v roce 1359 jej získává Ješek ze Střížova a od 60. let jsou jeho osudy pevně spojeny s osudy Brtnice, stejně tak jako osudy Panské Lhoty která se stává součástí brtnického panství a později součást městečka Brtnice.

Tím jak narůstá význam Brtnice, řemeslníci se postupně přesouvají do městečka a Panská Lhota zůstává spíše jako zemědělská osada. Své poslání splnila a jako zemědělská osada zůstává.

Přímělkov

Hustě zalesněný pohraniční hvozd s nevýraznými vyvýšeninami Brtnické pahorkatiny byl příčinou pozdní kolonizace tohoto území. Přítomnost lidí byla zde vázána na budování a provoz prvních stezek - někdy v pátém století. Na trase vznikají etapové lokality vzdálené od sebe 2 až 4 dvouhodinové míle. A právě Stará Jihlava a Stará Brtnice, založené v pomezním hvozdu, se stávají zárodky sídelních osad, kolem nichž a podél stezek se rozvíjí další osídlení.

            Teprve za Přemysla Otakara I. začaly být, v souvislosti s kolonizaci, dosud neosídlená území osídlována. Byly mýceny panské lesy a také Pomezní hvozd, v němž bylo do té doby zakázáno zakládat jakékoliv osady a sídliště.  Tak vzniká i při soutoku říčky Brtničky a Jihlavy nová osada. 

Původním zakladatelem této osady je člen královské družiny Otakara I. který v těchto místech zůstal při návratu Otakara I. z vyhnanství v roce 1197 jména Přemil. Zakládá při soutoku řek Přemilkovu tvrz, která ale nemá delšího trvání. Jednolivá stavení tvrze byly spojena hradební zdí, přístup chráněn valem, rybníkem a hlubokým příkopem. Kolem této tvrze velmi rychle se vytváří na trati zvané „Spády“ osada Přemilkov a tvrz zaniká.

Koncem 12. a začátkem 13. století nedaleký soutok Brtnice a Jihlavy kontroluje ze skalnatého ostrohu další opevněné sídlo. Jedná se o dvouprostorovou obytnou budovou  obehnanou příkopem a valem nevelký hrádek vladyckého rodu Střížovců, kteří založili i nedaleký Rokštejn. V té době již je obec známá pod názvem Přímělkov.

Přímělkov byl v letech 1378—1390 součástí Střížova; v r. 1390, při převodu Střížova Hynkovi Suchému čertu, se připomíná Přímělkovská tvrz s okolním osídlením a nadále sdílel osudy Střížova..  Po opevnění Brtnice pozbyla tvrz svůj význam a byla přeměněna na dvůr a pozemky. Po roce 1464, patří Přímělkov Valdštejnům a od r. 1494 je součástí zboží brtnického.

 Poprvé se Přímělkov, nacházející se asi 5,5 km na severovýchod od Brtnice, výslovně zmiňuje až roku 1547 v listinách brtnického panství. Od těch dob sdílí s Brtnicí stejné osudy.

Příseka

Území mezi Čechami a Moravou - to býval prales, kde za každým stromem číhalo nebezpečí. Tato část území neměla ani dlouho své jméno. Kolonisté jenom pomalu pronikali hvozdem. Přicházeli často váhavě z té i oné strany.  Usazovali se zpočátku pouze podél stezek, osady často zanikaly a vnikaly nové, stejně tak jak  vznikaly a zanikaly stezky.

Tehdy ještě žil člověk  s lesem v symbióze. Sbíral jeho plody a lovil zvěř jen pro svou obživu. Ani první zemědělci nebyli zpočátku na obtíž, následky mýcení lesů byly bezvýznamné. Člověk se totiž vracel  na vykácené plochy  za jednu či více generací. Během této doby se lesy navrátili na svá místa a ke své dřívější hustotě.

Místní kraj, Brtnická Pahorkatina, nevydávala osadníkům obživu snadno. Přesto však vydrželi a  uchytili se tu natrvalo. Založení vsi se odehrálo v průběhu vnitřní kolonizace tohoto území, které bylo původně zeměpanským majetkem a které král Václav I. daroval v roce 1234 tišnovskému klášteru. Z uvedeného data můžeme usuzovat na zřízení vsi počátkem 13. století, kdy tudy procházela významná cesta od Staré Jihlavy k Trhové Brtnici, kde se dále rozdvojovala ve směrech na Třebíč a na Želetavu. Právě zde vzniká na jižním svahu nad stezkou malé tvrziště.

Dobývat obživu ze země jejím obděláváním nebyl vždy nejjistější způsob obživy. Sedláky ohrožovala divočina, bojující vojska jejich pánů a z toho mála, co získali z primitivních polí, ještě odváděli desátek. Přesto bylo zemědělství velkým krokem vpřed, tehdy však představovalo především velmi těžkou práci.

Příseka si dodnes zachovávají svůj původní půdorys jako ves silničního typu na trase Haberské cesty. Je tedy jednoznačně jisté, že byla založena jako obranné zařízení na stezce pohraničním hvozdem na místě lesa, na vykáceném jižním svahu nad potokem a vznikla tedy prosekem či přísekem v lese.

V písemných pramenech se poprvé objevuje v roce 1234 - Presseka. V roce 1846 je uváděna Prisznek, Přiseky a Přišeka a od roku 1881 už trvale jako Příseka.

O dvě stě let dříve (kolem roku 1660) již na severu dominuje vesničce kostel sv. Barbory se hřbitovem, na jižním konci stojí nad údolím zámeček, v jádru velmi pozdní tvrz při dvoře – původní sídliště - jako malé opevnění mohla dřívější tvrz, která však zřejmě nikdy nebyla opevněna, poskytovat ochranu a přístřeší všem kolemjdoucím. K její ochraně dobře sloužil i zdejší návesní rybník, do něhož přitéká Přísecký potok.

            Jméno zakladatele vsi odvál nenávratně čas. Obec měla řadu držitelů od svého založení a po 200 letech víme, že v roce 1542 se píše píše na Přísece také Volf Beránek z Petrovic, kterému byla Příseka nakonec v roce 1535 propuštěna do plného vlastnictví. Od něj přešla roku 1579 na Hynka Brtnického z Valdštejna, potom se stávají majetkem rodu Křineckých a poslední majitel Hynek Křinecký se jako evangelík zúčastnil v roce 1619 protihabsburského odboje a proto mu byl celý přísecký statek konfiskován. Císařská komora ho roku 1623 prodala za 10.000 zlatých brtnickému hraběti Romboaldu Collaltovi, který zde ihned započal se stavebními úpravami na panské sídlo zámeckého typu, kde později sídlili někteří jeho úředníci. Od těch dob sdílejí stejné osudy jako ostatní obce brtnického panství až do roku 1945.

            A jedna záhada nakonec: Starší obyvatelé obce Příseka dodnes mluví nářečím hanáckým – v městečku Brtnice a okolních obcích se ale mluví „česky“.

Střížov

První známky osídlení Brtnické Pahorkatiny – krajiny na pokraji pomezního pralesa - začínají někdy kolem přelomu prvního tisíciletí. Osou osídlování se staly zemské stezky, které vedly přes brody a přístupnější části pralesa. Nejznámější byla Haberská stezka, která postupovala od Prahy na Jihlavu a dále se stáčela k jihu na Brtnici. Tato stezka neměla stálý tvar, trasa se měnila podle typu roku a stavu povrchu půdy. Podél této cesty vznikalo a zanikalo mnoho obcí. Při trase jedné z větví této stezky, v dobách kdy se ještě bylo třeba se obávat vpádu nepřátel, byla z popudu Oldřicha Brněnského založena dřevěná obraná tvrz.

Třebíčské opatství založila kolem roku 1101 moravská údělná knížata, bratři Oldřich Brněnský a Litold Znojemský. V těchto místech se pomyslně stýkaly hranice jejich údělů. Opatství s klášterem, díky své poloze na křižovatce obchodních cest, plnil i funkci strážní nejen Třebíče, ale i obchodních cest až po moravskou hranici. 

Založením obraného tvrziště při stezce od Jihlavy a jejím „správcem“ byl určen jeden z mnichů kláštera v Třebíči - Jakub Sřížovec. Historie Střížova u Staré Jihlavy,  jako osady, se tedy začíná psát někdy kolem roku 1104 kdy pod Borovým vrchem vzniklo malé opevněné tvrziště k ochraně zemské stezky.

Údolí říček Jihlavy a Brtničky se začíná zalidňovat koncem dvanáctého století, kdy zde vzniká mnoho buďto nových samostatných obcí, nebo obcí využívajících již starý základ - některé z tvrzišť. Ve významnějších starších sídlištních celcích vznikají také farnosti a Sřížov byl jednou z prvních obcí, kde již v roce 1360 je písemně doložena fara.

V zemských deskách se k roku 1368 uvádí, že se souhlasem kanovníka Parduse musel Havel ze Střížova své manželce Ludmile ve vsi Střížov zajistit 80 hřiven jejího věna. V r. 1399 připadl Střížov Hynkovi z Valdštejna (sezením na Rokštýně). Později týž rod vlastnil Brtnici, kam i Střížov přináležel. A nakonec od roku 1494 se stává Střížov zboží brtnické a jeho osudy jsou spojeny s brtnickým panství.

Uhřínovice

Mezi hlubokými lesy pomezního pralesa v oblasti Brtnické pahorkatiny se při Haberské stezce krčilo, vždy po několika hodinách jízdy, pár dřevěných chatrčí obehnaných palisádou. V těch dobách byla Haberská stezka široká pouze něco přes půl metru a byla pro jednoho cestovatele a soumara. To je doba, kdy lze položit vznik osady založené německými osadníky jako Ruppersdorf. Tedy do první – německé vlny kolonizace našeho území, někdy v 7. až 9. století. Tato osada pravděpodobně zanikla s tím, jak byly jednotlivé větve vedeny, jak se měnila její trasa podle stavu povrchu půdy.

I když byla poloha při obchodní stezce pro obce výhodná v čase míru, v době války přinášelo obcím drancování, což často vedlo k jejich zániku. Různé typy vesnic byly též charakteristické pro určitá národnostní etnika jejich budovatelů.

            Teprve druhá vlna kolonizace pomezního území, za vlády Přemysla Otakara I., kdy začínají být zakládány osady a sídliště v dosud neosídleném území mimo hlavní trasy obchodních stezek vznikají také zemědělské vesnice. Vzhled vsí však dlouho nebyl stabilní, neboť po vyčerpání zemědělské půdy lidé vesnici přemístili dále, až se často po několika stěhováních ocitali na místě původním, které jim po odpočinku zemědělské půdy bylo schopné opět dát úspěšnou úrodu. Později zůstávali domy na jednom místě, ale zemědělci obdělávali jiný pozemek.

Tak vzniká na severovýchod od Brtnice v místech bývalých Ruprechtic nová česká zemědělská osada Uhřínovice pojmenované po jejím úspěšném zakladateli Uhřínovi. Ten byl znám tím, že na většinu otázek odpovídal „uzřím a povím“. Osada se skládala z několika usedlostí asi tak deseti. První stavení bývaly zpravidla obytné zemnice s hojným použitím dřeva, proutí a hlíny. Hospodářské budovy jako chlévy, špýchary, ještě dávno nebyly. Teprve až hluboko ve 13. století se rodil víceprostorový dům a stoupal význam kamene a z osady pomalu vzniká vesnice.

První  historické  zmínky o této obci  se  vyskytují  v tzv. přibyslavické listině z roku 1224, kdy markrabě Přemysl věnoval Brtnici a přilehlé  obce  klášteru  cisterciaček  v Tišnově a tak dále … a nadále je obec součástí brtnického panství. 

Proč má Jihlava ve znaku ježka.

Hraniční hvozd mezi zemí Českou a Moravskou a krajina kolem, byla dlouho neosídlená. Zatím co se jinde počítala historie už staletí, pohraničním hvozdem šly jenom úzké pohraniční stezky. Jedna vedla také přes brod řeky Jihlavy od Prahy. Po překonání návrší, na němž nyní stojí střed města, kolem roku 1xxx to byla vesnice rozkládající se většinou na břehu řeky dnešní , vedla stezka dále, a to dvěma směry: na Znojmo a k Brnu.

            V dávných dobách, kdy mezi zemí Českou a Moravskou byl hluboký hraniční hvozd, ba ještě dříve, kdy naše území obývali Staroslované, byl tento hluboký hvozd také plný nejen medvědů, ale také  různých říček a bystřin napájených z tohoto hvozdu. Sice se tvrdí, že Staroslované nazývali dnešní říčku Jihlavu – Jiglava. Základem tohoto pojmenování prý pocházelo od langobarského základu igulaha, který lze přeložit doslovně jako ježový potok – což spíše značí potok plný ostrých kamenů. Ale, jak může být bystrý potok plný ostrých kamenů? Bývá spíše plný oblázků.

            Nabízí se proto druhá verze. Ta také vychází z toho, že toto území bylo pokryto hvozdem. A kde je les, tam jsou i paloučky a stráně – velmi vhodné místo pro život ježků. O tom, jak plynul čas a jak se vyvíjelo místní složení obyvatelstva po Staroslovanech se můžeme jenom dohadovat. Už koncem dvanáctého století, kdy se již civilizace začala mnohem více rozšiřovat do našeho kraje, stála v Jihlavě nad brodem přemyslovská celnice, kde kupci platili clo za přepravované zboží. Jihlava byla ryze slovanská ves jako celé okolí.

Někdy kolem roku 1240 vzniká hrazené horní město královské a to se již dostáváme už do doby, kdy toto území bylo obýváno hornickými  přistěhovalci z německy mluvících oblastí, kteří Jiglavu nazývali spíše Iglau protože odvozovali její název od igel – ježka a město v doslovném překladu jako Ježkov.  Ježek -  nikoliv potok plný ostrých kamenů - se tedy dostal do znaku města - do znaku hornického města, které v těch dobách nabývalo na velkém významu a prožívalo značný rozkvět a přesto nemá ve svém znaku nějako hornickou symboliku. Nabízí se také vysvětlení pro důvod, proč v jihlavské oblasti a jejím širším okolí nenajdeme obec – osadu – místní název odvozený od hojně rozšířených tvorů – Ježkov(ová).

            Dovedete si představit, že bychom popíjeli pivní mok ne ten, který „bodne“, ale ten co nás odplaví - se znakem bystrého potoka?